Přinášíme závěrečnou část textu, v němž Barbora Čiháková na vybraných příkladech reflektuje současnou zdejší produkci „vzdělávacích“ publikací pro mládež.
 


Kniha Markéty Lukáškové Co vás v dějáku nenaučili (Motto, 2022) je zajímavá už jen bezděčnou ironií v názvu.[20] Autorka v předmluvě zmiňuje, že chtěla doplnit běžné školní osnovy o informace, které se k studentům nedostávají. Publikace je v mnohém „výstupem“ z jejího podcastu, přičemž autorka nebere v potaz, že to, co snesou internetové rozprávky, nemusí unést tištěná publikace. Když se podíváme například na kapitolku, která popisuje sametovou revoluci, a porovnáme ji s výkladem této události na české Wikipedii, dojdeme k zajímavému zjištění:

„V osmdesátých letech dvacátého století se východní blok začal hroutit nejprve v Polsku. Tam to v roce 1980 vyústilo v masové protesty v gdaňských loděnicích, což mělo za následek vznik nezávislých odborů Solidarita. V roce 1981 bylo členy odborů celkem deset milionů Poláků a až po nátlaku v roce 1989 došlo k legalizaci Solidarity a částečně i ke svobodným volbám, které potom drtivě vyhráli zástupci nekomunistických stran. Tím byl odstartován onen dominový efekt pádů režimů ve střední Evropě a po pádu komunismu v Polsku následoval pád komunismu v Maďarsku, Rumunsku a ve východním Německu“ (M. Lukášková, s. 140).

„V 80. letech 20. století se začínal hroutit Východní blok díky nespokojenosti občanů s politickým a ekonomickým vývojem jednotlivých států, což v Polsku v roce 1980 vyústilo v masové protesty v gdaňských loděnicích, které měly za následek vznik nezávislých odborů Solidarita, jehož členy bylo v roce 1981 okolo 10 milionů Poláků. V roce 1989 došlo po dalších nátlacích a protestech proti vládě k legalizaci Solidarity a k částečným svobodným volbám, které drtivě vyhráli nekomunističtí zástupci, čímž se odstartoval dominový efekt pádů komunistických režimů ve střední Evropě. Po pádu komunismu v Polsku následovaly další pády komunistických režimů v Maďarsku, Rumunsku a ve Východním Německu“ (Wikipedia).

Namátkově by se dalo takto citovat z dalších stran (srov. například kapitoly o akcích StB Kámen a Neptun s příslušnými hesly na Wikipedii). Stejně tak Lukášková nakládá s pasážemi, které si nepřiznaně „půjčila“ z článků a rozhovorů jiných, například z pořadu Adama Drdy pro Český rozhlas pojednávajícím o odpálení sochy Klementa Gottwalda Ondřejem Stavinohou:

„Na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce v Příbrami stála kdysi socha Klementa Gottwalda. Před půlnocí 23. srpna 1978 k té soše přijel Ondřej Stavinoha a umístil na ni výbušninu…“ (M. Lukášková, s. 117).

„Na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce ve středočeském městě Příbrami stála kdysi socha Klementa Gottwalda, ‚prvního dělnického prezidenta‘. Před půlnocí 23. srpna 1978 přišel k soše Ondřej Stavinoha a umístil na ni trhavinu…“ (Adam Drda).

„Výbušninu ze šachty Stavinoha poschovával na ubytovně a s kamarádem Františkem si naplánovali, že na výročí okupace, tedy 21. srpna v noci, sochu odpálí. Pak si spočítali, že trhaviny budou potřebovat víc, a tak do svého plánu zasvětili i dalšího kamaráda, Františka Týsla, a ten jim opatřil další materiál. Ale to byla právě ta osudová chyba…“ (M. Lukášková, s. 117).

„Výbušniny ukryl v posteli na ubytovně a s Polákem se dohodli, že 21. srpna 1978 půjdou v noci na příbramské náměstí a odpálí sochu. Zdálo se jim ale, že trhavina nebude stačit, a tak do plánu zasvětili známého z hornické ubytovny Jaroslava Týsla, který opatřil ještě další výbušninu“ (Adam Drda). A tak dále.

