Názorová uniformita, deficit živého, neodvozeného diváckého zážitku a orgie nevkusu se u příležitosti 80. narozenin Miloše Formana daly očekávat, přesto některé zdravice svou lidskou či stylovou pokleslostí překvapily (nejvíce asi anketa na www.idnes z 19. 2. a vzpomínka Václava Marhoula v Hospodářských novinách o dva dny dříve). Problematiku představil přehledně Kamil Fila na www.aktualne.cz. Jako jediný, kdo o Formanovi v těchto dnech píší, také připomněl stati Andreje Stankoviče (1940–2001), který se Formanovou tvorbou i občanskými postoji zabýval kriticky. Protože i pro redakci RR zůstávají Stankovičovy ojedinělé reflexe inspirativní, resp. obdivuhodně odolávající tzv. zubu času, při této příležitosti jeho texty o Miloši Formanovi připomínáme. (Všechny Stankovičovy kritické články jsou dostupné v knižním výboru Co dělat, když Kolja vítězí, ed. M. Š., Praha, Triáda/Revolver Revue 2008, Spisy A. S., sv. 3).

Prvním textem, který Stankovič Formanovi věnoval, byla studie o jeho filmech z šedesátých let „Nový styl, nebo manipulace?“ – autor ji začal psát v létě 1968 pro měsíčník Tvář, dokončil o rok později (a už nevydal, časopis byl zakázán), a nakonec ji rekonstruoval pro samizdatový čtvrtletník Kritický sborník č. 4 z podzimu 1989. Když Stankovič v rozhovorech s přáteli a nakladateli od poloviny devadesátých let začal uvažovat o knize svých filmových článků, podmiňoval ji napsáním studie o „americké“ Formanově etapě, studie, která by tvořila pendant k jeho prvnímu článku o tomto režisérovi. Práci na ní ovšem oddaloval s ironickým poukazem na neblahé dějinné jevy provázející jeho formanovská exposé: když v roce 1968 koncipoval první studii, došlo k srpnové invazi, když ji o rok později dokončil pro Tvář, byl časopis zastaven, a když ji konečně po dvaceti letech otiskl v samizdatovém Kritickém sborníku, zhroutil se komunismus. Námitkám, že nic horšího už se stát nemůže, odolával výčtem nových – politicko společenských nebo osobních – důkazů o zapovězenosti tématu. O Formanových filmech každopádně už nic nenapsal. (Jako redaktor přílohy LN Umění a kritika otiskl však 6. 4. 2000 obsáhlou – a proti svým textům odlišně hodnotově laděnou – recenzi Milana D. Klepikova na Formanův film Muž na Měsíci z roku 1999).

Druhý text o Miloši Formanovi a peripetie kolem něho vylíčil Stankovič v úvodu článku„Falešné a pravé oběti a imunita prominentů“, který pojednával o dokumentárním filmu o Otu Filipovi a psán bylpro časopis Kritická Příloha Revolver Revue, v jehož č. 11 z června 1998 také vyšel (s. 127–132):

