Nepřehlédnutelný nadpis „Milan Kundera. Zase o smyslu českého bytí“, doprovázející na titulní stránce Týdeníku Echo č. 49 (7. prosince 2017) celostránkový archivní snímek spisovatele se zpytavým výrazem dřepícího v rozkvetlém sadu, sotva někoho nechá na pochybách, že Echo už zase naplňuje svou představu o zásadním pojednání na kulturně-společenské téma. Pohled do časopisu odhalí, že kunderovský příspěvek – nazvaný neméně slibně „S Kunderou na věčné časy, nebo někam jinam„ a specifikovaný perexem „Souboj o literární hodnotu díla Milana Kundery a jeho význam pro českou společnost“ – tu tvoří čtyřstránkový záznam debaty moderované Jiřím Peňásem, jíž se zúčastnili P. A. Bílek, Alexander Tomský, Karel Hvížďala a Pavel Mandys.
Mezi zúčastněnými ovšem k žádnému „souboji“ o „literární hodnotu“, natož o „smysl českého bytí“ nedojde. Jistý nesoulad do vcelku poklidně plynoucí besedy vnáší v podstatě jen Alexander Tomský, který dle vlastních slov před Kunderovými bonmoty „nikdy na záda nepada“, když se opakovaně vymezuje vůči dojatě vágnímu rozpomínání Karla Hvížďaly na člověka, jenž prý byl pro něj před půlstoletím „něco jako zjevení“, mimo jiné proto, že na FAMU „přednášel o jiných autorech, vytvářel úplně jiný kontext, prostě byl výjimečný“. A svou lidskou výjimečnost pak za normalizace prý osvědčil i tím, že odmítl „ozdobit svůj život represí a vězením“. Na tomto místě, které se k názorovému střetu přímo nabízí, se moderátor příznačně ujme slova a poměrně dlouze zauvažuje na téma „trochu falešného dilematu“ spisovatelství kontra disidentství, ale soudě podle následných vstupů jeho mudrování nikdo neposlouchá.
Vzrušivý nádech tajemna nepostrádá vzpomínka P. A. Bílka na osmdesátá léta, kdy se mu „coby studentu bohemistiky někde na chalupě v Krkonoších dostal do ruky Žert“. Samotné Kunderovo dílo si však před Bílkovou ostrovtipnou interpretací žádná tajemství neuhlídá. „Všimněte si,“ upozorňuje Bílek spolubesedníky, „že právě Kniha smíchu a zapomnění [...] je kniha různých příběhových variací, které směřují k nějakému tématu, které se postupně vynořuje, ale není nikdy předem známo“. Spolubesedníci nic nenamítají; a jak by také mohli, když jim Bílek nepřiznaně parafrázoval explikaci díla Kunderou samým sepsanou, univerzální záložkový text, v němž spisovatel čtenáře předem upozorňuje, jak má jeho dílu správně rozumět: „Celá tato kniha je román ve formě variací. Jednotlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseky cesty, která vede dovnitř tématu, dovnitř myšlenky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se mi ztrácí v nedohlednu.“
Žádné repliky se nedočkají ani leckteré svérázné výroky Pavla Mandyse. Ten například globálně obviňuje „české disidenty“, že „nebyli právě nadšeni obrazem, který o nich Kundera předkládal. Když to zjednoduším: svět poslouchá Kunderu, a neposlouchá je. To jim vadilo,“ říká Mandys a nikoho ze spolubesedníků nenapadne domáhat se alespoň upřesnění, kteří disidenti konkrétně to byli a na základě jakých jejich textů si Mandys troufá tvrdit, že Kunderův „obraz“ českého disentu či spisovatelův úspěch vadil disidentům všem. Upřesnění by si zasloužila i Mandysova formulace, že Jaromír Slomek si „po nynějším vydání Knihy smíchu a zapomnění první všiml“ Kunderových křiklavých zásahů do původního textu. Slomek o těchto úpravách publikoval 10. listopadu článek na webu Týden.cz, již nejméně o týden dříve se ovšem na