Z rozsáhlého textu Barbory Čihákové o současných pseudohistorických „románech“, jehož první část otiskla Revolver Revue v č. 128/2022 (ukázku z ní zde), přinášíme tentokrát některé pasáže věnované knize Bílá Voda Kateřiny Tučkové a jejím ohlasům. Celý článek vyjde v prosincové Revolver Revue.

[…]

Literatura je otázkou invence a imaginace, přičemž obojí vyžaduje umělecký jazyk a výrazovou eleganci. A pak je tu kniha Kateřiny Tučkové Bílá Voda.

Množství publicistických a „kritických“ příspěvků (Kateřina Čopjaková, Petr Fischer, Klára Fleyberková, Josef Chuchma, Eva Klíčová, Radim Kopáč, Martin Liška, Petr Nagy, Jonáš Zbořil a další)[1] vypadá totožně: shrnutí informací o Akci Ř, údiv a obdiv nad tloušťkou knihy a časem, za který ji autorka napsala, konstatování, že měl román dvě předchozí verze, připomínka řady kontroverzí a také emancipačních a feministických otázek. Tučkové Bílá Voda se méně či více dotýká témat přitahujících pozornost, jako například perzekuce řádových sester, politických vězňů padesátých, šedesátých i sedmdesátých let (padesátá přitom představuje zkresleně, šedesátá vůbec, sedmdesátá jsou sotva zaznamenaná), svěcení žen, podzemní církve, zneužívání v církvi i jinde, alkoholismu, drogové závislosti, vraždy, smrti, zabití, krádeže církevního majetku, potratové turistiky, bigotního katolictví a tak dál. Autoři ohlasů přitom mají zpravidla o perzekuci církve, politických vězních a dosavadní literatuře, která se danými tématy zabývá, pramalé ponětí nebo to neberou v potaz a opomíjejí, že Tučková má řadu předchůdců, stejně jako si nevšímají toho, jak s materiálem propůjčeným pro svoji knihu naložila. Samostatnou kapitolou jsou tu pokusy o komentáře na adresu katolické církve a svěcení žen, kde by bylo lepší uplatnit základní pravidlo slušnosti – pokud se v něčem neorientuji, stačí říct, že tomu nerozumím, a důstojně se odmlčet.[2] Ulevilo by se nám všem.

V recenzích a komentářích se za doklady velkého literárního počinu vydávají vnějšková fakta: zaprvé údajně opomíjené téma, zadruhé tlustá kniha, zatřetí ji Tučková psala dlouho, začtvrté absolvovala rešerše,[3] zapáté se kniha dobře prodává. Čtenost a prodejnost jsou preferovanými argumenty, přestože jako máloco jiného připomínají okultní praktiky.[4]

Kompozice Bílé Vody nepřináší nic jiného než mnohokrát osvědčený model – minulost pro jednu kapitolu, pro druhou současnost a vše porůznu prokládat kvazidokumenty či fiktivní korespondencí. Už to vypovídá o nepůvodnosti. V Bílé vodě se také prostřednictvím postavy Leny, jejíž principy jednání jsou totožné s hlavní postavou Tučkové Žítkovských bohyň, dozvídáme, že v Polsku žijí radikální katolíci, že nejen totalitní režim, ale i současná církev ostrakizuje ženy, a hlavně – že pro kohokoli s tragickým osudem není v katolické církvi místo jinde než na okraji a víra přichází jen jako vyústění radikálního traumatu. Přinejmenším dvě hrdinky jsou v této knize znásilněné či zneužívané, jedné umřelo dítě, jiná šla na potrat, proti vůli rodiny, tahle vyrůstala v nouzi a bez vzdělání, tamta chlastala, tenhle fetoval, nikdo nemá rodinné zázemí, všechno v krvi, brutalitě, zmaru a bídě, ale – dopadne to šťastně a i ta ztracená soška (kriminální zápletka) se díky Panně Marii najde. Jenže žádná „kontroverze“ sama o sobě velký román nedělá a literatura neslouží k nápravě společenských či historických křivd, v tom je zpravidla spíše neužitečná. Kdyby nic jiného – víra v Boha, církev, svěcení žen na kněze, nic z toho by nemělo být používáno pouze účelově. To však nejen Tučkovou, ale ani její recenzenty příliš netrápí – obdobně jako je netrápí, že veškeré literární otázky tak odsouvají stranou.[5]

