Přinášíme ukázku rozsáhlého textu, v němž Barbora Čiháková důkladně mapuje současnou místní produkci pseudohistorických „románů“ i dalších žánrových formátů „tematizujících“ dobu druhé světové války a komunistické totality v Čechách. Celou první část jejího článku si lze přečíst v podzimní Revolver Revue č. 128, která právě vyšla, druhá část bude publikována v zimním čísle.

[…]

Všechno je otázka ztráty míry a vztahu, neporozumění a rezignace na odpovědnost. Jsou to banální pravdy, přesto je nutné si je připomenout: velké téma nemá spasitelské kvality a může být napsáno špatně, a průměrnost nemůže vést k ničemu jinému než k průměrnosti.

Literatura, jejímž námětem je minulost, dopomáhá k orientaci v naší momentální skutečnosti, je úhrnem žité zkušenosti. Takový je alespoň ideál. A pak je tu realita, psaní různě poslepované, kde se kopírují kompoziční postupy a neexistuje jasná představa o žánru či jeho možnostech, kde je psychologie postav vedlejší a všechny jejich činy jsou převedeny do prostého konstatování bez motivací, kde mnohdy nelze hovořit ani tak o ději jako o velmi rozvleklém popisu situací a kde se historie stává pouhou kulisou a karikaturou sebe sama. A přesto toto spisování označují publicisté a „kritici“ za takzvanou velkou literaturu. Jenže jde ve své podstatě ze strany autorů i „kritiků“ a publicistů o rezignaci na estetiku, jako stěžejní se vyjevují funkce pedagogická, apelativní a osvětová, ale opomíjí se instrumentalizace dějin. Veškeré knihy, o nichž tu bude řeč, připomínají do důsledku dovedený jev, který pojmenoval koncem šedesátých let Jan Lopatka.[1] Nerozhoduje kvalita, ale marketing a zisk, prodejnost a čtenost – válka, holokaust, totalita a komunistická garnitura jako spotřební literatura a dovolenkové čtivo. […]

Jen za posledních pár let a výběrově – Alena Mornštajnová Slepá mapa (Host 2013, 2017), Hana (Host 2017, 2018), Tiché roky (Host 2019, 2021); Jiří Padevět Ostny a oprátky (Host 2018), Sny a sekery (Host 2019), Dvacet minut na vsi (Academia 2019), Republika (Host 2020); Jan Tománek Lustr pro papeže (XYZ 2019, 2022); Petra Čeřovská Mukl (Cosmopolis 2020); Lenka Elbe URaNovA (Argo 2020); Karin Lednická Šikmý kostel (Bílá Vrána 1. díl 2020, dotisk 2020; 2. díl 2021, dotisk 2021), Životice (Bílá vrána 2022); Michal Klíma Skautská pátrání po tom, jak u nás vládli komunisté (Člověk v tísni a Junák 2021); Jan Měšťan a Antonín Sekyrka Ještě jsme tady (J&M 2021); Anna Strnadová Stačilo jen říct Jáchymov… (Argo 2021); Jitka Závodná Lastočka (Jitka Závodná 2021); Ondřej Hübl Opona (Druhé město 2022); Barbora Šťastná Samotářky (Motto 2022); Kateřina Tučková Bílá Voda (Host 2022); Scarlett Wilková Až uvidíš moře (Motto 2022).[2]

Fenomén pseudohistorické beletrie nabyl na síle právě od vydání Slepé mapy Aleny Mornštajnové. Ovšem za jistou předchůdkyni lze považovat Kateřinu Tučkovou a její Vyhnání Gerty Schnirch (Host 2009) či Žítkovské bohyně (Host 2012). Už tyto knihy napověděly, jak bude konstruováno množství následujících včetně těch výše zmíněných: na pozadí milostných vzplanutí či rozplétání historie jednoho rodu se promítne takřka celé 20. století či alespoň jeho druhá polovina, ideálně za využití dobových autentických či smyšlených dokumentů.

