Dobrý, snad až zbytečně názorný příklad pro dnes zažitý obsah pojmu literatura poskytly letní události v Německu. Mnichovské nakladatelství Piper, spjaté v druhé polovině dvacátého století s knihami Hannah Arendtové nebo Ingeborg Bachmannové a udržující si pověst nakladatelského domu pro solidní beletrii a esejistiku i v posledních dvou ekonomicky stále náročnějších dekádách, vydalo prózu Charlotte Rocheové (nar. 1978) Modlitby z klína (Schoßgebete). Jde o druhý autorčin opus: předchozí Vlhká místa (Feuchtgebiete, 2008, česky téhož roku vydalo brněnské nakladatelství Jota) se stala v Německu nejprodávanější knihou (dosud cca 2 miliony prodaných exemplářů), a Modlitby z klína proto vrhl Piper Verlag na trh v zahajovacím nákladu rovnou půl milionu výtisků.

Obě knihy Ch. Rocheové jsou zajímavé jedině jako sociologický úkaz. První je špatnou pornografií, která – na rozdíl od té dobré, která pokrytecky nepředstírá nějaký „vyšší“ záměr – „obohacuje“ přímý atak na sexuální pud vášnivou (autorka se domnívá, že „feministickou“) kritikou drogisticko-kosmetického průmyslu a jeho vlivu na současné hygienické zvyklosti, druhá představuje bezelstnou ódu na psychoterapeutická sezení, na jakoby nevázané sexuální řádění a upřímné mluvení o něm. Slovesně, tj. ve volbě jazykových prostředků, stylových a kompozičních postupů, jde v prvním i druhém případě o naprosto nenápadité, „subkulturně“ disciplinované, uměřeně rozjívené psaní, bez navazující nebo polemické poučenosti jakoukoli literární tradicí, které nemá zhola nic společného s výkony „nezařaditelných“, od Boha políbených talentů.

Blízkostí zábavnímu businessu a pohnutými biografickými osudy může hudební a televizní moderátorka Rocheová v našich poměrech připomínat někoho mezi Natálií Kocábovou a Terezou Pergnerovou. Zatímco ale obě naše umělkyně budí rozruch přiměřený české nevyvinuté a zřejmě napořád zakrslé kulturní či šířeji společenské infrastruktuře, knihy Charlotte Rocheové zaznamenávají v Německu ohlas, jehož rozměry byly pro tamější kulturní a civilizační měřítka dosud nepředstavitelné. Nejde jen o výši prodaných výtisků a dosah mediální reklamy. Po vydání Modliteb z klína došlo k tomu, že knihu vážně, obsáhle a s uznáním recenzovaly všechny kulturní přílohy autoritativních německých deníků a týdeníků. (Nejníže asi klesly Frankfurter Allgemeine Zeitung, kde autorka obdivné recenze o dva dny později podrobila Rocheovou v dlouhém interview stejně obdivným otázkám.) Všech pět pohromadě si zachovali jen ti čtenáři, kteří do novin a webových serverů napsali o svém údivu až znepokojení nad tím, jak témata tak opotřebovaná a u Rocheové pojednávaná toliko invazivně mohou dojít takového kritického echa. Hysterie zájmu o Charlottiny triviality, v níž úplně zmizel jemný rozdíl mezi námětem a uměleckým výkonem, vydržela dlouhé tři týdny: zastavilo ji až vydání vzpomínek sedmadvacetiletého kapitána německé fotbalové reprezentace a Bayernu Mnichov Philippa Lahma s názvem, jenž jistě nebyl zamýšlen symbolicky, ale při střídání na bestsellerovém žebříčku jako takový působil: Ten jemný rozdíl (Der feine Unterschied).

Před cca padesáti lety napsal český spisovatel větu: „Telefonovat odněkud, kde nám naslouchají naho dilí posluchači, připadá mi obtížnější, nežli se uprostřed největšího provozu vydělat v jízdní dráze na nejživější velkoměstské ulici.“ Jiná věta, v níž týž autor navrhuje pro tehdejší prodejně úspěšný román s názvem Jeden úsměv přiléhavější titul Kundí vánek, neboť „každý čtenář by rázem věděl, oč jde“, by se u dnešních čtenářů zřejmě setkala s podobným neporozuměním jako ta o telefonování: příklad z Německa ukazuje, že některé knihy se už takto de facto jmenují, ale „oč jde“, zůstává tisícům čtenářů v jejich hlouposti nadále zahaleno v nepochopitelnu.