To se týká v první řadě autorčina stereotypního a povrchního užívání některých postupů. Kromě výše řečeného používá třeba kompoziční trik, se kterým pracovala Alena Mornštajnová v Tichých rocích, totiž občasnou motivickou provázanost konce jedné kapitoly a začátku následující. Je otázkou, zda na to přišla sama, nebo jí to poradil někdo z Hostu. Obdobně otravné jsou pokusy stavět kapitoly na jakémsi šokujícím momentu odhalení (při pozorném čtení jsou tyto „zápletky“ zřejmé již v jejím průběhu) – řádová sestra byla například kdysi bachařkou v Pardubicích a týrala vězeňkyně. Postupně rozplétané vztahy postav jsou někdy až cimrmanovsky komické – tento chlapec není obyčejný chlapec, ale je to tvůj syn; tento zloduch není obyčejný zloduch, ale je to tvůj otec. Chtěná snaha překvapit má mnohdy za následek, že se žádné překvapení nekoná. Postavy nemají propracovanou psychologii, zpravidla se nevyvíjejí, jejich jednání pouze naplňuje potřebné schéma – variované podoby utrpení například pravidelně vyústí v odjezd do kláštera. Obdobně účelový a schematizovaný je i „deník“ sestry Tobie, podle kterého Lena rekonstruuje historické události. Místo osobité výpovědi připomíná spíše materiál sestavený přímo pro hlavní hrdinku a její snahu poznat minulost – příznačné například je, že Tobie tu svá velká přiznání nerozvádí, ač by měla mít podíl na jejím vztahu k víře: „Neboť kdykoliv od té chvíle, co mi zjevila [Panna Maria] tajemství Evaristina mateřství, pomyslím na Ni, stočí se mi myšlenky k tajuplnému Zvěstování a Panenskému početí, jež sice chvalořečí celý svět, ovšem – aniž by kdo věděl, za jakých okolností se Marii přihodilo. Samozřejmě, mysterium fidei, říkají se zbožným úsměvem kněží, ovšem – mně se při té představě nyní útroby svírají hnusem a bolestí a nemohu si pomoci – požehnané fiat mi spíš než co jiného zní jako zoufalý, bezmocný vzlyk.“ Když se i po takovém „deníkovém zápisu“ pokračuje v dějinné rekonstrukci bez potřeby se k němu vracet či jej vůbec jakkoli tematizovat, je to v rozporu s věrohodnou představou o deníku řádové sestry.

Tento „velký román“ je napsaný vcelku mizerným jazykem s topornými, rádoby originálními přirovnáními: „Obě budovy se o sebe opíraly jako dva nevidomí, jimž se poštěstilo přežít jakousi katastrofu, která toto místo v minulosti zjevně postihla…“; „… opevnit se ve své samotě, z níž jako z kamenné věže odrážela zištné zájmy bližních, kteří se na ni dobývali…“; „bezmocná jako neplavec v bouřlivých vlnách výčitek“; „lopaty, které se do mučených těl zalouply lehce jako lžička do nákypu“. Nechybí ani floskule a fráze typu: „V klášteře teď ale zjevně nebyl nikdo, kdo by se tu o to postaral, a hlavně – ona teď tuhle práci potřebovala. Dokonce víc než ta práce ji…“; „‚Aby se člověk osvobodil, aby mu narostla křídla, musí se nejdřív octnout na samém okraji propasti,‘ řekla jednou. ‚Tak – a teď leť.‘ Co se jí, Marty, týče, byla si jistá, že nikdy nepotkala lepšího kněze, než byla Evarista“.[6]  Je ovšem třeba uznat, že právě z jazykového hlediska v knize dojde k jedinému skutečnému zázraku – tím je počeštění Polky Agnezsky. Tato postava totiž hovoří po ránu v refektáři směsicí češtiny a polštiny, když však rekapituluje svůj tragický osobní příběh a lze očekávat, že bude polština v její promluvě ještě výrazněji vystupovat, přejde naopak do hladké a plynulé češtiny, aby se posléze, po několika stranách, zas Agnezska vrátila ke směsi češtiny a polštiny.

