Přinášíme druhou část (první čtěte zde) rozsáhlejšího textu, v němž Barbora Čiháková na vybraných příkladech reflektuje současnou zdejší produkci „vzdělávacích“ publikací pro mládež.
Beletrie využili i Zuzana Noviková a Andrej Novik, editoři publikace Deklarace: všeobecná deklarace lidských práv v povídkách, ilustracích a rozhovorech (65. pole – Post Bellum, 2022). Zpravidla dva texty inspirované jednotlivými články deklarace jim dodalo patnáct literátů (Ondřej Buddeus, Lukáš Csicsely, Vratislav Kadlec, Jakuba Katalpa, Ivana Myšková, Tomáš Sedláček, Tereza Semotamová, Petra Soukupová, Petr Stančík, Ester Stará, Olga Stehlíková, Marek Toman, Jiří Padevět, Markéta Pilátová, David Zábranský) a jedenatřicet ilustrátorů (jejich práce by byla tématem pro jiný text).[8] Beletrii doprovází rozhovory, které je možné načíst pomocí QR kódů a které mají vést k dalšímu zamyšlení nad jednotlivými články deklarace. Vznikla nesoudržná publikace s žánrově, ale především kvalitativně různorodými texty (prozaici dodali jakési povídky, básníci básně), které ne vždy souvisí s jednotlivými rozhovory. O jednotlivých článcích deklarace dále rozpráví editor Andrej Novik s Danielem Kroupou, z čehož se dozvídáme i hodně o různých bolestech z Kroupova dětství a mládí. Cílem publikace je zodpovědět otázky po lidských právech, jejich historických kořenech, uplatnění a podobě v 21. století. Na případnou námitku, proč nebyli osloveni odborníci, kteří se daným tématem zabývají, nalezneme odpověď v úvodních slovech editorů: „Ubezpečili jsme je [spisovatele], že nás zajímá především jejich umělecká reflexe daného článku, nikoli právní výklad. Vzpomínka, mikropříběh. Útržky každodennosti. Cokoli, co unese pouhá jedna stránka knihy“ (s. 3). Jediným skutečným kritériem byl tedy rozsah (nedodržel pouze David Zábranský, což se vyřešilo tak, že se jeho povídka rozprostřela mezi dva články deklarace, ačkoli s nimi souvisí pouze vágně).
Zejména nedávná historie se jistě bez reflexe lidských práv neobejde, zde ovšem vznikly jen myšlenkově i umělecky minimálně podnětné beletristické reflexe. Existuje přitom starší kvalitní literatura, která se k jednotlivým článkům deklarace váže.[9] V této knize například k článku 9 („Nikdo nesmí být svévolně zatčen, držen ve vazbě nebo vyhoštěn do vyhnanství.“) napsala Tereza Semotamová povídku Jen počkej, zajíci! (lze se obávat, že souvislost s názvem sovětského animovaného seriálu není bezděčná), v níž je mladý člověk zadržen za účast na demonstraci a bez procesu uvězněn, jakožto zajíce pak jednou označí svého věznitele. „Mám tu teď spoustu času přemýšlet, mohl bych toho spoustu vymyslet, třeba lék na rakovinu nebo jak funguje nesmrtelnost chrousta. Ale jak už to v životě chodí, když má člověk hodně času, promrhá ho“ (s. 58). Semotamová kromě jiného opomíjí, jak může být zrovna čas reflektován v literatuře o vězeňské zkušenosti (viz např. knihu Leny Constante Tichý útěk), vzhledem k úrovni jejího rozvlekle sebereflektivního textu se zdá pravděpodobné, že se zamyšlením nad zadáním vůbec příliš netrápila.[10] Z dalších přispěvatelů například Jiří Padevět dodal dvě „mikropovídky“, z čehož se v jeho podání stala univerzální odpověď na cokoli, zatímco Markéta Pilátová povídku Blíž (s. 154), která v delší podobě vyšla pod názvem Suprburgr v antologii Jinde (Baobab, 2016).
