Následující text byl pronesen 17. října nad hrobem Františka Halase v Kunštátu při pietním aktu u příležitosti šestašedesátého výročí básníkova úmrtí.

Na kunštátském hřbitově nad hrobem Františka Halase, českého básníka, jenž zemřel před šedesáti šesti lety, nemyslím tolik na jeho dávné pobývání v tomto městě či na jeho ohromující básně, které nejenom mne už od dětství „učily mluvit“, nebo přesněji „učily vyslovovat“. Mnohem více mne zaměstnává představa těch šestašedesáti let, které od Halasovy smrti uplynuly. Snad za to může má dávná láska k botanice, neboť moji pozornost stále strhává onen břečťan, který se na hrobě rozrůstá s takovou vehementní netečností, že kdyby nebyl správci patřičně umravňován, sahal by za ta léta určitě až ke kostelu svatého Ducha a pnul se teď znepokojivě po jeho zvonici. Či za to může epitaf z náhrobního kamene, který začíná slovy „zarostl jsem celý do mlčení“, což je bezděčně přesná definice toho, o co se okamžitě po básníkově smrti v přízračných padesátých letech cíleně snažila komunistická cenzura. Myslím na léta šedesátá i s jejich stoupajícím zájmem o poezii, která tehdy hledala také nové cesty a nezřídka vycházela ve vysokých nákladech. Pak následovalo hluché a němé dvacetiletí po okupaci Československa v roce 1968, v němž se oficiálně vydávaná poezie měla stát jen bezduchou nedělní chvilkou, ozdobující kanape normalizačního měšťáka. A vybavuji si záplavy básnických knih z devadesátých let, kdy se vydáváním a snad i četbou poezie demonstrovala otevřenost a smysl pro svobodu, takže regály knihkupectví byly náhle zázračně plné útlých svazečků i objemných spisů plných básní. Ale nejvíce asi stejně myslím na současnost, neboť je mi v ní – tak jako vám – dáno žít.

Slyším, jak tato doba přepíná své hlasivky. Jek a pokřik všeho druhu nese se jejím prostorem a letí do končin, které přes svoji vysokou zalidněnost občas stále více připomínají pustinu. Snad nikdy více než dnes nebylo tolik snadné a beztrestné zařvat si. Činí se tak s velkým gustem těch, kteří se po éře přikázaného mlčení dočkali svobody a kterým nic nestojí v cestě. Činí se tak s přesvědčením, že pouze ten, kdo dokáže překřičet ty druhé, může se domoci nějaké pozornosti. Samozřejmě zasloužené, jak se domnívá... Ocitli jsme se chtě nechtě všichni na velikém, zběsilém trhu, v němž svoje zboží prodají jen ti nejhlasitější. Navzájem si skáčeme do svého volání, oslabujeme jedno druhým a vzájemně se tak nutíme být ještě ukřičenějšími. Říkáme tomu konkurenční boj. Říkáme tomu zdravá konkurence, společenská soupeřivost, tah na bránu nebo nezbytnost kariéry.

Té hlasitosti, bez které člověk dnes zdánlivě „není“, je podřizováno v podstatě všechno. Důstojnost, ohleduplnost, vkus. Také výběr slov a vět. Volí se slova stále jednodušší, razantnější, taková, co se dobře opakují a kterým může rozumět každý, taková, co se zvučně a dlouho mohou nést mediálním prostorem naší doby. S tím padá volba také na jednoduchost názorů, postojů, formulací a nakonec i na zjednodušené myšlenky, neboť to jednoduché se dá hřímat snadněji. Pádněji to zní, lépe se skanduje, přejímá a činí svět bezmála srozumitelnějším. Nic než národ! Kdo neskáče, není Čech! Zavřít hranice a poslat je zpátky! Hesla místo promluv… Zdvihají se všude – milují je politici, reklamní manažeři, výrobci bulvárních titulků, rozdmychávači zábav, apokalyptici, spasitelé světa, fanoušci, dav. Povyk strhává, přináší body. Reklama v televizi je vždy hlasitější než film, do kterého se vlamuje. Reportéři povinně zvyšují hlas, aby tak udělali svoji čerstvou zprávu senzačnější a sebe pak úspěšnějšími. Výčet slev z mikrofonů supermarketových monster zní nadšeným hlaholem do uší nakupujících. Zvoní telefon, další nabídka zvýhodněných produktů má člověka akcelerovat do stavu euforie. V hospodě není slyšet slova, ale netřeba se namáhat, program obstarává rozhlasová stanice hitů, moderátoři a celebrity se mezi písněmi smějí jako posedlí svým vtipům… Vyrvál se nevyhýbá ani uměleckému světu: facka je hlasitější než argument, pomluva zajímavější než interpretace, křiklavý obal cennější než vlastní vzkaz.

V akustickém hlomozu naší doby obecně platí: čím hlasitější, tím důležitější. Čím jednodušší, tím snadněji zapamatovatelnější, a tedy účinnější. Ve vizuálním světě tuto funkci plní laciná atraktivita obrazu slov. Měňavé, extravagantní, blikající nápisy, z nichž přechází zrak. Palcové titulky bulvárních novin a časopisů dávno přerostly velikost každého normálního palce. Slogany na billboardech jsou z dálky viditelné jako majáky pro zbloudilé, sebejisté sliby na předvolebních transparentech jsou sestaveny z písmen větších než jakýkoliv člověk. Vizuální kravál se spojuje s tím akustickým a nenechává nás na pochybách, že tahle vřava má být pravým dobrodružstvím našich dnů.

Na kunštátském hřbitově nad hrobem Františka Halase dívám se na epitaf z náhrobního kamene, který pokračuje slovy „budeme se muset učit vzájemnému vyslovování našich tich“, a uvědomuji si, že to jedno slovo, kterým by bylo možno charakterizovat naši veřejnou současnost, zní: halas. Je to ovšem halas s malým písmenem na začátku – a oč větší ten současný všeobecný, všezaléhající halas je, o to menší písmeno na začátku má…

Učit se vzájemnému vyslovování našich tich znamená patrně umět zaslechnout nějakou důležitou blízkost. Skutečnou blízkost někoho s někým, nikoli pouhou nahrnutou vzájemnost, která je tak vehementně sdílena v našich městech, sociálních sítích a společenských skrumážích všeho druhu. Blízkost je zvláštní kategorií, která znamená, že cosi podstatného se právě nachází mimo mne, nepatří mi to a přece pouze mojí přítomností nabývá část svého smyslu. Je přítomna někde v lásce a přátelství, v modlitbě, a myslím, že též v opravdové hudbě nebo poezii. Je někde tady. I v době, která dávno vyměnila Halase za halas.