Přinášíme první část rozsáhlejšího textu, v němž Barbora Čiháková na vybraných příkladech reflektuje současnou zdejší produkci „vzdělávacích“ publikací pro mládež.
„Je podle mě unikátní, že bez odborného vzdělání napíšete něco takto populárně naučného, a bez negativních recenzí.“[1]
Rozmohlo se nám tu všeobecné povědomí, že je škola nudná a nezáživná. S tím souvisí i představa, že nás ve škole nikdo nic nikdy nenaučil, a zkušenost, že nám tam leckdo leccos lecjak zatajoval. A vzhledem k tomu, že se dnes může stát kdokoli v podstatě čímkoli, přispěchali na pomoc různí dobrodinci a influenceři a samozvaní popularizátoři a pro studenty a vůbec mladé vymysleli řadu publikací, životopisů a příběhů plných ponaučení podaných jaksi zábavnou formou. Jev, o kterém zde budeme na vybraných příkladech pojednávat, je zatím, zdá se, omezen na humanitní vědy – lze předpokládat, že k veřejnému zděšení by mohlo dojít až v případě, kdyby chtěl nekompetentní influencer vyučovat chirurgy, jak vyříznout někomu žlučník. Zatímco pro medicínu, fyziku, biologii a chemii, obecně takzvanou tvrdou vědu čili obory první a druhé vědní oblasti pořád ještě platí, že i popularizátor má mít příslušné vzdělání a praxi, v humanitních a společenských oborech je z nějakého záhadného důvodu obojí považováno za hendikep.[2] Podobné popularizační výkony v sobě nesou až pohádkový motiv – „kterak neznámý člověk ke slávě přišel“ –, což se pro média stává dostatečným argumentem pro to, aby o nich referovala v superlativech. Aniž by se kdokoli pozastavil nad tím, co je ke studiu doporučováno, mají takové publikace i vlivem sebeprezentačních schopností jejich autorů větší dosah než klasická oborová popularizace.[3]
A tak se tu množí podivuhodné publikace pro mládež, které mají zábavnou, až laškovnou formou doučovat, co pedagogové (údajně) zanedbali. Někdo by to mohl pokládat za druhořadý problém, jenže ony knihy často vycházejí až v desetitisícových nákladech a jsou distribuovány přímo do škol a organizací mládeže (Michal Klíma: Skautská pátrání po tom, jak u nás vládli komunisté), případně je doprovází spanilá přednášková jízda po základních a středních školách, a dokonce i univerzitách (Karolína Zoe Meixnerová: Průvodce literární hysterií 19. století). Některé jsou dotovány Ministerstvem kultury (Martin Vopěnka: Václav Havel mocný bezmocný ve 20. století; Zuzana Noviková a Andrej Novik /eds./: Deklarace: všeobecná deklarace lidských práv v povídkách, ilustracích a rozhovorech). Jejich autorům se také, jak už zmíněno, zpravidla dostává neúměrného mediálního ohlasu (například Karolína Zoe Meixnerová vystupuje kromě různých podcastů i ve veřejnoprávních a dalších médiích), recenzní ohlasy bývají nadšené (viz např. reflexe knihy Co vás v dějáku nenaučili Markéty Lukáškové), některé výtvory se dostaly i do letošních širších nominací na Magnesii Literu (Deklarace: všeobecná deklarace lidských práv v povídkách, ilustracích a rozhovorech). Dotyčné publikace přitom buď nemají žádné lektorské posudky (Co vás v dějáku nenaučili, Deklarace, Skautská pátrání), nebo jsou mezi lektory odborníci se zcela odlišnou specializací (v případě Vopěnkova životopisu Václava Havla se jím stal odborník na husitství Petr Čornej), či lidé, jejichž odborné kompetence jsou na pováženou (odborný dohled nad knihou Průvodce literární hysterií měla mít Sylvie Hasalíková, autorka fantasy knihy o vlkodlacích Temné úplňky).[4] Vydání některých z těchto knih se váže na vzdělávací, prospěšné nebo s mládeží spjaté organizace, což titulu apriori zajišťuje jistou hodnověrnost (Skautská pátrání podpořil Junák – český skaut a Člověk v tísni; Deklarace vyšla ve spolupráci s organizací Post Bellum; Institut Paměti národa pořádal ke knize Co vás v dějáku nenaučili besedu s autorkou). Příznačné je, že z těchto publikací i výroků jejich autorů je cítit opovržení vůči údajně suchopárné, nudné a těžkopádné akademické práci. V jejich světě vládne zpravidla křečovitě mladistvý jazyk, který na některé autory (Klíma a Vopěnka) především prozrazuje, že vůbec netuší, jak mladí dnes ve skutečnosti mluví.
