Kolem FAMU se v posledních dekádách vytvořilo několik mýtů, které jsou líbivým a zapamatovatelným čtením mnohdy nepřehledných situací, ale od popisu reality na škole mají velmi daleko. Někteří pořád opakují, že hoří spor „řemeslo vs. umění“, avšak téměř kdokoliv na FAMU, koho se zeptáte, vám jednoduše řekne, že podstatné je oboje a jedno bez druhého nemá smysl a studující se věnují obojímu. Nebo že se tady pere „teorie a praxe“, přitom bez teoretického vzdělání třeba v oblasti optiky by kameraman nebyl tak špičkovým ve své profesi, bez výuky výtvarného umění či filozofie by studující neměli možnost poznávat kontexty, které jsou pro jejich tvorbu, ale také jako součást univerzitního vzdělávání klíčové, a zároveň na FAMU vzniká cca 500 praktických prací za akademický rok, což je dvojnásobek oproti stavu před 15 lety a zároveň bezprecedentní číslo i v evropském kontextu. Stejně tak je sice lákavým, ale zcela pokřiveným opisem situace, že FAMU je rozdělena na jakési dva tábory (Co by vůbec měly reprezentovat? V čem se lišit? A v čem naopak spočívá homogenita toho kterého „tábora“?). FAMU je umělecká škola, na níž se setkávají vyhraněné osobnosti jak mezi vyučujícími, tak mezi studentkami a studenty, vždy byla a vždy bude plná velmi různorodých názorů na film, umění, společnost, svět. Neumím si představit, že by existovala taxonomie, která by tuto širokou rozličnost dokázala zavřít do nějakých dvou škatulek, dvou „táborů“. Dichotomie jsou lákavé, zjednodušují vyjadřování se o komplexnosti. Ale mohou být také naprosto zavádějící, jako je to v případě opakovaně veřejně prezentovaného obrazu vnitřního života FAMU.

Ze své zkušenosti v pozici děkanky mohu říct pozorování, že na škole existuje názorově homogenní skupina, jíž aktuálně tvoří cca 10 – 12 lidí, kteří se vyznačují zejména konzervativními postoji a sdílí především náhledy na to, co by na škole být nemělo (například určité aktivity ombudsmanky, studijní program herního designu, mentoring světových tvůrců apod. – tyto otázky jsou již v rámci školy hodně vydiskutované, byly otevřeně probírané opakovaně mnohokrát na mnoha otevřených fórech i orgánech školy). Vedle této skupiny vyučujících, z nichž jsou však mnozí hlasití či mediálně známí anebo mají přátelé v různých médiích, a tak jsou často vidět a, na rozdíl od mnoha dalších členů fakultní komunity, prezentují své názory značně hlasitě ve veřejném prostoru, je zde téměř sedm set lidí, kteří se na spoustě věcech neshodnou, kteří jsou v něčem zajedno s konzervativními pozicemi, v něčem hledají progres, v některých postojích se shodnou se „skupinou deseti“, v něčem s postoji vedení fakulty a ve spoustě věcí mají náhledy úplně jiné, v určitých otázkách jsou více či méně liberální, jsou každopádně velmi různí a různé.

Při odcizení korespondencí několika vyučujících byl spáchán trestný čin. Jsem jedna z těch, kdo podal trestní oznámení na neznámého pachatele, a kdo vyzýval členy a členky fakultní komunity, aby soubory, které se spontánně šířily uvnitř školy, nezveřejňovali a neposílali je dál. Materiály se však organicky rozšířily na sociálních sítích a zejména studentstvo vyžadovalo diskusi o tématech, které otevíraly. Studentská část akademického senátu svolala plénum akademické obce a čtyři hodiny se diskutovalo (aniž by se citovaly konkrétní formulace či ztotožňovaly s konkrétními jmény – tedy ohleduplně i podle zákona). Takový postup vedení fakulty podporuje: problémy nezametáme pod koberec, stavíme se k nim čelem.

