Přítomný text je částí rozsáhlejší reflexe, kterou najdete v čerstvém jarním čísle Revolver Revue (126/2022).


Vratislav Färber, foto © Karel Cudlín

[…]

Dnešní do zmalátnění vedené debaty o lyrice či poezii přes nová jména a nové termíny jen zastírají odvěkou danost, která je poezii vlastní. Dobrý básník žije a vychází ze vztahu ke světu, není to program – jaký zvládne napsat i poslední z pitomců –, je to jen a provždy schopnost být v účasti na všem vezdejším. Většina místních debat o poezii je už hodně dlouho tak vyprázdněná jako unavená, protože především nebere v potaz poezii samotnou, její hodnoty a podstatu. Poezie je otázkou ducha a tajemství, nikoli floskulí a snah o ideové konstrukce. Stejně tak platí, že největší drama, které se v poezii odehrává, je v jazyce, neboť on je jejím výhradním nástrojem. Pokud má dnešní básnění potřebu hlučně se dožadovat například nějaké přírodní lyriky, tvoří poezii druhého a třetího nálevu a nezachrání ji ani nové teoretické rámce, protože postrádá hlavně vnitřní sílu a jasný hlas; ostatně zde více než jinde platí, že čím více řevu, tím větší pustina. Přitom mají současníci k dispozici vše, čeho se dovolávají, a stačilo by se jen porozhlédnout.

Vratislav Färber je známý především jako literární historik a editor – a jen nemnohým jako básník. Výbor, který nedávno vyšel, je kompozičně sevřeným celkem jeho poezie z let 1975–1988 publikované samizdatově či v příležitostných sbornících. Knihu nazvanou Lyrika vydalo nakladatelství Triáda (2021, podklady shromáždil Antonín Petruželka, básně vybrali a uspořádali autor a Robert Krumphanzl). Těžko říct, kolik uběhlo času od doby, kdy se člověk naposledy setkal s knižním debutem, který by takto vyčníval nad většinu současně publikované poezie. Tento počin se dožaduje neobvyklé odpovědi, neboť na Färberovy básně v knize zahrnuté lze těžko reagovat jinými než velkými slovy – jako láska, krása a radost –, byť už je dnes vyslovujeme jen s ostychem a přijímáme s podezíravostí a nedorozuměním. Umění být archaický v jistém druhu odvahy a vracet se či zůstávat u toho podstatného. Je v tom až ironie, když si uvědomíme, kdy dané básně vznikaly a do jakého času teď přicházejí.

Färberova poezie má v sobě něco starodávně vznešeného i humorného a čerpá v mnoha ohledech z tradičního rezervoáru – vyznačuje ji řemeslnost, schopnost cítit tvar a uvědomovat si základní zvukové kvality jazyka. Celý svět a zejména prostory smrti jsou zde pojmenovány nenásilně a s cudnou láskyplností, v jeho verších je zachycena konkrétní něha a smutek, básně promlouvají bezpečně rozpoznatelným hlasem. Precizovaná forma má svoji poetiku, pro niž je ústřední linií zvuková instrumentace verše: „zase se šeří do šeříku / extáze noci v měsíci / uvad hlas uvad v křiku / v tichu řeč řeším si“. Zvuková kvalita slov je nositelem naléhavosti a vnitřního rozporu. Obdobně Färber pracuje s rýmy a asonancemi. Tato formální vytříbenost a lehkost, eufonie i rytmus podtrhují a mnohdy zvýrazňují významový paradox, četně násobený vybočením z paralelně stavěných obrazů: „jsou krásné dny / říjnový opar / okov do studny / pomalu padá // tramvají vezou / říjnové věnce / tak krásné dny / ale ty konce“. Je to průzračné a přitom plné významů včetně odkazů na tradici, zásobu již známých a dostupných básnických postupů, jak přivolávat, co všechno jazyk zmůže, jak tvarovat slova a jednoduchou instrumentací dotvářet zachycené rozpory.

