Musí to být v každé pořádné básni – kromě osobního výrazu, pádnosti slov i jejich hravé, neposlušné a svébytné energie, skrytého, vzrušujícího volání, jitřivé obraznosti, síly významu i opravdové potřeby sdělovat. Musí to z každé pořádné básně vyzařovat. Ten těžko definovatelný dojem, že přese vše, co již bylo napsáno, přečteno, vysloveno, se cosi děje poprvé, právě teď. Jako by lidská řeč dosud nebyla, jako by básní právě vznikala, jako by bylo potřeba ji znovu vynalézt. Je to velice jemné, ale nesmírně důležité chvění, které každou dobrou báseň prostupuje a zakládá. Podílí se na něm stejně tak pokora před slovy jako troufalost vzít je tady a teď do své „správy“. Podílí se na něm nejistota, zda vyřčené slovo přežije byť jen okamžik, a stejně tak i úžas, co všechno v tom vyřčeném slově náhle může zaznít.

Jistě, básník, který píše dlouho a dobře, je časem poznatelný podle svého výrazu, poetiky, úhelných témat a motivů, podle své obrazivé síly, úhlu pohledu, dikce či intonace. To ale neznamená, že může na ono „poprvé“ při psaní někdy rezignovat, nechce-li, aby se jeho verše staly v lepším případě jen jakousi úctyhodností. Ta tajemná jiskra se skrývá hlouběji, než kam sahají všechny básnické prostředky, náměty, zkušenosti. Lze jen tušit, že úzce souvisí s prožitkem aktu vyslovování a s bezvýhradnou oddaností tomuto dobrodružství. Je odpovědí na prastarou a bezezbytku nenaplnitelnou výzvu: ze slova, které (jak psáno) bylo na počátku všeho a které není „naše“, učinit na konci lidskou řeč, která má schopnost zamířit od jednoho člověka ke druhému. Není rozhodující, zda je autor uznávaný, či začínající, zda píše poprvé, či po tisící; chvění z nesamozřejmosti toho, čeho se právě dopouští, musí jeho textem životodárně probíhat.

Karel Šiktanc oslavil 10. července letošního roku devadesáté narozeniny. Ve stejnou dobu přišla na svět jeho nová básnická sbírka s uhrančivým názvem Ubírati se. Je v ní mnoho, co činí četbu těch veršů nevšední. A jakkoliv jsou to verše bilanční a virtuózní a pro autora zcela typické, neztrácejí jedinečný horoucí rozměr. Je v nich stále přítomna obava (co když verš zůstane němý) i naděje (kéž neztratí hlas). Sálá z nich vůle konečně nalézt TO slovo a uslyšet v něm vlastní řeč. Možná naposled, ale určitě poprvé. Vlastní rozsáhlé dosavadní dílo básníkovi v tu chvíli není nic platné. Ocitá se navždycky na počátku a sám, jako každý, kdo se v našem světě nadechne, aby se vší vážností a zodpovědností promluvil. V tomto smyslu není devadesátiletý Karel Šiktanc žádným klasikem české poezie, blahobytně oprašujícím své sebrané spisy, ale obdivuhodně stálým začátečníkem. Mužem, který právě stojí o báseň.

Karel Šiktanc, foto © Pavel Vácha

 

Karel Šiktanc
UBÍRATI SE

Jak už míň dokořán,
        sotva se dveřmi protáhneš sám k sobě.
A doma kuráž,    stará panna,
a chuť si stačit,    neprovdaná –
        omrzelé obě.

Ale nahoře v kopci mraky ve vilách,
        velké prádlo!
A rozárium krčí mokré oči
a rozesmál se i vzduch …
        bělost obšírná jak svatební oběd.

Zalita bledým polednem,
        věž chrámu po pás hrubě nahá,
třpytá se,    tyčí,    hýří,    kasá,
až hřích.
        Skvost pohanství přímo ve svatém domě.

Na kurtech dvorců,
         kde jsem sloužil,
moldánky vymetených louží –
lajnujou … začíná turnaj:
         moje stejskání má divokou kartu.

Jdem přes most,    na tribunách
         tma … vrátnice už tam není.
Jsme ještě dva,    krápe,
ostrov Štvanice hraje nám piánko štandrle
         v koncertním provedení.

Rád si tě hláskuju.
         Rád si tě hláskuju ve starých dopisech,
v jejich doslovném znění.
Bože,    ta nádhera mít slovo „ubírati se“!
          Co skoro na umření.