Lukášková sice závěrem této kapitolky decentně přiznává, že Stavinohovy vzpomínky zaznamenal Český rozhlas a na rozdíl od Wikipedie uvádí rozhovor jako zdroj v soupisu literatury, avšak v samotném výkladu zamlčuje, že někdo konkrétní se Stavinohou vedl rozhovor, a je tedy jeho autorem. A takto by se dalo knihou dále listovat a dokládat, které části Lukáškové ve skutečnosti nepatří a které si pouze pro svoji publikaci „vypůjčila“ bez ohledu na to, že je takový postup porušením autorských práv.[21] Nás v „dějáku“ sice učili ledasco, možná na něco zapomněli a jiné se nestihlo, ale určitě nás neučili opisovat a podvádět. Adekvátním řešením by bylo stáhnout plagiátorskou publikaci z distribuce. Odpadla by tím i potřeba zabývat se autorčiným slovníkem, křečovitě hovorovými výrazy (bordel) a bizarními pokusy dokládat řečené citacemi z filmů: „Jak říkala Jiřina Bohdalová ve filmu Nesmrtelná teta: ‚Štěstí pomine, rozum se ztratí. Jenom já, závist, jsem věčná.‘ A komunisté to dobře věděli. Uměli v lidech probudit ty správné emoce a pak s nimi manipulovali jako se šachovými figurkami“ (s. 12).

Kniha je však závěrem ještě doplněna sérií rozhovorů s pamětníky. Každému předchází drobný odstavec, z nějž lze vyvodit, že dotazovaný je vstřícný a leckteří z nich autorce připomínají její prarodiče. Lukášková podle všeho netuší, že i formát interview má svá pravidla a že odpovědi mohou zahrnovat i problematické výroky, se kterými by se tazatel měl umět vypořádat. To lze ukázat na posledním rozhovoru (s příznačným názvem Mně nic nechybělo, hrál se fotbal, dal jsem se na myslivost, jíst bylo co) s člověkem, jenž vstoupil do komunistické strany roku 1970 a byl členem Lidových milicí: „Do Lidových milic jsem šel dobrovolně. Bylo nás pár kluků, parta kamarádů, tak jsme se domluvili. Bylo to jako jít třeba k myslivcům. A když to zrušili, tak k nám domů dojel chlap a chtěl veškeré vybavení zpátky. […] Bylo vždycky takové cvičení. Střelby, pochody. Chodívali jsme v noci hlídat sklad. Mívali jsme sraz u Dyje, to bylo parádní. Byli jsme tam parta kluků, kýbl piva jsme tam dotáhli a bylo nám krásně“ (s. 221). Zjihlé a místy i trochu chaotické vzpomínky nechává Lukášková bez komentáře či dalších otázek. Namísto toho v závěrečné kapitole A ponaučení? zrelativizuje vše, „co nás v dějáku nenaučili“, bohorovným posláním: „Každý se v té době snažil žít svůj život tak, jak uměl a zvládl, a tak, aby se měl dobře. To často znamenalo žít v jakési symbióze s režimem. Dnes je opravdu těžké to někomu zazlívat nebo vyčítat, když člověk slyší jednotlivé příběhy lidí v kontextu toho, kde vyrůstali a co všechno, nebo spíš jak málo o světě okolo sebe věděli. U jednotlivců se to přece dá všechno pochopit“ (s. 223).[22] Nesnadná minulost se tu bagatelizuje a zamlžuje nánosem klišé a banalit.

 

 

Máme zde tedy co do činění i s důsledkem snahy pragmaticky čerpat z rezervoáru „popularizátorů“ a influencerů ze sociálních sítí, jejichž prostor je zpravidla zaplněn bohapustým žváním. I tyto knihy jsou ovšem v četných ohlasech chváleny a dále doporučovány studentům.[23] Svéráznou podobou tohoto fenoménu je Karolína Zoe Meixnerová, která studovala na vysoké škole, dokonce i obor, jemuž se věnuje ve své knize, ale na veškeré jeho dobré zásady se rozhodla rezignovat. Průvodce literární hysterií 19. století (CooBoo, 2022) není ničím jiným než výplodem sociálních sítí.[24] Meixnerová se na nich proslavila krátkými videi, kde se převléká za známé spisovatele a zmiňuje pikanterie z jejich životů. Tento formát nalákal dostatek lidí, aby si toho všimlo i pohotové nakladatelství, a tak se i Meixnerové Průvodce stal příkladem úspěšného podnikatelského modelu.[25] Autorka si ze svého profilu udělala prosperující podnik – vytvořila výukové materiály a sestavila přednášky plné nepůvodních a rádoby vtipně prezentovaných „myšlenek“, s nimiž objíždí i školy.[26]

