Příspěvek k jedné legendě a jedné zbytečnosti

Následující text je částí rozsáhlejší reflexe, která vyjde v Revolver Revue č. 125/2021.

Nakladatelství Biblion vydalo již druhou „modlitební antologii“ M. C. Putny. Po „modlitbách“ Čapkových (viz text Daniela Vojtěcha Karel Čapek apelativní aneb O porozumění a radosti, i-Kanon.cz, 17. 6. 2021) se editor rozhodl sestavit moderní „breviář“ z poezie Jirousovy, který nazval Magorské modlitby (2021). Zatímco už samotný pokus sestavit „modlitební knihu“ z Čapka je na pováženou, u Jirouse na první pohled tolik nepřekvapuje. V jeho díle je dobře rozpoznatelná křesťanská inspirace, se kterou se ani on sám netajil. V anotaci antologie editor představuje svou vlastní ambici: „nejsou to jen osobní modlitby Magorovy, ale magorské modlitby. Konkrétní jména a reálie si každý modlič může nahradit svými“. Jak se vůbec s takovou pobídkou vyrovnat ponechávám někomu s větší představivostí, proč by měly být Jirousovy modlitby magorské, tedy poblázněné, taktéž. Už zde je však zjevné, jak problematický obraz básníka a jeho díla tento „brevíř“ vytváří, ostatně již samotný podnět k modlitbě lze jistě považovat za chabou motivaci k sestavení antologie.

Ediční poznámka má pět bodů. Zaprvé v ní Putna sděluje, že básně vybral z Magorovy summy, není však uvedeno, ze kterého vydání čerpal, a zamlčen je i její editor Martin Machovec. Zadruhé Putna vyjmenovává knihy, s nimiž pracoval v případě svých glos provázejících vybrané básně. Zatřetí upřesňuje rozvrh knihy. Začtvrté zmiňuje, že na rozdíl od předchozí edice připojil k tomuto svazku závěrečnou studii o „Magorově religiozitě“. V pátém bodě dodává, že už nepíše jakožto „editor“, ale jako „já, M. C. Putna“, což může být klíčem k tomu, proč u knih uvedených v druhém bodě nejmenuje nikoho z jejich editorů – byť i editor je člověk, má jméno a běžně se jím podepisuje. Namísto toho nám Putna přiblíží, jak a kde se s Jirousem seznámil, a vyjeví, že mu Jirous dedikoval báseň i sbírku, a že tedy nemůže být „objektivní“, neboť „když jde o věci nejen odborné literárněhistorické, ale právě o ty existenciální – na ‚objektivitu‘ kašlu“. Celý pátý bod ediční poznámky tedy nijak nesouvisí s předkládanou antologií, natož s tím, co se běžně v aparátu uvádí, ale pouze s Putnou a jeho potřebou sebeprezentace – přinejmenším mnozí editoři Jirousova díla se s touto osobností znali, leckomu dedikoval Jirous své básně nebo sbírky, ale valná většina z nich neměla potřebu se těmito skutečnostmi dále předvádět.

Antologie je rozdělená do tří částí, z nichž každá má ještě další oddíly. Jak editor uvádí, postupoval při jejím sestavování „teologicky shora dolů“. Na prvním místě je Bůh „ve svých třech podobách – Stvořitel, Vykupitel a Utěšitel. Poté nebeské zástupy neboli ‚katolický panteon‘ – andělé, Panna Maria a ‚svatí staří‘ a ‚svatí noví‘ […]. Konečně ten, kdo se modlí“. Jirousovy básně jsou takto vsazeny do Putnova tematického rámce, na mnoha místech se však editor nepřiznaně opírá o blízkost jednotlivých vybraných básní už v původních sbírkách – obzvlášť zajímavé jsou série po sobě jdoucích básní z Magorových labutích písní (srov. zejména oddíl Svatí staří). Lze zaznamenat (vyjma posledního oddílu, kde se citují takřka výhradně pozdní Jirousovy básně) i jistou pravidelnost ve výběru – zpravidla oddíl uvozují básně z raných sbírek, následuje výběr z Labutích písní, oddíl zakončují básně pozdější. Kromě tematického rozřazení lze vysledovat i určitý princip chronologický – dodržovaný však více či méně, někde vůbec, což vede k nejistotě, zda je to záměr, či bezděčnost, která vznikla tím, jak editor listoval Magorovou summou. Samotný výběr je sice obhajitelný, ale nic by na tom nezměnily ani lecjaké záměny či přesuny. Editor v závěrečné poznámce uvádí, že se témata prostupují, což nutně vyplývá z pokusu sestavit „breviář“. Zůstává otázka, proč volit právě toto řazení a proč vůbec podstupovat tento pokus o jirousovskou „modlitební knihu“, když navíc Putna svým výběrem do jisté míry dotvrzuje všeobecné povědomí, že je Jirous zejména básníkem Labutích písní – ty jsou v antologii zastoupeny takřka polovinou básní. Kdo by tedy očekával, že tato antologie přinese v nějakém smyslu nový či málo známý pohled na Jirouse – což bývá smysl obdobných, tematicky koncipovaných výborů –, bude nutně zklamán. Jirous je zde naopak okleštěný a deformovaný, neboť je akcentován jen jeden, a navíc dobře známý aspekt jeho tvorby; v konečném důsledku se tu tento básník stává zbožnou parafrází sebe sama a autorem, který je – slovy Bedřicha Fučíka, jichž se Jirous sám obával (srov. Magorovy dopisy) – „k zblití zbožný“.