Souvislost mezi články deklarace a jejich beletrizací by se dala povětšinou nazvat nahodile rozmarnou – tak třeba k článku 26, který se týká všeobecného práva na vzdělání, je připojen komiks Kristýny Plíhalové, v němž chlapec dotírá otázkami: „Mami, jak se píše slovo ‚chrápat‘? Proč vypadají písmena tak, jak vypadají? Umíš mluvit čínsky?“ – „Kdo vymyslel pohádky?“ A tak dále, dokud matka frustrovaně nevyjekne: „Ježišikriste, můžeš už bejt chvilku zticha?! Proč se furt musíš na všechno PTÁT?! To se nedá vydržet!!!“ – „Mami, a proč se nemám na všechno ptát?“ Záznam „každodennosti“ se nevztahuje k upíranému právu na vzdělání, nýbrž ilustruje obvyklou chuť pětiletého dítěte k nekonečnému kladení otázek, jíž je někdy náročné dostát. Po tomto svérázném výkladu šestadvacátého článku následuje barevná dvojstrana – nalevo jsou přetištěná jednotlivá slova či otázky, které mají podnítit zvědavost mladých čtenářů a nějak navazují na podcast, k němuž se dostanou pomocí QR kódu přetištěného napravo: „Má stát dětem říkat, čemu se mají vyučit?; Má být vzdělání zdarma?; We donʼt need no education; Je vzdělání ryze soukromou věcí člověka?; unschooling; emoce; Musí děti chodit do školy?; orat; Kolik potřebujeme vysokoškoláků? A demokratů?; Může se člověk naučit dobru?; Co je to vzdělání?; obdělávat“. (Ano, jsou to věrné citace, jak si každý může ověřit na straně 162).[11]
Některé beletristické příspěvky pojednávají články deklarace i jako lehce bizarní miniatury – K tématu náboženské svobody se nám dostane sentimentálního příběhu o matce zděšené ze vstupu dcery do řeholního řádu, ale vše dopadne dobře, matka nakonec rozpozná, že dcera nalezla své štěstí, a láskyplně se usměje (Jakuba Katalpa, Sliby, s. 112). K tématu práva zúčastnit se kulturního života se nám nabízí obraz otce, který nechce, aby jeho dcera studovala taneční konzervatoř, přestože si na jejím zřejmě alternativním vystoupení uvědomuje, že je talentovaná (Ester Stará, Rozhodnutí, s. 166). Téma svobody sňatku Petr Stančík pojal jako pohádku (Větší než vesmír, křehčí než motýlí křídlo, s. 100). Právo na odpočinek a dovolenou zpracoval Ondřej Buddeus formou říkanky: „[…] Když čteme tyto řádky, / jistá příbuzná mé matky / sedm let nespala, / užírala se, lkala a plakala, / přes den jenom makala / a v poslední pracovní den / vyšel jí z hrdla sten / a zkapala…“ (s. 148). Se složitější zápletkou, natož myšlenkou se neobtěžuje nikdo – článek 28 o svobodném řádu, v němž lze uplatnit práva a svobody dané deklarací, ozřejmuje úvaha o rozkopané bábovičce: „Pískoviště ale umí být i zlý. Bývá tu nebezpečno, násilí. Vládne pozitivní i negativní nepředvídatelnost, jíž nelze uniknout. Takže se může stát, že tu bábovičku, co vám někdo zrovna pochválil, už stihl i rozkopat“ (Tereza Semotamová, Svět je zlej?, s. 172). Vše vrcholí vizí Tomáše Sedláčka o deklaraci v roce 2090 (s. 190), v níž autor dochází k úžasnému objevu, že takto vzdálená představa je úplně nepředstavitelná.
Motivací editorů oslovit spisovatele a publicisty včetně ekonoma mohl být i předpoklad, že by měli umět psát a být schopni zachytit problém účinnou zkratkou. Namísto toho se čtenáři dostává banalit. Podstatný podíl na tom samozřejmě má jazykový styl a výrazivo – mnozí neúčelně užívají nespisovné koncovky či hovorové výrazy typu „demoška“, čímž se do značné míry stírají i individuální rysy jednotlivých autorů. Snaha oslovit mladé „jejich jazykem“ vede k trapným výsledkům („Anděl strážnej, aniž by si toho kdokoli všimnul, sedí opodál na lavičce před kapličkou a je zpocenej, jak lední medvěd v době globálního oteplování, když byl dvě hodiny ve fitku, protože si andělsky máknul, a ty, tvoje polovička i soused jste nakonec hlavně trochu vyjukaný…“, Ondřej Buddeus, Nevlastní sourozenci, s. 40; „Chtěl jsem si s jednotlivými právy hrát jako se štěňaty, přetahovat se s nimi a vrčet na ně, ale šéfová mi dovolila jenom tolik, abych si s lidskými právy vykládal, což byla nuda“, David Zábranský, Vyprávění I /ztracené iluze/, s. 136). Editoři úvodem píší, že kniha vznikala celé dva roky, nabízí se tudíž otázka, proč nebyl čas na důslednou redakci.