Princip Průvodce je jednoduchý – dílo se odsune na vedlejší kolej a předmětem zájmu se stávají životopisy redukované na pikanterie, zejména postelovou problematiku. V podobě vulgarizované a banální se tak mimoděk navrací spor o dílocentrické pojetí literatury, jejž nadčasově glosoval Robert Musil: „Co by člověk říkal tomu, kdyby univerzitní posluchači při fyzice poslouchali nebo se učili životopisy Keplerovy a Newtonovy, souvislosti mezi jejich osobami, dobou a dílem, ale nic o jejich systémech, v nichž se poznatky fyziků řeší? Právě to se však děje v literatuře…“ (Eseje, Československý spisovatel, 1969, s. 45). Hodina biologie by podle vzoru Meixnerové vypadala následovně: Matthias Jacob Schleiden byl velmi špatný advokát, netřeba se divit tomu, že jeho advokátní kancelář zkrachovala. Ze složité životní situace neviděl žádné východisko, a tak se rozhodl spáchat sebevraždu. Bohužel byl asi tak dobrý střelec jako právník. Střelil se sice do hlavy, ale pokus byl neúspěšný a přežil. Následovala rekonvalescence a evidentně radikální přehodnocení primární kariérní volby. Stal se přírodovědcem. Byl jedním ze zakladatelů buněčné teorie. Buněčná teorie je zábava. Zkuste si o ní něco najít. Co by bylo na hodinách biologie, fyziky a chemie snad až nepřístupné, má být v hodinách literatury vítáno jakožto jakýsi zábavný prvek. Ten spočívá v koncentraci na všechny možné „kontroverze“, klepy, drby, šprochy, nepodstatnosti a intimity. Čtenář se dozví, že Mrštík, Sova a Šalda údajně navštívili tutéž prostitutku, ale už ne to, jaký má Šalda podíl na literární kritice, Sova na poezii a Mrštík na dramatu.

Jak je typické pro celou influencerskou produkci, i Průvodce je psán pseudomladistvým žargonem (místo vychovatel se užívá „profi chůva“; Rukopisy jsou „oplodňováky“ a „stopéro falzum“ apod.). Takové výrazy považuje autorka za natolik inovativní a vtipné, že je opakuje dokola, a to i na prostoru jedné strany (Dobrovský „vyfasoval“ přezdívku, Sabina, Frič a Sladkovský „vyfasovali“ šibenice, s. 14). O autorech pojednává s vlezlou žoviálností (Hanka je Venda, Čelakovský Franta aj.), vše je křečovité a zhusta prvoplánově vulgární („jeden tiskař s koulema se však přece jen našel“, s. 71), napořád se řeší, kdo a kdy a s kým. Průvodce má bohaté ilustrace (Veronika Šálková), výrazné grafické řešení s rámečky a citacemi (pochopitelně se vše uvádí bez zdrojů, nedejbože, kdyby si chtěl nějaký student přečíst po citátu knihu celou), obsaženy jsou též tipy na výlet do míst, kde se spisovatelé narodili či kde zemřeli, nechybí kolonka „rodinná pouta“ o příbuzenských vztazích. Vše plní svůj účel neunavovat a neotravovat myšlením. Asi nepřekvapí, že Meixnerová má k cizímu majetku podobně ležérní vztah jako Lukášková – mnohé pasáže v její knize jsou pouhou variací na jiné popularizační knihy.[27] Student se může například dozvědět, že si Mácha podal Lori na tisíc způsobů – přečtěte si jeho Cikány. Že byl Zeyer homosexuál, má vyplývat z toho, jak znázornil některé mužské postavy. Vše tu pouze zamlžuje a ignoruje věci v literatuře podstatné. Hlavní problém autorčina přístupu ilustruje již její výchozí předpoklad, který zazněl v jednom podcastu: „jak učit o něčem, co je vlastně nuda…“[28] Dobrá literatura může být vším, ale nikdy není nudná. Až k trapnosti nudný je zato přístup Meixnerové, která stereotypně vyzdvihuje pouze to nepodstatné, například že byl Mácha asi „hovado“ a že měl, světe, div se, nějaký sexuální život, přestože ten mají koneckonců takřka všichni na téhle planetě – ale jen Mácha napsal Máj. Proč má být studentům podsouváno to obyčejné a odpíráno to výjimečné?

