Jáma

Pestrá společnost postává před vstupem do komplexu Škocjanske jame – souboru obřích jeskyní nacházejících se ve slovinském krasu nedaleko Istrijského poloostrova. Samí cizinci. V těch úchvatných a strašných prostorech uvnitř skal, do kterých nám za chvíli průvodkyně dá pokyn vstoupit, jsme asi cizinci úplně všichni. Je to území nikoho, vláda tisícileté tmy a dějů, které nejsme s to plně pochopit, procesů tak dávnověkých, pomalých a vytrvalých, že lidská zkušenost je nedokáže poměřit ničím.

Hned v počátku všechno vyráží dech. Zkušenost toho, kdo na školních výletech vzrušeně navštívil třeba Punkevní jeskyně v Moravském krasu, je tu prakticky k ničemu. Stovky metrů vysoké dómy, plné vápencových útvarů naprosto fantaskních a zároveň čímsi velmi pravděpodobných. Jako bychom je znali ze svých snů, jako by lidská anatomie i estetika vždy opakovala cosi z pravidel tohoto kamenného světa. Krápníky jsou mohutné a vyvážené, takže člověk myslí na antické sloupy, krápníky jsou bílé a nevýslovně něžné, takže člověk myslí na dívčí nohy. Všude vápenec plný nečekaného, a přece známého výrazu. I dějiny surrealistického hnutí tady mají svůj ztajený počátek.

Kilometry dlouhá cesta vede stále výš, táhne se uzounkými stezkami tesanými ve skále nebo odvážně vysutými nad skalními stěnami. Kromě míst, kde jsou vápencové útvary nasvícené, toneme v šeru, ba zlověstné tmě jeskyní. Pod námi hluboká propast, nad námi vysoká klenba, teničké zábradlí se viklá, dole zuří v peřejích podzemní řeka jménem Řeka (všechno je tady základní, elementární – i jména). Průvodkyně uhání mechanicky dopředu, návštěvníci jdou mnohem opatrněji, váhavěji; celá skupina se brzy značně rozvolní, okouzleně se loudám na jejím konci.

Pomalu přicházím k nejzávratnějšímu místu cesty, dlouhatánskému, uzounkému mostu nad strašlivou hloubkou, který nás má převést z jedné strany jeskyně na druhou. Most je chvějivý a starý, jeho konec se propadá do tmy… Ve chvíli, kdy se na něj chystám vstoupit, kdosi silně sevře můj loket. Žena. Cizinka. Stála ve stínu u zábradlí, bez sebe úzkostí. Obracím se k ní. Nemluví, jen gesty naznačuje. Brzy ale pochopím, že trpí závratěmi, most prostě sama přejít nedokáže a zároveň za živého boha nechce způsobit pozdvižení tím, že upozorní na svůj, možná až dosud nevědomý problém průvodkyni, která ostatně stejně pádí někde vepředu. Vrátit se už také nelze, jsem její jediná šance. Musím se chovat zcela nenápadně a zároveň s ní krůček po krůčku šouravě postupovat mostem, v pevném vzájemném sevření.

Nedosti na tom. Brzy se ukáže, že má-li ta žena vůbec udělat krok, nesmí ani trochu myslet na propast pod sebou – a jak jinak toho docílit než k ní začít mluvit, nepřestajně mluvit, o čemkoliv, ale hlavně zaujatě, klidně, laskavě, naléhavě ji vtáhnout do hovoru? Situace by mohla připomínat scénu z romantického filmu nebo rytířského románu, ale nepřipomíná. Ta žena, spočívající v mém objetí, není mladá krásná dívka, ale zpocená padesátnice při těle, s vizáží tak naprosto bezvýraznou, jako by ji člověk už příště neměl ani poznat. Taková nějaká paní. A navíc – maďarská paní. Která, jak se vzápětí ukáže, neumí jediného slova mimo svoji rodnou řeč, jež je ovšem zase pro mne ztělesněním vší nesrozumitelnosti. Scéna se mnohem víc začíná podobat kafkovské grotesce. Je mi dáno postupovat pomalými krůčky po uzounkém chvějícím se mostě, vedoucím přes hlubinu obrovskou a temnou jak z počátku světa, vedoucím přes samu závrať, s neznámým člověkem rdoušeným strachem a vést s ním dlouhý, nekonečný rozhovor v jazyce, který nemáme…

Krápníky, krásné jako antické sloupy a dívčí nohy, přestaly existovat. Vůbec nevím, co říct. Maďarka. V panice mne napadají různá slova s Maďarskem související. Snad by ji mohla zaujmout! Marnost. Postupně zjistím, že jakž takž chápe sotva tři čtyři výrazy… nezbývá tedy než opakovat je pořád dokola. Přesně tak, jak jsem si předsevzal – klidně, naléhavě a laskavě. A tak se slyším, jak ve smyčce říkám: maďároš… guláš… sýrija… katastrofa… maďároš… sýrija… Prudce oddechuje, kývá hlavou a opakuje po mně, zaujatě a opravdově: guláš… maďároš… sýrija… katastrofa…

Pomalu se suneme přes propast cizí země, co nikomu nepatří, s nejpodivnějším možným zaříkadlem, které je jedinou společnou úlevou v náhlé nouzi a dovoluje nám udělat další krok.