V příloze Kavárna deníku Mladá fronta Dnes z 28. 4. 2012 poctil Jiří Fiedor pozorností můj text, zveřejněný zde 16. 4., převzatý z webu Institutu pro studium literatury a pojednávající o knize Jiřího Němce Dopisy z Ruzyně, resp. o způsobu, jímž ji vydalo Fiedorovo nakladatelství Pulchra. Článek v Kavárně (a jeho hrubší plné znění na webu z téhož dne) je bohužel tak zmatečný, že uvádění věcí na pravou míru by zabralo dvojnásobný rozsah a navíc bych musel opakovat to, co stálo ve výchozím textu, a to by i pro běžně zaujatého čtenáře bylo už utrpení (koho přece jen něco z toho zajímá, toho odkazuji na přílohu za tímto příspěvkem). Zatímco na mou adresu padají výrazy jako „pitomost“, „vyložená lživost“, „uražená ješitnost“, „nespravedlivost“ nebo „poťouchlost“, já budu nakladatele Pulchry nazývat panem Fiedorem. Ve vydavatelských otázkách bych u něj ve změny k lepšímu nedoufal, ale na propedeutiku v oblasti normálního chování není pozdě nikdy. Pokusím se současně problematiku pojednat v obecnější rovině.

Především pan Fiedor obchází základní otázku, a to: proč se Němcovy texty editovaly nově? Samozřejmě, žádná edice není definitivní, a nestojí-li v cestě autorsko-právní překážky, může v zásadě každý vydávat cokoli, bez ohledu na to, že týž text třeba i v nedávné době už editován byl. Smysluplné je však takové počínání jen tehdy, kdy nové vydavatelské řešení přináší odlišné výsledky od řešení předchozích, přičemž „odlišné“ neznamená „vadné“, nýbrž „nové, dosud neznámé“. S takovou ambicí nebo zdůvodněním však nakladatelství Pulchra nad Němcovými texty nevystoupilo. Neexistuje žádný zákon, který by stanovoval nějaké exekutivní editorské nebo překladatelské právo, ale solidní nakladatelé ctí dobrý mrav nezadávat jiným tvůrcům překlady nebo edice autorů, které mají „své“ překladatele nebo pořadatele, bez předchozí konzultace. Kromě běžné lidské slušnosti se tento mrav zakládá také na zkušenosti, že „zavedený“ překladatel nebo badatel je „zavedený“ proto, že odvádí spolehlivou a objevnou práci (viz např. Dominik–Nabokov, Kareninová–Céline, Kondrysová–Bellow, Koubová–Nietzsche, Stromšík–Canetti, Opelík–Čapek, Holman–Březina, Abrams–Klíma, Machovec–Bondy). Je takřka vyloučené, aby nakladatel, který má záměr publikovat autora jako Jiří Němec, nevěděl, kdo se Němcovým dílem badatelsky dlouhodobě zabývá (zvlášť v tak malé zemi, jako je Česko). Ale pokud by to doopravdy nevěděl, nemusel by rozvinout rozsáhlou pátrací akci na to, aby zjistil, že Němcovy práce nejprve shromáždil a v bibliografii podrobně popsal Robert Krumphanzl a že spolu se zveřejněním soupisu (ve čtvrtletníku Kritický sborník č. 4/1998–99) oznámil i záměr Němcovy texty vydávat. Pan Fiedor se tedy při své nakladatelské chuti na Dopisy z Ruzyně mohl pohodlně obrátit nejdřív na něho. To nejhorší, co se mu mohlo přihodit, by bylo odmítnutí (které by myslím bylo velmi nepravděpodobné), a teprve pak by bylo logické Němcovy texty, bezchybně vydané v roce 2001, editovat znovu.

Tak jako selhal pan Fiedor v nakladatelské etice i pragmatice, zračí se v nepořádně provedeném textověkritickém výkonu jeho editora Radima Kopáče postoj, že vydavatelské řemeslo zřejmě může dělat každý, kdo umí číst a psát. Naopak u něj ani v nejmenším není přítomno vědomí, že příprava textu k vydání je v zásadě stejně odborná činnost jako restaurování výtvarných, architektonických, filmových a jiných uměleckohistorických památek. Jako laici máme plné porozumění pro to, že při rekonstrukci Kaple svatého Kříže na Karlštejně je původně pozlacená klenba odpovídajícími technikami nově zlacena, a nikoli pomalovávána žlutými pastelkami či zvýrazňovači, nebo třeba pro to, že při restaurování filmové Markety Lazarové se scanovalo a digitálně čistilo každé okénko filmového pásu negativu, a nikoli ohraná videokazeta s nahrávkou z ČT2. Oproti autenticitě výtvarného či filmového díla, jež je zachovávána výlučnou prací uměleckých restaurátorů nebo složitým elektronickým procesem, se však péče o písemně fixované slovesné dílo jeví jako jednoduchá operace, kterou nezvládne jen analfabet, vždyť jde jen o psaný projev.