Přitom je Jirous nesporně ve svém díle schopen čtenáře v otázkách víry a s ní souvisejících témat a motivů oslovit básněmi překvapivými: dokáže třeba hravě vybízet k pokání („Ale di, / di, di, / ke zpovědi“), vynalézavě rozvažovat o budoucnosti („i Boží mlýny / i / i Boží mlýny / i / Boží mlýny i i // i mlýny / Boží i / i i i“), zachytit poťouchle osobnostní rysy milované osoby: „Ty jseš strašně velkorysá. / Připomínáš mi tím rysa“ (b. Daně /III./). Představit tohoto básníka koncentrovaně i v takovýchto a dalších pro něj příznačných polohách, které v antologii chybí, by ovšem vyžadovalo odvážnější přístup a odlišnou představivost, přinejmenším způsobilost nahlédnout, že součástí Jirousova tvůrčího gesta je kromě jiného humor. Bylo by třeba si připustit, že Jirous byl katolík, ale kromě veršů explicitně či implicitně zbožných psal také mnoho zcela odlišného, schopnost nahlédnout, že se jeho poezie do rámce jakéhosi „breviáře“ nedá vtěsnat, aniž by se tak nutně nekřivila představa o celku jeho tvorby. Případně by bylo možné si připomenout několik jeho vlastních výroků, které od takto pojatého konceptu „modlitební knihy“ přímo odrazují: „Ano, jsem katolík, ale velice hříšnej, tak bych o tom nerad mluvil. Mohl bych vrhnout špatný světlo na skutečný poctivý katolíky, kteří nehřeší, a jak je psáno v Písmu: běda tomu, skrze koho pohoršení přichází“ (rozhovor J. Tichého, Magorův zápisník; v antologii Putna příznačně deformujícím způsobem cituje pouze první větu). Nebo: „nesnáším, když kněz vysvětluje evangelium způsobem, jako kdyby věřící byli blbci, kterým je potřeba přežvýkat to, co je v evangeliu psáno naprosto jasnou řečí“ (rozhovor s J. Mlejnkem, Magorova oáza).

Obdobně jako „modlitby“ Čapkovy, doplňuje i jirousovský „breviář“ série Putnových komentářů a glos, které jsou tištěny pod jednotlivými básněmi vkusnou a vpravdě dobře čitelnou růžovou barvou. Namnoze jsou stylově znesvářené, někdy podbízivé, jinde zbytečné, často nejasné. Na leckterých místech rozsahem dalece přesahují vybrané jednotlivé básně, a tak vyvstává otázka, v čem spočívá hlavní sdělení – zda v Jirousovi, nebo v růžovém aparátu. Výrazný počet doprovodných glos a komentářů lze vnímat jako oprávněný, zejména pokud jde o editorem určené biblické citáty a aluze. Zvláštní skupinu textů v komentářích pak tvoří vlastní Jirousovy výroky, vybrané dle ediční poznámky zejména z knih Magorův zápisník (Torst 1997, ed. Michael Špirit), Magorovy dopisy (Torst 2005, eds. Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens), Ahoj můj miláčku (Torst 2015, eds. Daniela Iwashita, Petra Poukarová Klimešová a Marta Kordíková), Magorova oáza (Torst 2019, ed. Adéla Petruželková). Ani u žádné z těchto edic Putna neuvádí jejich editory a tvrdí: „Jako se ‚komentuje Písmo písmem‘, i tento výbor chce co nejvíce ‚komentovat Magora Magorem‘.“ V mnohých glosách se tak Jirous sice stal sám sobě komentátorem, ale nelze říct, že by postupy uplatněné na Bibli fungovaly stejně dobře i v případě jeho tvorby. Další skupinu představují vlastní Putnovy myšlenky. Nadužíváním expresivního lexika (výrazy jako komouši, také vulgarismy i skutečnost, že hovoří o Jirousovi vesměs jako o Magorovi atd.) vybočuje editor ze zavedené oborové praxe a prozrazuje, že je mu zatěžko něco pojmenovat jasně, zpříma a bez exhibice.

