Rád bych shrnul, v čem vlastně žijeme posledních několik měsíců a jak se to něco postupně vyvíjelo v posledních dejme tomu deseti letech. Považuji za nezbytné se o to pokusit, protože se nemohu zbavit dojmu, že se u nás teď čím dál tím víc mluví od věci – a to, nemohu si pomoci, aspoň zčásti i schválně.
Soudě podle českých médií bylo u nás největší událostí posledního půlroku velmi hlučné vzpomínání na události z jara roku 1942 (jedním slovem: na „heydrichiádu“ a vše, co s ní souvisí). Svým způsobem je to pochopitelné, letos máme kulaté výročí. O těch událostech by se ovšem mělo hovořit věcně a s tím, co je vlastně ještě třeba dodat a co nového a dosud neřečeného otevřít. S vědomím, že vše, co se odehrálo, má jistě smysl připomínat, ovšem jako záležitost při vší úctě v podstatě uzavřenou – na rozdíl od toho zcela otevřeného, co zažíváme v posledních letech a právě dnes.
Musím s lítostí konstatovat, že probírání tragických a jistě taky heroických události roku 1942 se dnes u nás spíš zneužívá jako hlučný kravál, který má přehlušit tuto otevřenou přítomnost, to, co je pro nás aktuální právě teď, co nás obklopuje a co je sice taky tragické, ale heroické to není ani trochu.
Chápu, že se k našim oslavám válečné minulosti ohleduplně a taktně přidávají západní politici, zejména ti němečtí, co k nám přijíždějí na oficiální návštěvu (v poslední době spolkový prezident SRN a ministryně zahraničí). Zároveň si nemohu odpustit poznámku, že se – jistě nechtě – tak trochu podílejí na nedůstojné kulise k přítomnosti, která se tu vytváří. Nevyčítám jim to, protože mám pocit, že jsou v situaci vydíraných; a pokud je to tak, připadá mi takové vydírání jako drzost.
Nejde mi tedy o to, co bylo v roce 1942, ale o to, uprostřed čeho žijeme dnes.
Rád bych přitom předem upozornil na tři důležité dějinné momenty, tvořící jakousi předehru těch otevřených událostí, jež já považuji za významné pro svou vlast v posledních deseti letech a zejména v posledních měsících, týdnech a dnech a o nichž tu chci psát.
Za prvé: obávám se, že nám pořád není dost jasná základní věc. Druhou světovou válku jsme my, Češi, nakonec prohráli, a to katastrofálním způsobem a z nepřehlédnutelné části i vlastní vinou. Vinou indolence našich politiků, včetně těch nekomunistických. Na víc než čtyřicet let jsme se stali součástí zaostalého a nelidského ruského impéria, které si tehdy říkalo v užším slova smyslu „Svaz sovětských socialistických republik“ a v širším slova smyslu, který platil i pro nás, „tábor míru a socialismu“.
Za druhé: nechci vůbec zlehčovat podíl statečných lidí, kteří se u nás v té hnusné době snažili politicky vzdorovat, na zhroucení bolševického režimu. Ale přesto: z této ostudné situace jsme nakonec, na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, vybředli především díky šťastným mezinárodně politickým okolnostem.
A za třetí: po necelém čtvrtstoletí jsme postupně o značnou část toho, co jsme takto získali, opět přišli. A zase vlastní vinou, takže ani tentokrát nemáme být na co pyšní.
Jak spontánně vidíme sami sebe. Pryč s nechumelismem!
Počátkem letošního června přinesla česká média dva průzkumy veřejného mínění. Oba se týkaly jara tohoto roku. CVVM mapovalo důvěru veřejnosti „institucím veřejného života“, STEM důvěru „státním institucím“. A oba průzkumy se shodly, že největší důvěře se dnes u naší veřejnosti těší armáda a policie (podle STEM ještě navíc obecní a městské samosprávy). Podstatně hůř jsou na tom představitelé politické výkonné a zákonodárné moci, resp. politické strany a hnutí (tento trend je u nás víceméně setrvalý.)