„Ta věc pro mne začala někdy na počátku osmdesátých let. V Praze se sestavovalo pražské číslo Tigridova Svědectví. Dohromady je dávali dva moji blízcí přátelé a kolegové z Tváře Jiří Němec a Zbyněk Hejda. Měli při výběru materiálu pro toto číslo volnou ruku, pařížskou redakcí jim byly předány plné pravomoci s tím, že jak číslo připraví, tak i vyjde. Zrovna v tom čase přijel do Prahy Miloš Forman, aby sondoval možnosti točit tu Amadea. Součástí dohody s režimem, na niž kvůli tomu přistoupil (a která mu mimo jiné ‚nedoporučovala‘ sejít se s kýmkoli z disentu včetně přítele z klukovských let Václava Havla), bylo i povinné interview pro Záběr se zdejším filmovým Ždanovem Janem Klimentem jako tazatelem – Forman v rozhovoru vyjádřil (či předstíral) své souznění s těmi stránkami tehdejšího režimu, které mu připadaly přijatelné. Zašel při tom hodně daleko a nezastavil se ani před chválou tehdy právě vyrůstajících žižkovských paneláků.
Takové cynické flirtování, taková utilitární licence tváří v tvář poměrům tu tenkrát panujícím mne popudila. [...] Můj otevřený dopis Miloši Formanovi byl publikován v Informacích o Chartě 77 a odtud ho převzali sestavovatelé onoho pražského čísla Svědectví. Úmluvu o tom, že jim do výběru nebude nikdo zasahovat, Pavel Tigrid dodržel s jedinou výjimkou mého dopisu Formanovi – prý to komentoval slovy: ‚Má pravdu, ale je to velký umělec.‘
Tento velký umělec si své tlusté čáry dělá sám. Nikoho k tomu nepotřebuje. Na můj ústně opakovaný dotaz na tiskové konferenci festivalu v Karlových Varech roku 1990, zda se mu stále ještě líbí ty žižkovské paneláky, mi po delší odmlce odpověděl: ‚To už je dávno.‘
Tenhle vzorec apriorního odmítání reflexe hanebností, jichž se dopustili, čím dál častěji předvádějí i takřka všechny mistrovské ryby mnohem menšího formátu a různí strýcové a kmotři z kulturní sféry jim přitom navlas stejně poklepávají na ramena. Mně se tehdy tak moc nestalo, ale znám dva o dost horší případy, kdy mocenské manipulace zajišťující prominentům imunitu při jejich lumpárnách těžce postihly nevinné oběti.“


Dále přinášíme celý text „Otevřeného dopisu Miloši Formanovi“, který vyšel v samizdatovém časopiseInformace o Chartě 77 (roč. 2, 1979, č. 13, 11. až 30. 9., s. 8–10) a byl přetištěn v rovněž strojopisných Váhách (č. 3 z roku 1980, s. 35–37). Za Stankovičovým „Otevřeným dopisem Miloši Formanovi“ následují poznámky, jimiž editor opatřil text pro jeho knižní vydání ve zmiňovaném výboru Co dělat, když Kolja vítězí (2008):
 

Otevřený dopis Miloši Formanovi

Vážený pane,
přes všechny nepříliš povzbudivé pověsti, které kolovaly o Vaší návštěvě ČSSR už před ní a během ní – jen pro Vaši informaci: byl prý Vám předložen seznam osob, s nimiž se nemáte během pobytu stýkat, který Vy jste prý plně akceptoval (já sám vím o konkrétním případě, kdy jste se odmítl setkat s jedním naším společným přítelem, u něhož pravděpodobnost takovéhoto ocejchování byla co možná nejvyšší, neboť krátce potom se pro svůj charakterní postoj k tomu, co se u nás děje, ocitl ve vězení, v němž je podnes) –, jsme byli nepříjemně překvapeni, když v týdeníku Záběr z poloviny července 1979 „využil“ Vaší „přítomnosti k rozhovoru“ s Vámi dlouholetý dohlížitel nad tuzemským českým filmem Jan Kliment a – jak se ukázalo, úspěšně – zkusil investovat svou ideologicko-policejní rutinu a resentimenty i exteritoriálně, za velkou louží.

Vnucuje se mi tu vzpomínka: poprvé jsem takhle měl list nepopsaného papíru před sebou v souvislosti s Vámi přesně 20. srpna 1968 večer. Začínal jsem tehdy psát kritiky o filmech do Tváře a po studii o dvou Menzelových nových filmech podle Hrabala a Vančury jsem hodlal další článek věnovat Vaší tvorbě, o jejíchž etických východiscích jsem měl pochybnosti (jako např. o Vaší suverenitě zralého umělce tváří v tvář naivitě nic netušících účastnic falešného pěveckého konkursu inscenovaného jen pro potřebu Vašeho filmového debutu). Když okolo půlnoci začala hučet nad Strašnicemi letadla, ještě dříve, než se ozvalo oficiální vysvětlení z rozhlasu, pocítil jsem pro tu chvíli marnost té práce. Článek jsem později přece jen dopsal, ale už nevyšel; nám tehdy, jak víte, spadla klec.