[…]

K Putnovým vlastním přínosům v komentářích k Jirousovým textům: Leckteré informace, o starých křesťanských mysticích, teolozích či učitelích církve, editor přináší s dovětkem, že o nich Jirous asi nevěděl, že je tato vazba v jeho básních bezděčná („paradoxní hra symbolů […] nevědomě navazující“ apod.), výjimku pak předloží Putna v případě Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, neboť ji prý Jirous četl, doložit to totiž dle něj může jedna z jeho dcer. Netřeba se dohadovat, kdo z dvojice básník–editor je zde ten vzdělanější. Jako další příklady úrovně komentářů poslouží několik následujících výroků: „Mnohoznačný je i motiv v závěru: vězení – oáza – ‚lamezon‘ (viz závěrečnou studii) – jeskyně platónská? Básník vidí, že to pravé nevidí“; „underground bez Apokalypsy by byl jako underground bez piva“; „Magor nikdy nemluví přímo o Duchu svatém coby třetí božské osobě. Asi je to na něj příliš abstraktní“; „chyťme tedy mariánského truvéra Magora za slovo a za koule“; „první český překlad Života svatého Martina jsme vytvořili a vydali až roku 2003 – nevím, jestli si ho Magor pořídil. Taky jsem mu ho mohl dát, achjo“; „‚Vítr, co vane kam chce‘, vane z Jana 3:8“; „na přesné teologické kategorie kašle“; „A kdo je tu pohřbíván? – A co na tom záleží?“. A tak dál a tak podobně. Lze pochybovat o tom, že každá asociace, hříčka a „vtip“, který editora napadl, dělá jeho „breviáři“ dobrou službu. Jirous je sice plný vulgarismů a provokací, ty však bývají v jeho básních užity funkčně. Nad Putnovou teatrálností, emotivností a sebestylizací v aparátu alias růžových komentářích si je třeba, v případě tohoto editora nikoli poprvé, připomenout, že ediční práce je ze své podstaty služebná a nemá sloužit ani k vyřizování účtů, ani sentimentalitě, ani sebeprezentaci. Smáznout v jistém smyslu velmi náročné požadavky na dobrou ediční práci prohlášením, že já, editor Putna, na „objektivitu kašlu“, je pouhým projevem alibismu a rádoby provokace.

[…]

Celá tato „modlitební kniha“ také vede k jednomu problému, který se s Jirousem pojí a který je čitelný v komentáři k básni Odposlech ve Staré Říši: „Když jsem byl v mezikaranténním létě 2020, cestou z festivalu na Skalákově mlejně, ve Staré Říši požádat Martu o svolení k této publikaci, pravila: ‚Ale nesmíte tam napsat, že táta byl svatej. Jestli je někdo svatej, tak máma‘.“ Omílané aspekty Jirousova duchovního života bohužel nejsou v Putnově podání ničím jiným než variacemi na modelové situace ze života světců i s jejich pochybnostmi, hříchy atd. Putna tak pouze pokračuje v intencích legendy, jež se tu vedle dobrých prací, vážících se k Jirousovi, přičinlivě splétá už dobrých čtyřicet let a jejíž národní podobu patrně prozatím kodifikoval ve své knize Magor a jeho doba Marek Švehla. Putna všechny rysy „magorské“ legendy přejímá a ještě podtrhává. Při všech jeho stylistických naschválech, expresivitě a nebývale vysoké míře sebeprezentace je Putnova práce po ideové i interpretační stránce veskrze konzervativní a nepůvodní. Leckteré z jeho naschválů mají navíc rysy diletantství. Editor je i literárním historikem – a jako takový by měl zkoumat dosah věci, její podstatu i vývoj, nečíst prvoplánově. A mimo jiné nenásledovat stylizaci samotného autora, ale nahlédnout ji kriticky, což by se dalo teprve vnímat jako projev skutečného respektu, o přátelství ani nemluvě. Putnův „brevíř“ jen pokračuje v zavedené linii vytváření jedné moderní národní legendy o magorovi, z něhož se má učinit svérázný světec. V tomto náhledu Jirous ostatně splňuje už mnohé předpoklady, chybí nám tu zatím zázrak, ale půjde-li to dál tímhle tempem, záhy se s nějakým někdo přihlásí.

[…]