Nerad bych bagatelizoval činnost naší armády a policie. Jen připomínám, že zatím ještě pořád není válka a že nemohu nechat stranou významný podíl „orgánů činných v trestním řízení“ – z opatrnosti podotýkám „některých“ – na pádu vlády v roce 2013 a na všem, co se od této významné události odvíjelo a co zatím není právně, ovšem kromě vážných politických důsledků pro celou zemi, nijak výrazně uzavřeno. Mám na mysli zejména absurdní právní předpoklad (v případu premiéra Nečase a tří poslanců), že prokurátoři mají právo posuzovat, zda poslanec v tom či onom případě hlasuje podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – což otvírá cestu k politickým procesům stalinského typu.
Zajímá mne však spíš jedna věc: hlavní úlohou takových průzkumů veřejného mínění je odrážet, jak veřejnost hodnotí současné politické uspořádání státu. Jejich nechtěným, ale nutným důsledkem však je, že zároveň veřejné mínění více či méně ovlivňují: plyne z nich, jaké uspořádání společnosti by u nás mnoho osob preferovalo. Je to stát, kde se největší autoritě těší armáda a policie, za důvěryhodné a prospěšné se považují nanejvýš ještě lokální, tj. obecní a městské samosprávy; kdežto např. orgány výkonné či zákonodárné moci na vyšší úrovni jsou předmětem poměrně velkého opovržení.
Jistě, podobný trend se asi dá vypozorovat leckde na světě. Jen pochybuji o tom, že v tak silné a setrvalé míře jako u nás. Už tradičně se považujeme za kolébku demokracie ve střední Evropě: ale tenhle model či ideál společenského uspořádání se na můj vkus příliš podobá banánové diktatuře jihoamerického typu z první poloviny dvacátého století (drsnější příklady jako Hitler nebo Mussolini raději nechávám stranou). A zároveň prozrazuje nadměrné pohrdání demokratickou politikou („tradiční“, resp. „standardní“, jak se opovržlivě říká, přičemž zrovna s tímhle u nás nezačal až Andrej Babiš a spol., nýbrž v jistém slova smyslu už Václav Havel). A prozrazuje i jakousi zálibu v jednoduchých a násilných řešeních (což už se Václava Havla jistě netýká). Není náhoda, že vrcholem výkonné moci není u nás vláda odpovědná parlamentu, ale prezident, který si podle ústavy může do značné míry dělat, co ho napadne, a bohatě toho využívá.
Jak z výše zmíněných průzkumů plyne, nemáme velkou důvěru v média a za korunu nezávislé soudní moci spontánně považujeme prokuraturu.
Tomu všemu se od nástupu pana Babiše odborně říká „Nové pořádky“. Zavedeny byly postupně v letech 2013–2020, přičemž jedním nenápadným, ale ve skutečnosti rozhodujícím momentem tohoto dění byla bezpodmínečná kapitulace předsedy nejsilnější opoziční strany Petra Fialy, složená slavnostně 9. února 2019 na palubě vlajkové lodi Babišova mediálního koncernu, Lidových novin, do rukou Babišových žurnalistických admirálů Kamberského a Zvěřiny. Byl to čirý výraz nechumelismu: jakýpak křik o hroucení demokracie, nic se prý neděje, demokracie jde dál. Ježíši Kriste! Pravda, necelé dva roky poté pan Fiala vyhrál volby do PS (nikoli triumfálně, ale dostatečně). On a jeho lidé (zvlášť v této souvislosti zmiňuji ministra zahraničí Lipavského) dělají často rozumné věci, které bych jako nepříliš významný občan ČR rád podpořil. Ale aby byl pan Fiala zcela důvěryhodný, musel by nejdřív nějak via facti tuto potupnou kapitulaci odvolat. Mělo by se to stát – výrazně a viditelně.
