Když Antonín Brousek přebíral v září 1995 Cenu Jaroslava Seiferta, při poděkování za poctu, jíž mu dostalo společně s Petrem Kabešem, si posteskl, že v pražských knihkupectvích nebyla v té době k dispozici jediná Seifertova sbírka básní. Od onoho času se mnohé změnilo, především mizí ta knihkupectví. Ale v těch, která ještě existují a mají i oddělení „poezie“, by laureát puzený podobnou potřebou pravděpodobně nějaký titul najít mohl. Dvacet let po Brouskově projevu lítosti byly totiž patnáctým svazkem uzavřeny spisy Jaroslava Seiferta, které v nakladatelství Akropolis vycházely od roku 2001. (Před vydáním je ještě díl č. 16, ale jeho obsahem nebudou Seifertovy texty, nýbrž soupis básníkovy tvorby a literatury o něm.)

Mimořádný počin, který řada Dílo Jaroslava Seiferta (DJS) představuje, procházel přirozeně bez větší pozornosti našich kulturních novinových rubrik nebo internetových literárních serverů, a ani reflexe v odborném tisku nebyla nijak znamenitá. Pokud bylo DJS vůbec uznamenáno – v lepších případech na neutrální rovině evidence, v horších zcela nekompetentně –, byla to pozornost vůči momentálně vydanému svazku, a ani poslední dva roky, kdy je DJS k dispozici už celé, na této kormutlivé netečnosti nic nezměnily. Využiji proto příležitosti završených 89. narozenin hlavního pořadatele DJS, literárního historika Jiřího Brabce (nar. 28. října 1929), a vzhledem k jeho přínosu ve vydávání Masarykova díla, který jsem připomněl minulý týden, rád zdůrazním symetricky i jeho práci v oblasti pořádání materiálu beletristického.

Z generace básníků, kteří se narodili kolem roku 1900 a podstatně ovlivnili podobu české poezie dvacátých a třicátých let, vycházel Seifert v polovině dvacátého století z třídící linky poúnorového režimu někam doprostřed mezi autory určenými na porážku (Zahradníček, Holan) a těmi, kdo byli vybráni pro šlechtěný chov (Nezval, Závada, Biebl /který ovšem v listopadu 1951 spáchal sebevraždu/). Po incidentu v Goldhammerově vinárně, během něhož byla postavena do otázky básnická hodnota Majakovského poezie a znevážen politický vůdce SSSR, a po vydání skladby Píseň o Viktorce, resp. následné veřejné kampani, v níž byl Seifert obviněn z nepřátelství vůči socialismu, to s básníkem nevypadalo dobře. Nesmírná čtenářská popularita jeho poezie, jiné strategické zájmy vládnoucích komunistů a jistě také štěstí způsobily, že se autor mohl nadále věnovat především literární práci, i když byl několik let odkázán jen na soukromé tisky a bibliofilie.

Od roku 1953 začalo v redakci A. M. Píši vycházet básníkovo Dílo, ovšem přísně cenzurované. Seifert sem nesměl zařadit vše, co napsal, a ne vše, co zařadit mohl, smělo vyjít v původní podobě. Z prvních pěti knih z let 1953–1957 se čtyři podařilo v letech 1956–1959 vydat znovu, zčásti v rozšířeném znění, ale ani ty, ani zbylé dva svazky (1964 a 1970) nebyly prosty cenzurních zásahů. Normalizační vedení nakladatelství Československý spisovatel poté zmařilo plán nových spisů v redakci Rudolfa Havla, ale po udělení Nobelovy ceny za literaturu (1984) o Seifertovu soubornou edici jakýsi zájem projevilo. Protože s cenzurováním svých sbírek i vzpomínkových próz Všecky krásy světa (1982) měl básník už bohaté zkušenosti, pověřil uspořádáním spisů Jiřího Brabce. Ten byl ale kvůli svému působení v „Seifertově“ nezávislém Svazu českých spisovatelů v roce 1969 a poté v samizdatu (byl mj. spoluautorem slovníku zakázaných českých spisovatelů) pro nakladatelství, jehož politickou linii vzorně střežilo duo Ivan Skála – Jan Pilař (ve funkcích ředitele a šéfredaktora se střídali jako Putin a Medveděv), persona non grata. Po básníkově smrti (10. 1. 1986) Československý spisovatel nakonec čtyři knihy Seifertových sbírek v letech 1986–1990 přece jen vydal: nebyly však označeny jako „spisy“ a ne všechny vyšly v autorizované podobě. Básníkem schválený Brabcův plán proto začal být v rozšířené podobě realizován až ve svobodných poměrech, patnáct let po autorově smrti.