[…]

Už jen entrée celého výboru napovídá – „ozvu se hlasem / který vítr smete / každá řeka / je přítok léthé“ –, co všechno se v této poezii spojuje a pojmenovává. Je to svět bezpříznakový a smrtonosný, jak se vyjevuje i v preferovaném lexiku obecnin (stromy, ptáci, na jisté úrovni i rezignace na velká písmena pro místní pojmenování), ale i plný okamžiků, které zahrnují konkrétní pojmenování a spolu s tím i dobovou a místní ukotvenost; tou je zdejší realita sedmdesátých a osmdesátých let, na niž se reaguje zřejmou ironií. Jednou ze spojnic krajin Färberových básní je vztah k času, jeho proměny zachycené v ustupujících ročních dobách a vědomí konečnosti zde tvoří významový svorník. Všechny obrazy z tohoto světa nesou stopy důvěrně známého: „tiše padají květy / krátká nádhera / za chvíli za nějaký čas / budem se divit listům“. Je to jedno z velkých vítězství Färberových veršů – pojmenovat blízkost a pojmenovat okamžik na rozhraní reflektovaného a zapomenutého, ve chvíli, kdy dané právě doznívá a končí. Zachytit vědomí z plynutí času: „hlasy už pohasly i do větru se stáhnou / … / na nic si nečekat a nic nedávat na zpěv / čas si lze usmířit jen čekáním z vteřin“. Tolik bolesti – a vždycky aspoň kousek naděje, v tom nejmenším možném, byť se ve všem skrývá konec a nic nemá trvání. Naléhavost těchto básnických záznamů, obrazů a miniatur spočívá v neustálém vědomí zániku a zapomínání – jsou to podoby jedinečnosti, její tóniny a její největší krutost, tedy svět v neustálé proměně, kterou lze jen výjimečně zachytit verši, a tak z něj něco uchovat.

[…]

Färber jemně připomíná i význam toho, čemu se dnes říká s posměšky vlastenecká lyrika, a nově ji zpřítomňuje v jemných nuancích: „dřív nežli keře pohasnou / před koncem se rozplamení / mraky leží na rameni / padá tma na překrásnou / jedinou mou českou zemi“. Obdobně, avšak s přiznanou aktualizací a nikoli jen jako oslava toto téma rezonuje v cyklu mé čechy: „mizí mi čechy / tak bez hlásku / mé chrámy kříže / prach ze zámku // poťouchlé kaple / zaspaly dobu / praskají kapsle / na rodnou hroudu“ – „jdu spát / a můj kraj / po okraj nabit / už spí / pod kameny“ – „vězeňské čechy / kolébko! / uhoupáš k smrti / svého milence“. To už není jen oslava kraje, ale i rekviem za zemi různě a vším možným přeškrtanou a s ním vědomí nevyléčitelné samoty i nesmyslnosti dané doby, jejích nízkých horizontů a daností zasahujících do života. V celém cyklu se připomíná narušená hierarchie života i minulosti vyrvané ze souvislostí a kontinuity. Je v tom nemalý díl bolesti – z toho, o co všechno byl tento kraj připraven, co ztratil i vinou nedbalosti, kolik zla tudy provandrovalo a zanechalo za sebou brázdy a obrysy něčeho známého už jen sotva a kdysi: „nalámané ticho / polámaný kraj / v kraji tichá bytost / smutek odkládá // smutek kraje zbořeného / prkna z kadidel / přišli jsme sem bez potřeby / kdo by uklízel?“. Všemu tomu navzdory je třeba se k (vlastní) zemi neustále vztahovat a jí se dovolávat, neboť jen s tím jde podstatné vědomí, z čeho člověk vyrůstá a kde byl stvořen: „tenounké pohyby vítr češe listí / strom je tu zabydlen až zázrak usedá / také ty do větru hroudy můžeš sázet / jedna je příliš tvá z té se nesesedá“. Co jiného zde na mnoha místech doznívá než Demlova slova ze smrtonosných vidin z Mého očistce: „Jsem přesvědčen a vím, že každé duši jest určena jistá krajina, bez které by nemohla žíti…“

