V těchto týdnech publikujeme na Bubínku Revolveru na pokračování prózu Vladimira Zazubrina Tříska v prvním českém překladu, který vznikl pod vedením Hany Kosákové v jejím překladatelském semináři (ukázka vyšla v tištěné RR č. 123/2021, 1. díl zde). Dnes přinášíme druhou část této pozoruhodné prózy.
foto archiv
Vladimir Zazubrin
Tříska
II.
V bledé zimnici se zmítal měsíc. Nepatrně se chvěl zimou a mrazem. Jeho dech tvořil okolo průzračně jiskřivý chvějící se opar. Nad povrchem země houstl v oblaka špinavé vaty a na zemi se válel jako čerstvé mléko.
Na dvoře se v mléčné mlze hrbily v řadách chladně modré sněžné závěje. V modravém sněhu, který se v cárech lepil na parapety a v cárech visel ze střech, zmodraly promrzlé bílé mnohooké stěny dvou pater.
V bledém zimničném spěchu se míhaly tváře dvou mužů ve žlutých (v noci ale černých) kožiších do pasu, stáli na náklaďáku, čekali s ohnutými zády s rukama nataženýma před sebe a spouštěli do černého chřtánu sklepa smyčky provazů.
Sklep vzdychá nebo kašle:
„Tahej!“
A z kouřícího chřtánu se jako vydechnuté nebo vyplivnuté hleny či táhnoucí se sliny na provazech táhnou krvavá, modrožlutá, ještě teplá těla. A jako po hlenech a po slinách po nich chodili, pošlapávali je a rozmazávali po náklaďáku. Potom, co se stydnoucí a modrající záda těl začala vršit přes boční stěnu korby jako hrby závějí, přehodili přes náklaďák plachtu šedou jako mlha. A náklaďák s ocelovýma nohama dupal a nořil se hluboko do modrého sněhu, rozbíjel hřbety shrbených sněhových závějí, v praskotu sněhových kostí, s řinčením železa, s dýchavičností frkajícího motoru, v rudočerných výparech oleje a krve vyjel ze vrat. Celý šedivý šedou mlhou se ubíral ke hřbitovu, otřásal ulicemi, domy a z postelí zvedal vědoucí obyvatele. Na zamrzlá skla se tiskly a lepily ospalé nosy. A v chvění kolen, v chvění postelí, v cinkání nádobí a oken se ospalé, zalepené oči rozšířily strachem a ospalá páchnoucí ústa s bezmocnou zlobou vyděšeně šeptala:
„Čeka… Jsou z čeky… Čeka vyváží svoje zboží.“
A na dvoře také nohama (ale ne ocelovýma, nýbrž živýma, lidskýma a zároveň velmi unavenýma) s křupáním lámali modré hrby závějí – Srubov, Solomin, Mudyňa, Božé, Něpomňaščich, Chudonogov a velitel, dva s lopatami a dozorci (ti už neměli nad kým dozorovat). Solomin šel vedle Srubova. Ostatní zůstali pozadu. Solomin měl na pravém rukávu pláště, na pravé straně hrudníku a na pravé tváři krev, která v měsíčním svitu připomínala saze. Mluvil unaveným hlasem, ale mluvil bodře jako lidé, kteří odvedli velkou, obtížnou, avšak důležitou a užitečnou práci.
„Kdybysme toho krasavce, co jsme ho střelili do huby, nechali, aby si užil s modrookou, to by panečku něco vzniklo.“
Srubov na něho pohlédl. Solomin hovořil klidně, věcně rozhazoval rukama. Srubov si pomyslel: „O kom to jen mluví?“ Ale hned pochopil, že o lidech. Unavenýma očima zaznamenal jen to, že čekista má na levé ruce svazek křížků, ikonek a škapulířů. Automaticky se zeptal:
„Nač to máš, Jefime?“
Lehce se usmál.
„Dětem na hraní, soudruhu Srubove. Hračky dneska neseženeš. Nikde nejsou.“
Srubov si vzpomněl na svého syna Jurije, Juru, Juráška.
Zezadu se ozval smích. Mluvili o popravených.
„Pop se teda předvedl… A generál, ten…“
Srubov unaveně zívl. Bledý se obrátil.
„Dycky se líp střílej ty veselí, jako byl ten v tom cvikru. Zato ti, co kňučí…“
To řekl Naum Něpomňaščich. Božé s něčím souhlasil a s něčím ne.
Mluvili neohroženě s hrdě zvednutými hlavami.
Unavený mozek pracoval s námahou. Srubov pochopil, že to všechno je jen strojené, hrané. Všichni byli smrtelně unavení. Hlavy zvedali proto, že je neudrželi vzpřímeně, byly těžké jako olovo. A nadávali, jen aby se rozveselili. Na mysli vytanulo cizí slovo – doping.