Dnes, po přečtení Vašeho interview, se mi ten pocit vrací. Přesto – i se stejným minimem nadějí na rozhovor, ať už jsou důvody toho jakkoli odlišné – se na Vás musím obrátit, protože se tu naše osudy opět setkaly v jednom obludně identickém bodu: Jan Kliment Vás na stránkách Záběru vlastně vyslýchal. Poznám to, poněvadž i mně se tak dělo už nejednou (nevím, kolikrát Vám) od osob Klimentovi – při vší jeho skurilní a snad zlidšťující osobitosti (jak však záludné, je vidět ze submisivnosti, s níž jste formuloval odpovědi na jeho otázky) – velmi podobných, osob, které se ze stejných frází snažily vybudovat quasidialog, do něhož se druhé straně tolik nechce („Tak jste zase jednou doma. Co vy na to, pane Formane?... Každý se známostí s vámi pyšní... Odbočme teď trošku od filmu, když vás máme doma. Byl jste se někde podívat?... Takže se vám doma líbí... U nás víme o americké kultuře a vůbec o západní kultuře poměrně dost...“ atd.). Logika těchto sugestivních otázek a narážek musí být soudnému slušnému člověku dostatečně zřejmá a natolik nepříjemná, že je lhostejné, zda podplukovník je deklarovaný nebo nedeklarovaný a zda se „sezení“ odbývá na barrandovských terasách nebo v neméně útulných prostorách domu č. 7 v Bartolomějské ulici, ve vyšetřovnách sem tam vyzdobených zažloutlým portrétem Josifa Vissarionoviče, o němž Vám příslušní policejní úředníci víceméně ochotně prozradí, že ho mají i doma. Je to jen empirický fakt, nic víc ani nic míň. Kdybyste to, co jsem právě doložil, sám neabsolvoval, asi by Vás to ani nezajímalo, neboť, jak shrnujete, „život je taková soukromá věc, ne tak všeobecná, ne tak zajímavá. [...]Zajímavá je [...]tragická smrt, to je událost...“ Sdílíte tyto postoje zevlounů? Povrchnost následujících postřehů, sdělených Klimentovi v odpovědích na jeho otázky, by tomu bohužel nasvědčovala („Hodně se postavilo a staví. Taky ošklivě, ale taky krásně. A moc na mne zapůsobilo, že na sídlištích je tolik zeleně. To je pěkné. A urbanisty máte znamenité. To se pozná i při pohledu docela letmém“). Dotkl jste se snad svým letmým pohledem i devastovaného Žižkova, Karlína, Libně, Smíchova, Radlic, Holešovic, Kobylis, nebo Vám to rovněž zapověděl československý konzulát ve Washingtonu či autocenzura? Zeptal jste se snad někoho, kteří „znamenití urbanisté“ zlikvidovali při bezohledné a chvatné výstavbě metra skoro všechnu parkovou zeleň v centru Prahy? A proč zde tedy nežijete? Asi proto, že byste musel spolu se zdrcující většinou význačnějšího českého umění v odpovědi na takové otázky mlčet, a ne si sem jezdit (možná s mnohými výmluvami) nechávat vymývat mozek. Neboť interview končí tak, že je nutno nejen pro Vás, jistě už dávno vytěsnivšího tuto nepříjemnou záležitost jinými naléhavějšími atd., citovat v úplnosti a tentokrát už bez všeho komentáře:

Pane Formane, vím a pamatuju si z vlastní zkušenosti, že jste nikdy nezavdal podnět k tomu, aby vás někdo za hranicemi mohl házet do jednoho koše s těmi, kdo opustili svou vlast jako emigranti. Vím, že jste vždycky zdůrazňoval svou příslušnost k nám, že jste se pokládal a pokládáte za českého umělce.
– Víte, Amerika mi umožnila hodně. Nemohu to neuznat. Měl jsem své potíže – kdo je nemá? Ale jak víte, prosadil jsem se. Nemám rád takové lidi, co se snaží přiživit. Tak například jeden někdejší český filmový kritik o mně vydal knížku neobjektivní, s níž jsem neměl nic společného. To nemám rád. Já se moc o politiku nestarám, vlastně vůbec ne. Mám rád lidi a zajímají mne právě oni. Proto také točím filmy pro ně a k jejich prospěchu. V tom jsem doma, tomu rozumím, to chci dělat i dál.

Hlavně že ta politika, i když na ni nemyslíte, se objevuje ve vašem díle. Dobře se objevuje. Dobrá politika, mírová, protiválečná, jak to správně říkáte, ta politika pro lidi na celém světě. Děkuju vám srdečně za rozhovor a moc se těším brzy na shledanou.
– Já taky. Tak teda na shledanou!

Pane Formane, musím se tu přece jen zeptat, zda tu nejste sám před sebou jen groteskním zrcadlením morálně indiferentní fertility, pouhou statistickou pravděpodobností asi takového druhu, jako je našich pověstných 99,4 % souhlasu v československých volbách?

* * *

Jen ještě dvě věci na závěr: Vaše interview je opravdu průkopnický krok na důkladně pohnojeném poli détente, svou nebezpečnou pošetilostí progresivně srovnatelný snad (jaká to hrozivá aproximace dat) jen se sebekritickými výlety satelitních komunistických politiků do Moskvy těsně před rokem 1937, výlety, jež se ukázaly být sebevražednými. Vaše zatím jen literárně žurnalistické dobrodružství je však o to horší, že při poměrné jeho neškodnosti osobně pro Vás by podobné postoje, kdyby se více rozšířily, ve svých etických a politických důsledcích znamenaly další hluboký pád pro všechny (jak jeden současný český nekonformní zpěvák varuje: „stojíme nad propastí, jedna noha hnije v pasti“), ať už na té nebo oné straně – nazývejme věci pravými jmény bez ohledu na Váš tzv. legální pobyt na Západě – železné opony. Mělo-li interview, jež jste Klimentovi poskytl, být lavírováním, které má vytvořit příznivou půdu pro uvedení Vašich filmů (nebo jen jednoho, posledního?) v naší filmové distribuci, pak (mluvím i za přátele) odmítáme Vaši nabídku za cenu, již jste se rozhodl platit. Bylo by to na jedné straně zřejmě ještě méně slavné, abych užil Vašeho příkladu pro srovnání, než „scénograf Svoboda a choreograf Šmok“ jako propagace českého umění v USA, a na druhé straně by šlo při jinak téměř úplné absenci filmového umění v současných programech našich kin ostatně jen o potěmkinovskou zástěrku, která by Vašemu pražskému spolustolovníku dovolovala s tím rafinovanější nestoudností tvrdit, že „u nás víme o americké kinematografii a vůbec západní kultuře poměrně dost“.

S přáním opravdovějšího, svobodného vzájemného poznání a rozhovoru

Andrej Stankovič

V Praze 3. září 1979



Poznámky:

„Jeden náš společný přítel“ je Václav Havel, vězněný tehdy od 29. 5. 1979 do 7. 2. 1983; Klimentův rozhovor s Milošem Formanem vyšel pod názvem Na skok doma (č. 14 z 13. 7., s. 6); „jeden někdejší český filmový kritik“, který o Formanovi „vydal knížku neobjektivní“, je A. J. Liehm: The Milos Forman Stories (White Plains, N. Y., International Arts and Sciences Press, Inc., 1975), česky Příběhy Miloše Formana (Toronto, Sixty-Eight Publishers 1976; Praha, Mladá fronta 1993); „současný český nekonformní zpěvák“ je Pavel Zajíček a citát pochází z refrénu písně Zvěstovatel smrti, jež je součástí koncertního projektu Dar stínum (1979, tiskem in Pavel Z., DG 307, Praha, Vokno 1990, s. 63–64); snaha o „vytvoření příznivé půdy pro uvedení Formanových filmů v naší filmové distribuci“ byla nakonec marná, do roku 1979, kdy navštívil Československo, natočil Forman v USA snímky Taking Off (1971), adaptaci Keseyho románu Přelet nad kukaččím hnízdem (One Flew Over the Cockoo’s Nest, 1975) a muzikál Vlasy (Hair, 1979). Ani jeden z nich se v ČSSR do konce roku 1988 nepromítal.