[…]

Co znamená práce s jazykem a také otázka původnosti a invence si lze uvědomit na srovnání:

„Když je dobrá služba a nechá nás na pokoji, začne naše akademické odpoledne. Sejdeme se na záchodě nebo na umývárně, posadíme se na bedny a škopíky od marmelády a na všelijaké židličky, které jsme si vyrobily, posloucháme přednášky a horlivě si píšeme poznámky. Růženka přednáší ze svého oboru, archeologii a estetiku. Nina nás učí různé cizí jazyky, Járinka přednáší historii, každý něčím přispěje. Zapomínáme na svět kolem sebe. Hltáme každé slovo, snažíme se pamatovat si, pochopit, jako nejpilnější studenti na univerzitách. Debatujeme o teologii, filozofii, umění, o politice, není oboru, který by nás nezaujal, o kterém bychom se nechtěly poučit. Záchod je naše řečnické kolbiště, naše univerzita, naše všechno, návrat k životu, vzdělání, k vědomí, že naše léta nejsou docela promarněná, ale že si přece – vzdor všem zákazům a trestům – něco z nich odneseme“ (Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky, s. 80–82).

„Bok po boku dřely v cihelně, na cele si opakovaly francouzská nebo anglická slovíčka, každou neděli se plížily otevřenou chodbou na vězeňskou univerzitu. […] A tak se o nedělích scházely v umývárně na konci chodby, sedávaly na zašlých studených kachličkách pod vyschlými sprchami a koryty umyvadel, natěsnané na sebe, že by se mezi nimi neprosmýkla ani rybenka, co jich po plesnivé podlaze umývárny rejdila celá hejna, kouřily balenyka, jediný luxus, který si v šutru mohla dopřát každá – a poslouchaly. Ona, Bohdanka, taky. A i když doma vychodila sotva pár tříd obecné, tady se k ní chovaly, jako by měla rovnou Oxford, vzali ji do party a taky na cestu kolem světa, i když z toho plesnivého baráku nevystrčila nos. Tak třeba profesorka Vacková je brala co měsíc do Itálie, když přednášela antiku, anebo spisovatelka Svobodová klidně za oceán, když vyprávěla o románech z amerického Jihu, a na trase byly i výpravy za hranice tohoto světa, když k nim po generálním stěhuňku šoupli ženské z Vatikánu“ (Bílá Voda, s. 228–229).[7]

U Šimkové je zachycena původní, prožitá a promyšleně reflektovaná konkrétní situace s přesahem, u Tučkové máme co do činění jen s plytce ozvláštňovanou variací na Šimkovou. Obdobně Tučková upravuje Jirousovu báseň, v níž zamění dvě slova, aby to vycházelo na jména postav v její knize. Podobných „parafrází“ v knize nacházíme tolik, že se nabízí i otázka – co je vlastně Tučková a jaký je nakonec její tvůrčí vklad?[8] Do jisté míry je Bílá Voda jen jakýsi podivný román-kompilát,[9] sedm set stran převážně neinvenčních a nepřesných, zavádějících přepisů a variací.

[…]

Rozpaky vzbuzuje dále způsob, jakým zachází s fakty. Tak například postava kněze Jana mohla jen těžko před rokem 1979, kdy byl propuštěn, číst Jirousovu báseň z Labutích písní, neboť je v té době Jirous ještě ani nezačal psát. Nebo Tučková nekriticky přejímá tradovaný mýtus o Felixi Davídkovi, že uděloval ženským vězeňkyním přes zeď rozhřešení a požehnání – Valdice a Mírov, kde Davídek byl, byly mužské věznice.[10]  Způsob, jakým autorka s fakty tohoto druhu zachází, nelze pokládat za autorskou licenci, ale pouze za projev nedůslednosti. Na faktech totiž obzvlášť v takovém literárním žánru, který by měla naplňovat Bílá voda, záleží – historický román vyžaduje autorovu zběhlost v dané době a reáliích, dobře a nepovrchně modelovat takovou prózu lze jen z poznaného a pravdivého. Tučková změní jméno Felixe Davídka, a tím naznačuje jistou distanc od osoby, jejíž osudy si pro román upravuje. Ale například I. M. Jirous či Růžena Vacková zůstávají v knize přítomni, aniž by autorka jejich jména upravila, přestože v rozporu s historickými fakty mění jejich osud.[11]  Smysl to dává pramalý, spíše žádný.[12] Člověk nabyde podezření, že jsou zde tyto osobnosti zmíněné jen na efekt. Podobně neuvěřitelnou sestavu uměl blahé paměti nasadit leda František Kožík, kdo by býval byl řekl, že se ještě dnes někdo pokusí jít v jeho stopách.