Srubov šel do své pracovny velmi dlouho. Uvnitř se zamkl. Otočil klíčem a pečlivě prohlédl kliku – byla čistá, ne zamazaná. Pod lampou si prohlédl ruce, krev na nich nebyla. Sedl si do křesla, ale hned vyskočil, sklonil se k sedadlu, také bylo čisté. Krev nebyla ani na ovčí kůži, ani na čepici. Otevřel žáruvzdornou skříňku. Zpod papírů vytáhl čtvrtku destilátu. Nalil si přesně polovinu sklenice. Naředil ji převařenou vodou z karafy. Protřepal zakalenou tekutinu před ohněm. Soustředěně se díval skrze sklo – nic červeného tam nebylo. Tekutina postupně zprůzračněla. Zvedl skleničku k ústům a opět si vzpomněl na doping.
Teprve když dopil a prošel se po pracovně, zpozoroval, že ode dveří ke stolu, od stolu ke skříni a zpět ke dveřím jeho stopy tvořily rudou přerušovanou čáru, uzavírající se do ostrých hran trojúhelníku.
A v ten samý okamžik od psacího stolu drze zíraly bronzové cetky a ocelová pohovka znechuceně zvedala tenké, prohnuté nožičky. Marx na stěně vypjal hruď v bílé košili. Uviděl to – a rozhněval se.
„Bílé košile, soudruhu Marxi. Aby vás čert vzal.“
Se zlobou a bolestí popadl destilát, skleničku a ztěžka přikročil k pohovce. „Hele jak se kroutí, aristokrat. Na, tu máš.“ Schválně si nesundal boty. Rozvalil se a opřel se podpatky o opěrku. Na popelavě modrém čalounění zůstalo bláto, krev a sněhová břečka. Alkohol a skleničku postavil vedle na podlahu. A samotnému se mu chtělo skočit po hlavě do řeky, do moře a všechno, všecičko smýt. Vleže vypil ještě půl pálivé, neředěné sklenky. A v mozku opojeném alkoholem, sklepním omámením, únavou a nespavostí se zrodily nesouvislé, téměř opilé myšlenky.
„Proč vlastně ta bílá košile Marxe?“
Vždyť někteří z nich, ti umírněnější, liberálnější Ji chtěli poslat na potrat, a jiní, ti reakčnější a rozhodnější, zase chtěli provést císařský řez. A ti nejakčnější, nejčernější se s dítětem snažili zabít i Ji. Copak to tak neudělali také ve Francii, kde Ji, ženskou, velikou, zdravou, kypící, zbavili plodnosti, nastrojili do sametu, briliantů a zlata, udělali z ní nicotnou, vydržovanou milenku?
A pak, co ta kolčakovská kontrarevoluce? Je to nevelká místnost, ve které není moc vzduchu, zato spousta tabákového kouře, zápachu po kořalce, pachu lidského potu, a ve které je psací stůl celý pokrytý čistými i popsanými papíry, otevřenými i netknutými láhvemi s alkoholem, s vodkou, řemínkovými, gumovými, drátěnými důtkami, také těmi, co jsou jak z gumy, tak z drátů a ještě z olova, pokrytý i revolvery, dýkami, šavlemi, granáty. Důtky, revolvery, granáty, pušky a dýky jsou i na stěnách, na podlaze a na lidech, kteří sedí u stolu, spí pod ním a kolem něj. Během výslechu je celá místnost opilá, nebo se v kocovině vrhá na vyslýchaného s řemenem, gumou, drátem, olovem, železem a s prázdnými lahvemi, rve jeho tělo na cáry, drásá do krve, řve desítkami hrdel a bodá desítkami prstů pod hrozícími hlavněmi pušek.
Kolčakovská kontrarozvědka je ještě další místnost. V té je psací stůl, potažený zeleným suknem a pokrytý papíry. Za stolem sedí kapitán nebo plukovník s načechranými kníry, vždy zdvořilý, vždy s vybranými způsoby, típe cigarety o tváře vyslýchaných a podepisuje rozsudky smrti.
No, a tady máte tu bílou Marxovu košili, odpornou pohovku, upjatou čistotu cetek na stole.
No ano, ano, ano, ano, ano…. Ano…Ano… Ano… Ale… Ale a ale…
Sladká je kulka v čele šelmy. Ale rozmáčknout červa? Když jsou jich stovky, tisíce, křupou pod nohama a krvavý hnis stříká na holínky, na ruce, na tvář?
Ona ale není jen idea. Ona je živý organismus. Ona je veliká těhotná ženská. Je žena, která nosí své dítě a musí jej porodit.
