Na okraj poznámky Terezie Pokorné Varyš v SADu
Stejně jako Terezie Pokorná ani já nemám rád neargumentovanou kritiku. V tomto případě se ale domnívám, že výtka nepasuje na článek Vojtěcha Varyše Zloun z Loun (SAD č. 4/2011) nýbrž na dotčenou repliku Terezie Pokorné Varyš v SADu (internetový Bubínek na stránkách Revolver Revue, 7. 9. 2011).
Autorka zmiňuje jeden jediný konkrétní detail z Varyšova článku, jeho názor, že Bambušek v sobě skrývá „nebezpečnou oslavu násilí“. K němu Vojtěch Varyš dochází logickou cestou. Navíc jde podle mého soudu o myšlenku, která si zaslouží pozornost. Když se totiž někdo příliš zaměří na určité téma, stane se na něm závislým. Ten, kdo stále hledá a zjevuje násilí páchané člověkem na člověku, se může sám stát násilníkem. Což se u divadla projeví např. tím, že násilí předvádí spektakulárně násilnou, agresivní formou. Ještě nebezpečnější je, když se umanutost násilím spojuje s mravokárností. Tato kombinace je bulvární, ideologická, tudíž nebezpečná. Odpovídá konvenci, podle níž násilí je nezpochybnitelně vážné téma, odolné kritice a vyhovující i grantové politice; navíc je komerční, neboť projevy síly jsou populární, populistické, tedy dobře prodejné. Zjednodušeně řečeno: Miroslav Bambušek je - ač navenek antipod - blíženec Daniela Landy. Silák jako silák.
Karel Král, šéfredaktor časopisu Svět a divadlo (SAD)
Onen „jeden jediný konkrétní detail z Varyšova článku“, totiž tvrzení, že Bambušek v sobě skrývá „nebezpečnou oslavu násilí“, ve skutečnosti není detailem, jak píše Karel Král, ale naopak vrcholnou myšlenkou, jíž Varyš – poněkud silácky, což je pro jeho způsob kritického psaní mimochodem příznačné –, korunuje svůj text. Ten je ale napsán natolik špatně, že takto tvrdé pointě, jež je ukázkovým příkladem kritiky ad personam, nedává opodstatnění. Karel Král se ex post snaží zpřehlednit, jak to Varyš myslel, ale ani on mne, pokud jde o práci, natož osobu Miroslava Bambuška nepřesvědčuje. Myšlenka o křehké hranici mezi násilím, jeho uměleckou reflexí a osobními vlastnostmi umělce je dávná a jistě zajímavá i dnes. Kritika, která má mít smysl, by ovšem měla především precisně rozlišovat, a chce-li kritik vyslovit obzvlášť ostrý názor, což jistě patří k jeho právům, pak musí pracovat nástroji obzvlášť jemnými a důkladnými. K nim domnívám se nepatří ani krátká spojení typu „Bambušek blížencem Landy“.
Terezie Pokorná