[…]

Jak nekriticky je román Tučkové v řadě ohlasů přeceňován, je svým způsobem fascinující.[13] Jonáš Zbořil si například myslí, že v knize Tučkové objevil nový žánr, „román umlčených“.[14] Petr Nagy má pocit, že je to kniha roku,[15] Radim Kopáč soudí totéž, ale vzhledem k tomu, že v jeho případě se kniha roku objevuje co měsíc, to nelze brát příliš vážně.[16] Petr Fischer se domnívá, že jde o novou „ženskou ‚bibli‘“, i když připouští, že „Bílá Voda jistě neotevře církevní debatu nad svěcením žen“ – k tomu lze dodat, že ani nemusí, debata je přítomná několik desetiletí v Čechách i ve světě, jen o ní daní publicisté nevědí.[17]

To, co se v Čechách dnes obecně pokládá za velký historický román, dává sotva zprávu o naší historické zkušenosti – konce žánru je dosaženo, když plodí už jenom kýč a paskvil a imitaci.

[…]

 

Poznámky

[1] Kromě toho vznikla k Tučkové i debata Kritika v diskusi: obdivuhodné gesto, nebo dobrý román? (Host č. 5/2022). Řešily se náklad i prodeje a takzvaný kvalitní mainstream, a přestože padlo několik výtek ke stylu a kompozici, zaujalo jakési olbřímí množství nastudovaných dokumentů a desetiletí příprav, byť ani jedno z toho dobrou literaturu samo o sobě nezaručuje. Připomínky se skryjí ve výrocích různé úrovně, např. K. Fleyberková si stěžovala, že se nedokáže na postavy řádně „naladit“. P. Fischer a J. Chuchma se dali slyšet, že už kdysi jeli kvůli knize Tučkové do Žítkové, tak si dojedou i do Bílé Vody, asi podle vzoru, když číst Viktora Huga, tak jedině u Waterloo, Zvoník od Matky Boží pak ovšem od požáru Notre Dame už není tím, čím býval kdysi.

[2] P. Nagy a K. Čopjaková v pořadu u J. Chuchmy podali v tomto ohledu fenomenální výkon – Nagy např. konstatoval, „že může některé ženy od vstupu do církve odradit právě to, že všichni kněží jsou muži…“. K tomu lze jen dodat, že konverze nepodléhá stejným pravidlům jako snaha o přijetí do pánského klubu. Taková otázka je v případě konverze sotva sekundární (… a to je co?, Česká televize, 10. 5. 2022).

[3] „Čtenářům Bílé Vody nezbývá než smeknout před hloubkou a rozsahem spisovatelčiných rešerší…“ (Petr Nagy: Kniha týdne a snad i roku: Kateřina Tučková napsala velký román o víře, totalitě a ženské emancipaci, Deník N, 24. 4. 2022). „Historický výzkum, který podnikla Tučková při psaní Bílé Vody, byl nepochybně úctyhodný“ (Olga Pavlova: Precizní řemeslo, A2, č. 19/2022).

[4] Což lze doložit, když začne člověk vyvracet jakékoli závěry, které tato pavěda prezentuje – že někdo četl včera pět minut a dneska deset, má asi tak stejnou výpovědní hodnotu jako výrok, včera pršelo a zítra bude zas.

[5] O. Nezbeda: „I Kateřina Tučková v jednom z rozhovorů říkala, že by ráda, aby ta kniha způsobila když ne společenskou změnu, tak aspoň debatu o větší účasti a emancipaci žen v katolické církvi. Je dnes něčeho takového literatura mocna?“ – K. Eder: „Zmiňuju to i v té kritice, že pokud je toho nějaká literatura mocna, tak literatura Kateřiny Tučkové“ (Kritika v diskusi: obdivuhodné gesto, nebo dobrý román?, Host č. 5/2022). „Avšak tentokrát jde autorce o víc: na základech nespravedlivě opomíjeného utrpení řeholnic vystavět pevný argument pro emancipaci žen v katolické církvi. Těžký úkol pro literaturu“ (Kateřina Čopjaková: Předat klíče kněžkám, Právo, 29. 4. 2022).