Ano… Ano… Ano…
Avšak pro ty, kteří vyrostli na římských tógách a pravoslavných řízách, zůstává Ona samozřejmě netělesná, neplodná bohyně s mrtvými antickými nebo biblickými rysy obličeje, v antické či biblické chlamydě. Někdy Ji tak dokonce vyobrazují i na revolučních praporech a plakátech.
Pro mě je to těhotná statná ruská ženská, v roztrhané, zalátané, špinavé a zavšivené plátěné košili. A já Ji miluju takovou, jaká je – opravdovou, živou, nesmyšlenou. Miluju Ji za to, že v Jejích žilách, ohromných jako řeky, proudí planoucí krvavá láva, že Jí zdravě kručí ve střevech, jako když burácí hrom, že Její žaludek pracuje jako vysoká pec, že tlukot Jejího srdce připomíná podzemní hřmění sopky, že uvažuje nad velkou myšlenkou matky o počatém, ale dosud nenarozeném dítěti. A zatím vyklepává svou košili, z ní i z těla vši, červi a další parazity – mnoho se jich přisálo – seškrabuje je do sklepů, do sklepení. A tak je musíme, musím je, musím, drtit, drtit, drtit. A najednou hnis, teče z nich hnis, hnis. A zase ta bílá Marxova košile. Zvenku se na okno lepí ledová huba mrazu, vylamuje rám. A za oknem visí teploměr, na který se dříve díval kupec Innokentij Pšenicyn, rtuť klesá na minus čtyřicet sedm stupňů. V pracovně Innokentije Pšenicyna, nyní Srubova, nastává kalný úsvit. Ale dům Innokentije Pšenicyna, nyní gubernské čeky, už nerozlišuje úsvity, soumraky, noci a dny – klepe stroji, šustí papírem, šramotí desítkami nohou, bouchá dveřmi a nechodí spát, celé dny bdí.
Ve sklepích č. 3, 2, 1, kde Innokentij Pšenicyn schraňoval kotouče sýra, připomínající hlavy, homole cukru, salám, víno, konzervy, je teď něco jiného. V č. 3 jsou v pološeru na policích, které nahrazují pryčny, místo sýra hlavy zatčených, místo salámů – salámy rukou a nohou. Stejně jako mezi sýry a salámy tu teď ostražitě, zlodějsky rejdí zrzavé tlusté krysy s dlouhými holými ocasy. Zatčení upadli do ostražitého, dřímotného spánku. Krysy ostražitým chvěním vousků, nozder, bystrým pohledem očí zkoumají vzduch, bezchybně poznají ty, kteří usnuli hlubším spánkem a hryžou jim obuv. Obžalované Nevědomské okousaly kožešinu z vysokých teplých bot.
Krysy jsou i ve sklepě č. 1, odkud už odklidili těla, s vřískotem a pištěním se perou, lížou a vyhlodávají z hliněné podlahy lidskou krev. Jazyky mají ostré, malé, bílé, pevnější než kámen, pevnější než beton.
Krysy nejsou jen ve sklepě č. 2. V č. 2 se totiž nestřílí a nedrží se tam dlouhodobě zatčení, tady jsou lidé vězněni jen několik hodin před popravou.
V sychravé mrazivé mlze, v matném rozbřesku je na bílém dvoupatrovém domě vidět v rudých skvrnách vývěsní štít – černé na rudém je tu napsáno: Gubernská Mimořádná Komise. A pod tím v závorkách stručněji a jasněji: (Gubčeka). Dříve tu zlatým písmem na černém stálo: Víno. Lahůdky. Koloniál. Innokentij Pšenicyn.
Nad domem sametový, těžký, krví nabobtnalý rudý prapor ve větru třepotá krvavou kšticí rozedraných třásní a střapců.
A čekisty s železnými lopatami veze poslední šedivý náklaďák v krvavě černém oparu krve a nafty a otřásá ulicemi, domy a hřbitovem. Když vjíždí do bílého vchodu, dupe těžkýma ocelovýma nohama, takže se bílý kamenný dvoupatrový dům chvěje.
III.
Za nocí se bílý, kamenný, dvoupatrový dům s rudou vlajkou na střeše, rudým vývěsním štítem na zdi, rudými hvězdami na čepicích strážných vpíjel do města hladovýma lesklýma hranatýma očima oken, cenil zledovatělé zuby ocelových zamřížovaných vrat, lapal a žvýkal plné hrsti zatčených, hltal je kamenným chřtánem sklepení, trávil je v kamenných útrobách a vyplivoval je, vychrchlával ven jako hleny a sliny, pot, výkaly. K úsvitu vyčerpaný, se zíváním a skřípotem ocelových zubů a čelistí vyplazoval zpod prahu rudé jazyky krve.
