Karel Pecka by se v prosinci loňského roku dožil devadesáti let. Toto jubileum se stalo hlavním důvodem k vydání výboru z jeho tvorby pod názvem Souhvězdí Gulag Karla Pecky (Daniel Pagáč, vlastním nákladem www.nemohujinak.cz 2018).
O celém „počinu“ – jak svůj výkon označují sami autoři – leccos vypovídá již název knihy. Slovní spojení „souhvězdí gulag“ se sice může zdát výmluvné, ale nesklenuje zařazené texty, neboť se zde přetiskuje i Peckova tvorba tematizující prostor Malé Strany. Nepovedená metafora odkazující na Solženicyna toliko souzní s kýčovitou obálkou, jejímž ústředním obrazovým motivem je podmračené slunce s rudou hvězdou místo oka.
S Alexandrem Solženicynem byl Karel Pecka srovnáván již od prvních časopisecky vydaných povídek, byť byla tato představa anachronická. Peckova raná prozaická tvorba vznikala již za jeho pobytu v lágru Bytíz, kdy bylo dílo Alexandra Solženicyna ještě neznámé. Pochopitelná, ale poněkud prvoplánová paralela se objevovala i v navazujících ohlasech. Analogii musel opakovaně korigovat sám Pecka (viz např. knižní rozhovory, které s ním vedl Karel Bartošek či Jan Lukeš). Pateticky aktualizovaná vazba na Solženicynovo dílo dnes působí už jen jako marketingový tah – dílo méně známého autora spojíme s nositelem Nobelovy ceny.
Daniel Pagáč, vydavatel a hlavní „editor“ výboru, zvoleným názvem publikace nerespektuje Peckův názor na vlastní dílo a jeho inspirační zdroje. Sám se k názvu a spojení obou autorů vyjádřil v rozhovoru, který poskytl České televizi (vysíláno 25. 11. 2018 v rámci hlavní zpravodajské relace Události). Uvedl, že je „souhvězdí v tomto případě přesnější než souostroví, protože hvězda je symbolem komunistů“. Tvrzení nedává smysl, a i když jeho pravděpodobným spoluautorem byla redakce a střihač České televize, svědčí o „editorově“ neznalosti autorova díla a literárněhistorických souvislostí.
Daniel Pagáč není literární historik ani editor nebo redaktor, ale ředitel Českého národního registru dárců dřeně. Jeho „počin“ bohužel nevypovídá ani tak o Peckově díle, jako spíše o obecných mechanismech současné české vydavatelské a publicistické praxe. Odbytou edici doprovází masivní marketingová kampaň. Referují o ní pochvalně a nekriticky hlavní veřejnoprávní média (kromě České televize i Český rozhlas Plus) a kulturní publicisté (Mirka Spáčilová na iDnes, dále rozšířená anotace projektu v onlinové mutaci časopisu Reflex ad.). Z ohlasů vyplývá, že uvažování publicistů probíhalo následovně: Zaprvé jde o spisovatele, který byl v padesátých letech komunistickým režimem odsouzený na jedenáct let (morální vzor a apel, viz odpověď Davida Klimeše v anketě Kniha roku LN), zadruhé se ve výboru objevují jména příslušníků současné „české elity“ (posvěcení všeobecně přijímanými autoritami), zatřetí má tento výbor vzdělávací funkci (dokument doby) a začtvrté vykazuje objektivně změřitelná kritéria (statisícová investice s následujícím výsledkem – náklad ve výši 3000 kusů s 996 stranami formátu A4 o váze 3 kilogramů a v ceně 996 korun za výtisk). A takřka nikoho přitom nezajímá to jediné podstatné – jak bylo s Peckovým dílem naloženo a jak je jeho tvorba prostřednictvím tohoto výboru připomenuta širší veřejnosti.
