Je mi ctí, že jsem svým rozhovorem pro rakouský Die Presse pohnul Bohumila Doležala, aby v dlouhém a důležitém článku v Revolver revue objasnil své dějinné a politické názory. 

Nelíbilo se mu, že jsem porovnal Německo a Rusko tím, že jsem řekl, že Rusko zažilo v devadesátých letech minulého století to, co Německo po první světové válce. Měli obsazena rozsáhlá cizí území a aniž by prohráli válku, stát zkolaboval a  o tato, ale i další původně svá území přišel. 

V obou zemích byli samozřejmě silné, do značné míry revanšistické proudy získat zpět, o co přišli. 

Také jsem řekl, že každá imperiální mocnost musí zažít velkou porážku, než se vrátí k normálnímu myšlení. To platilo jak svého času pro Německo, tak to platí teď pro Rusko. 

Dále se mnou polemizuje, že jsem označil strůjcem pádu Sovětského svazu Ronalda Reagana. Ale byla to právě jeho strategie Star Wars, která přiměla Rusko k nesmyslnému zbrojení a vedla k jeho faktickému bankrotu. Aniž bych chtěl zmenšovat zásluhy Michaila Gorbačova a jeho spolupracovníků, kteří ovšem nebyli schopni zabránit vývoji v tehdejších sovětských satelitech, který vedl k osvobození od jejich vlivu. Vždyť i Gorbačov se dostal k moci tak, že vzhledem k hrozícímu bankrotu sovětské vedení bylo po dlouholeté gerontokracii nuceno sáhnout po mladším Gorbačovovi, aby uskutečnil nutné reformy. 

Bohumil Doležal považuje za nespravedlivé, že jsem označil německý vývoj od jeho sjednocení v sedmdesátých letech 19. století jako rozvoj jeho imperialistických choutek. Je sice pravda, že do roku 1871 žádný jednotný německý stát neexistoval, ale, promiňte, ale ta tzv. Druhá říše byla praktický výsledek právě pruských výbojů. Prusko byla imperiální mocnost kat’ exochen.

Počínaje sedmiletou válkou, po napoleonských válkách zabrali velkou část Saska, po roce 1866 Hannover a další země a Druhá říše byla výsledkem těchto výpadu a v této politice také pokračovala.

Dále Bohumil uvádí, že si Československo po vítězství Dohody v roce 1918 nabralo více než mohlo unést. To se mi nezdá. Byli to tradičně země Koruny svatováclavské, ke kterým se dobrovolně připojilo Slovensko, Andrej Hlinka byl tehdy nadšený Čechoslovák. Připojení Podkarpatské Rusi v zájmu západních spojenců, aby státy Malé dohoda měly přímé spojení mezi Československem a  Rumunskem nebyla tenkrát taková zátěž. Jak se nám podařilo na Slovensku i v Podkarpatské Rusi v krátké meziválečné době rozvíjet jak státní správu a školství, tak průmysl, to jsou nepopiratelné zásluhy první republiky, velmi důležité v rozvoji Slovenska i Podkarpatské Rusi, kde poprvé Rusíni získali svá autonomní území. 

Norimberskému soudu nad nacistickými pohlaváry vyčítá, že se částečně soudilo podle zákonů přijatých ad hoc s retroaktivní platností. To je pravda, ale nacistické zločiny, holocaust, chování během války zejména Polsku a Ukrajině bylo něco úplně nového a mimořádná situace vyžadovala mimořádné kroky. Evropské zákonodárství nebylo připraveno takto hrůzné zločiny pojmout. 

Autorovi se také nelíbilo, jak jsem popsal poměrně rychlou integraci Německa do západních struktur a klade otázku, jestli ona integrace nešla tak trochu na německý účet. Kdo ale viděl Německo po roce 1945 a sledoval jeho ohromný vývoj už jenom v nadcházejících patnácti letech do roku 1960, nemůže pochybovat o tom, že západní integrace Německu nesmírně pomohla. A netrvalo to dlouho a Německo se stalo vedoucí hospodářskou mocností Evropy. Německý Wirtschaftswunder byl opravdu skoro zázrak, který byl umožněn právě integrací do Západu Marshallovým plánem dalšími podobnými kroky, kterými západní spojenci Německu opravdu výrazně pomohli. Že se během druhé světovém války, kdy Německo mělo obsazenu většinu pevninské Evropy, naučilo německé hospodářství uvažovat a jednat v celoevropském měřítku, to ovšem integraci strašně pomohlo. 

Zajímavý je jeho pohled na dávné dějiny. Píše, že “rodící se česká společnost si na konci prvního tisíciletí vzhledem k okolnostem na základě vlastního zvážení situace a na rozdíl od našich sousedů zvolila cestu, jejíž součástí byla účast ve Svaté říši římské”. Tak především to byla jediná možnost, neboť české knížectví bylo mnohem slabší než tehdejší Uhry a taky Polsko. Byla to správná politika. Jestli to byl “pokus o politickou realizaci principů obsažených v západním křesťanském náboženství” značně pochybuji. Zejména se tehdy nejednalo o rodící českou společnost, o těchto demokratických pojmech v této době nelze mluvit. Bylo to rozhodnutí českých knížat, nikoliv lidové hlasování či vůle.   

Karel Schwarzenberg