Svazek se honosí opulentní grafickou úpravou, hýří ilustracemi mnohdy výborných ilustrátorů, QR kódy, je plná barev, rámečků, citátů, slov, myšlenkový a věcný základ je však chatrný. Těžko odhadovat, co by dokázali sepsat právníci, filosofové, vědci či kdokoli, kdo se daným tématem zabývá uceleně a dlouhodobě, pokud by se jejich příspěvkům věnovala patřičná redakční příprava. Nahodilost může vést pouze k nahodilosti – nepropracovaný text nemůže být pro mladé inspirací. Ohlasy jsou již nepřekvapivě převážně vstřícné, přestože se mladí lidé po relevantní interpretaci deklarace musí poohlédnout jinde.[12]
Obdobně se, cestou příběhu pro mladé, vydal i Martin Vopěnka v životopisu Václav Havel mocný bezmocný ve 20. století (Práh, 2022).[13] Úspěch u mládeže má být zpečetěn bohatými ilustracemi Evy Bartošové. Není to první Vopěnkův počin tohoto druhu, ve své předchozí knize Biblické příběhy pro nevěřící děti (Mladá fronta, 2018) se pokusil modernizovat vybrané biblické příběhy, s pomocí ilustrací Jiřího Votruby. Z porovnání s jinými pokusy o takové převyprávění, například i s tím od Ivana Olbrachta, vychází zřetelně najevo Vopěnkova mimořádná schopnost předlohu banalizovat. Ovšem, po něčem takovém už je i životopis Václava Havla něčím vcelku triviálním.
Do historického kontextu autor čtenáře uvádí s polopatickou návodností. Kniha je sázena dvojbarevně, černé písmo je vyhrazeno historickým okolnostem, modré informacím biografickým. Se stylem a výrazivem se rychle seznámíme již v pasážích o Havlově dětství: „Ta bohatá dáma je po svém prvním porodu stejně vyčerpaná jako každá jiná žena. […] Právě jí přinesli ukázat ten plačící uzlíček, který před chvíli opustil bezpečí jejího lůna“ (s. 8); „Maminka si myslí, že si Vašek ve škole najde kamarády. Copak nevidí, jaké to pro Vaška je? Spolužáci vědí, z jaké je rodiny. […] začíná mít malý Václav lepší povědomí než jeho rodiče, protože uvnitř toho hloubavého vzorně oblečeného nemotory z Prahy se skrývá hloubavá dušička. A tohle je jeho první škola života“ (s. 22). O malém Havlovi nemá Vopěnka co říct, ale protože se rozhodl nemlčet, plodí úmorná, nechtěně komická klišé, tištěná modře: „Když se miminko narodí, stěží je rozeznáme od ostatních právě narozených miminek. Bezpečně je poznají jen jeho rodiče. V okamžiku zrození je nemožné soudit, jestli z novorozence bude někdo slavný, anebo bezvýznamný, šťastný, anebo zoufalý, moudrý, anebo pošetilý. […] Přesto záleží ještě na něčem dalším – na získaných genech, na osobnosti. Každý jako by si na svět přinášel něco, co můžeme nazývat osudem…“ (s. 11).
