Milý Adame Drdo,
se zájmem jsem si přečetl Tvůj pohled na vzdělávací činnost ústavu. Svůj text opíráš o náš seminář pro učitele nazvaný, uznávám, poněkud neuměle „Odboj, odpor, disent – výuka sporných dějin“. Bohužel jsem dále zjistil, že svou polemiku zakládáš na plakátu zvoucím na akci a na webové pozvánce, a přitom se vyjadřuješ k semináři, na kterém jsi mohl být. I plakát a webová pozvánka jistě mohou být způsobem – byť myslím trochu chatrným – jakým naši vzdělávací práci poznat. Raději bych si nicméně něco přečetl o obsahu semináře, poznal Tvůj pohled na některý z webových námětů k třetímu odboji do výuky či se zamyslel nad reakcí na webový seminář kolegy Jaroslava Pinkase o bratrech Mašínech ve škole.
Píšeš, že zpochybňujeme protikomunistickou rezistenci. Důkazem má být zase plakát a název „sporné dějiny“. Pavel Žáček nás za totéž dokonce veřejně nařkl z falšování dějin. Zdá se mi, že to je příznačný a dost nebezpečný moment, ve kterém se ukazuje Tvá představa společenské diskuse jako arény, kde se pouze vzrušeně šermuje slogany z plakátů. S kritickou historickou či didaktickou prací to nemá mnoho společného, může se to však stát příhodným materiálem ke studiu. K čemu vede nízká míra kritičnosti mezi odborníky na protikomunistický odboj v Československu, mezi které Tě počítám, lze ilustrovat na zřejmě nejreprezentativnější knize této oblasti. Publikace Václava Vebera s výmluvným názvem Třetí odboj ČSR v letech 1948–1953 přináší silnou víru ve veskrze demokratický odboj a sérii výpisků z materiálů StB. Pokud vím, tak se nedočkala žádné veřejné či odborné diskuse.
Co mne však znervózňuje více, je Tvá vize historického vzdělávání v Ústavu pro studium totalitních režimů. Podle Tebe bychom měli školit učitele v tom, jak vštěpovat správné postoje k minulosti svým žákům. Podtitul semináře je možná neumělým překladem termínu „contested past“, tedy historie, o kterou se vedou spory. Ve Tvém pojetí asi nemůže být o čemkoli nazývaném protikomunistický odboj žádná pochybnost, ale učitelé jsou v jiné situaci. Setkávají se s žáky z nejrůznějších prostředí s různým vztahem ke komunistické minulosti a často nevědí, jak téma otevřít a předpokládané spory ve třídě zvládnout. Právě možná kontroverze spojuje Mašíny s IRA, tedy přesněji severoirské školní prostředí s českým. Není jednoduché zachovat při výuce důraz na základní hodnoty, a zároveň nevytlačovat žáky z domácností s negativním postojem k polistopadovému uspořádání. A také k tomu seminář byl.
Měli bychom se podle Tebe věnovat pohraniční stráži a členství v KSČ. Souhlasím, ale to také děláme: na seminářích, ve školách, online. Ovšem ne na každém semináři. Rád Ti ty materiály, které nejsou aktuálně online a má je každá škola v ČR, pošlu. Doporučuji však začít na našem webu dejepis21.cz, stačí zadat do vyhledavače třeba právě „pohraniční stráž“.
Možná Ti křivdím, ale zdá se mi, že voláš po řešení silou: chceš, aby Tvůj občanský postoj byl žákům tak nějak vštípen. Domnívám se, že právě v úpornosti sporů o protikomunistický odboj je možné hledat důvod, proč toho ani tvůrci učebnic, ani občansky angažované neziskovky k protikomunistickému odboji dosud školám moc nenabídli. My se snažíme učitelům pomoci, aby v žácích podnítili samostatné historické myšlení. To také znamená, že nebudou přebírat pouze „jediné správné“ postoje od rodičů, učitelů či publicistů. Jsem přesvědčen, že třetí odboj, včetně problematičnosti toho názvu (o tom psal mimochodem už před deseti lety kolega Petr Blažek), je k tomu vhodný.
Vojtěch Ripka
vedoucí Oddělení vzdělávání ÚSTR
Milý Vojtěchu Ripko,
děkuju za reakci, mám k ní pár poznámek.