Ráno vždy pohasínaly, hranaté oči oken se černaly, jasněji se rozhořívala krev vlajky, vývěsní štíty, hvězdy na čepicích strážných, jasněji plály krvavé jazyky zpod prahu, olizující chodník, silnici, nohy třesoucích se chodců. Každé ráno bílý dům dotěrněji, neodbytněji ohmatával kovovými chapadly drátů městské domy s pestrobarevnými vývěskami sovětských úřadů.
„Tady hlášení z Gubčeky. Neprodleně oznamte… Z Gubčeky. Do dvaceti čtyř hodin odevzdejte… krajské ústředí navrhuje naléhavě, na vlastní zodpovědnost… Ještě dnes před koncem úřední doby dodejte vysvětlení krajskému ústředí… Gubčeka požaduje…“
Takhle jedná se všemi. A všechny domy s pestrobarevnými vývěskami sovětských úřadů, velké i malé, kamenné i dřevěné, nastražily černé uši telefonních sluchátek, poslouchaly pozorně, bez otálení. A dělaly vše tak, jak to vyžadovala čeka – neprodleně, okamžitě, do dvaceti čtyř hodin, před koncem úřední doby.
A na Gubčece stáli lidé s puškami v každém mezipatře, na každé chodbě, u každých dveří, i těch na dvůr, lidé v kožených bundách, v soukenných vojenských košilích a blůzách, vyzbrojení revolvery, seděli za stoly plnými papírů, běhali s aktovkami po budově, slečny, nijak nevyzbrojené, hezké i nevzhledné, dobře i špatně oblečené bušily do psacích strojů, zplnomocnění úředníci, agenti, rudoarmějci z praporu VČK kouřili, bavili se v zakouřené služebně, obsluha roznášela z jídelny na podnosech do všech oddělení slabý čaj v rezavých hliněných nádobách s bonbóny z žitné mouky a melasy, návštěvníci v roztrhaných kožiších (na čeku vždycky chodili v hadrech – kdo neměl svoje, půjčil si u známých) si nesměle brali propustky, svědkové netrpělivě čekali na výslech, jedni i druzí se báli, aby se z návštěvníků a svědků neproměnili v obviněné a zatčené.
Každé ráno leží v pracovně na Srubovově stole šedá hromádka dopisů. Obálky jsou různé – bílé, žluté z novinového papíru, ze starých archivních záznamů. Adresy jsou napsané nedbalým kancelářským rukopisem s vlnkami, ličkami, neumělými klikyháky, nervní inteligentskou kaligrafií, pečlivě vyvedenými dámskými kudrlinkami, rovnými čtverečky psacího stroje. Srubov rychle trhal obálky.
„Pozornosti čeky by nemělo uniknout… dvě manželky, naprosto nepokrytě. Podrývání autority Strany. Příznivec.“
„Jakožto přesvědčený komunista dál nemůžu… pobuřující úkaz: někteří návštěvníci říkají obsluze slečinko, moje milá, přitom teď máme sovětskou vládu, takže se sluší říkat soudruhu, a vy, jakožto… Je potřeba uvědomit příslušná místa…“
Srubov si nacpal dýmku. Uvelebil se v křesle. Balíček s nápisem „přísně tajné”, „do vlastních rukou“. Novinový papír. Roztrhal ho.
„Našel sem votku v třetí rotě komandýr bílej Syčák…“
Dále na bílém listě dopisního papíru úvahy o tom, co podnikl na Sibiři Kolčak a co podnikla sovětská vláda. Dochází se k následujícímu závěru: „A proto je potřeba toho (komdýra roty) sničit bezvodkladně, von překazuje zjednocení dělníků a rolníků, zatrhuje rudoarmějcům soudruhovsky podávat ruku při zdravení. Hlásí politruk Pattykin.“
Srubov se zachmuřil, popotahoval z dýmky.
Na zažloutlém papíře byla akvarelem vyobrazena černá mohyla, do ní zaražen kůl. Pod tím nápis: „Smrt krvežíznivým čekistům…“
S odporem sevřel rty, dopis vyhodil do koše.
„Soudruhu přecedo, chci se s vámi zeznámit, protože čekisti sou moc okouzlujůcí. Všichni chodí v kožených bundách se sametovými límcemi, na boku maj dycky revolvery. Jsou moc statečný, na prsou maj rudé hvězdy. Budu na vás čekat v…“
Srubov se zachechtal, vysypal dýmku na stůl potažený látkou. Odložil dopis, smetl žhavý tabák. Někdo zaklepal na dveře. Aniž by čekal na svolení, vešel Alexej Božé. Velké červené ruce položil na okraj stolu a upřel červené soustředěné oči na Srubova. Tvrdě, klidně se zeptal:
„Dem dneska na to?“
Srubov pochopil, ale z nějakého důvodu se zeptal:
„Na co?“
„Vodprásknout revolucionáře.“
„Co?“
Božého hranatý, plochý obličej s vystouplými lícními kostmi sebou nespokojeně trhl, černé srostlé obočí se zachvělo, oční bělma úplně zčervenala.