Formanovo interview s Janem Klimentem vyvolalo ohlas i v českém exilovém tisku. V časopise Západ, vycházejícím v kanadské Ottawě, byl v č. 4 z prosince 1979 přetištěn úryvek ze závěru rozhovoru (týž jako ve Stankovičově Otevřeném dopise), týkající se Liehmovy knihy The Milos Forman Stories (White Plains, N. Y., International Arts and Sciences Press, Inc., 1975, česky Příběhy Miloše Formana, Toronto, Sixty-Eight Publishers 1976; Praha, Mladá fronta 1993), následoval dopis vedoucího redaktora Západu Miloše Šuchmy, adresovaný Formanovi dne 4. 9. 1979 s prosbou o vyjádření k autentičnosti interview, a režisérova odpověď z 21. 9. 1979: „Milý pane Šuchmo, děkuji Vám za Váš dopis a za námahu s ním spojenou. Co Vám mám na něj odpovědět. Já jsem si mnoha věcí, které pan Liehm psal v Československu, velice vážil, ale pokud jde o zmíněnou knížku, tak jsem se nikdy netajil s tím, že mne zklamala. Toť vše. Přeji Vám a Vašemu časopisu úspěch. Váš Miloš Forman.“ Formanův list byl doprovozen redakčním textem o postoji nakladatelů Liehmovy knihy: „Dle sdělení nakladatelství autor knihy A. J. Liehm trval na tom, aby k vydání dal Miloš Forman výslovný souhlas, neboť se domníval, že by se Forman mohl obávat případných komplikací, které by dílo mohlo způsobit jeho manželce a dětem žijícím v Praze. Miloš Forman souhlas dal, poskytl fotografie ze soukromého archivu, text přečetl, upravil a schválil.“ V témže čísle Západu byl dále otištěn úryvek z Formanova rozhovoru pro francouzský časopis Le Matin z 10. 5. 1979: „Neodešel jsem z Československa z důvodů politických, ale z důvodů profesionálních, a to v naprosté dohodě s československými úřady. Snil jsem o Hollywoodu, tak jako tenista sní o Wimbledonu, nic víc, nic míň. Ostatně, právě jsem se vrátil z Prahy, kde jsem byl přijat s otevřenou náručí, a můj pobyt tam byl víc než příjemný. Lituji jenom, že jsem nenašel čas zajít do kina. Viděl jsem jen pár krátkých filmů, skutečně vynikajících, znamenitých!“ Blok těchto příspěvků na s. 38–39 byl bez komentáře doprovozen přetiskem dopisu Williama Faulknera z 31. 5. 1958, adresovaného šéfovi oddělení pro mezinárodní kulturní výměnu ministerstva zahraničí USA, a úryvkem z interview s Jiřím Voskovcem (z exilových římských Listů 1975). Obě ukázky pojednávaly o nechuti umělců cestovat za soudobých politických podmínek do zemí východního bloku. (Veškeré materiály z tohoto čísla Západu převzal římský exilový dvouměsíčník Listy v č. 1 z února 1980 na s. 20–21 v rubrice „Četli jsme“ a s nadpisem „Na skok domů“.) – V Západu č. 2 z dubna 1980 se proti přetisku úryvku z rozhovoru 1975 ohradil na s. 33 Jiří Voskovec: „Můj text byl otištěn v kontextu zřejmě polemickém v přímé souvislosti s kryptokritickým stanoviskem Západu k rozhovoru, který Miloš Forman poskytl pražskému tisku za svého krátkého pobytu v Československu. ‚Reportáž‘ Západu o této věci se mi jeví jako trapné a malicherné zasahování do svobody projevu pana Formana. Nesouhlasím proto s použitím svého citátu v této souvislosti. Miloš Forman je můj blízký přítel a hluboce si vážím jeho velikého formátu jak lidsky, tak profesionálně.