[6] „Čím dále čtenář románem postupuje, tím jasnější je, jak výjimečný má autorka styl. Jak intenzivní a přirozenou vypravěčku v sobě našla. Jak funkčně kreslí postavy a situace, jak šikovně míchá prvky detektivní, mysteriózní, málem hororové, spirituální, lyrické a občas i trochu groteskní – a kouzlí obratem atmosféru strhující a hutnou tak, že by se dala krájet“ (Radim Kopáč: Bílá Voda za sto procent: Kateřina Tučková je zpět na vrcholu, iDnes, 29. 4. 2022). „Autorka si najde téma, rešeršuje, […] a nakonec vše sepíše do podoby autentizující prózy, která je sice fikcí, ale zároveň vstřebává mnohé historické zajímavosti, evokuje ‚dokumenty‘ a zároveň popisuje, jak hrdinka čte, hledá v knihovně nebo archivu. Tedy tak trochu modernistický trik románu o psaní románu. Tomuto postupu podřizuje i styl, který je rozhodně věcný a neoplývá básnickou odvázaností či obecně literární expresivitou. […] Hodiny pročítáme řádky, jejichž záživnost většinou odpovídá administrativnímu stylu, jsou suché, rozvláčné, obšírné – a jejich stylistické nakažlivosti podléhají i ‚nedokumentární‘ kapitoly…“ (Eva Klíčová: Dějiny jako volný výběh pro literární postavy: nejen o románu Kateřiny Tučkové Bílá Voda, A2larm, 21. 5. 2022). „Důležitou roli hraje i autorčin poutavý styl, který dokáže udržet čtenářovu pozornost i na stovkách stránek. Když k tomu přičteme marketingovou kampaň nakladatelství, vyjde nám z toho nejen velký mediální ohlas, ale také na české poměry neuvěřitelně vysoký náklad 120 tisíc výtisků v prvním vydání. Kromě možných literárních ocenění dílo pravděpodobně přinese popularitu příhraniční obci Bílá Voda…“ (Olga Pavlova: Precizní řemeslo, A2, č. 19/2022).

[7] Vztah politických a jiných vězeňkyň nebyl jednoduchý, viz korespondenci R. Vackové i její fejetony (srov. Jistoty, Lidová demokracie, 1. 8. 1968), dále knihy Dagmar Šimkové, Boženy Kuklové-Jíšové, Albíny Palkoskové ad. V důsledku zvoleného postupu převypravování příběhu druhých na prostoru jedné či dvou kapitol vzniká idealizovaný a zploštěný obraz. Se složitou realitou ženských věznic padesátých let a zejména jejich proměnou v letech šedesátých, která se hlavní hrdinky týká a zde není vůbec zaznamenána, to má pramálo společného.

[8] Pokud píše Josef Chuchma, že „se její hlas nedá zaměnit“ (Skřípající monument, Respekt, č. 18/2022), dalo by se s tím jistě polemizovat – její hlas spíš nemá kontury.

[9] Například srov. vzpomínku na Ninu Svobodovou, která si kupovala mýdlo, schovávala ho a poté rozdávala spoluvězeňkyním k svátku či narozeninám (Kamínky, Hradec Králové 2000, s. 86–87), a Tučkovou v kapitolách Evangelium podle Bohdanky; či knižní rozhovor s Javorovou: „Ale z daru kněžství čerpám stále – nejde ho odepnout jako brož nebo sundat jako náramek“ (Zdeněk Jančařík: Ty jsi kněz navěky, Portál 2020, s. 115) a Tučkovou: „Že sacramentum ordinis nelze zrušit, že to není metál“, dále variace na Javorovou (s. 152–153) ve vztahu k porevoluční situaci. Podobných „totožností“ je vícero. Nezáleží na tom, jestli Tučková přizná zdroj v doslovu či nikoli, podstatné je, jakým způsobem s materiálem naloží, pouhá parafráze nebude pro literaturu nikdy dostačující. Pokud člověk dané knihy zná, promění se Bílá Voda v podivné déjà vu. Je třeba si položit otázku, proč číst Tučkovou, když se nabízejí knihy, které „vytěžila“ a podrobila „rešerším“.

[10] Srov. tematické číslo časopisu Paměť a dějiny, věnované F. Davídkovi, tajné církvi aj. (č. 4/2020). Obdobně může být zavádějící poznámka postavy Bohdanky na adresu pohřbívání dětí v Ďáblicích, k tomu srov. zejm. Michal Louč: Ďáblický hřbitov: místo paměti a druhého a třetího odboje, ÚSTR 2021.