Už jen sama představa Aleny Mornštajnové, co jsou to velké dějiny a jak zasahují do osobních životů, je značně omezená, natož pak její ztvárnění. Postava její Slepé mapy je například donucena ke spolupráci s StB a donáší na svého kolegu v práci – antipatie přeroste v přátelství, později v lásku a manželství. Zádrhel přijde po listopadu 1989, když se manžel rozhodne nahlédnout do archivů a zjistit, kdo stál za jeho potížemi. V noci předtím, než archivy navštíví, se snesou předci jeho manželky z nebe a její jméno v dokumentech začerní. Mravní dilema je vyřešeno zneužitím antického principu deus ex machina a bezproblémově smazáno.[3] Obdobně jsou konfliktní situace „řešeny“ v knize Tiché roky, kde je hlavním hrdinou „vysoký stranický kádr“ Svatopluk, kterého zcela míjí měnová reforma, kolektivizace či procesy padesátých let. V tom se Mornštajnové přístup k postavám, jejich motivacím a jednáním od první ke čtvrté knize nijak nemění. Velké dějiny jsou užity účelově jako vhodné pozadí, případně drobná kontroverze v „příběhu“ jinak dobrého člověka, který měl v životě příliš mnoho smůly. Když dojde na listopad 1989, autorka hrdinu přestěhuje, a tak vykličkuje z nutnosti vypořádat se s jeho politickým angažmá, které stejně neproblematicky přejímá i protagonistova dcera. Hrdina a věrohodnost jeho „příběhu“ je však nahlížena stejně i některými publicisty a „kritiky“, přičemž je otázka, zda vědomě, či bezděčně.[4] Nevadí jim ani, že je zde doba znázorněna stereotypně (šeď domů a ulic) a dějiny schematicky.[5] Z historických dějů je sotva kulisa, jazyk je plný frází a klišé: „Svatopluka jeho upřímné přesvědčení, že ví, jak se má žít, a chápe, co je pro lidstvo nejlepší, předurčovalo stát se vůdcem. Jenomže s vůdci je ta potíž, že vědí, co je nejlepší pro lidstvo, ale zapomínají, že to nemusí být nejlepší pro člověka.“ – „Další dva pokoje obývala rodina se čtyřmi malými dětmi, které zřejmě přišly na svět jako důsledek bouřlivých hádek, po nichž přicházelo ještě bouřlivější usmiřování“. A tak dále.[6] Titul Tiché roky nesouvisí nijak s promlčováním a vytěsňováním, ale s prostou okolností, že Svatoplukova druhá dcera celý život mlčí. Jako v ostatních knihách Mornštajnové je celý děj skládán z perspektiv jednotlivých vypravěčů, minulost se střídá s přítomností. Novinkou je v Tichých rocích kompoziční „trik“ – poslední věta jedné kapitoly je první větou kapitoly následující. „Kritikou“ a médii posvěcený model pochopitelně nachází četné epigony.

A tak vznikají další „romány“ s postavami účelově provázanými s komunistickým aparátem, jejichž angažmá občas zasáhne do hlavní linie – rodinných příběhů a milostné mozaiky. Knihy Barbory Šťastné (Samotářky) a Scarlett Wilkové (Až uvidíš moře) mají totožnou kompozici. Začínají rodinným tajemstvím (obdobně rozplétala Svatoplukovu minulost jeho mlčící dcera v Mornštajnové knize Tiché roky), které se opět skládá v perspektivách několika vypravěčů (dobré jsou aspoň tři generace podle vzoru – padesátá léta, „normalizace“, současnost), až dojde všechno ke šťastnému konci. V případě Samotářek i Až uvidíš moře jsou dokonce podobně užity zápletky jako v červené knihovně nebo nekonečných televizních seriálech – ten, kdo má být mrtvý, je živý, kdo měl stát proti režimu, spolupracoval, ti, co spolu nemluvili, se usmiřují. Stejné vzorce, totožná vyprávění – každý kůň vranka a každá holka Marjánka. Obdobně zde vystupují i postavy svazáků a straníků, kteří se mohou zpočátku jevit jako negativní, ale postupně se ukazuje, že i straník je dobrák a šlo mu pouze o blaho rodiny (Samotářky); spolupráce s StB může být zas ospravedlněna dobráckou slabomyslností (postava Kouly v knize Až uvidíš moře). Vše je „vyřešeno“ „odpuštěním“, všechny postavy, ať už trpěly jakýmikoli ústrky a nepravostmi, nad vším mávnou rukou – však už je to tak dávno. Takové vyústění nemá nic společného s poznáním, pochopením, nedejbože katarzí, zato s rezignací, nivelizací a banalizací.

