Jste kurátorkou výstavy Vdovy S, která do 11. února probíhá v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem a ukazuje díla tří mimořádných českých výtvarníků – Zbyňka Sekala, Zdeňka Sýkory a vašeho muže Otakara Slavíka – vybraná z dnešního pohledu jejich životních partnerek. Jak jste k takovému konceptu dospěla a jaký byl klíč každé
z vás tří?
D. S.: Koncept Vdov S vznikl spíše mimoděk. Alena Potůčková z roudnické galerie mi po výstavě Křižovnické školy nabídla další spolupráci, měla to být tematická skupinová výstava. Původně jsem uvažovala o tom, že představím jednu skurilně vzniklou a dnes rozpadlou uměleckou sbírku šedesátých a sedmdesátých let, kterou by provázely současné doprovodné texty od jejího zakladatele, zaměřené na osobnost autora
ve vztahu k vlastní tvorbě. Byl to však projekt, který by se velmi těžko uskutečňoval. Zajímá mě otázka, jak se historie umění zabývá osobností umělce coby faktorem pro pochopení jeho díla, a také mě zajímá aspekt paměti, paměti člověka, protože kultura samotná paměť nemá. Odtud byl jen krok k prezentaci díla již zemřelých autorů osobami, které jim za života byly – jako jejich partnerky – nejbližší.
Oslovila jsem své dvě přítelkyně, Christine Sekalovou a Lenku Sýkorovou, zda by se nechtěly v Roudnici podílet na výstavě, na které bude každý ze zastoupených umělců reprezentovat odlišné pojetí umělecké tvorby a která bude zároveň kolektivní prací nás tří, pokusem o dialog našich odlišných partnerských životních příběhů. Divákovi jsme se pak rozhodly nabídnout pohled na to, co každá z nás považuje za důležité, v tomto smyslu jakýsi návod k zamyšlení.
Pro Christine Sekalovou byla základním východiskem pro tuto výstavu reflexe situace, v níž se nachází vdova po umělci. Ve svém výběru se soustředila nejen na Sekalova díla, která se vztahují k jejich společnému životu, ale i na díla, která ona sama považuje v jeho tvorbě za stěžejní: plastiku Malého kamene, plánu koncentračního tábora v Mauthausenu, v roudnické expozici umístěnou na centrálním místě, pokládá za základní klíč k Sekalově osobnosti.
Lenka Sýkorová se na výstavě nechtěla zabývat společnou sýkorovskou minulostí, proto se také bránila motivu závoje v katalogu a na pozvánce, který pro mne byl nejen atributem vdovy, znamením minulosti, ale i metaforou k tématu vidění a rozpoznání. Lenčino zamyšlení jednoznačně směřuje ke společné sýkorovské budoucnosti. Její původní koncept virtuálního muzea se z mnoha důvodů nemohl v daném prostoru uskutečnit. Proto nakonec vybrala dva obrazy, které nejen dobře korespondovaly s ostatními vystavenými díly, ale především by měly viset v budoucím sýkorovském muzeu skutečném, jež je, jak říká, sice vysněné, ale má zcela konkrétní parametry. Stěžejní pro účast na výstavě pro ni byla formulace tématu a naše společná diskuse a setkávání nad ním. Já sama jsem se zaměřila na boj Otakara Slavíka s obrazem, na jeho zápas s ním a nekompromisní postoj k vlastní tvorbě, na jeho destruktivní tendence. K obrazům, které přežily neporušené, jsem přiřadila obraz malířem zničený, výraz a doklad emoce prozrazující sílu stejně jako utrpení a bezmoc.
Ve všech naznačených směrech jsme se mohly všechny tři v roudnické galerii, která výstavu umožnila, setkat a pod společnými jmenovateli ji připravit jako jednu z možností interpretace děl Zbyňka Sekala, Zdeňka Sýkory a Otakara Slavíka.