sociálních sítích objevovaly pobavené příspěvky čtenářů, kteří si nové vydání románu opatřili a bez zaváhání si ze všeho nejdříve ověřili, zda i aktuální autorská verze obsahuje pověstnou pasáž o politikovi zapomnění a idiotovi hudby. Naši debatéři v Echu se teď marně snaží pochopit, proč vlastně ji Kundera škrtl. Pavla Mandyse spisovatelova vivisekce každopádně mrzí: podle něj Kundera dotyčné věty „vyndal proto, že se staly natolik známými, že začaly žít vlastním životem“, přičemž pasáž „je výborná a přesně vystihuje, v čem byla normalizace tak odporná. O vědce, kteří odcházeli na Západ, režim nestál, o populárního zpěváka ano.“ V Mandysově podání si ona pasáž ovšem také žije poněkud vlastním životem. Kundera v původní verzi románu doslova napsal: „Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott.“ Nestaví tedy proti sobě pouze „vědce“ a jakéhosi „populárního zpěváka“, ale „všechny“ (stranou teď ponechme, nakolik případná je spisovatelova formulace, že je Husákův režim nechal „bez mrknutí oka odejít“) a zcela jedinečného Karla Gotta, který, Kunderovými někdejšími slovy, „reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga. Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě.“ V Mandysově osobité interpretaci, čili „vlastním životě“, těchto slov ovšem Kundera výraz idiot prý „nemyslel ve smyslu slabomyslný, ale tak, jak ho užil Dostojevskij, tedy prosťáček, někdo, kdo úplně neví, co činí“.
Nejsem tak naivní, abych očekával, že v Týdeníku Echo se někdo z debatérů, natož sám moderátor v rámci avizovaného „souboje“ o aktuální „smysl českého bytí“ byť jen slůvkem zmíní o nedávné a stále otevřené „kauze Kundera“, jejíž domácí a mezinárodní reflexí se podrobně zabývala RR č. 100/2015. Takhle si přece v kulturně-společenské sekci Echa názorové spory nepředstavují. Závěr „souboje o hodnoty a smysl“ se tu proto už nese ve zcela harmonickém tónu smířlivého nadhledu a duchaplně chlapáckých replik, nad nimiž to dozajista musí v koutcích zacukat i tomu největšímu škarohlídovi: „Tomský: Kundera je úplně nudný autor. Ostatně to říkal i Jiří Gruša. – Hvížďala: Tomu vůbec nevěřím, já se s Grušou dobře znal a naopak vím, že si ho Jiří velmi vážil. – Tomský: Jemu vadila ta posedlost sexualitou... – Všichni: Grušovi!?!? – Tomský: Jo, on říkal, že pro něho je každá soulož vesmírným aktem. – Peňás: Pro Grušu? – Tomský: Ne, pro Kunderu!“
MV
Pod výmluvným názvem Navzdory okolnostem (Výtvarná díla romských umělců) publikoval šéfredaktor časopisu Paměť a dějiny Adam Šůra v letošním třetím čísle text opatřený perexem: „Vlastní identitu nevyjadřují Romové jen hudbou, ale i ve výtvarném umění. Jejich díla ukazují, jakými tématy, starostmi a sny žili a žijí. Galerii, kterou si lze na následujících stránkách prohlédnout, jsme sestavili ve spolupráci s Muzeem romské kultury v Brně.“ Jednou reprodukcí je zastoupen i Rudolf Dzurko, držitel Ceny Revolver Revue za rok 1996. Z životopisného medailonu otištěného v Paměti a dějinách vyplývá, že Ruda stále žije. Bohužel tomu tak není. Zemřel v roce 2013. Proč Dzurko dával před slovem Rom přednost slovu cikán a necítil se být ani „naivním výtvarníkem“, jak též píší v PaD, se lze dočíst v rozhovoru s titulem Nejsem žádná vopice, který vyšel v RR č. 32/1996 (a je dostupný i zde). Vzpomněl jsem si, jak Ruda v mé přítomnosti několikrát dostal menší záchvat zuřivosti, když přišla řeč na Muzeum romské kultury v Brně.