Samotný výbor Souhvězdí Gulag byl představen 1. října 2018 v Knihovně Václava Havla. Nepřipomnělo se tam ani tak Peckovo dílo, jako různé osobní vztahy se spisovatelem, přičemž klíčové bylo emotivní poslání. Jiří Padevět například prohlásil, že „Karel Pecka bojoval proti ostnatému drátu“, a označil Daniela Pagáče za „hrdinného nakladatele“ – ten se skromně bránil slovy, že „nemohl jinak“. S kolegyní literární historičkou Petrou Loučovou jsme se na místě pokusily dotázat na průběh ediční přípravy. Daniel Pagáč reagoval slovy, že „neví, co je to ediční příprava, že díla naskenovali, čtyřikrát přečetli a vydali“. Jiří Padevět se autora „počinu“ zastal konstatováním, že „nejde o kritické vydání, ale takzvané čtenářské“. Jiřina Šiklová na uvedení oznámila, že zaprvé „kniha obsahuje kromě Peckových knih i dané doslovy“, a že tedy nejde pouze o Peckovu tvorbu, ale i o komentáře jeho děl. Zadruhé nám po krátké výměně názorů doporučila, abychom o tom napsaly, protože negativní reklama aspoň zajistí další prodej.
Reference jednoho výboru z děl Karla Pecky
Po slově úvodem manželů Pagáčových a Padevětově předmluvě v této knize následuje román Motáky nezvěstnému s přetiskem eseje Václava Černého. Dále je přetištěn povídkový soubor Na co umírají muži. Následuje novela Horečka, pak básnická sbírka Rekonstrukce, poté Veliký slunovrat, dále je přetištěna povídka Čtvrtý vítač. Následují Malostranské humoresky a povídková kniha Svůdnost černé barvy (bez doslovu). Výbor zakončuje román Štěpení. Následuje „epilog“ a závěrem tiskového bloku textu je otištěn nekrolog Jiřího Stránského, přetištěný z Lidových novin (21. 3. 1997).
Ve výboru není uvedena žádná ediční poznámka. Zvolené uspořádání Daniel Pagáč osvětluje pouze v rozhovoru pro Literární noviny: „Kniha obsahuje převážně prózu vztahující se k období vlády komunistů v bývalém Československu. Jednotlivé texty jsou řazeny podle období, kdy se odehrává děj, začíná se tedy v padesátých letech v pracovních a trestních táborech. Poslední částí je dvojromán Štěpení, kde probíhají dva paralelní děje – jeden za třicetileté války, druhý v roce 1968. Mimo prózu, pro dokreslení rozsahu autorova záběru a schopností, obsahuje Souhvězdí Gulag sbírku básní Rekonstrukce […] a povídku Čtvrtý vítač.“ Řazení podle chronologie fiktivních dějů je problematické samo o sobě, ale i kdybychom je přijali, jako sporné se jeví umístění Peckovy poezie až za román Štěpení, neboť sahá již do raných padesátých let. Diskutabilní je taktéž řazení románu Štěpení, který tematizuje otázku emigrace ve spojení s událostmi roku 1968, a dle takto určené chronologie výboru by měl stát za Velikým slunovratem.
Zvolené řazení rezignovalo na problematickou chronologii vzniku a vydání Peckových děl, do nichž zasáhly životní okolnosti i cenzura. Poněkud svévolná kompozice nic nevypovídá ani o postupu Peckovy tvorby: např. o básnických počátcích či směřování od povídek k delším prozaickým žánrům. Výbor nerespektuje ani Peckovo uspořádání knih. Souhvězdí Gulag uzavírá text: Místo epilogu – Dopis nezvěstnému. Dopis nezvěstnému jako závěrečný text Malostranských humoresek byl původně kompozičním echem Dopisu Josefu K. z I. sešitu (Atlantis 1992, s. 70–97). Takto se však intencí „editora“ stává komentářem celého výboru, čímž mj. dochází k deformaci vyznění i kompozice Humoresek.