Především: nepředestřel jsem svůj souhrnný pohled na vzdělávací činnost ÚSTR, neměl jsem v úmyslu psát o ní žádný zevrubný rozbor, jak by se snad z Tvé reakce mohlo jevit, nýbrž jsem záměrně ve velmi stručné glose a v ironickém duchu komentoval právě jen pozvánku a část vyhlášeného programu vašeho semináře „Odboj, odpor, disent – výuka sporných dějin“. Nemyslím, že by to bylo nesrozumitelné nebo nekorektní: pozvánka je poutač, který má vyzdvihovat podstatné z příslušné události – a opatří-li instituce pozvánku hloupým textem, dává tím o sobě určitou zprávu. Přičemž už název vašeho semináře je příznačný: dějiny jsou přece z podstaty sporné (ve smyslu žádný výklad není definitivně platný), tak proč v daném případě spornost tak vyzdvihovat? Vyznívá to pak totiž tak, že pojednávaná témata („odboj, odpor, disent“) jsou sporná jinak, že jsou ošemetná. Zvolená slova odůvodňuješ „možná neumělým překladem termínu ‚contested past‘“, ale to na věci moc nemění. I když pominu, že ÚSTR nic nenutí k otrockému přebírání zahraniční terminologie, stojí na pozvánce další věty, o nichž se nezmiňuješ a které přitom onu údajnou zvláštní spornost, ošemetnost, a dokonce jistou „nebezpečnost“ výuky o odboji, odporu a disentu podtrhují a stvrzují: „Představují kontroverzní témata pro výuku soudobých dějin či minulostních témat občanské výchovy spíše obtíž, nebo příležitost?“ – „Lze pracovat s nebezpečnými tématy bezpečně?“ Je mi líto, ale pokud se Ti ty formulace nezdají komické a zároveň poplatné relativistické ideologii, žijeme každý na jiné planetě.
Ve své reakci na mou poznámku píšeš, že se ve výukových materiálech věnujete též tématům, která jsem zmínil jako aktuálně obzvlášť potřebná (StB a její spolupracovníci, pohraniční stráž, členství v KSČ), a odkazuješ mě mimo jiné na webovou stránku dejepis21.cz. Je dobré, že ÚSTR tyto otázky nepomíjí, přesněji řečeno bylo by absurdní, kdyby je pomíjel, nicméně když se zájemce podívá na seznam inzerovaných akcí pro pedagogy na ústavním webu, shledá, že komunistickému režimnímu aparátu nebyl v roce 2017 věnován jediný (!) zvláštní učitelský seminář. Ale možná máte jen špatně spravované stránky.
Dále ve své reakci sděluješ věci, které se mé glosy vůbec netýkají (proč se nevedla diskuse o knize V. Vebera a co kde psali Pavel Žáček a Petr Blažek), předkládáš spekulativní a nedoložitelné výklady a domněnky („ve Tvém pojetí asi nemůže být o čemkoli nazývaném protikomunistický odboj žádná pochybnost“; „ zdá se mi, že voláš po řešení silou: chceš, aby Tvůj občanský postoj byl žákům tak nějak vštípen“ atd.) nebo tvrdíš něco, co je prokazatelně nepravdivé („v úpornosti sporů o protikomunistický odboj je možné hledat důvod, proč toho ani tvůrci učebnic, ani občansky angažované neziskovky k protikomunistickému odboji dosud školám moc nenabídli“). Není zde prostor takové věci podrobně rozebírat, tedy jen stručný závěr.
Myslím si – a v tom se nejspíš lišíme –, že by ÚSTR udělal školám a studentům dobrou službu, kdyby je mnohem usilovněji informoval o analýzách fungování komunistického aparátu a přispíval tak k vyvracení bludů, které se o komunistickém režimu šířily a šíří. A myslím si také, že odboj, odpor ani disent ve skutečnosti pro učitele nepředstavují zvláštní kontroverzi, nebezpečí nebo dilema, nýbrž že je taková situace uměle konstruována. Píšeš, že učitelé se „setkávají [...] s žáky z nejrůznějších prostředí s různým vztahem ke komunistické minulosti a často nevědí, jak téma otevřít a předpokládané spory ve třídě zvládnout“. Takoví učitelé by měli vrátit diplom. Z vlastní zkušenosti však soudím, že tento popis „časté“ situace je poněkud zdramatizovaný.
Adam Drda