Vopěnkův způsob podání je přepjatě emotivní, hojně užívá expresivního výraziva. Zatímco o Havlovi mnohdy pojednává familiárně, o režimu se občasně vyjadřuje pomocí vulgarismů, čímž mnohdy sklouzává k nepřesvědčivému zjednodušení. Když píše o základech marxistické ideologie, vystačí si s charakteristikou „pitomost“. Stalinův režim podle Vopěnky páchal „zvěrstva“, režimní cenzoři byli „tupí lidé“, člověk na vojně byl vždycky „jednou nohou v průseru“ apod. Vopěnkovy triviality k pochopení komunistické totality a jejího mocenského aparátu nijak nepřispívají a podstatu problémů spíše zamlžují. Banalizaci složitých historických událostí lze doložit i na nepřípadných analogiích a generalizacích a zkreslování faktů: „Polsko navíc bylo o hodně chudší a zaostalejší než Československo a životní podmínky tam byly velmi špatné. Lidé tam tím pádem neměli tolik co ztratit a nic jim nebránilo v tom, aby byli odvážní“ (s. 61); „Mladí lidé v tehdejším Československu [1989] většinou nebyli nijak zvlášť politicky gramotní…“ (s. 70); „A Havel pak přišel s výrokem: ‚Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí‘“ (s. 73). Mnohdy vyloženě fantazíruje – roku 1947 si Havel „připadá jako ve svém budoucím dramatu“ (s. 33) apod. Slova či výroky se leckdy neinvenčně opakují na ploše jednoho odstavce: „Chce přece jít svou cestou. […] Půjde svou cestou“ (s. 37); „… zvlášť když předtím čelil stupňujícímu se nátlaku […]. Mnoho z nich vycestovat odmítlo, a to i přesto, že pak čelili stupňujícímu se nátlaku“ (s. 54). Četně jsou vazby neúplné, mnoho vět je na úrovni klišé a naivit: „… politickou změnu přinese samotná Charta a lidé kolem ní. Ti jenom zaseli semínko eroze. Teprve až toto semínko vzklíčí i v dosud šedé zóně kontrolované režimem, může dojít ke změně“ (s. 56).
Po ukázkách nepřekvapí, že Havel je u Vopěnky především glorifikován a mytizován.[14] O to více se však lze podivovat nad obrazem Havlovy první manželky Olgy: „Jeho teď ze všeho nejvíc zajímá Olga – ta vážná dívka z chudých poměrů, která toho ví o skutečném životě víc než on. A kromě toho, je už zkušená i ve věcech lásky mezi mužem a ženou. Ano, ta upracovaná dívka, která se doma musí tolik ohánět, a ještě si najde čas pro nějakou tu divadelní roli nebo návštěvu kultury“ (s. 37). Olga sice mohla být svému muži „životní oporou“, ale „romantickou láskou k sobě nehořeli“. Tyto bulvarizující dohady Vopěnka završuje upoceným voyeurským mudrlantstvím: „Těžko říct, co nastalo dřív: jestli Olžin chlad vedl Václava k vyhledávání vztahů, které by mu přinesly citové naplnění, anebo jestli Olga naopak ochladla až v důsledku manželových nevěr“ (s. 60).
S dílem prvního polistopadového prezidenta si Vopěnka hlavu nelámal už vůbec, nepřekvapivě v knize chybí jeho soupis. Redakční práce podle všeho buďto neproběhla vůbec, anebo v nějakém zrychleném režimu. Tento osud sdílí Vopěnkova publikace s ostatními zde pojednanými, jako by jejich autoři a vydavatelé pokládali za normu, že mladým lidem lze předložit cokoli. Vopěnka přitom svoji knihu považuje za zásadní a pro mládež nepostradatelné dílo, viz anotace na přebalu: „Tento životopis nevypovídá jen o životě Václava Havla a jeho myšlenkovém odkazu, ale také o dějinách střední Evropy ve 20. století. Tvoří dokonce jakýsi základ, který by každý žák, student i dospělý mohl a měl znát.“ Význam vlastního výtvoru autor dotvrzuje i sebepochvalnými výroky v rozhovorech.[15] S Michalem Klímou i jinými „popularizátory“ sdílí společnou představu, že byl dnešním mladým lidem rozum dán šetřivě, a tak je potřeba jim vše radikálně zjednodušit. Ohlasy se ovšem opět nezabývají žádným z výše naznačených problémů.[16]
Zatímco Martin Vopěnka svou publikaci může prohnat vlastním nakladatelstvím, aniž by se nad tím kdokoli pozastavil, Michal Klíma se dokáže napojit na organizace mládeže a projekt Deklarace lze spojit s aktivitami Paměti národa, u dalších autorů, takzvaných influencerů, je mechanismus úspěchu poněkud odlišný. Tyto publikace nebývají zatím dotovány granty či podporovány institucemi, ale stojí za nimi zpravidla velký nakladatelský dům, který je veden čistě pragmatickou úvahou.[17] Pokud se influenceři mohou vykázat dostatečným počtem „sledujících“, vyberou si je jako své potenciální autory, neboť lze v jejich případě počítat s lukrativním obratem – nejenže si mnozí ze „sledujících“ zakoupí i knihu, influenceři jsou navíc mimořádně zběhlí v sebepropagaci a zkušeně obrážejí všemožná média a podcasty.[18] A tak se vydávají bohatě ilustrované či vůbec graficky výpravné publikace, které vznikly z podcastů nebo v prostředí sociálních sítí a jejichž autoři mají problém nejen s tématem svých knih a jazykem, ale často i s etikou. Sotvakdo se pozastavuje nad tím, že jsou tyto publikace doporučovány studentům a že jejich původci jezdí „přednášet“ na základní a střední školy a v případě některých i na univerzity, přestože lze o původnosti jejich myšlenek a tvorby pochybovat.[19]
Poznámky
[8] Patrik Antczak, Jakub Bachorík, David Dolenský, Renáta Fučíková, Aneta Františka Holasová, Kateřina Illnerová, Jindřich Janíček, Jakub Janovský, Adéla Marie Jirků, Štěpánka Jislová, Nikola Logosová, Lucie Lučanská, Vítězslav Mecner, Myokard, Jakub Plachý, Kristýna Plíhalová, Ilona Polanská, Filip Raif, Marek Rubec, Magdalena Rutová, Barbora Satranská, Stanislav Setinský, Milan Starý, Petra Josefína Stibitzová, Anastasia Stročková, Tereza Ščerbová, Václav Šlajch, Andrea Tachezy, Lukáš Urbánek, Marie Urbánková, Tom Zahrádka.
