„Po čtení básní by měla být beseda,“ napsali organizátoři do dopisu, v němž mne srdečně zvali k nim, do malého města, neboť mi chtěli v místním klubu uspořádat literární večer. Následovaly informace, že před vystoupením mne zvou na večeři, nocleh že mám zajištěn v hotelu, a pak připojili opatrné upozornění, že na podobné akce nechodí příliš mnoho lidí, abych případně nebyl překvapen. Nebudu, odepsal jsem.

Sedím ve vlaku směr malé město a začíná se šeřit. Tuhle chvíli mám obzvlášť rád. Vlak za šera veze nějaký neznámý stesk, neklid pošetilého putování bez konce i nenápadné vábení náhle vstát a vystoupit na jiné stanici, než si člověk původně naplánoval, a vydat se na chvíli napospas světu. Jede-li vlak v takové chvíli poli či jinými planinami, nejlépe zasněženými, naskýtá se cestujícímu pohled na hejna havranů a hloučky zvířat i osamělé jedince, králíky nebo zajíce, především ale na srnce a srny. Mohu na nich oči nechat. Šero přicházejícího večera na zvířata pomalu padá a oni při tom stojí v nějakém zvláštním zpozornění, které během dne nemá obdoby. Nedělají nic, ale nezahálí. Je to ta chvíle, kdy potrava už se neshání a nocleh se ještě nehledá – na první je už málo vidět, na druhé je vidět naopak příliš, a obojí by tedy mohlo být neprozřetelným počínáním vzhledem k případným zlým úmyslům nepřítele. A tak zvěři nezbývá než stát, větřit, přečkat tu existenciální chvíli, než padne tma. Připadá mi, že zvířata strnou v jakési „modlitbě“, v hlubokém souladu s celou krajinou, tmavnou uprostřed toho chladnoucího prostoru a jsou nevýslovně krásná.

Sedím ve vlaku a myslím na to, které z obligátních otázek na besedě po čtení asi uslyším. Kde může básník hledat v Ostravě inspiraci? Může se člověk uživit psaním veršů? Co říkají na básně moji blízcí, když se v nich poznají? Téměř jistě položí někdo zase otázku, proč podle mne čte dnes poezii tak málo lidí… Když tuto otázku občas publiku vrátím, uslyším od něj většinou jeden ze tří argumentů. Předně, že poezie není dost srozumitelná – jako by poezie neměla být vysloveným tajemstvím, ale jasnou definicí, jako by poezie měla vysvětlovat, nikoliv vzrušovat. Jako druhý důvod bývá uváděno, že současná poezie za nic nestojí. Tenhle argument ovšem nebere v potaz, že lidé ve větší míře nečtou ani Danta, Eliota, Pounda nebo Holana, o Máchovi ani nemluvě. Pouze vědí, že jsou, případně tuší, co napsali, nebo dokonce vlastní nějakou jejich knihu. Za třetí bývá konstatováno, že na poezii nezbývá lidem čas ani síla. Přijdou večer domů z práce, mají všeho dost a potřebují si odpočinout – před další prací. Stěží si pustí seriál na „vyčištění hlavy“. Jako by nebylo zbytí.

Poezie se do životů těžko může vejít, jsou-li omezeny na nerozlučnou dvojici práce – odpočinek. Nehodí se pak ani k jednomu, ani k druhému. Většinu dne většina z nás obětuje svým kariérám, musí se setsakramentsky snažit, aby obstála, byla stále lepší, ba nejlepší, spotřebovává všechny síly na odrážení konkurence a prosazování sebe sama. Musí být pevná a neohrožená, rychlá, rozhodná a suverénní – a dobrá poezie je zpravidla něčím pomalým a mnohoznačným, nejistým, tázavým, zpochybňujícím. Takové kvality se ovšem při povinném sebevědomí a neslitovném boji o obživu a postavení zdají býti neužitečné, dokonce úspěch ohrožující. Zbytek dne je vyhrazen odpočinku po vysilujícím výkonu. A odpočinek znamená zábavu, čím nenáročnější a snadněji přístupnou, tím lépe. K takovému relaxu se poezie se svými nároky na vyostřenou pozornost a vnímavost nehodí také. A tak čím více se v životě zužuje mezera mezi úsilím realizovat se ve vřavě zápasu o obživu a úspěch a odpočinkem po této vyčerpávající snaze, tím menší prostor zůstává pro báseň.

Poezie chce od člověka, aby vnímal sebe ve vydanosti světu, ve své tragické i komické nedostatečnosti, ve svých nepokojích i touhách. Chce, aby větřil svůj absurdní úděl i milost, prázdnotu, nicotnost i znamení významů, které se před ním rozevírají, hrůzné i okouzlující neznámo, které jej určuje více, než si sám myslí. Chce, aby se ptal na sebe a nacházel odpovědi především na to, na co se neptal. Aby si ještě nelehal, aby zůstal naléhavý. Je to jak známo paradoxní. Žijeme v civilizaci, která uvolnila ohromné množství času. Nemusíme jej každodenně spotřebovávat na holé přežití, nejsme na válečné frontě ani uprostřed hladomoru. Dostává se nám základních životních potřeb, tepla, světla, vody i jídla, nemusíme tomu, abychom je získali, věnovat celé své dny. V tomto smyslu máme ohromné sýpky volného času – a přitom jsme se dokázali připravit o volné chvíle. O ty náročnější, ale také podstatně významnější existenciální chvíle, které se nedají vyplnit žádným zjevným účelem a lze je jen intenzivně probýt, vestoje, na šeré planině v čase mezi sháněním potravy a noclehem.