Daniel Pagáč a kolektiv vycházeli výhradně z knižních vydání, byť neuvádějí ze kterých. Amatérská ediční příprava vedla rovněž k tomu, že k občasným chybám z dosavadních knižních vydání, které se zde taktéž přetiskují, přidali „editor“ a kolektiv množství nových. Není divu, když si vystačili s naskenováním knižních vydání a jejich automatickým přepisem metodou OCR. Nejvýraznější svévolné zásahy („editora“, redaktora, korektora?) textologického rázu se promítají do Peckových básnických textů. Jako příklad může sloužit báseň Ruleta (s. 455–456 srov. s vydáním z roku 1995, s. 25–26), v jejímž případě nebylo dodrženo grafické rozložení strof. V básni Kroky (s. 445 srov. s vydáním z roku 1995, s. 9) se ze samostatného verše, jenž je pointou celé básně, stává poslední verš poslední strofy ad. V básních byla doplněna větná interpunkce, kterou Pecka až na výjimky nepoužíval. Avšak původce této úpravy ani zde nebyl důsledný (např. několikanásobné větné členy čárkami odděleny vždy nejsou, viz báseň Kroky, s. 445, aj.) a ve svém svérázném projektu selhal. Takto předkládá čtenářům „nové verze“ textů, jež je možné považovat sotva za variace na Peckovy básně.
Chyby lze zaznamenat i v prozaických knihách. Příkladem nekompetence je „oprava“ učiněná v románu Štěpení (srov. 1993, s. 288–289 a s. 954–955), v němž Karel Pecka cituje z devatenácté kapitoly Soudců. Zaprvé se zde Pagáč a jeho spolupracovníci rozhodli upustit od původního značení daných pasáží kurzivou, čímž se znepřehlednily přechody mezi citacemi a vlastním Peckovým textem. Zadruhé zde Pecka užívá starší překlad Bible kralické. Peckou citovaný tvar „poďme“ „editor“ a kolektiv upravili na „pojďme“ (srov. Sd 19,28), čímž stvořili paskvil, který není ani v kralickém, ani v ekumenickém překladu.
S Peckovými texty se ve výboru zachází svévolně, motivace jednotlivých edičních kroků zůstávají bez vysvětlení a ti, kdo za nimi stojí, se skrývají v anonymitě. V tiráži není jmenován editor svazku, autoři doslovů, odpovědný redaktor ani korektor. Uveden je pouze Karel Pecka jako autor, Daniel Pagáč jako nakladatel a Jiří Nosek (vydaniknihy.cz a nakladatelstviklika.cz) jako sazeč. Takový šlendrián lze těžko obhajovat poukazem na čtenářské vydání, jak se o to pokusil na slavnostním uvedení Jiří Padevět.
Výklady z jednoho výboru z díla Karla Pecky
Souhvězdí Gulag doplňuje celkem jedenáct sekundárních textů, osm z nich je prezentováno a označováno jako doslovy. Byť bylo v úvodním slově přislíbeno, že Peckovu tvorbu nahlédnou jednotliví autoři „z úhlu své odbornosti“, zpravidla (výjimku představují některé pasáže Cyrila Höschla či Daniela Kroupy) k tomu nedojde. Občas je spojení mezi Peckovým dílem a autorem doslovů spíše asociativní („Malostraňák“ Petr Pithart píše o Humoreskách, exulantka Eva Jiřičná píše o Štěpení). Václav Malý doslov pojal interpretačně, Jiří Stránský jako vzpomínku na společná léta strávená na lágru Bytíz, Eva Jiřičná zvolila osobní zpověď, Hana Gerzaničová-Hons „báseň“. Zbylé doslovy představují kombinaci interpretace daného díla a redundantního shrnutí základních biografických údajů. I v těchto částech knihy se vyskytují chyby. Jiří Padevět v první větě své předmluvy uvádí: „Za pravdu. To byl hlavní důvod uvěznění […] Karla Pecky. Časopis, který vydávala parta mladých lidí […], se jmenoval Za pravdu“ (s. 7). Karel Pecka byl zatčen při pokusu o přechod hranic, exempláře časopisu Za pravdu měl tehdy u sebe, jeho publicistická činnost nebyla hlavním podnětem zatčení a uvěznění. Dále píše, že si Pecka v konfrontaci s mezní situací uvědomil, že musí bojovat za pravdu (s. 8). Jenže Peckova publicistická činnost prokazuje, že si byl vědom nebezpečí komunistického režimu již před svým zatčením. Jiřina Šiklová ve svém doslovu píše: „… kniha [Motáky nezvěstnému] původně vyšla v exilu[,] a dokonce bez uvedení autora…“ (s. 582). Motáky nezvěstnému vyšly v Sixty-Eight Publishers (1980) s Peckovým jménem. Již Štěpení (Sixty-Eight Publishers 1974) vychází s jeho jménem. Pecka trval na tom, že musí být jeho jméno uvedeno, byť si byl vědom možných následků. Je otázkou, jestli je zde příčinou autorčina lhostejnost, nebo neznalost. Ať už je to jakkoli – Jiřina Šiklová tímto výrokem značně posouvá Peckovy postuláty, znehodnocuje jeho odkaz a společně s Jiřím Padevětem se dopouští diletantského zamlžování fakticity.