„Celé devatenácté století bylo dobou ustanovování novodobého českého národa, začátkem století se dokonce mluví o vzniku českého národa, s čímž je spojené národní obrození, tedy obnova českého jazyka a české kultury. Uf. To zní složitě. Tak to zkusme trochu zlehčit“ (s. 11). V úvodní kapitole knihy Meixnerové je bezděky pojmenován problém, který sdílejí všechny zde pojednané knihy. Dopracovat se vzdělání není snadné, vyžaduje to námahu, nelze ho nabýt cestou podbízivého zkreslování a banalizace. Výtvory tohoto pseudopopularizačního trendu rezignují na složitost světa, o němž je tu podsouvána lživá představa. Předkládány jsou primitivní spisky psané ubohou češtinou, přitrouble familiárním stylem, který implicitně předpokládá, že mladí lidé nedokážou vstřebat žádnou složitější myšlenku. Řekla bych naopak, že si mladí lidé zaslouží více důvěry, než jakou jim nabízí pseudovyprávěnka Michala Klímy, ukradené zboží Lukáškové, rádoby životopis Vopěnky, variace na Deklaraci od spisovatelů, vzniklé snad během obědové pauzy, nebo Meixnerové rádobylechtivé čtivo. Podobných publikací je bohužel víc a rychle přibývají, neboť je to dnes marketingově osvědčený model.[29] Nedávno si na své přednášce v Libri prohibiti historik Michal Stehlík (spoluautor podcastu a posléze stejnojmenné knihy Přepište dějiny) postěžoval na mladé (podotýkám, že mezi ně zahrnul i moji generaci), že životopis Havla budou znát jen z filmu, 20. století z Kosatíkova seriálu pro Českou televizi, ale složitou biografii jeho kolegy už nebudou schopni přečíst, protože bude čítat 300 stran a takové knihy přece nečtou už ani dnešní třicátníci. Do jisté míry by bylo možné s touto prognózou souhlasit, neboť působí jako sebenaplňující se proroctví. Další generace takové mohou být, pokud jim budeme nadále za nezájmu, či dokonce podpory odborné a kritické veřejnosti podsouvat výtvory druhého a třetího nálevu a sebeobelhávat se, že to je to nejlepší, co pro její bezbolestné a zábavné vzdělání můžeme udělat. Když budou děti pořád chlácholivě utvrzovány v dojmu, že jsou našimi idioty, byť třeba jakkoli milovanými, s největší pravděpodobností nás nezklamou. Tento krátkozraký přístup zakrývá podstatu problému: dáváme málo, ba někdy méně než nic, ale divíme se, že nedostáváme nazpět.

 