VK
Coby muž kritického ducha a břitkého pera, dispozic a kvalit ve spojení s nezbytnou erudicí dnes stejně vzácných jako potřebných, se čím dál výrazněji představuje Jiří Flaišman, dosud známý především jako textolog a editor. Čtenářům Spouště si dovoluji doporučit například jeho nedávnou případnou odpověď Petru Bílkovi, jenž ho „oblepil“ spojením „kulturní rasismus“, či drobnou, leč rafinovanou glosu o novém svazku díla Miloše Dvořáka, nesoucí se v poklidném literárněvědném duchu, dokud ji nečekaně neuzavře odvážný pozdrav do Brna: „Na závěr pro dokreslení Dvořákovy schopnosti trefné formulace a vtipu cituji pasáž z recenze Blatného Melancholických procházek, již zveřejnil původně v Akordu, kterou věnuji kolegům z brněnské pobočky našeho Ústavu pro českou literaturu, kteří připravují na webu zveřejněný projekt Brno poetické a jimž by se ukázka mohla hodit popřípadě jako motto pro jejich podnik: ,Napsal-li Jaroslav Seifert Prahu světlem oděnou, pokládal patrně Blatný za svou povinnost oslavit po svém Brno, a také tak učinil. Jenže chyb lávky je zde poněkud mnoho, a ty největší spočívají asi v tom, že Blatný není Seifert a Brno není Praha. Brno je totiž město, které nikdy nemůže vydat na dobrou a vydatnou básnickou sbírku, a kdyby byl Blatný skutečným básníkem, tedy by to také věděl a od podobných záměrů by upustil‘.“
TP
V letošním roce byly vyhlášeny dvě, respektive tři nové ceny zaměřené na literární kritiku: redakce časopisu Tvar hledá Kritika roku, který posléze vybere Literární dílo roku (cena „Tvárnice“), a časopis Psí víno udělil anticenu za literární kritiku („Mokrá ponožka“). Vyhlášení cen je motivováno přesvědčením, že česká literatura a literární kritika se nacházejí dlouhodobě v krizi a že těmito cenami mohou redakce zmíněných časopisů přispět ke zlepšení stavu. Oba podniky provází mobilizační rétorika: Tvar přichází s mottem „Pojďme společně vracet literárním cenám váhu!“, Psí víno s heslem „I literatura potřebuje dýchat a její klinikou má být právě kritika“. V prvním případě jde o nonsens: jediný způsob, jak „vracet“ (!) literárním cenám váhu, je poctivě o těch již existujících informovat a podrobovat je kritice, vyhlášením ceny nové – proti čemuž v zásadě nelze nic namítat – se přece sledují docela jiné cíle.
Tvárnici zatím ovšem nikdo nedostal ani nepředal, avšak úřední tón, v němž se nese popis soutěže zveřejněný na stránkách Tvaru („3. kolo – volba Literárního díla roku: o Literárním díle roku rozhoduje výherce prvního kola; Kritik roku odůvodňuje písemně své rozhodnutí; v průběhu roku písemně naznačuje, které tituly pro něj připadají v úvahu; nakonec rozhodne, který text dostane ocenění“), slibuje, že organizátoři mají vše pevně v rukou, že o ceně ještě mnoho uslyšíme a že se vůbec máme na co těšit.