“ Nesouhlas s Voskovcovým postojem vyslovil v dopise čtenáře Ivan Dvorský (Západ č. 4 ze srpna 1980): „Nelze hovořit o zasahování do svobody projevu. [...]Veřejnost má také právo svobody projevu, tedy se k této činnosti kriticky vyjádřit“ (s. 33). – Mezitím, v Západu č. 1 z února 1980, komentoval Formanovo chování též Vladimír Škutina v rozhovoru, který s ním vedl Jan Uhde (Okamžiky s Vladimírem Škutinou, s. 20–23): „Já jsem zíral, když jsem se dočetl, že poskytl interview Janu Klimentovi z Rudého práva... to je přece kolaborant z války, chlap, který byl v Kuratoriu, který dělal zátahy na kluky, kteří skautovali, o němž každý ví, co je to za zrůdu. Tenhleten Kliment, když Forman začínal, napsal, že to je antitalent, břídil, a odsuzoval jeho filmy... o tomuhletomu hajzlíkovi, hrobaři české kultury a českého filmu, Forman poskytne interview. Já jsem říkal, když Miloš do Československa jel: pozor, jestli bude Husák jen trochu chytrý, tak mu hned na letišti připíchne na klopu Národního umělce nebo aspoň Laureáta státní ceny Klementa Gottwalda. Oni udělali něco stejně lišáckého, oni na něj poslali Klimenta. A Forman s ním nevyrazil dveře, k čemuž měl plné právo. Pochopitelně, to byla rána mířená na všecky, kteří s ním tady kamarádili, kteří pro Miloše v exilu tolik udělali“ (s. 22). – O Formanově postoji se zmínili také dva z dvaceti exilových spisovatelů, s nimiž vedl korespondenční interviews Karel Hvížďala pro svou knihu České rozhovory ve světě (Köln am Rhein, Index 1981). Jan Beneš (v interview datovaném 1. 10. 1979) mínil, že je „zajisté ohavné, jestliže si třeba Miloš Forman poklábosí v Praze s představitelem systému, který v téže době drží pod zámkem třeba Havla. Jest však mnohem ohavnější, že to nenamíchne ani jediného československého intelektuála v exilu jinak než ryze soukromě. Co si myslet o exilovém spisovateli, který nadále považuje Formana za kolegu a kámoše?“ K tomuto odstavci přičinil Hvížďala poznámku pod čarou, v níž odkázal na režisérovy pražské rozhovory a na exilový Západ č. 4/1979, citovaný výše, a dodal: „Aby měl Miloš Forman stejnou šanci se k věci vyjádřit, vyzval jsem i jeho k účasti na tomto projektu. On mi však v dopise z 19. 4. 1980 napsal: ‚...musím se Vám moc omluvit, nejde tady o chuť nebo náladu, ty by byly, ale čas a soustředění chybí...‘“ (s. 74). Oty Filipa (v interview datovaném 21. 4. 1980 až 29. 1. 1981) se Hvížďala na filmařův postoj zeptal přímo: „A co soudíte o Miloši Formanovi a jeho cestě do Československa? Myslíte, že má český umělec ze zahraničí právo navštívit oficiálně Československo a jednat s jeho představiteli, kteří pronásledují a vězní jeho kolegy Havla, Grušu atd.?“ Filip odpověděl: „Mně se asi nestane, že by mne do Prahy, podobně jako Formana, pozvali, tedy neměl bych si vlastně takovým absurdním problémem lámat hlavu. Mně totiž na návštěvu z Prahy do Mnichova nepustí ani dvaasedmdesátiletou mámu, [...]. Ale kdyby mne do Prahy pozvali, nejel bych tam. Ale kdybych tam přece jen jel, chtěl bych se tam chovat normálně, tedy tak, jako se chovám tady. A protože tohle je vyloučeno, nemám ani zájem do Prahy jet. [...]Nechtějte, pane Hvížďalo, abych ex post uděloval Formanovi rady. Ale být na jeho místě, nejel bych tam. Možná že to myslel poctivě a čestně, jsem o tom dokonce přesvědčen, ale byla to rána pod pás. Nikoliv pro nás v Německu, ve Francii, v USA či kdekoli jinde, ale pro Havla, Grušu, pro Dienstbiera, Lederera atd. Procházet se po Praze s půvabnými americkými herečkami, předvádět svůj film pro dvě stě přísně vybraných diváků, mít americký pas v kapse, to je jistě ‚rajcovní‘, ale co si asi v té chvíli mysleli ti, co sedí v kriminálech, si lze představit. Ať už si to Forman uvědomil nebo ne, byl to prostě podraz a Forman naletěl na vějičku“ (s. 81–82).