„Dyť víte.“
Srubov věděl. Věděl, že starého sedláka to zjara táhne na pole, že starému dělníkovi se stýská po továrně, že starý úředník rychle chřadne ve výslužbě, že někteří staří čekisté se ukrutně trápí, když nemají možnost do někoho střílet nebo být svědky poprav. Věděl, že povolání nesmazatelně poznamenává každého člověka, vytváří u něj zvláštní profesní povahové rysy (typické pouze pro dané povolání), ve velké míře podmiňuje duchovní a dokonce i fyzické potřeby a sklony. A Božé je starý čekista a v čece vždycky vykonával službu popravčího.
„Už se to nedá vydržet, soudruhu Srubove. Už druhej tejden nemám do čeho píchnout. Až se napiju, dělejte si se mnou, co chcete.“
Božé, hranatý, čtvercovitý, s tlustým krkem a nízkým čelem zoufale podupával, aniž by postoupil o krok, a nespouštěl ze Srubova červené zanícené oči.
Srubov myslí na Ni. Ona likviduje nepřátele. Ale i oni Ji zraňují. Vždyť Její krev, krev z Její rány je tenhle Božé. A krev, která vytekla z rány, neodvratně černá, hnije, odumírá. Člověk, jenž udělal z prostředků cíl, zbloudí z Její cesty, umírá, rozkládá se. Vždyť ona je nicotná, ale i veliká – když kráčí po Její cestě, s Ní. Bez Ní, mimo Ni je pouze nicotná. A Srubov k Božému necítí soucit, nemá s ním slitování.
„Jestli se ožereš, strčím tě do sklepa.“
Bez zaklepání, bez svolení vešel klátivou námořnickou chůzí Vaňka Mudyňa a stoupl si ke stolu vedle Božého.
„Volal jste mě. Jsem tu.“
Ale do očí se nepodívá, je dotčený.
„Piješ, Váňo.“
„Piju.“
„Strčím tě do sklepa.“
Mudyňovy tváře zrudly, jako by právě dostal facku. Ruce nervózně škubaly námořnickou brigadýrku. V hlase se ozývala bolest křivdy.
„Ale je to teda nespravedlnost, soudruhu Srubove. Od prvního dne sloužím sovětský vládě. A teď mě šoupnete s bělogvardějcama do jedný jámy.“
„Nepij.“
Srubov je chladný, lhostejný, Mudyňa rychle zamrkal, zkřivil tlusté rty.
„Jen mě klidně hned teď postavte ke zdi – už nemůžu. Tisíc lidí jsem zastřelil a nic, nechlastal jsem. Ale jak jsem zamordoval bratra, tak jsem se rozpil. Furt se mi o něm zdá. Já mu říkám – můj Andrjuško, do řady, a on – Váňko, bráško – na kolena… Fuj… každou noc se mi to zdá…“
Srubovovi je nějak divně. Myšlenky se točí jako chuchvalce, cáry, uzle, úlomky. Zmatek. Nemůže se v tom vyznat. Váňka pije. Božé pije, on sám pije. Proč by nemohli? (No jistě, prestiž čeky. Dělají to skoro veřejně. Ano. Ale potom, má vůbec právo Ona? A co Ona vůbec ví? Ona? To jsou ty vzájemné vztahy, role práva. Chaos. Chaos. Zamával rukama.)
„Běžte, běžte. Jen to nedělejte takhle všem na očích.“
A když se dveře zavřely, pohroužil se do čtení dopisu, aby na nic nemyslel. Hlavně nemyslet, nemyslet…
„Jsem člověk nestranný, ale… tím spíš, je to zodpovědný pracovník… Petrolej je pro republiku nezbytný… a vyměňovat půl pudu brambor za dvě libry petroleje pro osobní potřebu…“
A jedno za druhým se začala valit oznámení o dvou librách soli, libře chleba, půllibrách cukru, deseti librách mouky, třech hřebících, páru podrážek, tuctu jehel, které někdo s někým směnil, od někoho koupil (zatímco teď je sovětská vláda a je dovoleno vše získávat výlučně na základě nařízení s odpovídajícími podpisy, razítky, po předchozím povolení). A když to všechno bylo získáno na základě nařízení, poukazovalo se zase na nezákonnost samotného nařízení, nesprávnost jeho vydání.