[9] Tato literatura (viz autory tematizující v beletrii, esejích či filosofii totalitní zkušenost a obecněji i lidská práva – Karla Pecku, Ivana M. Jirouse, Václava Havla, Jana Patočku aj.) není zmiňována ani v podcastech, i když by se to nabízelo.
[10] Zajímavý je v tomto případě připojený podcast s rozhovorem, kde si editor vypomáhá citací z Bible, nejprve aby se dotázal na význam slova svévolný, k čemuž cituje žalm, posléze používá Bibli i ve vztahu k vyhoštění, což ústí v šokující příklady různých vyhnání, kde se v jedné řadě objeví leckdo počínaje Adamem a Evou, dále pobělohorští emigranti, ve výčtu následují jména Stalina a Lenina, různorodost dotváří množina lidí nucená emigrovat po druhé světové válce, aniž by se zamyslel nad tím, že emigrace a vyhnání z Ráje spolu nesdílejí nic.
[11] V podcastu je závěrem zmíněna nejmladší nositelka Nobelovy ceny za mír (2014) Pákistánka Malála Júsufzaiová a její projev na půdě OSN, kde mimo jiné pronesla, že nejmocnější zbraní je právě vzdělání určené všem bez rozdílu. Pokud srovnáme její projev a zdejší komiksovou verzi s dotěrným chlapečkem, nemůže být výsledkem nic jiného než nepřípadná analogie. (Ani si netroufám představovat, jak by kniha mohla vypadat, pokud by se zde objevil projev Júsufzaiové či další relevantní komentáře.)
[12] Hudema, Marek: Lidská práva názorně, Lidové noviny 35, 2022, č. 293, 17. 12., příl. Orientace, s. 20. Šubrtová, Milena: Základní lidská práva v příbězích, H7O, 19. 1. 2023. Nádoba, Jiří: Abychom nezmutovali ve vorvaně, Respekt 34, 2023, č. 3, s. [57] (Jiří Nádoba doporučoval knihu již v anketě, kterou časopis Respekt vyhlásil koncem roku 2022, viz Respekt 33, 2022, č. 51/52, příl. Sezona).
[13] Leckoho by mohlo napadnout, že jde o poněkud podezřelý podnik, neboť si Vopěnka napsal knihu, kterou sám sobě vydal, k čemuž skromně dodává: „Přemýšlel jsem o ní víc jako nakladatel než jako spisovatel. Přišlo mi, že tady stále chybí stručný ilustrovaný životopis Václava Havla i pro mládež. Jako bych tedy tuto knihu napsal v roli spisovatele na zakázku sebe samého jako nakladatele. Což je naprosto nezvyklé, protože většinou mám tyto dvě oblasti naprosto oddělené. […] V tomto případě byla motivací jak potřebnost takové knihy na trhu, tak pocit, že já jsem ten povolaný, kdo to umí napsat nejlépe“ (Martin Vopěnka se rozhodl napsat knihu pro mládež o Václavu Havlovi, rozhovor vedl Jan David, Knihkupec 2, 2022, č. 9, listopad, s. 8–9).