„Evropané chtějí konec války,“ hlásají babišovská média
Jde přirozeně o válku ukrajinskou. Vymezení babišovská média je v této věci neúplné. Patří sem i řada článků z Práva (např. texty Miloše Balabána) a další by se našly tu a tam i jinde. Přitom babišovská média, jmenovitě Lidové noviny a MF Dnes, zjevně hrají prim. Základní téma, „Evropané chtějí konec války!“, zní u nás už nějakou dobu jako chmurná věštba, jak se může veřejné mínění v Evropě brzy proměnit (evropská jednota je prý křehká iluze, do budoucna nemůže vydržet; přání je tu zjevně otcem myšlenky).
Počínaje letošním červnem je konečně možné odvolat se na fakta předkládaná západními autoritami. Jednou z nich má být instituce se zvučným názvem „Evropská rada pro zahraniční vztahy“ (ECFR, The European Council on Foreign Relations). Její název evokuje představu nějakého reprezentativního orgánu typu Rady bezpečnosti, zároveň vzdáleně připomíná Úřad pro zahraniční styky a informace s poněkud tajuplnou autoritou, jaká tajným službám náleží. Oficiální sebedefinice ECFR je sice dosti nafouklá, ale přece jen skromnější. Zní: „an award-winning international think-tank that aims to conduct cutting-edge independent research on European foreign and security policy and to provide a safe meeting space for decision-makers, activists and influencers to share ideas“. Spravedlivě vzato, nic proti tomu: jde o jedno z nezávislých uskupení, jež se ve svobodném světě pokoušejí ovlivňovat veřejné mínění. Jen bychom neměli zapomínat, že ve svobodném světě vždycky – a nejen ve striktně právním smyslu – platí zároveň zásada audiatur et altera pars.
Z jednoho průzkumu pořízeného v rámci ECFR, o jehož publicitu se u nás výše zmíněná média systematicky starají, plyne: 73 % respondentů je přesvědčeno, že agresorem v rusko-ukrajinském konfliktu je Rusko. Zároveň je však 35 % dotázaných pro co nejrychlejší možný konec války, a to i za cenu územních ztrát pro Ukrajinu. Rychlý konec války si prý přejí zejména Italové (52 %) a Němci (49 %) – cituji dle Roberta Schustera, Lidové noviny 16. 6. t. r.
Nemám prostředky, jak zkontrolovat věrohodnost a reprezentativnost údajů, které uvádí ECFR, zejména pokud jde o ten druhý názor. Řekl bych jen, že aspoň část respondentů by se za něj měla přinejmenším lehce stydět. Zároveň jsem zaregistroval, že například postoj německého Bundestagu, pokud jde o pomoc Ukrajině (Německo je uvedeno jako jeden zdroj kapitulantství v Evropě), se po počátečních rozpacích už někdy v březnu výrazně změnil k lepšímu (zmínila to v posledních dnech i německá ministryně zahraničí). Ale i kdyby to opravdu byly názory většiny obyvatel, musejí je sice politici samozřejmě znát a brát v úvahu, ale vůbec to neznamená, že se jimi musí za všech okolností řídit, zvlášť pokud vyjadřují příliš velkou míru nestydatosti.
Taky bych rád varoval před falešnými protiklady: podle průzkumu ECFR, jak ho cituje p. Schuster, podporují jedině v Polsku ve větší míře (49 %) názor, že jen porážka Ruska může přinést mír. Je ovšem poměrně velká mezera mezi spekulacemi o tom, zda mír může či nemůže přinést jedině úplná porážka Ruska (o tom lze jistě diskutovat), a mezi přesvědčením, že je nutné dosáhnout míru i za cenu územních ztrát pro Ukrajinu. Velikou nestydatost představuje ten druhý názor, zvlášť pokud se Ukrajině víceméně vnucuje.
Podle toho, co jsem si přečetl v článku pana Petráčka v tomtéž čísle LN, pracují autoři průzkumu ECFR v souvislosti s „ukrajinským problémem“ s pojmy „tábor míru“ a „tábor spravedlnosti“. Při spojení „tábor míru“ se mi vybavuje s lehkou hrůzou spojení „tábor míru a socialismu“, ale to není podstatné. Podstatné je, že se používá slovního spojení „tábor míru“ v souvislosti s něčím, co připomíná spíš „tábor kapitulantství“. Pan Petráček mívá občas potíže se zaplašováním strašidla „mnichovanství“; příliš se mu nedivím, zároveň mám dojem, že mu to moc nejde. A pokud jde o spravedlnost spočívající v porážce Ruska (v souvislosti s úslovím fiat iustitia, pereat mundus), řekl bych, že většině Ukrajinců by pro začátek stačilo uplatnění toho, po čem touží pěkná říkanka, jež u nás zpopulárněla někdy na podzim 1969 po ruské invazi. Končí slovy: „Ať si jsou, tam kde jsou, ať sem na nás nelezou.“ Rozuměly jí tehdy i malé děti.
