Ve středu 23. 11. bylo v pražském knihkupectví Ostrov uvedeno nové vydání románu
F. X. Šaldy Loutky i dělníci boží. Je to událost interpretovatelná v mnoha souvislostech, tohle jsou některé z nich: Kniha vyšla poprvé ve dvou svazcích před sto lety (s vročením 1917) a do roku 1920 byla dvakrát reeditována. Když Šalda publikoval román v březnu 1935 počtvrté, přepracoval ho (tj. škrtal, přepisoval, nové pasáže i dopisoval) a aktualizoval i svůj doprovodný komentář. Zakončil ho skvostnou pasáží: „‚Sázím v loterii, jejíž veliká výhra jest v tomto: býti čtenu r. 1935,‘ napsal Stendhal o své tvorbě básnické, týž Stendhal, jenž dokončiv Kartouzu Parmskou vytiskl pod ni: To the happy few, totiž: těm několika málo šťastným, kdo budou čísti tuto knihu. Jakkoli nepatrný, mám snad právo dovolat se těchto slov, vyloučiv z nich dříve ovšem všecku melancholickou koketnost, do níž se drapirovat mají právo jen mrtví, nejméně padesát let zetlelí, alespoň podle českého filisteria. Chci tedy říci jen se skromností, jež má vždy šlechtit toho veřejného ‚prügelknabe‘, jímž jest v Čechách básník, že moji
P. T. vrstevníci učinili všechno možné, abych nebyl čten nejen roku 1935, ale ani r. 1916; a pokud toho neučinili, zajisté dohoní nyní tu nepatrnou trochu, která zbývá.“

Ve společnosti, jejíž domnělé intelektuální gros prohlašuje pro Babišův tisk za knižní událost takové kousky, jako je beletrizovaný životopis o Ivanu Blatném, Šaldův román, vydaný dnes Institutem pro studium literatury ve spolupráci se Společností F. X. Šaldy, nebude rezonovat ani v roce 2016/17. Důvod ke smutku to ale není. O Loutkách psali uznale i polemicky autoři jako Richard Weiner, Jakub Deml, T. G. Masaryk, Otokar Fischer, Pavla Buzková, z odstupu pak Václav Černý (1967) či literární historici Robert Pynsent (1987) nebo Daniel Vojtěch (1998). Šaldův text může spíše mluvit o štěstí, že jeho vyzařování není tlumeno plytkými řečmi, které se zpravidla v souvislosti s literaturou v našich médiích vedou. Významová tkáň jeho románu je příliš jemná na to, aby ty lidi tam zajímala. Je otázka, zda další tituly s blížícím se stoletým výročím (Joyceův Odysseus, 1922; Mannův Kouzelný vrch, 1924; Kafkův Proces, 1925; cyklus Proustův, závěrečný díl 1927), o nichž dosavadní vývoj české publicistiky ukazuje, že oproti Šaldovým Loutkám o nich lze žvanit docela beztrestně, vyváznou podobně šťastně, anebo bezuzdné pozornosti našeho filisteria neuniknou.

Michal Kosák a Jiří Flaišman připravili nyní Šaldův text podle autorovy poslední verze z roku 1935. Jejich práce ukázala, že ve vydavatelské obci sice ojediněle vyslovované, ale široce sdílené obavy o možnostech opětovné publikace Šaldova románu byly liché. Předpokládalo se totiž, že změn mezi vydáním časopiseckým (1915/16), prvním (1917) a dosud posledním (1935) bude tolik, že textověkriticky i nakladatelsky půjde o „noční můru“, jak se vyjádřil jeden z nejpovolanějších šaldovských znalců, literární historik Emanuel Macek, ještě v roce 1995. Ediční komentář k právě vydávaným Loutkám i dělníkům božím však ukazuje, že zásahy prvoválečné cenzury – v časopiseckém otisku a v prvních knižních vydáních odlišné –, stejně jako změny významové a jazykové, nejsou zas tak četné, resp. lze je dokumentovat docela přehledně: výběrově v tištěném knižním vydání a v úplnosti v elektronické verzi (která je volně dostupná
na webu http://www.ipsl.cz/loutky/).

Flaišman s Kosákem tak pro vydání Šaldova románu vhodně využili formát dvojího typu zveřejnění (tedy kniha + CD), jak ho oba razí od roku 2014 v tzv. kritické hybridní edici, kde dosud vydali dílo Františka Gellnera a Slezské písně Petra Bezruče. Publikací Loutek i dělníků božích zároveň završili téměř sedmdesát let trvající snahy o úplné zpřístupnění kritikova díla. Řada Soubor díla F. X. Šaldy započala v roce 1947 (a románu bylo v jejím sledu přiděleno pořadové číslo 4). Realizace impozantního vydavatelského projektu může sloužit jako zkratka podivně zvrstveného průběhu české kultury a společnosti druhé poloviny 20. století.

