„Kde je Duka?“ vypálila na mne maminka, sotva jsem dorazil do jejího bytu. „Umyj si pořádně ruce a pak mi řekni, kde je Duka!“

Přinesl jsem jí její oblíbené kvašené okurky, med, čokoládu a dokonce i roušku, přestože tu nebude potřebovat, neboť se ve svých čtyřiaosmdesáti letech s pomocí berlí došourá tak nanejvýš do spížky, na záchod a do ložnice k televizi. Čekal jsem, že ji potěším, ale tašku odsunula stranou, počkala, až se vrátím z koupelny a potřetí zopakovala otázku.

„Duka je v karanténě, jako všichni,“ pokusil jsem se smést problém se stolu a říci jí vzápětí něco veselého.

„Nepovídej. Žádná duchovní karanténa neexistuje! Je zalezlej. Ani vidu, ani slechu. Všude jen Babiš, který chválí hlavně sám sebe, a pak ten ňouma ministr zdravotnictví, jak se jen jmenuje… Říkají nám, co nesmíme, co musíme, co chybí a kolik přibylo nakažených. Ale nikde neuslyšíš pořádné povzbuzení.“   

Vždyť kvůli tomu jsem přišel, říkal jsem si v duchu, jenže místo toho jsem se pokusil o ironii: „To víš, řídit stát jako firmu, a ještě k tomu vlastní firmu, není v době pandemie žádná legrace. Babiš sám potřebuje největší povzbuzení.“

„Nech si to, já mluvím vážně,“ dívala se na mne unavenýma očima.

„Mami, možná, že Duka je na internetu, na sociálních sítích. Dneska lze hovořit k lidem různými způsoby. Třeba komunikuje na facebooku, třeba natočil nějaké video na youtube, nevím…“

„To určitě. A taky víš dobře, že žádný internet nemám a paní Pastrňáková nahoře taky ne. A spousta starých lidí má jen rádio a televizi. Tam mají být lidé od víry slyšet. Že jim zavřeli kostely? No a co – tak se seberu a promluvím v televizi. Na Štědrý večer je mše v přímém přenosu. A teď to nejde? No řekni mi, proč nemůžou vysílat bohoslužbu s pořádnou, krásnou promluvou teď? Ano, klidně v prázdném kostele, no bóže! Ne o tom, že se narodil Kristus Pán, ale že se nemáme vzdávat a děsit života, že právě teď máme být k sobě laskavější ještě víc, než o těch Vánocích, a že to všechno dává nějaký smysl. A zkusit se zamyslet nad tím, jaký. To je tak nemožné?“

„Bude to nekorektní. I v naší zemi jsou lidé různého vyznání a už slyším představitele ostatních církví, jak si stěžují, že katolíkům se dává nezasloužená přednost.“ Ach jo, cítím, jak kličkuji.

„No tak se postupně v té televizi vystřídají duchovní ze všech církví. Každý večer promluví někdo jiný. A nejenom kněží. Vždyť teď by měli hovořit filosofové, profesoři, vědci, učitelé, umělci, lidé ducha. Třeba i básníci. Nemusíte furt psát jenom verše! A nemusí to být jen samá kázání, těch si užijeme dost i tak… ale prostě mluvit pozorně, Petře, to je teď důležitější než všechno ostatní. Živé slovo o tom, jak takováhle situace namáhá naši duši. A přitom může být i něčím významná. Na něco nás upozorňuje, před něčím varuje a něco nám nabízí. Já nepotřebuju, aby osmadvacátého září lítal kardinál s lebkou svatého Václava po katedrále, já chci slyšet, jak mu právě teď leží na srdci tenhle zavirovaný svět. Jak ho má rád.“

Mlčím. Pak se snažím o svou chatrnou ironii: „Tebe by měli povolat do rady pro rozhlasové a televizní vysílání… Jenže tam se teď dere jiná sebranka.“

Po hodině jsem vytáhl ty kvašené okurky, krájel je na kolečka a stočil řeč na kvetoucí stromy. Maminka ujídala a nakonec mi řekla, že ve spíži je vodka. Užasl jsem: moje maminka a vodka?

„No co se divíš? Desinfekce v drogerii není. Ta, co ještě před týdnem stála třicet sedm korun. Dcera paní Pastrňákové hledala na internetu a zjistila, že nejmenší lahvičku prodávají za tři sta devadesát. Hodní čeští lidé. Tak donesla aspoň vodku. Je to čistý líh, takže než půjdeš, umyj si s ní ruce…“

Stál jsem pak v koupelně svojí staré matky, lil na ruce tu silnou ostravskou vodku a na závěr si setsakramentsky přihnul.