V celém tomto teoretizování listů zejména babišovských mi vadí zcela zásadně jedna věc: jakýpak tábor míru a tábor spravedlnosti! Ukrajinští politici jistě dělají spoustu chyb a není důvod o nich nemluvit. V žádném případě však nesmíme za zpěvu líbivých frází konstruovat nějaký falešný kompromis mezi mírem a spravedlností. Nedosáhneme pak ani míru, ani spravedlnosti, jak dějinná zkušenost ukazuje – je to cesta do pekla a můžeme si zapsat za uši, že když tam teď spadnou (i naším přičiněním) Ukrajinci, budeme je nejspíš poměrně brzy následovat i my.
Jistě, kompromisů je v politice zapotřebí. Ale jsou tu hranice. Pamatujme také na lidové úsloví: čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.
Déjà vu
A na závěr jedna věc, nad kterou člověku zůstává rozum stát. Katastrofální rozklad české demokracie v politické a institucionální rovině se rozjel na jaře roku 2013, a to pod heslem morální očisty národa. V čele stáli od počátku novináři z havlovského okruhu, po převratu roku 1989 provázaní mimo jiné s ministerstvy vnitra (měli jsme zpočátku ještě federaci).
Havel příliš neusiloval o ovládnutí zákonodárné a výkonné moci: zápas o ni s Václavem Klausem prohrál, a řekl bych, že vlastní vinou, neměl ani velký zájem v této věci uspět. V devadesátých letech mu stačila funkce prezidenta (v tradičním českém pojetí něco jako „moc nadvýkonná“) a jakýsi vliv na ministerstvu vnitra, v prokuratuře a policii. Zkostnatělou „buržoazní“ demokracií už v disentu pohrdal.
I on to jistě myslil (taky) dobře, tento politický model se však nakonec (už po Havlově smrti) strašidelně neosvědčil. Výkonná a zákonodárná moc byla ponechaná sama sobě, pod soudní mocí se rozuměli hlavně, ne-li jedině prokurátoři. A exploze morální očisty národa, již v této situaci spustili žurnalisté (někteří) a policisté a státní zástupci (taky někteří) v roce 2013, způsobila obrovský politický otřes, pád vlády a rozvrat stávajícího politického systému, postaveného na soupeření konzervativců a socialistů (tedy systému, který v zásadě považuji za správný, jak jsem o tom psal už na počátku devadesátých let). Během osmi let po tomto krachu podepsala konzervativní strana kapitulaci před Babišem („nic se neděje“, viz výše) a socialistická strana se mimo jiné i spolupůsobením Miloše Zemana v podstatě sesypala.
Výkonnou a zákonodárnou moc a vlastně podstatu státu se podařilo na dlouhou dobu poměrně snadno ovládnout polistopadovému zbohatlíkovi Andreji Babišovi a jeho mohutnému politickému, ekonomickému a mediálnímu koncernu. Proboha, ten člověk je ve všech ohledech něco úplně jiného než symbol morální očisty upadlé české politiky. Nenamlouvejme si, že už nepotřebuje brát, protože má dost! A nedělejme si, prosím, iluze: loňské volby sice vyhrála Fialova koalice, ale vládne teď do značné míry z milosti tohoto mocenského komplexu, před nímž na počátku roku 2019 ve slovech Petra Fialy potupně kapitulovala. Z tohoto hlediska je vlastně blížící se prezidentská volba něčím, co má jen potvrdit a korunovat Babišovy úspěchy z let 2013 a 2017.