Postupy jsou zpravidla totožné. Buď má být historie ozřejmována pomocí beletrizovaných textů (Skautská pátrání, Deklarace), nebo je prezentována bulvárním stylem s důrazem na bombastické a šokující informace (Průvodce literární hysterií, Co vás v dějáku nenaučili), případně je kombinován žoviální styl a historická mozaika (Václav Havel mocný bezmocný ve 20. století). Výsledkem je takřka vždy žánrový paskvil, kde absenci myšlení či vůbec základní jazykové kompetence maskuje výrazné grafické provedení, bohaté ilustrace či QR kódy. Jako by prostý hierarchizovaný výklad již ani nebyl možný.
Michal Klíma se v knize Skautská pátrání po tom, jak u nás vládli komunisté (Člověk v tísni a Junák – český skaut, 2021) pokouší beletristicky zpracovat druhou polovinu 20. století formou moudrých poučení. Je rozdíl mezi zjednodušením a zkreslením, žel, zde jde zpravidla o to druhé. Nic na tom nezachrání ani patetická provolání v doslovu, který je vyveden formou rozhovoru, v němž Michal Klíma prezentuje své domněnky různé úrovně: například doporučuje webové portály, kde se dá „vzdělávat“, či internetové vyhledávače k tomu, aby se mladý člověk „dozvěděl“ o historii něco navíc. Jen už nepřiznává, že internet není spásný vyučovací nástroj, že nabídka, kterou vyhledávač prezentuje coby odpověď na dotaz, není řazena podle odborné relevance a hodnověrnosti, ale zpravidla podle toho, kdo si byl schopen takové umístění zajistit. Klíma ani nebere v potaz, že znalost dat je nutná k vytvoření takzvaných souvislostí a že vědět se nerovná schopnosti vědět, kde informace hledat.
„Rozevřel desky a vyndal z nich černobílý portrét člověka s rozevlátými vlasy a mohutnými hustými vousy zarostlou bradou. ‚Víte, kdo to je?‘ zeptal se Balú. Sojka řekla, že je zarostlý jako bezdomovec, který u nich na rohu před obchodem pije pivo, ale Beruška ji upozornila, že má oblek, takže to spíš bude nějaký vědec. ‚To je člověk, který to všechno vymyslel, vysvětlil jim Balú […]. Karl Marx…‘“ (s. 10). Toto entrée uvádí kvaziliterární martyrium, v němž si skauti v klubovně snaží povědět něco o totalitní minulosti, což má podobu přihlouplých hovorů, zkreslujících prohlášení a banalit. Jen namátkově: Vojnu jaksi nezřídili komunisté, jak by mohlo z textu vyplývat. Zcela bezproblémově je například evokována emigrace, kde se má každý v podstatě dobře, i kdyby si občas posteskl, a někteří dokonce zakládají nakladatelství a vydávají časopisy. Zkratkovitě je vyobrazeno období pražského jara, vysvětlení pojmu „normalizace“ lze považovat za sotva dostačující.
Nad Skautským pátráním, které má formu beletrie, nelze hovořit ani o plnohodnotných literárních postavách, klubovnu, v níž se příběhy odehrávají, vyplňuje jen jakýsi chór odlišený přezdívkami a uvozovkami signalizujícími promluvy. Jsou-li chlapci aspoň schopni dát dohromady pár vět, dívkám zde zbyla jen slova údivu, hrůzy a zděšení, a tak lze opakovaně číst: „To je hrozný!“; „To je strašný!“; „To je teda odporný!“ S těmito výroky by bylo možné souhlasit, pokud by se „hrozný“ vztahovalo k psychologii postav a „strašný“ k užitému jazyku, který připomíná pokus o slohové cvičení studenta základní školy. Ještě dokážou tyto „postavy“ vzdychat či se odmlčet, takže se klubovna s každým příběhem „propadá do ticha“. A když konečně přijde řada na dívčí figurantky, aby též přispěly nějakým příběhem, jsou jejich tématem kalhoty z tuzexu, jako by toto byla hlavní starost žen za totality – a také jediné, pro co mají pochopení dnešní dívky.