Pro letošek uzavřený případ „Mokré ponožky“ nás už naplňuje přímo jistotou. „Kritický či recenzní text nebo projev“ „reflektující původní české literární dílo z oblasti poezie či prózy“ nejprve nominovala „čtenářská obec“, vítězný text posléze vzešel z rozhodnutí poroty ve složení Jana Sieberová, Klára Soukupová, Roman Kanda, Michal Špína v čele s Ondřejem Hanusem. Organizátoři (anti)ceny se při formulaci podmínek takřka doslovně inspirovali u Obce překladatelů, která již delší dobu vyhlašuje jinou tuzemskou anticenu – Skřipec (a Skřipeček). Jenže překlad není literární kritika a literární kritika není všechno psaní o literatuře. Organizátoři ceny, která se označuje za „literárněkritickou“, v této triviální žánrové diferenciaci žel zjevně nemají jasno, a tak se historicky prvním laureátem „literárněkritické anticeny“ stal nebohý Petr Kukal za text Strach z plodů a hnízd, který loni uveřejnil – mezi dalšími sympaticky fanouškovskými publicistickými útvary na téma literatura – na svém blogu Středník. Jak přesně pak může taková (anti)cena – slovy šéfredaktorky Psího vína a její iniciátorky Olgy Pek – „kultivovat úroveň české literární kritiky“, zůstává nadále nejasné.
EO
K příznačným jevům současného ohlušujícího kulturního provozu s čím dál zřetelnějšími kolotočářskými rysy, o němž nedávno na Bubínku Revolveru s odkazem na úvahu Josefa Čapka pojednal Viktor Karlík, patří i existence tzv. doprovodných aktivit. Jejich přemíra je přitom zhusta úměrná nedostatečnosti či nepřesvědčivosti vlastní kulturní „události“. Tak i v Národním divadle dnešních dnů (o jehož píár stylu jsme psali i v minulé Spoušti) je snesitelných, neřku-li dobrých inscenací jako šafránu, zato si můžete vybrat z omračující nabídky různých přídatných parádiček. Málokteré z nich se přitom spokojí se snad užitečným osvětovým či informativním rázem a dostojí minimálním nárokům na vkus (jako, soudě alespoň dle anotace, třeba program „Divadlo? Divadlo!“, věnovaný divadelnímu provozu, nebo „Národní hoří!“, zaměřený na historii). Většinou naopak na první pohled odrazují svým bezuzdným zmnožováním i bezděčnou či špatně skrývanou snahou dopomoci divákovi k tomu, aby snadno a rychle (a navíc povýtce zdarma!) pochopil a ocenil, s jak fajnovými divadelnickými výkony veskrze lidských tvůrců se na scénách této instituce setkal, setká či setkat by se měl. Nabízí se vám tak třeba „Dramaturgické úvody před představením“, kdy se „půl hodiny před začátkem představení dozvíte“ nejen „zajímavosti o autorovi a jeho divadelní hře, opeře či baletu“, ale i „o současné inscenaci“, na kterou právě jdete. Je-li pro vás komfortnější zažít něco obdobného ex post, pak zvolte spíš „Setkání s tvůrci“ a „diskutujte“ s nimi „po činoherních generálních zkouškách či po vybraných reprízách. Tvůrci Národního divadla jsou otevřeni dialogu s vámi, našimi diváky! Ptejte se na to, co vás zajímá, podělte se o váš divácký zážitek. Vaše postřehy a názory jsou pro nás důležité. Těšíme se na společný dialog.“ Dáte-li vůbec rádi řeč, pak si nenechte ujít „ND talks“, neboť „jsou další příležitostí k otevřenému dialogu. Jde o diskuze nad tématy, kterými se zabývají inscenace Činohry ND. V ND talks tak nabízíme prostor pro řešení společenských i uměleckých otázek, prostor k výměně názorů mezi odborníky, laickou veřejností, teoretiky i aktivními tvůrci.