Když Liehmova kniha vyšla po pádu komunismu i v Praze (1993), rozšířil autor svou předmluvu o čtyři odstavce. Původní text (1976) končil slovy: „To, co následuje, je ze všeho nejspíš jakýsi vnitřní monolog, proud vědomí, redigovaný pro potřeby téhle knížky, za kterou nesu sám všechnu odpovědnost. Jako každý autor mám upřímně rád svého hrdinu a obdivuji ho. To je také má jediná omluva za všechno, co není, jak by mělo být. Ať mi prominou jak hrdina, který je v tom všem docela nevinně, tak čtenář“ (s. 8). V novém vydání (1993) Liehm pokračoval: „Předmluvu jsem dal Milošovi přečíst, když jsem mu nesl k podpisu release (souhlas s vydáním) pro nakladatele. Zasmál se: ‚Ten konec je blbost. Proč nenapíšete rovnou, jak to bylo?‘ Ale doba byla zlá, v Praze Jan Kliment nemilosrdně likvidoval jeho kamarády, třeba se Forman bude chtít podívat do Prahy za dětmi, nebo ony za ním, takže to bude takhle lepší. Podle mého. ‚Když myslíte. Ale stejně je to blbost.‘ Byla? Nebyla?“ (s. 8–9). – V recenzi na několik publikací o režisérovi (Formanovské proměny; Iluminace č. 4/1994, s. 135–139) zmínil exilovou diskusi Jan Lukeš, který také shrnul Liehmovo dvojaké vyjádření: „Dnešní Liehmovo až nápadné zdůraznění Formanova někdejšího souhlasu pro nakladatele, [je]jakoby velkorysým mávnutím rukou nad někdejšími spory, opětovným tvrzením, že za všechno může jen on sám. To je samozřejmě jeho soukromá věc a gesto hodné obdivu, věcně však takováto retuš zrovna k poznání pravé povahy Formanova myšlení nepřispívá“ (s. 136). Zatímco Liehm „jako by si nikde nepřestával na Formanovi léčit především svůj vlastní mindrák intelektuála–bývalého komunisty, který se toho, čeho se Forman zmocnil cestou spontánního uměleckého poznání, musel dobírat složitým překonáváním vlastních selhání a omylů“, Forman zůstal pro Lukeše svrchovaným umělcem, který je svému „tvořivému puzení [...]evidentně ochoten obětovat cokoli, například i rodinný život či dobrou pověst mezi přáteli“ (s. 136). – Stankovičův text, první a svým rozsahem a argumentací i nejzásadnější příspěvek k tématu, byl zamlčen jak v exilové debatě, tak v Lukešově resumé z roku 1994, stejně jako v knize Jiří Voráče Český film v exilu o deset let později.