Zcela úděsné mi v tom všem připadá, jak snadno po euforii z loňského podzimu česká veřejnost znovu upadá do osidel tohoto krysaře z Hamelnu. A jak, často nevědomky, sama tomuto vývoji znovu napomáhá.
Babiš teď, na prahu prezidentské volby, triumfuje především v úsilí o rozbití dnešní vládní koalice. Jde o „bitvu o STAN“, potažmo o většinu v parlamentu a o významné vládní funkce, především o funkci ministra vnitra. STAN je v mnoha ohledech uskupení, které od počátku vycházelo vstříc dobovému pohrdání politikou (znovu připomeňme: začal s ním už Havel, Babiš mu jen dal korunu svým triviálním buranismem) a představou o nutnosti jakési revoluce (dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my „obyčejní lidé“ – zvláštní forma plurálu majestatis –, abychom udělali pořádek). Hnutí STAN vždycky zdůrazňovalo svůj víceméně servisní charakter ve smyslu: nejsme vlastně žádní politici, pouze nezávislí občané a nanejvýš jen maličtí starostové).
Udělat ze sebe v této tragikomické bitevní vřavě opravdovou smysluplnou stranu je pro ně nadlidský úkol. Přitom Babišův útok na STAN je nejen přímočarý, ale jako z kopíráku podle vzoru 2013. Na počátku skandál lokální povahy, který se pak nestvůrně nafoukne. Strana se může jen těžko bránit, mimo jiné i proto, že je vlastně onen servisní útvar, nabízející své služby různým politickým zákazníkům. Skoro si tedy svůj osud zaslouží. Bohužel si jeho důsledky nezasloužíme my, kteří budeme možná muset v příštích letech na troskách takto zdevastované politiky žít. A to v době, kdy budeme navíc ohroženi ruským imperialismem a jeho nezodpovědným jednáním, hrozícím rozvrátit dosavadní uspořádání světa. My, shodou okolností voliči, kteří by měli o osudu této země rozhodnout zejména v senátní a následné prezidentské volbě.
Je tu jen jedna jediná okolnost, na niž se budeme moci v příštích smolných letech vymlouvat. Vypadá to sice, že se chystáme znovu naletět babišovské fintě z roku 2013, jenže náš problém je jednoduchý a zároveň skoro neřešitelný: většina z nás není zase až tak blbá a cynická, aby nevěděla, že po nabytých zkušenostech podporovat a volit Babiše nemáme. Bohužel se nenabízí vůbec nikdo důvěryhodný, koho bychom mohli podporovat místo něho.
A pak je tu tradiční česká povaha prezidentské funkce, o níž jsem tu už psal. Proč máme volit otce národa a spasitele? Tomu nároku nemůže vyhovět nejen pan Babiš, ale vůbec nikdo. Spasitele už jednak máme a za druhé, nikdy to není tak, že si spasitele volíme my, nýbrž že si spasitel volí nás. Když se mu do toho chceme plést, vede to k tomu, že volíme pseudospasitele. To jest šaška. Historickou zkušenost v tomto smyslu máme bohatší, než si většina z nás myslí. Někteří kandidáti nepochybně mají zcela dobré úmysly. Avšak proč bych si za spasitele, kterého už mám, měl volit např. bývalého zpravodajce ČSLA nebo zemědělskou inženýrku?
Uvést tento chaos do pořádku by znamenalo nějak moc reforem najednou. Mimo jiné důkladnou změnu chápání prezidentské funkce, která se musí promítnout i do ústavy. Závisí to i na nás voličích. Pokud je neprovedeme, visí nad námi sekyra: budeme mít za prezidenta až do skonání věků zase Babiše, i kdybychom se stavěli na hlavu.
S nedávno zesnulým Petrem Uhlem jsem se v lecčems neshodl, ale mám jakési pochopení pro jeho někdejší návrh funkci prezidenta jednoduše zrušit. Zároveň vím, že to technicky asi nejde. Co s tím?
Vypadá to, že my voliči máme před sebou v příštích týdnech a měsících obrovitou spoustu práce. Myslím, že by nám někdo měl aspoň trochu pomoci.