Ve své kritice uveřejněné v rubrice Bubínek Revolveru dne 18. 9. 2014 se Štěpán Nosek věnoval několika básním Olgy Stehlíkové, uveřejněným v dvouměsíčníku Listy 3/2014. Tuto kritiku dále rozvinul v lament nad povážlivou situací poezie na stránkách literárních časopisů a absencí kvalitní literární kritiky. V následujícím textu chci dokázat, proč sám jako kritik v tomto případě selhal.

Nemám potřebu vyvracet Noskovi jeho názor, že poezie Olgy Stehlíkové je špatná. Důvodem je skutečnost, že Nosek ve svém textu sice emotivně vyložil, proč se Stehlíková zcela míjí s jeho osobním vkusem, ale nepodařilo se mu překročit vlastní, dalo by se říci dokonce osobní autorská kritéria, a dospět k přesvědčivé argumentaci z pozice nezbytného kritického nadhledu.

Že Stehlíková Noska prostě popouzí můžeme usuzovat hned z toho, že se jal kritizovat i básnířčin osobní úvod k výběru básní v Listech. Zatímco ironizuje její formulaci, že “dětství ode-vzdala minulému režimu”, sám vzápětí praví, že “dodnes cítí v kostech dutost osmdesátých let”. Nuže, kdo tu tedy není schopen věcně popsat skutečnost? Ani jeden z nich, ale jen u jednoho z nich to v daném kontextu není problém.

Nosek vůbec recenzuje básně Olgy Stehlíkové, jako by nad nimi potřeboval triumfovat. Jeho text je psán s gustem, ano, v tomto smyslu je to čtení svižné. Při rozboru jednotlivých básní se zaměřuje na nesouhlas s tónem a použitými reáliemi, místo aby objasnil, v čem konkrétně autorka pochybila, když píše poezii košatou, ironickou a expresivní. Prostě se mu to velmi nelíbí a to nám musí stačit. Senzacechtivé publikum se zaraduje nad jedovatostmi jako je “nepodezírání autorky ze sofistikovanosti” apod. Čtenář, který právem požaduje odstup kritika od textu, však v té chvíli nezbytně získá dojem, že se tu pouze vyřizují jakési účty. Tento dojem se změní v jistotu v okamžiku, kdy zjistíme, že klíčovou kritikovou metodou je tvrzení. Co všechno poezie Stehlíkové postrádá, tj. “styl, rytmus, tonalitu, načasování, kompozici, proporce a vtip”, se tu prostě tvrdí. Své místo v textu našla i naprosto přebytečná hypotéza a uzávorkovaný postřeh, že Stehlíková vůbec poezii nepíše.

Je možné se pouze dohadovat, proč se svým příkrým odsudkem Nosek přispěchal před básnířči-ným knižním debutem. Hodí se nicméně připomenout, že Stehlíková je zároveň editorkou letošního ročníku bedlivě sledované antologie Nejlepší české básně, dá se tedy říci, že letošní rok bude pro její “literární kariéru” (uvozovky jsou zde vskutku nezbytné) zásadní. V každém případě teprve bude co kritizovat.
Štěpán Nosek nicméně čekat nechtěl. Svůj názor postavil nestandardně na několika časo-pisecky publikovaných textech. Jistě, kritice můžeme podrobit i jednotlivý verš v jediné básni. Ovšem dopad takové kritiky je pak adekvátně omezen. Nelze vynášet definitivní soudy o básnic-kých kvalitách či dokonce oprávnění autora mezi básníky patřit na tak chatrném základě. Nepomů-že ani následné zobecnění, čtenářsky vděčné zhodnocení obecně neradostné situace české poezie a nahozený nesouhlas se způsobem a výsledky práce redaktorů literárních časopisů.

Štěpán Nosek v závěru svého textu vyjadřuje obavy nad mizející schopností kritické reflexe. Pakli-že sám chtěl ostatním ukázat, jak by si celou věc představoval, tu tedy mám obavy i já. Ano, rov-něž bych uvítala větší přísnost, početnější řady a výraznější hlas kritiků české poezie. Je krajně problematické, jestliže většinou autorů recenzí básnických sbírek jsou sami básníci. Trvám však na tom, že básník v roli kritika musí být dvojnásob opatrný: jestliže neodolá uštěpačnosti či osobnímu tónu, jestliže se snaží vtlačit druhého básníka do své vlastní autorské šablony, selhává. Něco takového si snad lze dovolit na sociálních sítích či v jiné hospodě, nikoliv však na respektovaném webu literárního časopisu, který je znám dlouhou tradicí kvalitní literární kritiky. Nelze přehlédnout, že Noskův text nebyla kritika, ale exhibice osobních postojů.