Projekt byl rozvržen na 16 svazků, které nakladatelství Akropolis nepublikovalo podle pořadových čísel, nýbrž podle kapacity editorů jednotlivých dílů a vnějších omezujících možností (ze zadních chlopní přebalů vydaných knih lze odečítat, v jakých detailech se projekt měnil, a v letech 2006–2010 byly spisy dokonce dočasně přerušeny). Seifertova tvorba je zde členěna na poezii (sv. 1–11) a na publicistiku, resp. prózu (sv. 12–15). V rámci těchto druhů jsou jednotlivé tituly seřazeny v zásadě chronologicky a každý díl spisů jich sdružuje několik do jednoho svazku a představuje tak Seifertovy texty v plynutí a proměnách různých poetik: prvotiny ve znamení tzv. proletářské poezie (sv. 1), poetistické sbírky z dvacátých let (2), knihy „mélické“ tvorby cca první poloviny let třicátých (3), veršová satirická publicistika let třicátých (4), prolnutí pokračující „písňové“ poetiky se společenskou inspirovaností veršů pozdních let třicátých (5), sbírky z doby nacistické okupace (6), verše motivované výtvarnými a literárními díly z druhé poloviny čtyřicátých let (7), bibliofilie a soukromé tisky z let padesátých (8), závěrečné „zpěvné“ období první poloviny padesátých let (9), volnoveršové básně epizujících výjevů či příběhů z let šedesátých (10), resp. z následující půldruhé dekády (11). Svazky publicistiky a próz 12–15 jsou pořádány striktně chronologicky a jako členící předěly vytýkají léta 1932/33 a 1938/39.

Struktura jednotlivých knih v grafické úpravě Luboše Drtiny je v zásadě shodná; ke sbírkám jsou v daných dílech připojeny básně z příslušného časového období, které Seifert do žádné ze svých sbírek nezařadil, a z téhož období případné překlady a texty s autorstvím nejistým. Čtenář má tak v každé knize k dispozici vše, co Seifert v dotýkaném časovém rozmezí vytvořil jako básník a překladatel (sv. 1–11), resp. jako prozaik a novinář (sv. 12–15). Obrazovým doprovodem každé knihy jsou faksimile přebalů či titulních listů prvních nebo raritních vydání sbírek zařazených do dotyčných svazků; na přebalech jsou reprodukovány kresby, grafické listy, linoryty apod. výtvarníků se Seifertem nějak lidsky spřízněných a vzniklých cca v téže době jako tvorba shrnutá do příslušného dílu; jako frontispice bývá reprodukována portrétní fotografie básníka z doby, v níž vydávané texty vznikaly. Seifertovy básně, prózy a stati, jejichž řádky, resp. odstavce jsou po levém okraji stránky číslovány po pěti, jsou bibliograficky a textověkriticky komentovány bezprostředně za danou básní nebo statí, závěrečný editorský aparát může pak o vývoji sbírek jako celku pojednat už jen stručně. Knihy s autorovou veršovanou publicistikou (4) a s novinovými či vzpomínkovými statěmi (12–15) jsou opatřeny anotovaným rejstříkem.

Kromě základního přínosu, který spočívá v kompletaci Seifertovy tvorby (publikováno je vše, co básník ke zveřejnění knižně a časopisecky určil), v textové spolehlivosti a v přehledu o variantách, je třeba z Brabcova uspořádání a řízení celé řady upozornit na několik výjimečných momentů, zejména (a) na pohyblivé hledisko volby výchozího znění: editoři si generálně nevytkli pravidlo, že se budou opírat ve všech případech o vydání tzv. poslední ruky, nebo naopak o vydání první, nýbrž u každého knižního titulu přihlíželi k organičnosti textového vývoje dané knížky, a teprve podle něho se rozhodovali, (b) na sebrání všech (bezmála čtyř set) satirických básní z let 1933–1938 publikovaných v sociálnědemokratickém tisku, které Seifert nezařadil do útlé sbírky Zpíváno do rotačky (1936, DJS sv. 4), (c) na podrobné zmapování spletitého vývoje sbírek Jablko z klína (1933, sv. 3), Jaro, sbohem (1937, sv. 5), Ruka a plamen (1943, sv. 7), Přilba hlíny (1945, sv. 5), jejichž obsah Seifert v dalších vydáních různě přeskupoval a doplňoval, (d) na tři verze Písně o Viktorce (1950), tj. definitivní znění a dvě předchozí rukopisné verze, otištěné ve sv. 7 v úplnosti – tedy nikoli v synoptickém záznamu různočtení – a ukazující postupný růst textu, (e) na kompletní publicistiku, knižně dosud nezveřejněnou, která představuje Seiferta mj. jako vybraného ironika.

Jednotlivé svazky DJS k vydání připravili a komentovali Jiří Brabec (3, 12, 14), Zuzana Dětáková (9), Jiří Flaišman (1, 5, 6, 10), Milada Chlíbcová (7), Marie Jirásková (7, 8, 11, 15), Filip Tomáš (2, 4) a Michal Topor (13, 14).