S tímto přístupem má však část, zejména zmíněná skupina vyučujících, problém. Desítky studentek a studentů si na škole v minulosti prožily trauma ze způsobů, jak se k nim chovali vyučující. Mnohé z příběhů byly dlouho veřejným tajemstvím. Performance studentské iniciativy Ne!musíš to vydržet byla hluboce smutným až otřásajícím zpřítomněním příběhů a svědectví. Proměny institucí se dějí postupně, zahrnují práci se spoustou lidí, diskuse, hledání řešení, trpělivé vysvětlování. Já a můj tým FAMU proměňujeme. Za vydatné pomoci mnoha studujících, kteří se věnují i škole jako instituci, či zaměstnanců a zaměstnankyň, kterým záleží na tom, aby škola fungovala jako bezpečné prostředí, děláme opravdu spoustu změn. Pořádáme školení (resp. interaktivní workshopy) sdružení Konsent, máme fakultní psycholožky, ombudsmanku. Institut ombudsmanky jsme v roce 2021 vybudovali jako jedna z prvních českých vysokých škol a dalším šesti fakultám jsme sdíleli naše rešerše, zakládající dokumenty, konzultovali standardy práce a způsob ukotvení institutu. Máme obrovskou radost, že dnes už je v České republice ombudsosoba prakticky přirozenou součástí fakult či univerzit. Každý, kdo dělá změny, se však samozřejmě někomu nelíbí.

Když jsem na FAMU nastoupila, pustila jsem se do řešení těchto problémů, resp. ustavení mechanizmů, které by jim měly předcházet. Nacházíme se v rychle se měnící době, a tak v začátcích samozřejmě nastávaly situace, jako například: jedna ze dvou odborových organizací rozporovala institut ombudsmanky, obávali se (a do médií komunikovali) omezení osobních svobod, či dokonce lidských práv a svobody vyjadřování. Na jednání s touto odborovou organizací uvádím příklad (který se odehrál cca měsíc před schůzkou): po chodbě jde studentka a za ní její vyučující a křičí na ni (že je to slyšet přes celé schodiště) – Zuzanko, zvětšil se ti zadek, měla bys víc běhat. Vysvětluji: studující by takovýmto situacím neměli být vystavováni. Jedna z účastnic schůzky říká – ale vždyť Zuzance to možná nevadilo…

Jenomže o to nejde. Studenti/ky, kteří přijdou za účelem studia do této instituce, by se neměli setkávat s ponižujícím, sexualizovaným chováním anebo komentáři ke svému tělu a vzhledu a automaticky to akceptovat. Je povinností vyučujících, resp. zaměstnanců, aby se chovali profesionálně a podobným situacím studující nevystavovali. Zde je však nutné říct, že problematické či pro studující až traumatizující chování se zdaleka netýká většiny vyučujících. Na FAMU působí desítky inspirativních, vzdělaných, zkušených a laskavých pedagožek a pedagogů, díky nimž je část pedagogického procesu jak v praktické oblasti, tak v univerzitním prohlubování poznání na vysoké úrovni.

Také jsme s mými kolegy zavedli mentoring, co znamená, že na FAMU přijíždějí významné filmařky a filmaři různých profesí, se studujícími natáčí anebo s nimi konzultují jejich studentská díla. Béla Tarr 14 dnů natáčel se skupinou 16 studentů, Bruno Dumont konzultoval práce a pak byl jeden ze studentů v režijním štábu při natáčení jeho nového filmu. Režisérka a scenáristka Céline Sciamma konzultovala studujícím scénáře. Se studujícími konzultovali a diskutovali v uplynulých dvou letech dvě desítky zahraničních filmařů a filmařek různých profesí (například kameraman Rodrigo Prieto).

Doba se naštěstí rychle mění i u nás. Věřím tomu, že za pár let už bude samozřejmostí, že studentkám nemá pedagog říkat, oblečte si na zkoušku šaty, abyste se mi líbila, bude přirozené, že u nás učí i věhlasní filmaři a filmařky různých profesí z celého světa, automaticky budeme praktikovat postupy udržitelné filmové výroby. A také nebude vnímáno jako nebezpečí, když je ve vedení žena, dokonce mladší než někteří pedagogové. Kolikrát jsem se setkala se situací, kdy ti samí lidé najednou říkají přesný opak toho, co říkali, když byl ve vedení člověk, který do vedoucích pozic či různých komisí dosazoval jim blízké lidi. Princip kamarádských vazeb byl dominantním způsobem utváření některých kateder. Najednou jsem přišla já, bylo mi jedno, kdo je s kým kamarád, a chtěla jsem, aby se sestavy řídily především kompetentností. Některé oblasti neměly transparentní systém a rozdělování různých podpor se řídilo nečitelnými pravidly. Těmto praktikám jsme udělali stop stav a začali pracovat na tom, aby byla všude jasná koncepce a průhledné řízení. Které se spojuje také s jistou přísností a neústupností.