Tři čtyři praktické pokyny – agent kontrarozvědky se skrývá pod falešným příjmením, ve skladu Gubsovnarchozu jsou systematicky rozkrádány kožešiny, člen kárného oddílu vlezl do strany. A zase příznivci, všímaví, vidoucí, nestranní, nezasvěcení, nezávislí… Ze šustění papíru se ozývá podlézavý šepot. Rádi „vše nahlásí příslušným místům“. Úlisně chytali Srubova za rukáv, táhli ho ke své ložnici, ukazovali mu obsah nočníků (možná, že byl dotyčný opilý, a možná, že by doktoři byli schopni to vyšetřit a vysvětlit). Vytahovali před ním špinavé prádlo – svoje, cizí, svých blízkých, příbuzných, známých. Jako myši se vkrádali do cizích sklepů, sklepení, spižíren, šmejdili na smetištích. A pořád se potutelně usmívali nebo vraštili tlamy ušlechtilých strážců mravnosti a pořád pokyvovali hlavinkami a ptali se:
„A co říkáte na tohle? A co tomuhle? No? Je to v pořádku? Nezavání to kontrarevolucí? A jak se vám zdá tohle? A tadyto je podezřelé. Nemyslíte? No?“
Nakonec klidně ustoupili stranou a lhostejně prohlásili, že to není jejich starost, že jejich morální povinností je informovat pouze toho, kdo „má být obeznámen“.
Srubov šikmou čarou červeného pera vynášel usnesení. Podepisoval se rozmáchle dvěma písmeny A. S. Trhal obálky. Četl netrpělivě, ve spěchu, ob řádek. Na jeho jméno chodily spíš anonymy, bezvýznamná, drobná oznámení dobrovolných informátorů. Důležité informace, hlášení od tajných agentů, chodily přímo na tajné oddělení soudruhu Janu Pepelovi.
Srubov pořád nekončil. Má toho dost. Dlouhými kroky přecházel pracovnu z rohu do rohu. Dýmka vyhasla, ale on ji stále hryže, popotahuje. Lepkavá špína dráždí tělo. Trhl rameny. Rozepnul si límec blůzy. Spodní košile byla úplně čistá. Oblékl si ji teprve včera po koupeli. Všechno je čisté a on sám je čistý. Pocit špíny ale nezmizel.
Drahý pracovní stůl s luxusní mramorovou psací soupravou Pohodlná honosná křesla. Nové tapety na stěnách. Chladná, blyštivá, nadutá čistota. Srubovovi je ve vlastní pracovně nepříjemně.
Přistoupil k oknu. Po ulici se chodilo a jezdilo. Chodili tam uspěchaní sovětští úředníci s aktovkami, hospodyně s košíky, různí lidé s pytli i bez pytlů, rudoarmějci. Jezdili jen lidé s aktovkami a lidé s rudými hvězdami na čepicích a na rukávech. Mezi chodníkem a silnicí se ploužili jak koně s naloženými saněmi sovětští lidé.
Přes celou tuhle rušnou ulici se od jeho pracovny táhly stovky citlivých nervů – drátů. Má stovky dobrovolných informátorů, štáb stálých tajných agentů a spolu s každým z nich potají nahlíží, odposlouchává, chystá lest. Má stálý přehled o cizích myšlenkách, záměrech, činech. Snižuje se k zájmům šmelinářů, lupičů, kontrarevolucionářů. A tam, kde lidé něco zbabrají, zašpiní, musí on natáhnout ruce a vyčistit to. V mozku se mu písmeno po písmeni rýsovalo a jako po křivém schodišti se nahoru škrábalo cizí slovo (v poslední době ho přijali za své) a-s-e-n-i-z-á-t-o-r. Srubov se až uchechtl. Asenizátor revoluce. Samozřejmě, s lidmi se příliš nestýkal, jen s odpadem. Vždyť provedli přehodnocení hodnot. To, co bylo dřív hodnotné, je teď bezcenné, nepotřebné. Tam, kde poctivě pracovali živí lidé, neměl on co dělat. Jeho povinností je lovit v krvavě kalné řece revoluce to nejhorší svinstvo, smetí, odpad. Předcházet Jejímu znečištění, otravě Jejích čistých podzemních pramenů. A to dlouhé slovo mu uvízlo v hlavě.
… Mudyňa, Božé – oba kovaní frontoví vojáci, věrní, opravdoví soudruzi. Oba mají řád Rudého praporu. Ivan Nikitič Srubov je znal ještě z východní fronty, a právě o nich řekl: „S takovými zemřeme… “ Ale vodka? A já sám? A jaký máme všichni – já, Mudyňa, Božé, no, všichni, všichni… ano, jaký máme my všichni pro Ni význam?