Publicistické a „kritické“ ohlasy těchto dalších a dalších knih pak zpravidla odkazují k pomyslné matce-zakladatelce takové produkce Aleně Mornštajnové a vyzdvihují i jakousi schopnost nevidět dějiny „černobíle“.[7] Usuzují tak pravděpodobně dle postav, jejichž „příběhy“ jsou sice zasazeny například do padesátých léta v Československu, ale ony nikdy nezaznamenaly, že se tu tehdy konaly vykonstruované procesy. (V knize Až uvidíš moře, která sleduje zejména osudy řecké menšiny v bývalém Československu, se hlavní postava Sotirie diví, že něco takového probíhalo, ačkoli navštěvovala Pavlovu babičku, kterou komunistický režim jakožto představitelku maloměstské buržoazie perzekvoval). Jako nečernobílé jsou patrně vnímány i zápletky, v nichž se iniciátor vzpoury proti kolektivizaci ukáže jako podomní záletník (postava takřečeného Kristiána v Samotářkách). Případně je možná variace: ze synka, který pocházel z takzvaně buržoazní rodiny a choval se ve svém utrpení jako spratek, se stane informátor a agent (postava Pavla v knize Až uvidíš moře). Právě tyto postavy jsou v knihách příznačně považovány za mrtvé – například v Samotářkách před koncem ožívá postava Kristiána jen proto, aby vzápětí skutečně zemřela. Jiné řešení nepadá v úvahu – hrozilo by totiž, že by vedlo k etickým otázkám, kterých se tyto „velké romány“ přímo štítí. Všude se vedou bizarní dialogy, jejichž hlavním znakem je, že se v nich neříká nic – rozhovor o ztracené dceři: „‚Kde je Sotiria?‘ ‚Já nevím.‘ ‚Jak nevíš?‘ ‚No nevím.‘ ‚Ona tady není?‘ ‚Zůstala s babičkou.‘ ‚Kde?‘ ‚No doma.‘“ (Až uvidíš moře).[8] Kdyby to nebylo myšlené vážně, bylo by to k popukání.

Jak již bylo řečeno, jsou tyto knihy jen dalším vyústěním nastaveného mechanismu – pokud publicisté a „kritika“ dostatečně nahlas a široce tvrdí, že Mornštajnové knihy patří k takzvané velké literatuře, otvírají tím do ní dveře dalším a dalším autorům – a je samozřejmé, že komerčně úspěšného modelu se chytají i další a další nakladatelé. V případě Barbory Šťastné a Scarlett Wilkové máme navíc co do činění ještě s dalším jevem: zdánlivou kvalitu u nich zaručuje nejen téma, ale i mimoliterární fakt – obě jsou spojené s Pamětí národa,[9] obě vycházejí ze sběru pamětnických materiálů. Jejich zkušenost s pamětníky je sama o sobě hodnocena jako jistina.[10] (…)
 


[1] Srov. například Lopatkovy stati Literatura speciálních funkcí či Předpoklady tvorby (Předpoklady tvorby, ed. Michael Špirit, Triáda 2010, s. 53–63; 64–70).

[2] Učinit tento výběr nebylo jednoduché z několika důvodů. Některé knihy jsem vyřadila, protože by se popisy příznačných jevů už jen zmnožovaly (např. Jakuba Katalpa: Němci, Host 2012). Jiné by zase vyžadovaly obsáhlejší komentář, jakkoli by závěry například s ohledem na jazyk a styl byly podobné (Radka Denemarková: Peníze od Hitlera, Host 2006). A pak je tu ještě jeden, výmluvný problém: text a jeho redakce je dokončován začátkem července tohoto roku – a přitom se objevují další obdobné knihy a jejich další a další obdobné reflexe. Zdá se tedy, že by tato práce mohla být přinejmenším na dlouho nekonečná.

[3] Problém tohoto závěru publicisty zpravidla netrápí. Možná se občas zmiňuje, že autorka nevyužila plný „potenciál“ dějin, ale vše je smazáno argumentem „čtivosti“ (Klára Kolářová: Slepá mapa je víc poznámkami než románem, Právo, 19. 8. 2013). Úspěch Mornštajnové tematizoval přehledový text Petra Horkého v časopise Respekt (č. 9/2020), v němž se na „čtivosti“, úspěšné prodejnosti a jakési neobhájené „literární kvalitě“ shodnou Kateřina Čopjaková, Josef Chuchma a Jiří Peňás. Oproti příznivým ohlasům jsou texty, které knihy Mornštajnové nahlížejí kriticky, v menšině (např. Tereza Šnellerová: Mí čtenáři mi rozumějí, Bubínek Revolveru, 17. 6. 2019, též Revolver Revue č. 116/2019) a zpravidla se objevují v časopisech s nesrovnatelně menším dosahem.

[4] „Vcelku normální, obvyklými radostmi i starostmi vyplněný Svatoplukův život…“. Důležitější je, že jedna jeho dcera musela emigrovat, jeho žena zemřela, straník přichází o své výsostné postavení a stává se „zamlklým, skeptickým, ba zapšklým stárnoucím mužem…“ (Marek Lollok: Němé barikády rodiny Žákových, iLiteratura, 5. 6. 2019). „Jako už několikrát jsou v pozadí tušené tzv. velké dějiny, ale autorce nejde o politickou prózu. Jistěže je otec Svatopluk oddaným, věřícím komunistou, maminka Eva tzv. buržoazního původu a tak dále. Hlavní jsou však vztahy a prožitky onoho společenství […]. Mornštajnová totiž nesoudí, nevytváří mnohdy násilné paralely mezi velkými, politicky chápanými dějinami a jednáním svých postav. I proto jsou její prózy tak pravdivé a působivé…“ (František Cinger: Opět o tajemství současné rodiny, Právo, 3. 5. 2019).

