Jedna věta je projektem Viktora Karlíka, který již deset let oslovuje vybrané osobnosti, aby si po dobu následujícího roku zapisovaly každý den jednu větu. Od roku 2010 zatím vyšlo v Edici RR dvacet tři svazků od různých autorů. Čtenářům Bubínku Revolveru dnes přinášíme věty Petra Hrušky, které si zapisoval v červenci před šesti lety.


Petr Hruška, foto Karel Cudlín

Hruškova Jedna věta vyšla jako samostatně neprodejná příloha Revolver Revue č. 98/2015.



ČERVENEC

1. 7. Zaslechnuto v noci na lavičce: Nepřísahej na děti a nepij z lahve, jsi pak moc těžký!

2. 7. Stojící, zpívající, stárnoucí muž: Bob Dylan.

3. 7. Nejde mi z hlavy to včerejší vystoupení bez ochoty zavděčovat si publikum hity vyvolávajícími euforii, přes kterou už žádný další vzkaz nemá šanci projít; Dylan se vyhnul všem vnějším efektům, jevištním parádám, roztomilým průpovídkám, řádění na pódiu, demonstrování nezdolné energie, rozcvičování publika, ba i klanění, jenom se nehnutě díval do ohromného živlu shromážděných lidí před sebou.

4. 7. Krása ví o hrůze, pěknost na ni chce zapomenout.

5. 7. Je snad někdo tak slepý, aby neviděl, jak dnes na vznešené umění básnické dorážejí povykující nevzdělanci? (Augustýn Olomoucký, 1492!!)

6. 7. Výstava obrazů Josefa Šímy na Kampě – váha, hmota snů… tam, kde jiní malují sen jako proměnlivý přelud a rozplývavost, on ho zachycuje v nějaké hmotné tíze, tvrdě volající do prostoru… i zjevení má své železo… kámen stromu, obelisk mraku.

7. 7. Bůhvíproč jsem si dnes vybavil, jak v neapolské katedrále chodil můj syn pod hroznými krucifixy, zachlístanými krví, úplně klidně, nikdy jsem takový klid neviděl, nebyla v něm lhostejnost ani znalost, chodil od jednoho k druhému a teprve před křížem vždy zvedl svou devítiletou hlavu, podíval se pozorně a šel dál.

8. 7. Chlapi na krajích Ostravy mají v taškách trávu.

9. 7. Zažít ještě někdy pocit něžné osamělosti, jako když jsem v dětství ležel jen málo nemocný za otevřenými dveřmi se zelenožlutým závěsem, zatímco všichni vyběhli ven před dům kvůli podomnímu brusiči nožů…

10. 7. To, co nás frustruje, je nelidský rytmus, s nímž se k nám díky moderním technologiím hrnou zprávy o neštěstí – dříve než dokážeme citově i myšlenkově prožít jednu zprávu, už k nám pospíchá další… chybí čas na úlek, soucit, analýzu i katarzi, zbývá jen otupělé vzetí na vědomí, vůči kterému se duše i tělo bouří.

11. 7. V kresbách suků a let, které již roky sleduji z postele v prknech naší ložnice, jsem mezi dávno mi známými výjevy milenců, zvířat a krajin teprve dnes objevil Munchův Výkřik.

12. 7. Nejde mi z hlavy obraz Františka Grosse Interiér s krejčovskou pannou, hotový barevný příběh zašlých šedí a okrů, takových těch slavných barev bydlené domácnosti; němá koketérie nohy židle a nohy věšáku na kabáty, lesk podlahy u okna, zvláštní stesk používaných věcí.

13. 7. Úmorné vedro všechno vybíjí… ve stínu knihy jsou ukryta jména květin.

14. 7. Večer lodě kotví na láhvích a dlouhé ryby přesahují přes okraje talířů.

15. 7. V hospodě po dvouhodinové debatě o tom, jaká by měla být společenská role poezie, zůstalo na stole tolik tezí, že by se z nich dal sestavit stroj na záchranu světa.

16. 7. Sen, už vlastně s otevřenýma očima: lidé venku ve městě, co jich všude je, náhle začnou zpomalovat v chůzi, zpomalují čím dál víc, až se úplně zastaví, stojí a čekají.

17. 7. Březí kočka vstane, lehne si – mohu na ní oči nechat, jak je celá z údělu.

18. 7. Největší odvěká úzkost mužů: ničím nevysvětlený pláč ženy.

19. 7. Míjíme se v pasáži Vesmír s vymahačem dluhů, podívá se na mne, ústa má pinzetově sevřená, ze zornic jenom tečky, jako objektiv fotoaparátu s maximální clonou, nepodobá se nikomu, napsal by Raymond Carver.

20. 7. Soustředěně piju.

21. 7. Žádná věta.

22. 7. Každá naděje je lichva, stěží pak člověk najde volný den ve splátkovém kalendáři…

23. 7. Před domem otec v neutišitelně červené košili si čte báseň.

24. 7. Celý den v zahradách padnul na přenášení křesel ze stínu do světla a ze světla do stínu.

25. 7. Šest let stály trámy opřené o kmen stromu a tvořily kužel chlapcova snu o lesní chatě, kterou z nich postaví a ve které bude hrdě zpřítomňovat osudovou samotu všeho živého; teď, když je v takřka dospělém náručí odnášel na hromadu, určenou ke spálení, ukázal se znovu holý kmen, nezvykle tenký a bledý.

26. 7. Vstoupím do chladu letního kostela a narazím na útržek fresky s dvěma nahýma nohama, ve kterých chybí směr – vzhůru i dolů.

27. 7. Ráno otevřu oči a uslyším, jak ve vedlejší místnosti osmdesátiletí rodiče velice klidně rozmlouvají.

28. 7. Celý vagón hledí na hory za oknem – samozřejmá krása přírody je možná to poslední, co dokáže většinově (a přirozeně kolektivně) povznést ducha lidí, takže ekologie se stává nikoli úsilím o záchranu životního prostředí, ale úsilím o záchranu tolik postrádaného společného ideálu a nadosobní hodnoty.

29. 7. Obměna známé svlékací hry flaška pro intelektuály: na koho ukáže hrdlo roztočené láhve, ten musí přiznat největší kýč, který ho dojímá.

30. 7. V poledne na náměstí mi zastoupila cestu krásná rusovlasá slečna, upřeně se mi podívala do očí, řekla „pane, nechcete si ověřit svoje hodnoty?“, a zatímco jsem se nad tím návrhem vnitřně zapotácel, stačil jsem si všimnout, že v ruce drží maličký revolver… z nějž se ale vzápětí vyklubal přístroj na měření tuku, cholesterolu a dalších zatracených ukazatelů.

31. 7. V současné české poezii mne více přitahují všechny ty „nesmíry“ než smíry, je však jedna výjimka: Pavel Kolmačka, což jsem si znovu ověřil při četbě jeho poslední sbírky Wittgenstein bije žáka, v níž se ovšem jeho typická životní skromnost a pokora těží z hloubi, takže jde vlastně o nesmiřitelné drama sestupu.