[11] Nesoulad není v ohlasech tematizován, zpravidla se publicisté smíří s vítězstvím, když identifikují, že Leopold Plojhar byl Josef (Johana Hovorková: Smutek na konci světa, Týdeník Forum, 21. 4. 2022), případně že otec Felix je Felix Maria Davídek a postava Evaristy odkazuje k Ludmile Javorové (Petr Fischer: Kacířské návraty do minulosti. Nový román Kateřiny Tučkové vyzdvihuje kreativní ženskou neposlušnost, Lidové noviny, 30. 4. 2022; Mirka Kundratová: Uprostřed klášterních tajemství, Lidové noviny, 9. 4. 2022).

[12] Autorka sama v rozhovorech naznačuje, že jejich jména upravila či je „překřtila“ proto, aby „nepoužívala skutečné charaktery, ale jaksi umožnila čtenáři, kterého by to zajímalo, se dopídit nějakých detailů o životě těchto postav“ (Tučková: Komunisté měli na likvidaci řeholnic systém: chci jim vydobýt více respektu, rozhovor pro DVTV vedla Daniela Drtinová, 5. 5. 2022). Předpoklad pokračujícího čtenářského vzdělávání se nemůže podílet na tvorbě postav. Projektovat cokoli jako čtenářskou pobídku má své důsledky, obhajitelná tato motivace nebude nikdy: „Beletrie má tu vlastnost, že pokud není sama o sobě dobrá, není k ničemu“ (Flannery OʼConnorová: Tajemství a mravy, Argo 2019, s. 69).

[13] Světlou výjimku z pravidla představuje recenze Aleny Scheinostové: Bílá Voda – když je všeho příliš (Katolický týdeník, 24. 5. 2022), která se zabývá problematickou historicitou, senzacechtivostí, neúnosným množstvím příběhových linií a témat, „překvapivým“ rozuzlením, jazykem a stylem promluv i některých, zejména stranických dokumentů. Lze souhlasit s jejím závěrečným konstatováním: „Spíše tu máme jen poněkud těžkopádnější Šifru mistra Leonarda v tuzemské verzi a s feministickým přesahem.“

[14] „To je mimochodem na románech Kateřiny Tučkové nejpoutavější. Vrací se do minulosti ne proto, aby exaktně popsala historii (i když v tomto ohledu působí její texty až přepečlivě), ale aby poskytla prostor násilně umlčeným hlasům. A protože těmto výpovědím dosud nikdo nenaslouchal, čtenáře zasáhnou s čerstvou silou. Chtělo by se říct, že Tučková vymyslela nový žánr. Nepíše historické romány, ale romány umlčených. Není jediná, kdo s takovým psaním sklízí úspěchy. Podobným způsobem reprezentuje nevyslyšené hlasy například Karin Lednická“ (Jonáš Zbořil: Tučková píše o hrdinství umlčených žen: Bílá Voda bude knihou roku, Seznam Zprávy, 19. 5. 2022; dále Týž v podcastu Kulturák, 24. 5. 2022).

[15] „Proto nezbývá než konstatovat, že jestli v letošním ročníku Magnesie Litery chybělo mezi nominovanými beletristické dílo hodné titulu Kniha roku, napřesrok by se takovým vhodným adeptem mohla stát právě Bílá Voda Kateřiny Tučkové – jedním slovem velký román, zdařile využívající archivních dokumentů i prostředků fikce a nenásilně propojující historické téma se současnou debatou o ženské emancipaci“ (Petr Nagy: Kniha týdne a snad i roku: Kateřina Tučková napsala velký román o víře, totalitě a ženské emancipaci, Deník N, 24. 4. 2022).

[16] Radim Kopáč: Bílá Voda za sto procent: Kateřina Tučková je zpět na vrcholu, iDnes, 29. 4. 2022.

[17] Petr Fischer: Kacířské návraty do minulosti: nový román Kateřiny Tučkové vyzdvihuje kreativní ženskou neposlušnost, Lidové noviny, 30. 4. 2022. Srov. korespondenci Josefa Zvěřiny: „Chceš pochopit důvody… Ale v hořké sklíčenosti Ti opakuji: z těch argumentů, které se uvádějí proti svěcení žen, nepokládám ani jeden za teologický! Je to prostě stav, který byl vytvořen společenskou a kulturní situací minulosti, který bohužel přežívá a který nemohu zatím ani já, ani Ty změnit (18. 2. 1982, Ke kněžství ženy: korespondence Josefa Zvěřiny a Mireii Ryškové /1980–1986/, eds. Lucie Šmídová a Mireia Ryšková, Univerzita Karlova 2022, s. 48).