[5] „Kutání ve vlastní minulosti je práce namáhavá i odpovědná. Stačí jediná chyba a všechno padne, roztříští se, zmizí v nenávratnu. Mornštajnová prostě přizpůsobila prostředky. Prokázala znovu vytříbenou citlivost. Autorskou – a bezpochyby i lidskou“ (Radim Kopáč: Jiná Alena Mornštajnová. Tichá, citlivá, skvělá, iDnes, 30. 5. 2019).

[6] „Jako jedna z mála současných českých literátů pochopila, co je to styl – správné slovo na správném místě ve správné míře a v pravý čas. […] Jak očistné je číst knihu, která je současně vypravěčsky klidná a přitom vnitřně dramatická. Jak úlevné je mít tu někoho, kdo se umí domluvit se svým příběhem, tedy někoho, kdo ho neužívá jen jako nástroje něčeho onačejšího. Někoho, kdo zná nosnost příběhu, kdo příběhu stále věří a je s to jeho prostřednictvím navázat kontakt se světem i se svým čtenářem. Knihy Aleny Mornštajnové – míněny hlavně Hana a Tiché roky – umějí oslovit jak pokladní v Penny, tak i univerzitního profesora estetiky“ (Jiří Trávníček: Chvála literární inkluze, Host č. 8/2019).

[7] „Knižní výpravy do (nejen) komunistické historie země získávají značnou čtenářskou pozornost, o čemž svědčí bestsellerové úspěchy mimo jiné Aleny Mornštajnové či Karin Lednické. Jak napsat o hrůzách komunismu, aby to nebyla jen laciná protikomunistická agitka, […] testují teď v českých knihkupectvích další nové autorky“ (Irena Hejdová: Řečtí uprchlíci v Československu ožívají v novém českém románu: inspiroval se příběhem Paměti národa, Deník N, 11. 6. 2022).

[8] „Román Wilkové nicméně přesahuje svou kvalitou obzor oddechové literatury…“ (Irena Hejdová: Řečtí uprchlíci v Československu ožívají v novém českém románu: inspiroval se příběhem Paměti národa, Deník N, 11. 6. 2022).

[9] Viz k tomu rozhovor s autorkou knihy Samotářky: Vztahy postav si píšu na kartičky, ale pak je poztrácím, říká spisovatelka Šťastná, DVTV, 9. 4. 2022. Moderátorka Daniela Písařovicová autorce doporučovala, aby měla kniha kdesi drobnou poznámku „podle skutečné události“; co by mělo souviset s literaturou, s ní nemá nic společného. Ale moderátorku DVTV to fascinuje.

[10] Málokdo dohlédne, že sotva nabízejí, co inzerují, málokdo se pozastaví, že se z tak vážné události, jakou byla kolektivizace, dělá odrazový můstek pro zábavu s milostnými pletkami – šlo o pár malých pozemků a jeden traktor (Samotářky). Abychom se jednoho dne nedivili – když vyšel v zahraničí posléze úspěšný a hojně prodávaný „příběh inspirovaný skutečnou událostí“ Chlapec v pruhovaném pyžamu, který tematizuje holokaust na setkání židovského chlapce a syna nacistického pohlavára v koncentračním táboře, došlo k poměrně zajímavému problému. Román doporučovaný všednodenní publicistikou na základě popularity a prodeje byl dotlačen až do škol. Zatímco mnozí kritici této knihy protestovali a upozorňovali na faktické chyby a nepřesnosti, děti dostaly tuto knihu jako studijní materiál. Pozdější průzkumy mezi studenty ukázaly, že podle této knihy nejsou děti vždy schopné rekonstruovat, co byl holokaust, ale zároveň mnohdy sympatizují s rodinou nacisty. Od té doby (2006) se dodnes vede o problematickém zařazení této knihy do škol debata – nejzajímavější na ní je, že zcela minula Českou republiku, kde je Chlapec v pruhovaném pyžamu na seznamu doporučených knih k četbě, případně figuruje ve vzdělávacích programech ministerstva školství. Srov. Metodické listy (dostupné z: https://www.kfbz.cz/sites/default/files/souboryredakce/Chlapec%20v%20pruhovanem%20pyzamu.pdf). Zabývá se jím i bezpočet bakalářských, magisterských a disertačních prací na téma výuky holokaustu na školách (Anežka Razimová: Didaktická interpretace zahraničních textů o holokaustu pro děti, Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta 2018). Kromě Chlapce v pruhovaném pyžamu je četně zastoupena i kniha Zlodějka knih od Marka Zusaka, o jejímž problematickém zpracování tématu probíhá v zahraničí totožná debata.