Autoři doslovů se opakovaně vrací k autobiografickému základu Peckových knih, který však mnohdy redukují na dokument. Tedy nic o tom, jak tento „fenomenální spisovatel“ (Cyril Höschl) postupuje, jak přetváří vlastní zkušenost v literární látku, zato klišé: „V Peckovi je brutální síla nekompromisního autora, autentická výpověď o charakteru doby, v níž se příběh odehrává, obžaloba totality, jež staví nás, slabé a selhávající, do neřešitelných etických dilemat, a memento všem, kdož chtěli o smyslu neutuchající a přednostní péče o lidskou svobodu pochybovat“ (Cyril Höschl, s. 441). Doslov Evy Jiřičné představuje sérii výroků, které potvrzují nepochopení díla: „Hrdinou románu je muž jménem Sova. A já se ptám – vybral autor jméno toho ptáka s úmyslem vyjádřit charakterové vlastnosti svého hrdiny? Odpověď […] je ‚možná‘. Sova je pro mě tajemný pták, žijící v noci, samotář s výjimečnými schopnostmi vidět ve tmě, létat tiše a díky nim úspěšně a nelítostně lovit své oběti. […] Sova pták i sova člověk v Peckově díle jsou[,] jací jsou, a žijí si po svém“ (tamtéž). Kromě kuriozních postřehů z ornitologie jsme se dozvěděli, že v románu jsou dvě postavy „sova pták“ a „sova člověk“, ačkoli ve Štěpení žádné takové postavy nejsou.
Daniel Pagáč namísto pokusu nalézt vhodné interprety Peckovy tvorby rekrutoval osobnosti mediálně známé a propagačně obratné. Jiří Padevět na svém facebookovém profilu 16. 4. 2018 napsal: „Byl jsem požádán o krátký text do sborníku [sic] o Karlu Peckovi, ze kterého vybírám podle mne nejpodstatnější“ (následuje citace z předmluvy, srov. s. 7). Status kromě toho, že doslovy nikdo neredigoval, prokazuje, že Jiří Padevět věděl o práci na výboru již v dubnu loňského roku. Tedy měl dostatek času, aby zjistil, jak je výbor koncipován a kdo se na jeho vzniku podílí. Ředitel akademického nakladatelství však Daniela Pagáče a kolektiv neupozornil na složitosti ediční přípravy, ale nabídku přijal a zároveň svým jménem tuto činnost zaštítil, čímž ji společně s ostatními doporučil širší veřejnosti.
