Opera je v Ostravě už delší dobu dobrá, hodně dobrá – zvláště ta moderní. Hodně za to může ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil: během posledních několika let tady inscenoval Cardillaca od Paula Hindemitha, Život prostopášníka od Igora Stravinského, Ohnivého anděla od Sergeje Prokofjeva, Tři přání od Bohuslava Martinů… Je to všechno pojato nesmírně dráždivě a otevřeně, žádné těžkotonážní pravdy a spolehlivě jednoznačné výklady, žádná hotovost. Spíše neklid, chvění fantazie, podivně groteskní a tísnivé výjevy bez úlevného rozuzlení. Pojetí opery, které diváka vybízí k vlastnímu „drzému“ interpretačnímu dobrodružství. Asi proto v posledních letech sedí mezi publikem také dříve nebývalé množství malířů, literátů, studentů a různých lidí, kteří jinak neoblibují velké společenské skrumáže.

Sedím v hledišti, probíhá premiéra dalšího operního kusu v režii Jiřího Nekvasila, tentokrát Zneuctění Lukrécie od Benjamina Brittena, mistrovské dílo, které napsal ve svých třiatřiceti letech. Ostravské hudební nastudování je počinem dirigenta Ondřeje Vrabce. Britten zhudebnil libreto Ronalda Duncana, který zpracoval známý antický příběh ctnostné Lukrécie. Ta podle legendy poté, co byla znásilněna Tarquiniem, synem etruského krále, jenž tehdy vládl Římu, spáchala sebevraždu; odmítala nést hanbu zneuctění, neboť odporovalo jejímu přesvědčení o mravném životě. V první půli hry je Lukrécie čistým protipólem hříšnému životu města, ve druhé dojde k tragédii. Epilog libreta vyznívá jako přímá oslava cudnosti a křesťanské víry, podle níž Kristus odpouští naše hříchy a nabízí spasení. „On je všechno. On je všechno,“ zpívá se v závěru.

Nekvasilovo soustředěně klidné pojetí tragických peripetií příběhu se odehrává na zvláštně studené, bílé scéně (Jakub Kopecký). Znervózňuje to. Chvílemi mám dojem až nadpozemské čistoty, chvílemi jako bych cítil dobře dezinfikované prostředí nějakého sanatoria. Když dojde k zásadnímu okamžiku znásilnění, evokuje se mi cosi na způsob operačního sálu s postelí uprostřed, ale je to jen lehká podprahová konotace. Žádný efektní výjev se nekoná – a tak snadným by přitom mohl být! Úsporná gesta hlavních postav dovolují intenzivně vnímat pěvecké party Tarquinia (Kevin Wetzel) a Lukrécie (Anna Nitrová). A ovšem i velmi důležitý slovní význam replik. Podobně se zachází také s druhým podstatným okamžikem, Lukréciinou sebevraždou. Proběhne rychle a strašlivě obyčejně, v prázdném prostoru jeviště, kde není náhle čeho se chytit. Tou strohou zřetelností obě úhelné situace „odbrzdí vlak“ znepokojivých interpretačních možností, který už se mi nepodaří zastavit… Až příliš rychle si zneuctěná Lukrécie vezme život poté, co o svém znásilnění zpraví manžela! Jsem definitivně zahanbena, oznámí mu, a on jí stačí jen velkoryse namítnout, že „není-li duch přítomen, / není třeba se hanbit“. Vzápětí si Lukrécie probodne dýkou hruď a umírá. Umírá pro svoji kromobyčejně cudnou povahu, která nedokáže na tomto světě unést ani břímě takového hříchu, k němuž byla hrubým násilím donucena, a tak se může stát přímo vzorem mravní zodpovědnosti… Anebo je drama skrytější? Po posledních taktech vycházím ze sálu a chce se mi náhle rouhat.

Je to všechno jen střet temného démona s nezpochybnitelnou neposkvrněností? Nemohla ta žena v okamžiku, kdy na ni muž, polopříčetný sobeckou vášní, naléhá, přece jen pocítit nepatrný – a nechtěný! – závan odvěkého prokletí touhy, jež spaluje muže i ženy? Co když, přestože upřímně a vší silou odmítala ďábelské návrhy, náhle pocítila, že by to bylo možné? Není její děs z toho, co se stalo, nakonec vystupňován až k zoufalému činu právě tímto vědomím? Nezahlédla na dně své duše, o níž se domnívala, že ji drží napořád v pevné správě svého mravního počínání, stopu touhy, nad kterou nemá ani ona pevnou vládu a která, jak zároveň dobře ví, vede ke zkáze? Je to všechno tak nemožné? „Vaše oči jsou rozšířeny touhou / a třešně vašich rtů jsou roztoužením vlhké. / Popíráte, že krev vám v žilách vře?“ ptá se Tarquinius předtím, než si ji násilím vezme. „Ano, popírám to!“ odpovídá rychle Lukrécie, a následují další slova Tarquiniova: „Vaše zvlhlé oči / prozrazují vaši mladou krev / a popírají vaše odmítnutí i chabé lži vašich rtů.“ „Ne, vy lžete!“ brání se Lukrécie. Jsme svědky bohapustě sugestivního nátlaku Tarquiniova, nebo postřehnul něco, co Lukrécie nedokázala skrýt ani před sebou a co ji naplňuje děsivým úžasem ze sebe sama? Co když my všichni, i v úplně jiných věcech, můžeme v sobě za jistých okolností zahlédnout něco na způsob bylo by to možné, ačkoliv víme, že se jedná o zřejmou cestu zkázy? A je-li tomu tak, jak takovému zjištění čelit? Není Lukréciin odchod z tohoto světa jen pokusem uniknout před odvrácenou stranou lidské povahy, která patří ke všem a kterou zhrozena spatřila tedy i v sobě? Těsně před smrtí říká Lukrécie zoufale svému manželovi: „Vzal mi klid.“ Ne čest, ne bezúhonnost, ne pověst – ale klid. Jaký klid měla asi na mysli? „Má smilná krev / mou hanbu smývá!“ znějí její poslední slova… Jde jí opravdu o spásu duše? Tak proč k její očistě volí – další hřích? Neboť sebevražda je hříchem z nejtěžších, jak právě na příběhu Lukrécie upomínal už svatý Augustin. Ach, kvůli čemu a jak to vlastně Lukrécie z tohoto světa odchází?

Skončila opera, která vzala klid i mně. Možná jsou mé úvahy genderově cynické nebo rouhavě pochybovačné, machistické a bezvěrecké… Docela rád bych si o tom s někým popovídal. Rozhlížím se v divadelním předsálí, ale je už prázdné.

P. S. Poslední tři představení Zneuctění Lukrécie se odehrají v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě 30. 3., 6. 4. a 19. 4.