„My jsme přece zemí univerzit a katedrál!“ alarmovala ve svém televizním zápalu na obranu „evropských hodnot“ proti přílivu uprchlíků Jana Volfová (Události, komentáře, 4. 5. 2016), dnes místopředsedkyně Bloku proti islámu, dřív předsedkyně a místopředsedkyně kdečeho (Sociálně demokratických žen, NEZ/DEM Nezávislých demokratů, SDŽ – Strany důstojného života, Suverenity – Bloku Jany Bobošíkové, České suverenity) a za ČSSD v době předsedování Miloše Zemana také poslankyně Parlamentu. Ve svém televizním výstupu požadovala zavřít hranice, aby prý tato „země univerzit a katedrál“ nebyla vbrzku nahrazena „zemí mešit a práva šaría“.
Ta dutá rétorika, vedená navíc, obávám se, spíš politickou prohnaností než upřímným strachem, v sobě nese paradox, výmluvný a smutně typický. Volfová použila jako symbol evropských hodnot univerzity a katedrály – snadno se to plácne, obojí obestírá aura odvěké důstojnosti a důležitosti, obojí si umíme dobře představit. Většinou však jen jaksi zvenčí, jako vznešené budovy a stavby, které jsou už samy o sobě památnou součástí národního pokladu. A ten je potřeba chránit stůj co stůj, to dá rozum. Třeba i za cenu uzavření hranic a dobrovolné izolace.
Čím jsou však tyto instituce po dlouhá staletí ve svém pravém významu, díky čemu vůbec vznikly a čím by měly i nadále zůstat? Univerzity jsou symboly a místy poznávání nového, jiného, něčeho, co si člověk ještě před chvílí nedokázal ani představit, a často i něčeho, z čeho šel jen iracionální strach. Měly by být místy disputací, rozmluv, které se neobejdou bez nepředpojaté úcty jednoho člověka k druhému. Katedrály jsou místy, v nichž člověk může zakoušet tajemství světa, který nemá ve své moci, ale také místy, v nichž se „namáhá srdce“ i ve jménu přiblížení se k druhému člověku. A na obou těch místech musí někdy lidé bojovat se svou netrpělivostí a pýchou a záští, a proto smysl univerzit i katedrál je nemyslitelný bez důvěry a otevřenosti. V dějinách se také onen smysl vytrácel pokaždé, když se z nich vytrácela důvěra a otevřenost.
Volfová si tedy za symbol evropských hodnot, jež je potřeba před uprchlíky chránit, paradoxně vybrala instituce, které by nás více než jiné měly vést k tomu, abychom uprchlíky naopak lidsky přijali. Její požadavek tak vyznívá zcela absurdně. Zavřením hranic zachráníme nanejvýš vznešené budovy a naši „turistickou“ úctu k nim. Přijdeme přitom ovšem o to důležitější – o „vnitřek“ oněch staveb, o ducha otevřenosti a o zaujetí pro neznámou jinakost, tedy pro hodnoty, které teď naopak budeme muset namáhavě osvědčovat. Nikoli jen v abstraktních úvahách, ale při konkrétních setkáních, tváří v tvář neznámým lidem, neboť k takovým setkáním nakonec i u nás jistě dojde. Bude to klopotné, často nepodařené, někdy asi i nebezpečné – ale bude nás to hodné, pokud jsme skutečně „zemí univerzit a katedrál“.