A tento dopis je od otce. Dostal jsem ho před dvěma dny a nejde mi z hlavy. Myšlenky, samozřejmě, nejsou jeho… „Představ si, jak sám stavíš budovu s cílem, že učiníš lidi šťastnými, dáš jim klid a mír, ale musíš utýrat jedno malé stvoření, na jehož slzách tu stavbu založíš. Souhlasil bys a stal se architektem? Já, tvůj otec, odpovídám – ne, nikdy, ale ty… Ty uvažuješ tak, že na milionech umučených, zastřelených, zničených životů postavíš budovu lidského štěstí… Pleteš se… Budoucí lidstvo se zřekne ,štěstí‘, stvořeného na lidské krvi …“
Netrpělivě zakašlal netrpělivý Jan Pepel. Srubov sebou škubl. Došel ke stolu, usedl do křesla a automaticky vyzval Pepela, aby se posadil. Poslouchal a neslyšel, co Pepel říká. Díval se na něj prázdnýma, nepřítomnýma očima.
Když Pepel dořekl, co bylo třeba, a vstal, Srubov se zeptal:
„Vy jste se nikdy, soudruhu Pepeli, nezamýšlel nad otázkou teroru? Vám nikdy nebylo líto popravených, přesněji těch, co jsou popravováni?“
Pepel v černé kožené bundě, v černých kožených kalhotách, v černé široké obruči opasku, v černých vysokých naleštěných botách, oholený, učesaný pohlédl na Srubova zatvrzelýma, chladnýma modrýma očima. A pozvedl svůj úzký pravidelný nos s hrbolkem, výraznou hranatou bradu. Z kapsy vytáhl kamennou pěst levé ruky. Široká dlaň pravé ruky spočívala na pouzdře revolveru.
„Já jsem prostý dělník a vy jste intelektuál. Takže já mám nenávist, ale vy máte svou takovou filozofii.“
Nic víc neřekl. Neměl rád abstraktní řeči. Vyrostl v továrně. Deset let mu nad hlavou, pod nohama syčely jako hadi řemeny, skřípaly zuby pil, od krouživého pohybu kola se motala hlava. Na řeči nebyl čas. Koukej se otáčet. Stal se skoupým na slovo. Ale získal cennou rychlost úsudku. Železnou vytrvalost stroje převzal do duše. Z továrny odešel do války a z války – do revoluce, do Jejích služeb. Dělníkem ale zůstal. A ve službě, v kanceláři slyšel syčivý hukot hnacích řemenů, tlukot ozubených kol života. V kanceláři stejně jako v dílně, u stolu stejně jako u soustruhu. Psal sice s pravopisnými chybami, ale rychle. Papíry odlétaly z jeho stolu na stůl písařky jako hobliny. Drnčí telefon, popadne sluchátko. Jedno ucho poslouchá, druhé kontroluje klapot stroje. Přerušení, pauza – křičí:
„No šup, dělej. Rychleji!“
A do telefonu křičí:
„Dobře. Poslouchám.“
Ve spěchu dává pokyny agentům, ve spěchu utrousí dvě tři slova návštěvníkům. Rychle, rychle. Není čas vysedávat, u stroje není času nazbyt. Továrna běží na plné obrátky.
Když se od Srubova vrátil k sobě, lapil očima jako do kleští návštěvníka, posadil ho do křesla a stiskl. Otázky padají jako údery kladívek.
„Co? Spolehlivost? Dobře. A se sovětskou vládou sympatizujete? Zcela? Dobře. Ale budeme logičtí až do důsledků…“
A Pepel napsal na papír to, co nechtěl říct v přítomnosti písařky.
„Kdo sympatizuje se sovětskou vládou, ten jí musí pomáhat. Budete naším tajným informátorem?“
Návštěvník je ohromen, mumlá napůl odmítnutí, napůl souhlas. A Pepel ho už zapisuje do seznamu. Strká mu na stroji napsaný list papíru – pokyny pro informátory.
„Souhlasíte? Dobře. Přečtěte si to. Vkládáme ve vás důvěru.“
Samozřejmě, ani nepomyslí na to, že by mu věřil, tak jako nevěří desítkám jiných spolupracovníků. A dohlíží na práci každého z nich, musí je kontrolovat. Za více než dva roky práce u čeky si vypěstoval zvyk nikomu nevěřit.
A do Srubovovy kanceláře se šouravými, uťáplými krůčky s úsměvem připlazil za klanění a krčení plukovník Krutajev. Scvrklý, šedovousý, plešatý, v ošuntělém důstojnickém plášti. Sedl si k jedné straně stolu.
Srubov ke druhé.
„Psal jsem vám již z vězení, soudruhu Srubove, o svých dávných sympatiích k sovětské vládě.“
Plukovník nenuceně přehodil nohu přes nohu.
„Tvrdil jsem a stále tvrdím, že v mé osobě získáte cenného kolegu, který je bezvýhradně oddán myšlence komunismu.“
Srubovovi se chtělo plivnout Krutajevovi do obličeje, dát mu facku, rozdupat ho. Držel se, okusoval si kníry, strkal si vousy do pusy. Mlčel, poslouchal.
