Prosloveno 8. 3. 2016 na vernisáži výstavy Viktora Karlíka Ruce básníků, která v Ateliéru Josefa Sudka potrvá do 8. 4. 2016.

Na fotografiích, které tu vidíme, nedefilují tváře spisovatelů (a na stránkách publikace nejsou otištěny jejich texty), nýbrž jejich horní končetiny. Nedrží v prstech pero nebo tužku ani nejsou připraveny nad klávesnicí psacího stroje nebo počítače. S napřaženými předloktími a prsty většinou doširoka roztaženými jsou shora nasnímány na jedné fotografii s hřbety, na druhé s dlaněmi obrácenými vzhůru. Zadání natáhnout prsty, položit ruce na stůl a dát je rovnoměrně od sebe vystavuje končetiny do polohy, v níž je lidé, a tedy i básníci mívají v situacích, kdy se vztahují k druhému člověku, hledají oporu nebo čerpají energii, jsou opatrní, ale věří, jsou připraveni pomoci či jen klidně spočívají. Snímky nalevo vzbuzují představu, že takhle nějak se hřejeme nad ohněm, tápeme ve tmě nebo křesťané provádějí obřadný úkon. Fotografie na pravé straně zachycují ruce v poloze, v níž jako by se chystaly něco převzít či zachytit nebo naznačovaly gesto, že jejich majitel nemá postranních úmyslů, doslova nese své srdce na dlani. Všechny tyto asociace spojuje odkrytí, důvěra
a odhodlanost k nalezení.

Rozměr dobra nebo míru, jejž fotografie navozují, je současně provázen momenty jisté veselosti. V nové edici Karlíkovy knihy, která v grafické úpravě Luboše Drtiny přichází s větším formátem než vydání první v roce 2005, jsou fotografie tištěny na spad, jen
na horním okraji stránky je ponechán bílý pruh pro základní data. Špičky napjatých nebo usilovně napínaných prstů směřují takto na levé stránce ke jménům svých majitelů a roku pořízení fotografie. Na pravé pak jako by upozorňovaly čtenáře,
na které dvoustraně vydané publikace se právě nachází. Jako nejnaléhavější vnímám takovýto pomyslný posunek u Josefa Hiršala, jehož napřažené ruce s prsty „vybízejícími“ k paginám 24 a 25 jako by doprovázel charakteristický řeřavý hlas důsledného recesisty: „Mám dvacet čtyři dvacet pět!“

Nasnímané ruce ovšem „mluví“ i bez vztahu k údajům na bílém pruhu. Na obou fotografiích jsou v pozici, v níž zpravidla natahují své končetiny děti přísnějších rodičů a před jídlem nebo před spaním dokládají jejich vzorné umytí (případně, v rigidně vedených domácnostech, pokorně přijímají trest). Jenže nejmladším rukám v tomto souboru bylo bezmála třicet a nejpočetněji zastoupenou skupinou je zde osm šedesátníků. Jemný kontrast, a tedy ironie tu vzniká mezi gestem, jež přisuzujeme dětem, a jeho provedením ve věku, kdy jsme tátovi a mámě už povinováni jinak. Určité komiky rovněž není prosta skutečnost, že provozním okolnostem, které jsou potřebné k předmětné expozici horních končetin, se podrobili nejen Karlíkovi vrstevníci
a přátelé, ale že své ruce do příslušné polohy natáhli třeba účastník bojů druhé světové války Ivan Jelínek (v té době 85letý) nebo jen o deset let mladší Jiřina Hauková, jediná ženská členka Skupiny 42.

Některé ruce jsou napřaženy volně a s napnutím prstů a úplným rozevřením dlaní to nepřehánějí. Jiné vyhovují Karlíkově žádosti věcně a provádějí dohodnuté zadání bezezbytku. Nejvíc ztajeného pohybu zřejmě vynakládají ruce nemocné nebo zraněné, které přijatý úkol splnit nemohou, ale poctivě se o to snaží. Nevíme, jak slavnostně nebo všedně byli spisovatelé na fotografování připraveni, zda před ním své ruce nějak mimořádně ošetřili nebo zda je Karlík přiměl ke spolupráci pod tlakem mimořádně příznivé chvíle, zda před fotografováním nebo po něm pohybem ruky či prstů vykroužili/vyťukali nové texty. Jisté ale je, že kromě výsostně uměleckého dojmu, jejž jednotně aranžované fotografie vyvolávají, mají snímky rovněž nezastupitelnou cenu dokumentární.

Nejde ale jen o analogii k posmrtné masce nebo realisticky vyvedené bustě. Svým záměrem dosahuje Viktor Karlík dvojího výsledku. Výběrem autorů vytváří jednak osobní antologii spisovatelských jmen: skoro všichni publikovali někdy v Revolver Revui, kterou autor spolurediguje od jejího založení v roce 1985, a řadě z nich graficky upravoval jejich publikace. Tak jako na stránkách přítomné knihy nebo zde v Ateliéru Josefa Sudka ale nikdy v žádné čítance textů nebo v literární monografii nevystoupili. Předpokládám, že jejich literární dílo Karlíka oslovuje mimo jiné těmi aspekty základního dobra, jež s sebou přinášejí lidské ruce ve významech, o nichž byla řeč
na začátku.

Druhým podstatným výsledkem autorova záměru a jeho provedení je radikální přivrácení pozornosti k tomu, že umění, a tedy také básně, se především dělá. I tvůrce v nejpovznesenějším odstupu nad každodenností a inspirující se z pomyslů musí nakonec přistoupit k papíru nebo ke klávesnici, vzít do ruky štětec, rydlo, nůžky či žiletku a svůj myšlenkový nebo emocionální popud fyzickým tahem ruky zachytit, zapsat, vykroužit nebo vyříznout. – Soubor Ruce básníků nás tak nejen přivádí k poznání, na něž se v dnešním snadno multiplikovatelném světě zapomíná, ale především zmnožuje tvorbu mimořádného autora, jejíž vznikání od počátku provází poctivost, pozornost k řemeslu, jednoduchý, ale přitom vzácný nápad a vtip radosti
i ironie.

(Text využívá některých pasáží z doslovu ke knižní publikaci Rukou básníků.)