Předchozí dva Bubínky Revolveru (1. díl, 2. díl) jsem věnoval příběhu vysokoškolačky M. P., která vzala právo na studium neohroženě do svých rukou, prohlásila negativní hodnocení své písemné práce z literatury jako svévolné a na základě neuvěřitelného rozhodčího posudku profesora Jaroslava Stříteckého se domohla u děkana Filozofické fakulty Masarykovy univerzity obratem změny hodnocení a postupu do dalšího ročníku. Plné znění studentčiny práce i arbitrážního posudku si lze přečíst zde. S děkanovým rozhodnutím i oním posudkem se nikdo nenamáhal mne coby zkoušejícího seznámit, nakonec jsem se textu ale domohl na základě své urgence na katedře hudební vědy. Protože jsem nerozuměl tomu, jaký vliv má faktor, který profesor Střítecký označuje za „intelektuálsky snobský Kunderův cynismus“, na skutečnost, že ve studentčině práci chyběla interpretace zadaného textu, a protože jsem už vůbec nerozuměl smyslu věty, že vysokoškolačka „se pohybuje vcelku správně v obvyklém středoškolském obzoru“, rozhodl jsem se vejít s tímto docentem sociologie a profesorem filozofie v přímý kontakt. Napsal jsem mail na jeho univerzitní adresu, ve kterém jsem ho upozornil jen na ty nejočividnější nedostatky práce, které byl ve svém rozhodnutí ochoten pominout, a vyzval jsem ho, aby svůj závěr odůvodnil. Také jsem mu navrhl, že mohu oba texty nabídnout k posouzení ještě dalším odborníkům. Odpověď od pana profesora nikdy nepřišla. Zato jsem vzápětí obdržel mail od vedoucího katedry:

Vážený pane kolego,
psal mi profesor Střítecký, že jste ho žádal o souhlas s publikováním jeho posudku ve věci stížnosti slečny P. Jestli Vás můžu poprosit, nečiňte už v této věci žádné další kroky. Posudek profesora Stříteckého jsem Vám předal já na Vaši žádost (po opakovaných urgencích naší sekretářky paní Taranzové), přitom se jedná o interní materiál Děkanátu FFMU, který je součástí odvolacího správního řízení, nebyl jsem oprávněn Vám posudek předat, což už mi bylo (zatím přátelsky) i naznačeno. Nerad bych se díky tomu dostal do případných problémů. Navíc by nám medializace celé věci mohla eventuálně komplikovat další akreditační řízení našich studijních oborů.
Moc Vám děkuji za pochopení a srdečně Vás zdravím,
Petr Macek

Nastala tedy typická kafkovská situace. Bylo mi naznačeno, že pověst katedry, akreditační řízení oborů, kariéru vyučujících, to všechno bezohledně ohrožuji já. Měl bych z toho vyvodit zodpovědnost, zastydět se a hlavně přestat dál šťourat.

Jakou ale váhu mohou mít všechna akreditační řízení světa, stojí-li na takových poměrech? Jak to všechno může v posledku prospět univerzitě, katedře, oboru, když se představitelé školy musí v zájmu „záchrany“ studijních oborů snižovat k podivně neprůhledným postupům, grotesknímu popírání odborných nároků, kličkování a bludným kruhům spikleneckého mlčení, doprošování a výhružkám? Jaká prestiž se tím vším dá vybudovat, případně zachránit? Vždyť nakonec sami studenti, tedy ti skuteční studenti, zaujatí a hladoví po vědění, se už stydí za špatnou pověst oboru, kterým projde kdokoliv, protože škola potřebuje peníze za hlavy přijatých a společnost potřebuje pocit, že vysoká škola není jen záležitostí nějakých podezřelých elit a je „pro všecky“. Výsledkem nemůže být nic jiného než naprostá devalvace. Mnozí vyučující ji vidí a trápí se jí v soukromých rozhovorech. Studenti ji vidí také. S projevy jejich zmíněného studu jsem se setkával už dříve při výuce, teď když jsem publikoval předcházející části celého případu bojovné absolventky, setkával jsem se s nimi ještě mnohem častěji. Přicházejí mi i od pedagogů, studentů a absolventů z jiných škol, vyjeveně čtu například o tom, jak vysokoškolští pedagogové ponižují sebe i studenty testy, k nimž dopředu kulantně prozradí výsledky, aby byly – výsledky. Ano, můžeme pak prohlašovat, že máme vysokoškolsky vzdělanou mládež, a dokonce srovnávat její procentuální počty se zahraničím. Ó, normalizace, čím vším se nám dnes připomínáš!?