“ Zaskočit ovšem klidně lze i „O hodinu dřív“, protože „hodinu před začátkem představení jsou zváni všichni diváci, kteří se chtějí dozvědět o dané inscenaci, zkoušení, tvůrcích, autorovi a jeho divadelní hře i to, na co není během dramaturgických úvodů dostatek času“. Kromě toho je tu pro vás „ND café“, pořádané jednou měsíčně v kavárně Nové scény: „Můžete se zde osobně sejít s umělci Národního divadla a u šálku kávy se jich přímo zeptat na mnoho věcí nejen z divadelního světa“. Pokud se vám už z této nabídky, citované výběrově z webových stránek Národního divadla, zatočí hlava a nabydete mimo jiné podezření, že jeho dramaturgové a lektoři nemohou vědět, kam dřív skočit, a není proto divu, že mnohé z inscenací, na nichž se podílejí, vás zrovna dvakrát neoslní, pak pohled na další položky menu, z nichž opět neuvádím všechny, vás už nenechá na pochybách – ani o tom, jak vysokou představu má toto divadlo o svém divákovi a vůbec jak náročnou myšlenkovou laťku ve svém počínání nastavuje. Například v „Tvůrčí dílně před představením“, která trvá „zpravidla 1,5–2 hodiny“, lze hledat odpovědi na otázky typu „Je těžké opakovaně odpouštět nevěru milované Manon? Nač asi myslela Dorotka při čekání na Švandu dudáka, který se stále nevracel ze světa? A komu byste potřeli víčka Pukovým čarovným kvítkem?“ a „hravým způsobem se seznámit s tématy a motivy konkrétní divadelní hry a netradičně se tak naladit na návštěvu představení“, přičemž to celé má být „vhodné především pro studenty středních a vysokých škol“. Pro jejich pedagogy zase Národní divadlo nabízí rozverný „Tahák (pro učitele)“, vybízející: „Pojďme společně do divadla, tentokrát ovšem bez žáků a studentů. Celkem čtyřikrát za sezónu nabízíme pedagogům příležitost ke sdílení zkušenosti, cenných rad či triků k tématu mladá generace a divadlo.“ Anebo podstatně vážnější „Metodické workshopy“, které učitelům pomohou s jejich zřejmě notoricky známou svízelí: „Byli jste s žáky v divadle a nejste si jisti, jak společný zážitek se třídou reflektovat?“ Kritická reflexe leží v Národním divadle těm, kdo by se měli věnovat především vlastní divadelnické práci, na srdci zdá se stejně jako píár, s nímž jim, opět příznačně, tak nějak splývá. Většina zmíněných programů totiž prozrazuje i úsilí tak či onak předurčovat či hlídat, co si divák o výsledcích oné jejich divadelnické práce může a má myslet. ND dokonce otevírá „seminář kritického psaní o divadle“: za pouhých 2000 Kč frekventanti navštíví vybraná představení a v šesti tříhodinových setkáních o nich budou mimo jiné „společně diskutovat a pod odborným vedením se pokoušet o psanou reflexi viděného“. Za pozornost tu určitě stojí i další ze záplavy doprovodných programů, který se jmenuje sice „Vašima očima“, avšak na vybrané inscenace ND se mají jeho účastníci „kritickým okem podívat“ „spolu s divadelní lektorkou a dramaturgy činohry ND“, jež zřejmě pro ony chvíle odkládají identitu spolutvůrců reflektovaných děl, aby se oblékli do kůží jejich kýžených kritiků. Ale možná to už ani není třeba. V každém případě je ta část dnešního kulturního provozu včetně Národního divadla, která chce být tolik vidět a slyšet, že jí začíná být skoro všechno ostatní jedno, přinejmenším zralá na to, aby se přestala párat s různými píár triky a bez obalu si konečně začala psát kritické reflexe svých vlastních výkonů sama.
