Umělec jako blázen a blázen jako umělec

Je mi trochu trapné takto reagovat na článek Pavla Kaliny. Nicméně mám pocit, že on cosi nakousl a po neúplném přežvýkání předčasně vyplivl. Je to škoda, protože šílenství jako doprovodný fenomén umění má alespoň pro mne jistý půvab. Proto bych chtěl toto částečně rozpracované téma analyzovat trochu z jiné strany. I já jsem viděl podstatnou část Prinzhornovy sbírky, ne v Praze, ale před mnoha lety v Berlíně. Některé věci se mi zdály zdařilé, jiné měně zdařilé. Otázku, jestli vystavovaná díla jsou uměním a jejich autoři umělci, jsem si tehdy nepoložil. Proč vlastně? Je to samozřejmé. Umění je přece to, co najdeme v galeriích nebo museích, i pokud to jsou takticky odstavené kousky, které čekají ve sklepích na lepší časy. Tedy vše to, co pro nás třeba vybere Knížák nebo Ševčíci. Všechno ostatní umění není

Nevím, jestli je Adolf Wölfli jedním „z nejpozoruhodnějších a nejoriginálnějších umělců 20. století“, ale asi byl velmi talentovaný schizofrenik. Kvůli impotenci ho v žádném případě doživotně neinternovali. Nepochybuji, že by křepký (tedy ne katatonický) schizofrenik nemohl způsobně sníst pečenou husu a zapít ji pivem. Udělá to se stejnou lehkostí, jako namaluje obraz. Talentovaných bláznů, mimo dosah Prinzhorna, bylo a je mezi malíři mnoho. Stačí vzpomenout na Vincenta van Gogha, který měl evidentně genetické predispozice, jak k šílenství, tak i k malířství. Někteří z jeho sourozenců byli bohužel obdařeni pouze predispozicí k šílenství. Vincentova mladší sestra, jejíž jméno jsem zapomněl, hnila většinu života v ústavech pro duševně choré a Theo byl podle mínění Camilla Pissarra ještě větší blázen než jeho, dnes oslavovaný, starší bratr. Není tajemstvím, že i Vincent skotačil s břitvou, ale myslím, že mu to dnes sotva kdo má za zlé a velkoryse mu promine tyto příznaky „degenerativních procesů“, mohu-li paběrkovat odborné výrazy Kaliny. Nevím ale, proč upírat nálepku „umělec” schizofrenikům jenom na základě jejich neurodegenerativních onemocnění.

Nepřemýšlel jsem o tom, jestli každý, kdo maluje doma, je umělec. Kdo to tvrdí, ať to tvrdí. Zaleží to tak trochu na kontextu. Knížákovi trpaslíci jsou nepochybně pro mnohé uměním, jsou-li vystaveni v galerii. Přemístíme-li je ale do jejich přirozeného prostředí, třeba k sousedovi na zahradu, tak umění zmizí jako zázrakem a kolemjdoucí si v nejlepším případě odplivne. Pokud by ještě existovala možnost zbořit stan Tracey Eminové a opět ho hrdě vztyčit někde v campingu u Máchova jezera, tak ani řvoucí porota, která tuto umělkyni navrhla do užšího výběru TurnerPrize, by očumující táborníky nepřesvědčila, že se zde jedná o něco zcela výjimečného. Tato kulturní památka, spolu s mnoha dalšími skvosty ve vlastnictví Saatchiho, bohužel skončila ve skladu Momart, kde posléze a k velkému smutku pojišťoven Hiscox a Lloyds of London za podivných okolností v roce 2004 shořela. Ohýbač vidliček Uri Geller pomáhal po požáru hrabat z podlahy škvarky, které se s pomocí jeho magických schopností posléze nacpaly do krabic z plexiskla, a touto recyklací vzniklo, jakoby zázrakem, umění nové. Tento Fénix v plexisklu byl poté nabídnut londýnské Tate Gallery, jejíž proslulí kurátoři o této jedinečné nabídce vážně přemýšleli. K obchodu ale již nedošlo, protože údajně nebylo možné určit, komu ty škvarky vlastně patří. Já bych hádal, že pojišťovně, ale problémem byla nejasnost vlastnických práv. Tedy předzvěst legislativy ACTA.