Po úvaze jsem sedl a napsal vedoucímu katedry tento dopis:

Vážený pane doktore,
přiznávám, že to, co jsem četl jako „posudek“ od univ. prof. Jaroslava Stříteckého, CSc., mi dokonale vyrazilo dech. Omlouvá studentku jakýmsi chvatem (tři odpovědi na hodinu!), dovolává se obvyklého středoškolského obzoru – ví vůbec, že studentka je vysokoškolačka? A že jsou jí nedávné poměry vzdálenější než bitva u Lipan, je rovněž omluva zcela nevkusná, místo aby to bylo právě důvodem ke kritické pozornosti. Naprostou interpretační bezmocností je nakonec vinen cynický intelektuál Milan Kundera, nikoli autorka testu. O literárních skupinách zkoumaná práce nevypovídá nic, jak to tedy může být psaní „v základních věcech správné“?
Leč – mýlit se ve svém hodnocení mohu samozřejmě i já. Pokusím se ověřit si to předložením celého případu nezainteresovaným lidem, kteří mají nicméně zkušenosti jak s literaturou, tak s vysokoškolskou výukou. Co je však jisté: moje představy o úrovni znalostí a schopností
vysokoškolského studenta uměnovědného oboru na prestižní univerzitě, jejž si dobrovolně vybral ke studiu, jsou bohužel naprosto odlišné od představy, kterou má vedení této školy a lidé jako pan Střítecký. Vede to potom k takovým trapnostem, jako je tento případ. Nelze z toho tedy pro mne vyvodit jiného závěru, než že spolupráce s katedrou (a patrně i fakultou) nadále není možná bez ztráty elementární důstojnosti na jedné či druhé straně…
Děkuji Vám za celou dosavadní (a nyní tedy ukončenou) spolupráci a srdečně Vás zdravím,
Petr Hruška

Tentýž den přišla odpověď; úleva z ní přímo kane:

Vážený pane kolego,
Vaše důvody samozřejmě chápu, moc Vám děkuji za vše, co jste pro náš ústav
vykonal, srdečně zdraví
Petr Macek

Pokud nějaký laskavý čtenář očekává v této groteskní odpovědi hořkou pointu celého případu, tak se mýlí. Pointa teprve přijít měla. Předcházela jí ovšem podivuhodná souhra okolností – v tomtéž týdnu, kdy docent sociologie Jaroslav Střítecký vyrábí svůj posudek, který má požehnat úrovni nastavené studentčinou prací, vychází v Lidových novinách (19. 10. 2013) celostránkový rozhovor s jiným sociologem, Ivo Možným, který se jmenuje „Vychováváme zahálčivé lidi“ a v jehož podtitulu stojí: „Masové vysoké školy neumí poznat výjimečné talenty a ovládly je levné peníze a snižování úrovně“. Tento profesor ze stejné univerzity a bývalý děkan Fakulty sociálních studií se přestal trápit v soukromých rozhovorech a nadechl se k veřejnému vystoupení. „Přibývá minimaxů, těch, kteří jdou studiem s minimálním výkonem maximálně snadno prolézt. Problémem fakulty je, jestli dokáže těm minimaxům zvednout tu minimální laťku, co musí udělat. Oni ale silně tlačí na to, aby se naopak snižovala. Čím je jich víc, tím je ten tlak větší.“ Co by asi profesor Možný říkal posudku profesora Stříteckého? A kam by zařadil Masarykovu univerzitu ve své přesvědčivé vizi, jak by mělo vysoké školství vypadat: „Na vysokých školách musí být diferenciace. Je správné, že se každému druhému dostává vysokoškolského vzdělání. Ale musí to být jasně rozdělené. Aby každý věděl, co je která škola zač a jakou úroveň může od jejích absolventů čekat. V Americe každý ví, jaký je rozdíl mezi absolventem Harvardu a bakalářem z lokální školy. Přesně to nám chybí. (…) Harvard se stal elitním tím, že prostě nevezme studenta, pokud v respektovaných testech nedosáhne určitý počet bodů. Byť by byl ochoten na školném zaplatit cokoliv. (…) Víte, proč nemáme elitní školy? Když jsme začali brát nikoliv jenom elitní, ale průměrné studenty, museli jsme nabrat i průměrné učitele. Jinak bychom je neobsloužili. Tím začal úpadek kvality.“

Pointa? Myslel jsem na to, co profesor Ivo Možný říká o zahálčivé mase protékající kamennými univerzitami, a v duchu pokračoval. Není to jen zahálčivost, ale i suverénní a agresivní sebevědomost části studentů, která je povzbuzována právě v takových případech, jako je případ studentky M. P. Myslel jsem na to, copak asi dotyčná dělá, jak – podpořena rychlým, bezproblémovým vyřešením svého případu – bojovně a bez uzardění zdvihá hlavu, aby zase někoho obvinila z ideologického přístupu, svévole a ignorance vůči její svobodě na cestě kariérním životem. Myslel jsem na její snadné vítězství, jak musí být nejen povzbudivé, ale také – inspirativní. V té chvíli mi z katedry přišel mailem dopis:

Vážený pane doktore,
na základě žádosti vedoucí studijního oddělení Vás prosím o naskenování či zaslání kopií testů studentky K. Š. z předmětu USK_33b Kapitoly z dějin literatury II. za období JS 2013. Studentka Š. požádala pana děkana o revizi Vašeho hodnocení.

Pokračování si už vnímavý čtenář jistě domyslí sám.