TP
Ústav pro studium totalitních režimů si zaslouží přívlastek „pokrokový“, neboť jako vědecká a výchovná instituce přinejmenším nezaostává za politickým vývojem. Zopakujme si: českým premiérem byl jmenován někdejší nomenklaturní kádr, člen KSČ a spolupracovník Státní bezpečnosti Andrej Babiš; designovaný ministr vnitra Lubomír Metnar začínal svou policejní kariéru jako esenbák; místopředsedou Poslanecké sněmovny je šéf komunistů a před Listopadem mimo jiné spolupracovník StB Vojtěch Filip; v čele sněmovního Výboru pro obranu a bezpečnost stanul Radek Koten, který v letech 1985–1986 sloužil u Pohraniční stráže v Mikulově a ještě nedávno na to rozněžněle vzpomínal na facebooku… Pro ilustraci to stačí. Dne 1. prosince uspořádal ÚSTR seminář nazvaný „Odboj, odpor, disent – výuka sporných dějin“ a skoro by se chtělo říct, že tak „citlivě zareagoval na vzniklou situaci“. Pozvánku na akci určenou pedagogům zdobí vedle citovaného názvu semináře realistická kresba vytvořená podle dnes již slavné fotografie běžících bratří Mašínů a Milana Paumera. Na stejné pozvánce je vytištěno také několik sugestivních otázek-bodů: „Představují kontroverzní témata pro výuku soudobých dějin či minulostních témat občanské výchovy spíše obtíž, nebo příležitost?“ – „Lze pracovat s nebezpečnými tématy bezpečně?“ – „Které postupy mají šanci udržet nejen pozornost, ale též klima otevřenosti ve třídě?“ Stejné bizarní formulace nalezneme též v programu semináře na ústavním webu. Citované věty představují jen zdánlivou drobnost a jsou dalším dokladem míry českého úpadku. Protože co by v dnešní situaci mělo být normální? Aby pracovníci Ústavu pro studium totalitních režimů pedagogům usilovně prezentovali materiály, které usnadní výklad důležitých aktuálních otázek: „Proč bylo předlistopadové členství v KSČ problematické?“; „Co přesně dělala před rokem 1989 Pohraniční stráž?“; „Jak pracovala v době normalizace Státní bezpečnost a k čemu potřebovala spolupracovníky?“ Atd. atp. Místo toho přichází Ústav se zpochybněním rezistence vůči komunistickému aparátu – a to tak, že ji označí za „sporné“, či dokonce „nebezpečné“ téma výuky. Jistě že za tím (už proto, že se seminář asi nějakou dobu připravoval) není přímý politický vliv současné garnitury. Je to souběh relativizací, té populisticko-politické, kterou už roky provádějí Babiš nebo Filip, a té pseudoodborné, kterou provozují lidé jako poradkyně pro výzkum a metodologii Muriel Blaive nebo náměstek Ondřej Matějka, abychom zůstali na půdě Ústavu. Stačí se koneckonců podívat do programu semináře. Kupříkladu příspěvek Jaroslava Pinkase „Jak učit o Mašínech?“ opět anoncují otázky: „Jak se vyhnout pasti moralizujících přístupů k dějinám? Jak zvládat kontroverze ve třídě spojené s tímto tématem plynoucí z odlišných rodinných tradic?“ Odpověď: „Představíme didaktické inspirace ze severního Irska, které má s podobnými tématy bohatou zkušenost“. Jsou Mašínové v tomto didaktickém pojetí něco jako IRA? Výstředním „názorům“ Muriel Blaive by to odpovídalo – a současně by s takovou tezí nejspíš neměl problém ani Vojtěch Filip.
AD
Nová doba si žádá nové lidi. Na začátku listopadu tak byl děkanem FF UK zvolen doc. PhDr. Michal Pullmann, Ph. D., ředitel Ústavu hospodářských a sociálních dějin tamtéž.
V Deníku Referendum jej označují za „renomovaného historika“, který „byl v minulosti napadán kvůli textům věnovaným každodennosti v závěrečných letech normalizace“. Jak patrno, ony útoky (vedené těmi, které zdejší novodobá levice označuje za „primitivní antikomunisty“ – ze všech vyzdvihněme zvlášť zavilý text Petra Fidelia) doc. Pullmann bez úhony přežil, a navíc teď dostává šanci, aby svou alma mater pozvedl na náležitou úroveň.