Takže je smůla, že se o tento experiment s originálním stanem již nikdy nemůžeme pokusit, ale s kopií by to snad šlo. Odvážil bych se ale prohlásit, že i většina tzv. objektů, které nás až příliš často omamují svojí skrytou krásou a niterní genialitou, by sotva obstála na skládce šrotu, kde často najdeme věci mnohem pozoruhodnější a užitečnější. Proč tedy nakupovat v galeriích nebo aukcích, když je možné si leccos pěkného pořídit sběrem na skládce a ohromit tím mnohé znalce umění? Na nalezený objekt stačí vyškrábat nečitelné jméno a připlácnout nálepku ze Sotheby‘s nebo Christie‘s.

Mám pocit, že opravdové umění, existuje-li ještě, proto musí obstát v každém kontextu. Nejsem samozřejmě první, který se zabývá kontextem v souvislosti s uměním, a proto jsem potěšen, že v Bubínku bylo minulý rok zveřejněno několik příspěvků na toto téma (Kunstwerk, I., II a III., RR, 2011). Je milé číst argumentaci Kunstwerku o nejistotě a zmatku v poznání, co je a co není umění. Mám ale pocit, že na tuto otázku není možné jednoznačně odpovědět. Zdá se mi též zbytečné vozit „umění“ do sběrného dvora, tak jak to navrhuje Kunstwerk, abychom ho tam poté hledali a snad i našli. Výraz „sběrný dvůr“ v tomto kontextu zní až příliš pompézně a tak trochu jako „sběratelský dvůr“, kam chodí sběratelé umění, aby si snad rozšířili své sbírky. Proto preferuji slovo „skládka“, kde pro mnohé objekty umění existuje velmi silná konkurence, dobře patinovaná a občas i s proveniencí. Opravdový umělec se proto musí oprostit od pout žvanivých teoretiků a zavrhnout galerie a musea, které nejsou ničím jiným než novodobými žaláři umění. Proto pokud chce dnes vystavovat, může sice, ale musí jít vystavit svá díla na skládku, kde není nouze o prostor a přírodní osvětlení. Tento revoluční krok vedoucí k finálnímu osvobození umělce od tlaku konformismu a konzumerismu představuje poměrně malý, ale ne bezvýznamný přínos k progresivnímu snižování výdajů státu na kulturu.

Karel Kranda, 16. 3. 2012


Text Karla Krandy ve mně, přiznávám, budí jisté rozpaky. Začíná sice jako reakce na můj článek z Bubínku RR, ale ten slouží opravdu jen jako záminka pro rozvinutí Krandových vlastních úvah, které můj text buď zcela ignorují, nebo (v jedné jediné větě) překrucují (nikdy jsem nenapsal, že by se umělcem nemohl stát schizofrenik, pouze jsem se ohradil proti zjevně nesmyslné snaze dělat z každého malujícího schizofrenika umělce). Kranda má oproti mně zásadní výhodu v tom, že ve svém slohovém cvičení na téma „co mě zrovna napadá, když se řekne umění“ se necítí vázán fakty a konec konců ani větnou logikou (podobnost s Wölflim je zde samozřejmě náhodná: mnozí lidé, kovaní v oborech, které shledávají exaktními, hluboce pohrdají představou, že o něčem tak podřadném, jako je umění, by bylo možno psát za použití obou mozkových hemisfér). Na jeho text bych nejspíš vůbec nereagoval, nebýt jedné drobnosti. Vždy mě fascinuje snadnost, s jakou lidé jako Kranda mluví o van Goghovi jako o „bláznovi“. Proto připomeňme, že van Gogh trpěl epilepsií, jejíž průběh si zhoršoval konzumací absintu. Současná literatura u něj předpokládá interiktální dysforickou poruchu; své obrazy samozřejmě maloval v lucidních stavech, ne během záchvatů (viz třeba Dietrich Blumer, The Illness of Vincent van Gogh, The American Journal of Psychiatry 159, 2002, č. 4, s. 519–526). Česky a po lopatě: van Gogh byl geniálním umělcem ne proto, že byl fyzicky a duševně nemocen, ale navzdory tomu. Se svou nemocí bojoval a nakonec jí podlehl, což byla a je stále tragédie, která si nezaslouží zesměšňování. Právě tak je podlé stavět na životním příběhu van Gogha legendu o šíleném umělci, jež je v našich krajích evidentně nevykořenitelná. Pokud jde o zbytek autorova textu – neumím komentovat beztvarou kaši, která po dlouhých odstavcích plných banalit ústí v „objevné“ konstatování, že umělec nemá naslouchat užvaněným teoretikům.

Pavel Kalina