Klímova „beletrie“ vyšla v počtu 21 000 výtisků a vydala se na cestu mezi mladé lidi. Na svých webových stránkách knihu prezentoval Junák – český skaut, byly k ní vytvořeny i „vzdělávací aktivity a doprovodné materiály“ pro pedagogy a další zájemce. „Příručka“ byla též distribuována do všech škol zapojených do Měsíce filmu na školách 2021.[5] Je otázkou, kolik z adresátů se pak dostane i ke kritickým ohlasům, jichž se tato publikace, na rozdíl od většiny jiných obdobných výtvorů, přece jen dočkala.[6] Její určení jakožto příručky pro studenty a mylná domněnka o její didaktičnosti knize poskytuje falešné alibi.[7]
Poznámky
[1] Výrok Kateřiny Osičkové, redaktorky webového portálu Proženy.cz, adresovaný Markétě Lukáškové, autorce takzvaně popularizační publikace, která vznikla na základě podcastu Příběh, který se skutečně stal.
[2] Neznalost oboru, opomíjení nebo bagatelizace akademického přístupu autoři omlouvají různě: Michal Klíma se dává v doslovu ke své publikaci slyšet, že chce uchránit budoucí generaci před návratem totality, Martin Vopěnka tvrdí, že se cítil „být povolán“ tento životopis napsat (srov. Martin Vopěnka se rozhodl napsat knihu pro mládež o Václavu Havlovi, rozhovor vedl Jan David, Knihkupec 2, 2022, č. 9, listopad, s. 8–9); Karolína Zoe Meixnerová tvrdí: „nikomu neubližuju, […] takže si každý dělejme, co chceme a co nás baví…“ (rozhovor pro DVTV vedla Daniela Drtinová, 9. 2. 2022); Markéta Lukášková říká, že „populárně naučné věci může psát právě asi jen člověk, který v tom oboru nemá akademický background. Historik se k popularizaci nesníží, bude mu to připadat nedokonalé“ (rozhovor pro Proženy.cz vedla Kateřina Osičková, 18. 10. 2022) apod.
[3] Ohlasy zahrnují kromě recenzí v běžných médiích též výběrově podcasty i lifestylové časopisy, které v jistém smyslu formují představu o těchto publikacích mnohem výrazněji než odborná či kulturních periodika. Vzniká takto mylný obraz a dojem bezproblémovosti.
[4] Kniha Meixnerové je ve vztahu k lektorským posudkům specifický případ. Meixnerová tuto knihu nabídla nejprve jinému nakladateli, který si nechal vyhotovit lektorský posudek, na jehož základě nakladatelství od smlouvy odstoupilo, přestože autorka tvrdí, že pravým důvodem byla situace způsobená pandemií. U dalšího vydavatele uspěla bez problému – a bez lektorátu (viz rozhovor s autorkou Díky mým videím lidé zase čtou Němcovou, který vedla Kristýna Dobeš Moučková, Ženy.cz, 14. 9. 2021, viz též podcast Slyšíme se? Davida Vaníčka: Kdo s kým sdílel prostitutku a v čem byl Mácha úchylný? Pikantní lekce češtiny od Karolíny, 24. 11. 2021. Tazatelé či moderátoři těchto rozhovorů se nedotazují, proč došlo k zamítavé reakci, ale přebírají Meixnerové vysvětlení včetně jejího přezíravého postoje vůči vědě a svým způsobem i odbornosti).
[5] „Spolu s prosincovým číslem časopisu Skaut ji dostanou členové a členky Junáka – českého skauta do schránek, celkem půjde o více než 15 tisíc kluků a holek ve skautském věku (11–15 let). Knihu zároveň dostanou i jejich vedoucí, tak aby se mohli věnovat práci s textem ve společném programu“ (viz https://www.skaut.cz/skautska-patrani-po-tom-jak-u-nas-vladli-komuniste/). Didaktické materiály viz https://www.jsns.cz/projekty/pribehy-bezpravi/materialy/publikace/skautska-patrani.
[6] „Nevybízí k tázání, ale k opakování předem připravených odpovědí. Největším problémem knihy tak není schematická interpretace minulosti, ale to, jak hluboce podceňuje ty, pro které je určená“ (Smlsal, Jiří: Kniha pro ty, kteří nechtějí, aby skauti přemýšleli: dekomunizační příručka pro mládež, A2larm.cz, 14. 2. 2022).
[7] Nejstaršího aktéra knihy dělí ode mě dva roky, a tak soucítím s Klímovou marností – pokud má pocit, jak z jeho knihy vyplývá, že musí mladé lidi oslovovat jako slabomyslné, nelze se divit, že vidí budoucnost apokalypticky.