V průběhu 19. století zabírali, jak známo, v Severní Americe bílí kolonisté ohromná území, na nichž dosud žilo původní indiánské obyvatelstvo v hlubokém souladu s tamní divokou přírodou. Kolem roku 1854 došlo také na severozápadní oblast mezi Pugetovým zálivem a Washingtonovým jezerem, obývanou kmeny Duwamišů a Suquamišů. Indiáni byli vlastně postaveni před hotovou věc – buď ustoupí náporu bělošské nenasytnosti dobrovolně, nebo budou poraženi bezohlednou silou sebevědomé civilizace. Formálně však mělo toto ultimátum diplomatický ráz a proběhlo „politické jednání na nejvyšší úrovni“. Během něj prý povstal náčelník obou zmíněných kmenů, jmenoval se Seattle, a pronesl řeč. Nebyla nevraživá, jak se všeobecně očekávalo. Nebyla ani bojovná, ale taky nebyla vůbec ustrašená či podlézavá. Zazníval v ní pouze čistý a hluboký smutek toho, kdo vidí dopředu a uvědomuje si hrozící zkázu pro svůj národ, kdo vidí osudové ohrožení hodnot, které byly rudému muži tak drahé a které z něj dělaly důstojnou lidskou bytost. Překvapovala velikou otevřeností a pokornou obavou o život všech tvorů na této zemi. Přirozená noblesa, s níž náčelník svoji smutně krásnou řeč pronesl, údajně vyrazila všem přítomným dech a chvíli se nezmohl nikdo na slovo. Ta chvíle užaslého ticha byla jediná odměna, kterou Indián v tu chvíli získal. Vzápětí bylo všechno přehlušeno cynickým povykem politiků a smlouva, odsouvající kmeny do rezervace, byla stvrzena. Začalo dobře známé peklo úpadku indiánského národa.

Vždycky, když jsem slyšel, jak Jaroslav Erik Frič vystupuje se svou poezií, v různých klubech a hospodách, vzpomněl jsem si na náčelníka Seattla. Stál přede mnou muž štíhlý a vzpřímený, od pohledu důstojný „zevnitř“. S těmi rovnými dlouhými vlasy, tmavýma očima a pevným, poněkud zastřeným hlasem měl v sobě cosi indiánského už napohled. Mnohem důležitější však byl jeho projev při čtení (často doprovázeném rozmanitým hudebním doprovodem) a obsah jeho dlouhých básnických skladeb. Sálala z nich hrdá a nekončící hořkost nad stavem našeho světa ohroženého zánikem. Světa, který se stále více propadá do otupělé konzumní marnosti a hrabivosti, stále více se vzdaluje tomu, z čeho byla jeho duše stvořena – z tajemství víry, pokory a lidské blízkosti. Ozýval se v nich stesk toho, kdo ví, že hodnoty, pro něž byl stvořen, málokoho zajímají, ale který také ví, že jenom kvůli všeobecnému nezájmu se jich nelze zříci. Ty básně připomínaly, že člověk možná bude muset přijít o všechno drahé, ale není nepodstatné, jakým způsobem o to přijde. Jestli se zaprodá všeobecnému úpadku, skepticky rezignuje, ustrašeně zmlkne, nebo zůstane do poslední chvíle v klidném a hrdém trvání na tom, čemu věří a co miluje.

Byl jsem toho ke svému štěstí nesčíslněkrát účastníkem: když Jaroslav Erik Frič dočetl své básně, rozhostilo se na malou chvíli užaslé, ohromené ticho. Odměna všem náčelníkům, kteří jsou takového označení hodni.