Problémem není, že určitá skupina vyučujících tomuto způsobu vedení oponuje. Tím klíčovým je, že jejich opozice je apriorní, nikoliv konstruktivní, a že k prosazení svých postojů či „lidí“ využívali praktiky jako zneužívání pozic ve školních orgánech, paralyzování funkčnosti akademického senátu, destrukce aktivit, které zahájil někdo jiný než spříznění stejnou vůlí. Na druhou stranu, patrně v každé instituci existuje i taková skupina, i takové přístupy. Nejdůležitější je co nejvíce odstínit studentstvo od politizace otázek chodu a řízení školy a soustředit se na kvalitu výuky, vytváření bezpečného a důstojného prostředí a živý kontakt se světovou kinematografií.

Andrea Slováková


K tomu: Velmi stručně shrnuto: v květnu 2022 jsem napsal na Bubínek Revolveru dva texty o tom, že kdosi ukradl některým pedagogům FAMU elektronickou korespondenci a rozeslal ji jiným lidem, že obsáhlé citáty z této korespondence zveřejnil mimo jiné Deník N a že se s ní také jinak veřejně pracovalo, jako by soukromé e-maily představovaly běžný a přijatelný zdroj informací. Napsal jsem, že něco takového se ve slušné společnosti nesmí dělat, že z korespondence neplyne nic, co by zveřejnění ospravedlňovalo (rozsáhlá korupce, příprava atentátu), a že je nebezpečné, když se kradené e-maily zneužívají ve vnitroškolním boji a posvěcuje se to odkazem na údajný vyšší zájem. Obsáhleji to rekapitulovat nebudu, zájemce si může oba mé články přečíst zde a zde. Ještě v květnu na ně soukromě reagovali někteří lidé, tak či onak spjatí s FAMU, občas popuzeně, občas paranoidně, občas sprostě. Dva nebo tři přislíbili, že pošlou písemnou reakci určenou k publikaci, avšak nenapsali a neposlali nic. Paní děkance trvalo sepsání sebeoslavné odpovědi půl roku (!), přičemž mých textů, mé argumentace a jádra problému se věcně vzato týká pouze tato krátká pasáž: „Při odcizení korespondencí několika vyučujících byl spáchán trestný čin. Jsem jedna z těch, kdo podal trestní oznámení na neznámého pachatele, a kdo vyzýval členy a členky fakultní komunity, aby soubory, které se spontánně šířily uvnitř školy, nezveřejňovali a neposílali je dál. Materiály se však organicky rozšířily na sociálních sítích a zejména studentstvo vyžadovalo diskusi o tématech, které otevíraly.“ Je mi líto, ale paní děkanka je k sobě příliš shovívavá: ať už vyzývala členy fakultní komunity k čemukoli, šla jim „organicky“ příkladem, když hned na začátku skandálu poskytla rozhovor Deníku N (vyšel 4. května 2022). V tomto interview obsah kradených soukromých e-mailů obsáhle komentovala, vůbec jí nepřipadalo divné, že je list má k dispozici a chystá se s nimi pracovat, a i když odsoudila způsob, jímž se „tyto informace dostaly ven“, prohlásila je naopak za „velmi relevantní“. V rozporu s tím, co pí děkanka píše, byla aféra zametena pod koberec, a to s přispěním „ombudsosoby“ Kláry Laurenčíkové (viz můj druhý text). Je sice hezké, že se podařilo zajistit, aby se zvlčilí pedagogové FAMU napříště zdrželi poznámek o Zuzančině zadku, nicméně krádež a následné zneužívání soukromých e-mailů považuju za problém stejně závažný.

Adam Drda