Krutajev s nasládlým úsměvem roztáhl ochablé rty a vytáhl z kapsy stříbrnou tabatěrku.
„Dovolíte? Dáte si?“
Plukovník povstal a s otevřenou tabatěrkou se natáhl přes stůl. Srubov odmítl.
„Dnes vám to dokážu, uvědomělý soudruhu Srubove a nejpronikavější předsedo gubernské čeky.“
Srubov mlčel. Krutajev strčil ruku do postranní kapsy pláště.
„Jen se na toho hocha podívejte.“
Podal mu vizitku s fotografií. Oteklý, zajímavý obličej, kapitánské nárameníky. Řád svatého Vladimíra.
„No a?“
„Bratr mé ženy.“
Srubov pokrčil rameny.
„A o co jde?“
„Jeho příjmení, nejmilejší soudruhu Srubove.“
„Kdo je to?“
„Klimenko. Kapitán Klimenko – velitel armádní kontrarozvědky.“
Srubov ho nenechal domluvit.
„Klimenko?“
Krutajev je spokojený. Stařecké mdlé oči se zaleskly škodolibým úsměvem.
„Vidíte, dá se říct, že nešetřím vlastního bratra.“
Srubov si zapsal podrobnou Klimenkovu adresu. Příjmení, pod kterým se skrýval.
Na odchodu Krutajev ledabyle prohodil:
„Ano, vážený soudruhu Srubove, dejte mi dvě stě rublů.“
„Proč?“
„Jako náhradu výdajů za získání vizitky.“
„Vždyť jste ji přece vzal u sebe doma.“
„Ne, u známých.“
„Koupil jste ji u známých?“
Krutajev se rozkašlal. Kašlal dlouho. Na čele mu naběhly modré žilky. Široké čelo mu zrudlo. Oči se mu rozslzely a zčervenaly. Srubov má ruce na mramorovém těžítku. Napadá ho, že jej zvedne, rozpřáhne se a udeří jím plukovníka do spánku. Ten konečně přestal kašlat.
„Smilujte se, soudruhu Srubove, koupil jsem to u služky. Přesně za dvě stě rublů.“
Hodil na stůl dvě storublové bankovky. Krutajev je vzal a podal mu ruku. Srubov ukázal pohledem na stěnu: „PODÁVÁNÍ RUKOU JE ZAKÁZÁNO“.
Krutajev opět nasládle roztáhl rty. Obřadně se uklonil. V sešlapaných galoších, které se lepily k podlaze, se odšoural ke dveřím. A Srubovovi se ještě pořád chtělo mrsknout mu po shrbených zádech těžítko.
V otevřených dveřích byl z chodby slyšet hluk hovoru a dupot – čekisté šli do jídelny na oběd.
Večer bylo zasedání komunistické buňky. Mudyňa a Božé, napůl opilí, seděli a bezdůvodně se usmívali. Solomin, který se právě vrátil z domovní prohlídky, se soustředěně třel pod nosem a pozorně poslouchal. Jan Pepel seděl s obyčejnou maskou šedivé lhostejnosti ve tváři. Denně chytračil, obelhával jiné a bál se, že bude obelhán, naučil se skrývat sebemenší odraz svých prožitků a myšlenek. Srubov kouřil fajfku, nudil se. Politický pracovník z praporu VČK, bezvousý mladík, právě referoval o úloze RKP v otázce bydlení.
Vedle v čítárně nestraníci, rudoarmějci z praporu VČK, hrají dámu, šustí novinami a kouří. Překladatelka gubčeky Vanda Klembrovská hraje na pianino. Rudoarmějci naslouchají, pokyvují hlavami.
„Ani se nedá poznat, co to brnká.“
Zvuk, jako když kapky deště bubnují na stěnu či do stropu a tlumeně se rozléhají po schodišti. Srubovovi se zdá, že prší. Déšť proráží střechu, strop, tisícerem stříkanců buší do podlahy. Vzpomněl si na Levitana, Čechova, Dostojevského. A podivil se: proč? A teprve při odchodu ze schůze pochopil: Klembrovská hrála Skrjabina.
(pokračování příště)
Převážná část překladu vznikla v rámci Překladatelského semináře na Ústavu východoevropských studií FFUK pod redakcí Hany Kosákové. Na překladu kapitol I.–V. se průběžně podíleli Dariia Andreeva, Natálie Budinová, Ekaterina Buianova, Veronika Burešová, Lidiya Dorosh, Hana Horáková, Jan Chalupník, Marek Musil, Vilém Musil, Lucie Poian, Khrystyna Slepko, Alexandr Starčenko, Anastasia Shaposhnikova a Sergei Soroka. Na zbylém textu se podíleli Daria Andreevová, Natálie Budinová, Jan Chalupník a Lucie Poian.