Závěrečná zpráva o vydávání výboru z děl Karla Pecky
Souhvězdí Gulag názorně ukazuje, že se dílo Karla Pecky stalo další položkou v mechanismu pokleslých českých vydavatelských praktik i ležérní publicistické praxe. „Na nezájem si nemůžeme stěžovat. Příznivce Karla Pecky Souhvězdí Gulag velmi potěšilo, noví čtenáři ho poznávají díky veřejně známým autorům doslovů a prostřednictvím velkého množství článků,“ pochvaluje si Daniel Pagáč v rozhovoru pro Literární noviny. V podobě celostránkové „recenze“ s titulkem Pecka stále triumfální se v časopise Respekt k Souhvězdí Gulag vyjádřil i Jan H. Vitvar. Nepozastavil se nad výslednou podobou či nad tím, kdo je „editorem“ svazku, ale použil tento fakt k bulvárnímu podání celého projektu. Autorem „mimořádného díla“ se totiž stal „absolvent fakulty tělesné výchovy a sportu, mistr republiky ve skocích na trampolíně“, nikoli zkušený editor. Zkrácenému životopisu Daniela Pagáče věnuje třetinu celého textu. Uvedené informace nebudí podezření, naopak se pro Vitvara stávají fascinující zajímavostí: „Nic z toho Daniela Pagáče nepředurčovalo k tomu, aby stál za jedním z nejodvážnějších edičních počinů těchto let […].“ I Vitvar se tak ukazuje být zaníceným vyznavačem kultu amatérismu, na což poukázal v dosud prvním skutečně kritickém zhodnocení „počinu“ Michal Kosák. Daniel Pagáč je v konečném důsledku Janem Vitvarem označen za jakousi chvályhodnou odrůdu mecenáše, který sice disponuje financemi, ale neposkytne je odborníkům, aby dílo zpracovali, ale vyhotoví vše na koleně sám, aniž by věděl jak, a následně je v médiích glorifikován (přičemž např. Jiřina Šiklová hlasuje pro tento „počin“ v anketě Kniha roku LN, aniž by uvedla, že se na něm autorsky podílela). Ohlasy jako ten Vitvarův vydatně přispívají ke smývání rozdílů mezi propagačním textem, anotací a recenzí, jež se i pro periodika, jakým je Respekt, zjevně stávají běžnou praxí (před níž už na počátku devadesátých let prozíravě varoval Jan Lopatka) a nad níž se dnes nikdo z redakce nemá potřebu pozastavovat. Takzvaná kritika v nich úhledně splývá s marketingem pojednávaného „počinu“, přičemž se kritický žánr recenze proměňuje na PR.
Současný nakladatelský provoz poskytuje dostatek argumentů (např. práce Martina Reinera s texty Ivana Blatného ve výboru Jde pražské dítě domu z bia…?, viz text Michala Kosáka Ediční populismus) pro to, aby svévolné zacházení s Peckovým odkazem i širší odborná veřejnost přešla jen mávnutím ruky. Redakčně problematické tituly vycházejí i v renomovaných nakladatelstvích; mnohdy nezáleží ani tak na kvalitě prezentovaného titulu jako na jeho tržním potenciálu (jako vhodný příklad tu může posloužit kniha Magor a jeho doba Marka Švehly z nakladatelství Torst, viz též text Óda na žurnalismus). Ediční a redakční činnost dlouhodobě znevažují vydavatelství typu Garamond (viz např. text Jakuba Říhy Hodina edičního katechismu) či Omega. A tak se pomalu dostáváme do situace, kdy může být do pozice editora, redaktora i korektora dosazen kdokoli, nebo nikdo.
Dvaadvacet let od Peckovy smrti se tímto „počinem“ nepřipomnělo nic z jeho postulátů ani jeho vztah ke spisovatelskému povolání či tvůrčí inspirace. Místo toho, aby se po odmlce ve vydávání Peckova díla pokusil Pagáč a kolektiv korigovat zavedená klišé, rozvádí je dále ad absurdum, což se následně odráží v povaze rutinních ohlasů.
Jedinou důstojnou – za dané konstelace sil a prostředků ovšem stěží přestavitelnou – odpovědí by teď bylo poskytnout náležitou ediční péči soubornému vydání Peckova díla, které by nebylo jen smutnou karikaturou a tristním svědectvím o stavu našeho „kulturního prostředí“.
Zkrácená verze textu, který vyjde v tištěné Revolver Revue č. 115/2019.
Bubínek Revolveru 20. 5. 2019
Oslava amatérismu
Posledních 10