Jako skoro všechno ve veřejném životě let 1945–1948 byla i počestná idea zpřístupnění všech Šaldových textů provázena neomluvitelným násilím: mezi těmi, kdo rozhodovali o vydávání kritikova díla, už nesměli být ti, kdo měli ke kritikovi  v posledních letech jeho života a po jeho smrti v roce 1937 nejblíže: vykonavatel Šaldovy závěti sociolog Emanuel Chalupný, básník Josef Hora a vydavatel Šaldových knih Bedřich Fučík, kteří v březnu 1938 stáli u zrodu Společnosti F. X. Šaldy. Hora zemřel v červnu 1945, Chalupný s Fučíkem byli z veřejného života odstaveni ještě před komunistickým převratem a svůj přístup k vydávání Šaldy, opřený o kritikovu představu zveřejňování vlastních spisů z první poloviny třicátých let, nemohli obhajovat v rovnocenné diskusi. „Začali se činit po svém, po mukařovsku,“ vzpomíná Fučík v úvodní, šaldovské kapitole svých Čtrnáctera zastavení (samizdat 1984, v těchto dnech vychází druhé tištěné vydání v nakladatelství Triáda).

Soubor díla F. X Šaldy začal vycházet docela svižně a do roku 1954, tedy v letech nejtvrdšího komunistického teroru, vyšlo dvanáct svazků. Rytmus vydávání ale pak zpomaloval, a jistě to nebylo jen vydavatelskou náročností časopisecky roztroušených kritikových studií a statí. Z jednotlivých svazků musely být postupně vypouštěny texty, které pojednávaly o tématech, jež byla úředně tabu, jako např. T. G. Masaryk nebo L. Klíma, či byly napsány v „nedůstojném“ žánru polemiky, vedené navíc se zavrženíhodnými existencemi, jako byli J. Kodíček či F. Peroutka. Ze „souboru díla“ se tak plíživě stával „výbor“, a když řada časopiseckých Kritických projevů dospěla svým třináctým svazkem v roce 1963 ke kritikovým textům z podzimu 1928, kdy začal vycházet Šaldův zápisník, zastavila se úplně. Autorovy práce z tohoto měsíčníku, jejž Šalda zaplňoval svými články, básněmi, prózami a překlady povýtce, nebyly pro komunistický režim přijatelné ani ve výběru. Stalo se tak paradoxně v roce, během něhož se strnulá kulturní infrastruktura tzv. socialistického Československa začala zvolna drolit (např. znovuvydávání díla Vladimíra Holana, knižní debut Bohumila Hrabala, premiéra první divadelní hry Václava Havla Zahradní slavnost, celovečerní debuty filmařů české „nové vlny“, stranickou mocí relativně nereglementovaný průběh III. sjezdu Svazu československých spisovatelů atd.).

Šaldův zápisník byl reprintován v prvních euforických letech po zhroucení komunistického režimu, v roce 1997 vyšel soubor Šaldových básní a nyní je konečně publikován zbývající svazek celé řady o 22 dílech, „román milostný“. Možná bychom jako parabolu k napínavému vydávání kritikova díla mohli citovat závěrečná slova Loutek: „A tak andělé jim neustále přisluhovali a každá hodina jejich života byla svatá a nevyzpytná svou krásou; neboť anděl stojí u každého, kdo jde upřím­ně za dokonalostí. / A poněvadž té krásy si nenechávali sobecky pro sebe, nýbrž rozdávali ji plnýma rukama každému, kdo ji chtěl přijímat, nezapadla stopa po nich do tmy, ale svítí a hřeje posud.“ Bylo by to sladké a útěšné. Dnešní situaci však bude přiměřenější, když zazní polemická rovina textu, úryvek z jednoho vnitřního monologu ženské protagonistky Šimonky: „Nebo nebyly snad v Čechách příklady toho, že byl urážen a pranýřován tvořivý umělec jen proto, že chtěl výše, než kam zrovna dosahoval rozum některého tuctového advokáta nebo krupaře nebo krejčího, zasedajícího ze zavinění P. T. rovnocenného voličstva v nějakém obecním nebo zemském sboru? ... Nebylo doma stejné nenávisti k síle, k obraznosti, k vzletu, k opravdovosti a k soustředěné vůli, a nenávisti surovější ještě, poněvadž zde i slepec musil vidět, že umělec, který se dal touto strmou stezkou, nemohl dojít nikdy úspěchů hmotných a společenských, nýbrž šel zde dvakrát jistě a určitě za svým zahynutím časným?“