Proti těmto vyznáním tvoří kontrast připomínky dobových reálií, vůči nimž se nešetří ironií: „miloš jakeš / už to chápeš // alois indra / nemá mindrák // gustav husák / jede ti pusa“. Odhalují rozpor mezi potřebou a touhou svoji zem milovat a vlivy, jimž byla vystavena. Potvrzují také, že hodnota pevných kořenů je silnější než jakákoli moc, které lze účtovat pouze výsměch. Dobově příznakové verše přerůstají v obecnější výpověď, jen když se básník vzdává všeho momentálního a přísně odděluje letmé přání od hodnotové snahy. Když v básních odhalí prostý vztah, který je mnohdy skrývaný a dnes vysmívaný a ironizovaný, jen když miluje každý pohyb a každou svěřenou vteřinu. Jen ve vztahu k této zemi se zhodnocuje veškerá životní a lidská zkušenost, a to i s vědomou lítostí a povzdechem nad marností: „propadly se hroby dneska / včera tudy vedla cesta / pozůstalý po ní šel // copak je mi po národu / který nechá hrobní vodu / sáknout do křídel!“.

Lyrika – prostý název knihy bez okázalosti, a přesto výstižný. Färberova poezie se v mnohém navrací k lyrickým sentencím lidské duše, drobnohledům, v nichž se ukrývají velké otázky, a znovu přivolává básníky-předchůdce i tvorbu sedmdesátých a osmdesátých let. Leckterý z autorů těchto let vstupuje do literatury v devadesátých letech a později, což ústí v nemálo interpretačních omylů i opomenutí. V nemnohém Färberova poezie tento osud sdílí – přinejmenším přichází jeho knižní debut se zpožděním, kdy se objevují už jiné požadavky na dílo a představy o básnické tvorbě. Jisté premisy, které se pojí s tvorbou daných let a které sdílí i Färberova poezie, stojí na snaze upomenout na věci malé a jevy opomíjené či dobově vyvlastněné a úsilí neustále se tvorbou vztahovat k druhému, oživovat tímto vztahem tvorbu současnou i dávno minulou a nově zhodnocovat její východiska i formální postupy. Tvorba sedmdesátých a osmdesátých let se rozpomíná na velké kanonické autory, jak se v případě nejedné Färberovy básně ozývá Máchova poezie, bolestný úžas nad všemi jedinkrát a jednou. V podzimních variacích se připomínají i Nerudovy Prosté motivy. Jeho poezie má melancholické naladění a s ním související téma smrti a leckteré takto upomínají například na tehdejší tvorbu Zbyňka Hejdy: „Večer / hrdlem stoupá tíseň. / Pozdní podzimní večer… Mží. / Už nikdy? / Nikdy / už.“ Obdobně je ohlasovost zaznamenatelná v dedikacích přiznáním vztahu – k příteli či básníku-předchůdci – a spoluúčasti na básnické tradici. Kromě jiného bylo i toto výrazem a aktualizovaným principem dobové neoficiální tvorby, která na základě tohoto nalezeného principu vytvořila hustě protkanou síť vzájemných narážek a citací. Výrazně se na poetice autorů sedmdesátých a osmdesátých let podepisuje i dílo Gellnerovo a Neumannovo, v písňovém rytmu a veršové i rýmové formě. Svého jistého vrcholu nalezne tato připomínka uložená v rozporu mezi formou a reflektovanou zkušeností v poezii Jirousově a Krchovského. Pravidelná forma je též vzpomenutím básnického řemesla, známých postupů a schopností jazyka včetně humoru a hříček. Takto se připomíná, že můžou být verše poťouchlé a podrývačné, že zesměšňovat dobové projevy je vykupitelské povahy: „vo čem psát když leje / no vo lijáku / vo tom že zlé je / když volíš jak kůň“.

Ve Färberově poezii lze zaznamenat velká dědická i dobová tvůrčí setkání, jakkoli nelze uvést v úplnosti veškerá jména. Leccos s tvorbou zmíněných i dalších současníků Färberova poezie sdílí, nehodí se do tohoto času a neladí se současnou básnickou produkcí, s největší pravděpodobností nebude současnými autory a recenzenty ani vážně vzata na vědomí. Je v ní totiž i starodávnost – zaznívá v ní něco zapomenutého, ale důvěrně známého, co v současné básnické produkci chybí.

[…]