O tom, jak je pro takový úkol vybaven, si lze udělat představu kupříkladu četbou jeho apologie normalizace nazvané Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu (2011) anebo (chceme-li ušetřit čas a nervy) třeba skrze interview, jež s ním pro časopis Nový prostor svého času pořídil Ondřej Slačálek. Jelikož rozhovor není online, dopřejme si z něj tady alespoň pár ukázek: „Jen jsem chtěl ukázat, že výklad dějin z perspektivy vítězů má svá úskalí. A že stojí za to nerozdávat předem role dobrých a zlých. Buďme rádi, že nežijeme takové existenciální situace jako lidé za druhé světové války nebo začátkem padesátých let. Ale generalizovat jejich rozhodování do jasného souboje dobra a zla, pravdy a falše je podle mě hloupé a nesmírně neuctivé vůči minulým generacím. Jde skutečně o úctu k minulosti, ne o omlouvání zločinů, které se staly. Minulost není jenom přívěškem našich příběhů. Nemáme právo se nad ni vyvyšovat. […] Pro mě je antikomunismus zejména intelektuální problém, problém nedostatku střízlivé reflexe. Pokud mi ale někde vadí i emocionálně, tak v tom, že cítím určitý stud za obrovskou neúctu a povýšenost vůči lidem v minulosti, jak často promlouvají z antikomunistických výkladů. […] Úkolem historika je nechat minulost promlouvat, samozřejmě s důkladnou reflexí vlastních analytických nástrojů a přísně podle pramenů, ale nechat ji mluvit co nejbarvitěji – včetně nejednoznačných rozhodnutí, ambivalentních situací i zdánlivých absurdit (které se ale současníkům nemusely vždycky jevit jako absurdní). S pokorou k minulosti a kriticky k současnosti.“
Nezbývá než napjatě očekávat, jakým způsobem bude docent Pullmann v roli děkana pražské filosofické fakulty důkladně reflektovat vlastní analytické nástroje a jak konkrétně se v jeho působení projeví pokora k minulosti a kritičnost k současnosti. Pár inspirativních předchůdců by se našlo.
PO
Filosofická fakulta je ovšem na nástup nového děkana zjevně dobře připravena, ne-li přímo natěšena. Prvního prosince na svém oficiálním facebookovém profilu sdílela text z Práva (jistěže nikoli Rudého, nýbrž dnešního, bezpřívlastkového) od historika Matěje Spurného, jenž jistě shodou okolností působí na téže katedře jako Pullmann. Spurného pojednání je jednou dlouhou variací na blaiveovskou notu, tolik oblíbenou mezi dnešními levicovými historiky, a nepřekvapí zhola ničím, snad jen mírou nekoherentnosti; zmiňujeme se tu o něm výhradně kvůli onomu institucionálnímu zaštítění, kterého se mu na sociální síti dostalo ze strany fakulty. Pod inkriminovaným linkem proběhla zajímavá výměna: komparatista a pedagog FF UK Martin Pokorný vznesl následující dotaz: „Mohu se zeptat, zda FF UK na FB systematicky přejímá publicistiku všech svých pedagogů? A činí-li výběr, podle jakého klíče?“ Od fakultní mluvčí Inky Píšové se mu dostalo šalamounské odpovědi: „Dobrý den, pane doktore, na sociálních sítích FF UK zveřejňujeme z publicistiky členů akademické obce skutečně jen výběr. Činíme tak, pokud se daný text vyjadřuje k nějakému závažnému nebo aktuálnímu tématu společenské debaty a pokud se nejedná o placený obsah komerčního média. Zveřejněním na své síti se FF UK nepřihlašuje k obsahu článku, pouze upozorňuje na zajímavý hlas ve veřejné diskuzi.“ Čisté, elegantní, sofistikované. Pěkný příslib do budoucna.
PO