Kritika jako hledání rozporu
Ve své reakci na text Lucie Malé „Kritická teorie jako lifestyle“ nechci kulturní čtrnáctideník A2 obhajovat, přestože v něm sporadicky publikuji recenze (ostatně tak jako v Revolver Revue), a neznamená to, že nemám k A2 výhrady. Jedná se mi spíše o perspektivu, ze které Malá svou „analýzu“ píše a kvůli níž její výtky ztrácejí na přesvědčivosti.
Lucie Malá vychází z rozporu, který nachází mezi sebeprezentací A2 a obsahem konkrétních čísel ročníku 2017. V první řadě je třeba připomenout, že sebeprezentací má Malá v úvodu svého textu na mysli především stručnou, tříodstavcovou sebecharakteristiku časopisu ve webové sekci „O nás“. Jedná se o text svého druhu reklamní, propagační či proklamační, a tedy „žánr“, který nastavuje určitý ideál. Podobou funkci – přestože v kondenzovanější podobě – nese například slogan Revolver Revue „časopis kulturní sebeobrany“, jehož doslovné znění pravděpodobně nebude nikdo vztahovat na výsledný obsah periodika. Tvrzení, že „křiklavá, přímočará grafika obálek inzeruje časopis jako radikální, kriticky subverzivní platformu“, je záměrně vyhrocené, křiklavostí je zjevně myšlena oranžová barva, jež nicméně jednoduše slouží k identifikaci A2 mezi dalšími periodiky a radikální subverzivitu dle mého nijak nesugeruje.
Hlavní problém vidí Lucie Malá v textech věnovaných společenskopolitické situaci, které se podle ní vyznačují opatrnictvím a bezrizikovým informováním o společenské situaci a předkládají „zpravidla očekávatelné a navíc popularizované či zbanalizované teze“. Tato hodnocení se odvíjejí od výchozí myšlenky, že A2 je „levicový časopis“. Jádro autorčiny argumentace však více než o kvalitě zmiňovaného periodika vypovídá spíše něco o tom, co Lucie Malá od „levicového časopisu“ očekává a že její očekávání zůstávají nenaplněna. Otázkou je, zda to má být předmětem veřejné kritiky časopisu A2.
Periodikum se podle autorky dostatečně nevěnuje domácím společenskopolitickým kauzám a zakrývá to „náhradními“ tématy ze zahraničí. S tím není možné souhlasit – oproti jiným kulturním časopisům A2 soustavně sleduje zahraniční dění, monitoruje tisk z různých jazykových oblastí a přináší analýzy zahraničněpolitického dění; nejedná se tedy o nějakou náhražku, ale o vědomé směřování. Vedle toho Lucie Malá vypočítává konkrétní události, jejichž reflexe jí v roce 2017 v A2 chyběla; tento argument, jenž má odkrývat nekonfliktnost A2, je také třeba odmítnout: není přece možné „diktovat“ nebo „předepisovat“ čtrnáctideníku témata, která by neměl opomíjet, jen protože jsou podle Malé levicová.
Konkrétní výtky, jež jsou směřovány k jednotlivým textům (povrchnost, ideologický jazyk, rutinní kompozice apod.), vztahuje autorka následně na celkovou koncepci časopisu, což je samozřejmě neopodstatněné. Příznačné je, že Lucie Malá – jako literární vědkyně – kvituje úroveň umělecko-kritických rubrik; tam zjevně projevy levicové ideologie nenachází, ani nepostrádá.
Autorce „analýzy“ vadí především nekonfliktnost a nepolemičnost, nedostatek nekompromisního názoru a snahy „jít proti srsti“. Ale ve srovnání s čím? A2 přece není radikálně protisystémový list pouze pro ideově vyhraněné čtenáře – ani se tak neprezentuje a není tak vnímán –, ale stal se v českém kontextu poměrně zavedeným kulturně-společenským periodikem s nákladem jednoho čísla 5500 kusů – což pochopitelně určuje a ovlivňuje charakter i styl publikovaných textů. Domnívám se, že Lucie Malá násilně přisuzuje A2 až extrémně subverzivní marketingovou image – a s velkou slávou odhaluje, že tato image není v reálu naplňována.
Klára Soukupová
Domnívám se, že v tomto typu výměn není ku prospěchu věci na svou obranu předkládat seznam toho, co je v polemické reakci oproti původnímu textu zkreslené, zavádějící, mylné. Moje pojednání o časopisu A2 je nadále k dispozici, takže kdo chce, může si o tom udělat představu sám.
Klára Soukupová bohužel svým příspěvkem nerozvíjí problém, který jsem se pokusila nastínit, pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s metodou, již jsem zvolila. Já považuji tento postup za legitimní, třebaže jistě není jediný možný. Nevidím kupříkladu na rozdíl od Soukupové nic divného na tom, že by autor recenze Revolver Revue odkazoval na její slogan. Ty podobně jako třeba podtituly, hesla, programová prohlášení, redakční komentáře, grafické úpravy atp. naopak představují standardní předmět časopisecké analýzy.
Autorka reakce nazvala svůj text „Kritika jako hledání rozporu“, což implikuje, že jsem při své práci apriorně vyhledávala něco, za co bych mohla časopis s onou „velkou slávou“ zkritizovat. Já jsem ovšem rozpor nehledala, nýbrž postupně nacházela, což je podstatný rozdíl.
Lucie Malá