Poznámky

[20] Vychází z podcastu Příběh, který se opravdu stal (nominace na Křišťálovou lupu), na podzim loňského roku měl okolo 1200 odběratelů (viz rozhovor pro Reportér, vedla Kristina Komůrková, 7. 11. 2022, dostupné on-line: https://reportermagazin.cz/a/pLMpE/mladi-lide-znaji-pelisky-ale-tu-dobu-skoro-vubec). Doporučující anotace a nadšené ohlasy se objevují na různorodých lifestylových internetových portálech (texty jsou vždy totožné, uvedení renomované autorky, anotace, krátký citát, viz http://www.everydaymagazin.cz/kultura-rozhovory/6116-co-osnovy-dejepisu-na-zakladce-opominuly; https://www.magazinelita.cz/clanek/11246-co-osnovy-dejepisu-na-zakladce-opominuly-to-doplnuje-marketa-lukaskova/; https://www.magazininspirace.cz/co-osnovy-dejepisu-na-zakladce-opominuly-to-doplnuje-marketa-lukaskova-v-knize-co-vas-v-dejaku-nenaucili ad.) i „literárních“ serverech (např. Nedošínská, Ivana: Moderní české dějiny tak, jak je neznáte, literarnisvet.cz, 19. 9. 2022) v průběhu celého podzimu 2022. Kromě citátů z uvedených rozhovorů dále též Skrz psaní a vymýšlení příběhů dokážu líp rozumět světu okolo sebe, rozhovor vedla Martina Vlčková, Knihkupec 2, 2022, č. 8, říjen, s. 8–9.
[21] „Byla to sranda, moje redaktorka [Tereza Čechová] mi občas vracela určité pasáže knihy s tím, že znějí jako referát dějepisu. Měla pravdu, občas jsem se tak zaměřila na fakta, že jsem zcela zapomněla na sebe. Tyto pasáže jsem musela vzít a předělat, takzvaně je pomarkétit. I to mělo ale své meze, nechtěla jsem fakta nijak zkreslovat svým pohledem,“ konstatuje v rozhovoru Lukášková. Její modus operandi tedy spočíval v tom, že „pomarkétila“ texty jiných autorů, jen k tomu možná měla přistoupit radikálněji a lépe zahladit stopy vlastního počínání (rozhovor vedl Tomáš Souček, Mladá fronta Dnes – Jihočeské vydání 33, 2022, č. 248, 24. 10., s. 12).
[22] „Mnohem důležitější je učit se kontext – mluvit o náladě doby a pohnutkách lidí, kteří podporovali totalitní režim a podobně,“ říká sama autorka, přestože takové pohnutky v knize nesledovala a nedokázala je ani opatřit relevantním komentářem (rozhovor pro Vlasta.cz vedla Hana Halfarová, 17. 11. 2022).
[23] „Za každý čtivý a faktograficky poměrně přesný pokus přiblížit zejména mladší generaci důležitou látku, jejíž (ne)znalost stále má zásadní vliv na naši současnou i budoucí politiku, buďme každopádně rádi. Těch pár chybiček a nejasných formulací lze odpustit, a pokud vyvolají u mladších čtenářů nutkání zeptat se na jejich význam rodičů či prarodičů, pak kniha vlastně plní svou funkci ještě lépe“ (Liška, Martin: Když banány byly jen na Vánoce a do zahraničí nestačil jen pas, iLiteratura, 25. 11. 2022). Dále pochvalně na adresu knihy M. Lukáškové viz Nagy, Petr: Co vás v dějáku nenaučili o literární hysterii, Deník N 5, 2023, č. 31, 13. 2., s. 15.
[24] Desetitisíce sledujících na Instagramu a TikToku, autorka podcastu (nominace v rámci Křišťálové lupy), po rozhovorech poskytnutých pro jiné podcasty navazují další pro veřejnoprávní média a známé platformy (DVTV), vše ústí v pozitivní recenze v denním tisku. A nikdo se nad ničím nepozastavuje. Například Havlíčkové se rodí jednou za sto let, dnes nám schází ostřejší lokty, rozhovor pro podcast Momenty Gabriely Jurzykowské, 1. 7. 2022. Ego roste, ale nejsem namyšlená pipina: smyslem je vzdělávat mladou generaci, podcast Guláš Jakuba Štěpánka, září 2021 (podcast je vázán na webové stránky Novinky.cz, viz informaci autora podcastu, dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/podcasty-nevystavuje-se-polonaha-presto-popularita-mlade-cesky-prudce-roste-40371433). Točí videa o literátech 19. století: idealizujeme si je, dost pili. Mácha byl sadista, rozhovor pro DVTV vedla Daniela Drtinová, 9. 2. 2022. Chtěla jsem dokázat, že na sítích se dá dělat vzdělávací sranda, rozhovor pro Český rozhlas Radiožurnál vedla Lucie Výborná, 17. 3. 2022. Zamilovala jsem se do Karla Havlíčka Borovského, říká popularizátorka Karolína Meixnerová, rozhovor pro Radio Wave vedl Jakub Pavlovský, 13. 7. 2022.
[25] Že je to zjevně funkční model, dokládá, že Meixnerová už chystá pro nakladatelství druhou knihu Národní opruzení (viz https://www.cooboo.cz/aktualita/o-narodnim-opruzeni/) – Průvodce obdržel třetí místo v kategorii Nejlepší česká kniha roku v rámci Humbook (projekt pro takzvanou young adult literaturu, i když by škarohlíd mohl poznamenat, že jde o aktivity spadající pod Albatros media, kam patří i Meixnerové nakladatelství CooBoo).
[26] Viz autorčiny webové stránky https://www.literarnihysterie.cz/.
[27] Toto srovnání provedl Robert Kolár, viz jeho článek „Mácha to měl rád natvrdo, Němcová byla pěkná rajda…“, i-kanon, 2. 3. 2023.
[28] Kdo s kým sdílel prostitutku a v čem byl Mácha úchylný? Pikantní lekce češtiny od Karolíny, podcast Slyšíme se? Davida Vaníčka, 24. 11. 2021. Obdobné výroky lze zaznamenat i v jiných příspěvcích, které se týkají aktivit Meixnerové na sociálních sítích: „Ty nudné věci ať si odříkají učitelé ve škole…“ (Karolína Zoe Meixnerová v medailonu, jehož autorkou je Clara Zanga, Aktuálně.cz, 4. 11. 2021).
[29] Do jisté míry k nim patří například i kniha Dědeček: dějiny 20. století pohledem vnuka, dědečka a historika v jedné osobě (Běžíliška, 2022), kterou napsal Petr Svobodný. Odlišuje se od výše zmíněných tím, že autor je historik.