[14] „Srozumitelný a jednoduchý text se (s nadsázkou řečeno) pohybuje mezi dějepisem a vyprávěním legendy a můžeme se ptát, zda tím kniha osobnost prvního českého prezidenta až příliš nemytizuje. Ale stejně tak je otázka, jestli je to v daném kontextu špatně“ – čemuž se dá rozumět tak, že pro mládež je mytizace dostačující, ačkoli by neměla být (Trojan, František: Havel 101, Respekt 33, 2022, č. 45, s. 63).
[15] „Několikrát jsem se v poslední době u mladých lidí setkal s určitou idealizací předchozí doby. Uvědomil jsem si, jak je těžké ji pochopit, když se nevyznačovala potoky krve. V čem tedy spočívala ona devastující síla totalitního režimu? A právě na příběhu Václava Havla to lze vysvětlit nejlépe. A kromě toho, v mém spisovatelském programu se vyskytlo okno po dopsání románu. A tohle téma jsem považoval za velmi potřebné. [...] Snažil jsem se psát tak, aby už pro děti druhého stupně ZŠ byl text srozumitelný a přínosný“ (Havel se necítil být úspěšný, ale jeho osobní příklad tu zůstane, rozhovor vedl Stanislav Dvořák, Novinky.cz, 1. 1. 2023). Podobné výroky lze nalézt i v dalších rozhovorech – viz Havlova Moc bezmocných platí i dnes, rozhovor vedla Jana Pavlová, Lidové noviny 35, 2022, č. 268, 18. 11., příl. Pátek, č. 46, s. 20–23.
[16] Kniha se objevuje v médiích jakožto doporučená četba mezi dalšími tituly: Lukeš, Filip: Havlův život, Dvořákovy kulišárny i mrazivý Nesbø: knihy, se kterými se nebudete nudit, Rovnost, 2022, č. 232, 5. 10., s. 9; Šumberová, Vladimíra: S podzimní náladou, Mladá fronta Dnes 33, 2022, č. 253, 31. 10., příl. Ona Dnes, č. 44, s. 8; Tichá, Eva: Knihy pod stromeček, Mladá fronta Dnes 33, 2022, č. 281, 3. 12., příl. Víkend Dnes, č. 48, s. 38–45; Zavřelová, Monika: Knihu k Vánocům nabízejí Rushdie i Pawlowská, Mladá fronta Dnes 33, 2022, č. 287, 10. 12., s. 5.
[17] „Je to takový krok stranou. Nejdříve to byl nápad Romany Přidalové, šéfky nakladatelství Motto. Co takhle udělat z podcastu knihu? Já to nejdřív odmítala, protože mi to přišlo laciné, že tam není žádná přidaná hodnota. Pak mě ale napadlo, když už mám tu linku – Co vás v dějáku nenaučili –, že by bylo fajn to mít černé na bílém. Taková trochu učebnice, jenže ne doopravdy. Skutečné příběhy, ale vyprávěné mým jazykem, aby to lidi bavilo číst a aby to pro ně nebylo strohé jako výklad dat a událostí“, Markéta Lukášková v rozhovoru Skrze psaní se snažím vyrovnat se se světem, jaký je, rozhovor vedla Jana Fikotová, Instinkt 20, 2022, č. 10, září, s. 25.
[18] Obdobně postupovaly větší nakladatelské domy v době, kdy existovala v rámci Magnesie Litery kategorie Blog roku – autor byl osloven nakladatelstvím s vyhlášením nominací, aby svůj blog převedl do knižní podoby, neboť mediální ohlas je předpokladem dobrého prodeje.
[19] „Besedy si objednávají i knihovny, kulturní centra, festivaly, většinou ale školy a přímo učitelé. Už mě zvala i spousta univerzit“, Karolína Zoe Meixnerová v rozhovoru pro časopis A2 (Generuju nadšence, rozhovor vedla Marta Martinová, A2 19, 2023, č. 6, s. 20). Zcela nekriticky vedené interview je zajímavé tím spíš, že její kniha Průvodce literární hysterií byla ve stejném periodiku v minirecenzi reflektována takto: „Při čtení její knihy se ale jako příhodnější jeví formulace, že českou literaturu ‚debilizuje‘. Z čítankových klasiků dělá různě vyšinuté blbečky nebo hromádky neštěstí…“ (viz Šplíchal, Martin: Karolína Zoe Meixnerová: Průvodce literární hysterií 19. století, A2 18, 2022, č. 25/26, s. 31).