K článku Adama Drdy Oceněný Ota Filip a poučení novináři bych rád dodal malou doušku. Být splachovací není žádnou novinkou. Určitou povahu, absenci svědomí, tedy i inteligence, či silnou schopnost amnesie to ale vyžaduje. A především umění vylhat se, mlžit, sobě i okolí. Ostatně tady někde spočívá podstatný rozdíl mezi homo sapiens a zvířaty. Pes schlamstne bez výčitek cokoliv neprozřetelně opomenutého, byť dobře ví, že právo beztrestné konzumace má pouze na obsah své misky. Když ale sní porci z pánova talíře, pozná se to na něm okamžitě – stydí se. Ve stejné situaci by si viník s lidskou tváří něco vymyslel, anebo dělal, že o ničem neví.

V lednu 2005 tak úplně nevzrušeně přišel do pařížského Českého centra jistý Lubomír Chladil, aby spolu s ostatními přítomnými zavzpomínal na Pavla Tigrida. Proč ne? Chladil byl přece dlouholetý Tigridův přítel. Zároveň ale i agent StB, speciálně zaměřený na slavného novináře a vydavatele Svědectví. V lednu 2005 to v „české“ Paříži věděli už všichni. A přesto Chladil na vzpomínkový večer dorazil, jako by se nechumelilo. Dlouho tam ale nepobyl. Starého práskače totiž velmi rychle doslova a do písmene vyrazil na ulici Tigridův syn Gregory. Pokud se nepletu, říká se tomu akt očistný.

Vzpomněl jsem si na tu situaci, když jsem si prohlížel fotografie pod výborným textem Adama Drdy. Jako vždy zjevně samolibý prezident předává neméně očividně dojatému spisovateli medaili. Podle ceremoniálního protokolu u toho taky nebyli sami. Čímž nemířím k závěru, že někdo z přítomných měl chopit starého práskače za límec a vyprovodit ho na hradní nádvoří. Ale co by se stalo, kdyby kdokoliv z Klausem oceněných osobností toho říjnového večera na protest vůči vyznamenání prokazatelného denuncianta odešel? Co by se dělo, kdyby z těch samých důvodů i někdo z minulých laureátů Medaile za zásluhy o stát v oblasti umění toto státní vyznamenání vrátil? Nic podobného se nestalo. Pokud se nepletu, říká se tomu smrádek, ale teploučko.