Je to zřejmě dáno tím, že představové obrazy nad tištěným textem jsou výsledkem poznávání symbolické (znakové, písmenné) informace a v mozku vznikají jinou cestou než vnímání „doslovné“ budovy, pohybu, obrazu, tónu. Hudba, tanec či architektura jsou schopností symbolizace přirozeně nadány rovněž, ale v jiné rovině, nikoli na základě toho druhu konvence, pomocí níž rozumíme psanému textu. Napíše-li Jiří Němec v dopise například, že je „prolezlej literaturou“, říká tím, že literatura tvoří neoddělitelnou část jeho osobnosti, že mu literární konotace naskakují při nejrůznějších příležitostech (zde mu zahnízděné poštolky připomenou Hopkinsův sonet), volbou metaforického spojení dává současně najevo, že takovou vlastnost chápe jako nemoc svého druhu, a nespisovným ohýbáním nakonec ukazuje, že si z toho všeho a hlavně ze sebe dělá před svými blízkými také legraci. Opraví-li editor toto spojení na spisovné „prolezlý literaturou“, první dva významy sice zachová, ale ten třetí zničí, a zničí ho – tak jako editor v Pulchře – nenapravitelně, když takový zásah neuvede mezi emendacemi. Je to význam, který závisí na pouhých dvou písmenech, která sice nezměnila nic na základním sdělení o „zasaženosti“ literaturou, zato rozhodujícím způsobem vymezila u mluvčího vědomí této zasaženosti. Vydáme-li text s neodůvodněnou, neorganickou opravou, tedy chybou, základní představu o poměru mezi vypravěčem a uměním nezkreslíme, ale určitě ji ochudíme, resp. změníme. Když z filmové Markety Lazarové vystříháme mezititulky nebo širokoúhlý pás ořízneme na televizní formát, běh zobrazovaných událostí se sice taky nezmění, ale my část z nich neuvidíme; nebudeme se dívat na film, jak jej zhotovili jeho tvůrci, nýbrž na něco, co z díla zbylo. Jenže zatímco příklad odchylky v psaném textu většinu čtenářů nevzruší, zmíněných zásahů do filmového díla by si diváci jistě všimli a zhlédnutí takto „upravené“ verze by za regulérní projekci nepovažovali.

Trváme-li na tom, abychom při přípravě textu k vydání dbali na autentickou, tvůrcem určenou, zamýšlenou, věrnou podobu textu – což mj. znamená, že záleží i na těch nejmenších jednotkách, jakými jsou třeba interpunkční znaménka –, trváme současně na tom, abychom četli určitý text od určitého autora, a nikoli nějaký jeho derivát. Řekneme-li si, že na nějakém slově či znaku zas až tak nezáleží, znamená to, že nám vlastně nezáleží na dotyčném textu jako textu, ale že se zajímáme jen o jeho více či méně přibližnou podobu, nebo dokonce jen informaci o něm. Jenže v literárním textu hraje důležitou roli každý detail, což ukazují třeba skvělé interpretace slovesných děl, které se zakládají na rozboru drobných lexikálních, morfologických nebo dokonce interpunkčních jednotek. Výklad Mörikovy básně vrcholí v Staigerově distinkci mezi zájmeny „sich“ a „ihm“, Růžena Grebeníčková ve srovnávací studii o Gogolovi a Kleistovi určila mj. kardinální roli středníku, Milan Jankovič pojmenoval v Hrabalových pozdních prózách důležitost tří teček, Jiří Pistorius rozeznal u Baudelaira „jednotu zvukových postupů a číselných vztahů“ na základě opakující se slabičné figury apod.

Ve své reakci nerozlišuje pan Fiedor rozdíl mezi přípravou textu k vydání na jedné straně a komentářem na straně druhé. Z tónu jeho přípisu dokonce vyplývá, že důvodem k nové editaci textu je mu objev neznámých archiválií využitelných v komentáři. Zdá se, že věci vůbec nerozumí, a je proto aspoň úlevné, že se nevyjadřuje ani k jedné z mých výhrad textologických (ty mu musí ve své duplice dokonce vysvětlovat na webu i redaktor MfD).

Pan Fiedor píše, že edicí chtěl „alespoň rámcově připomenout“ Němcovu osobnost, a toto úsilí staví proti „jakémusi dokonalému podkladu pro vědecké bádání“. To je pokrytectví: falešně skromný poukaz na „alespoň připomenutí osobnosti“ má knižního nakladatele vyvázat z řemeslné i odborné zodpovědnosti a štítivá zmínka o „jakémsi dokonalém podkladu pro vědecké bádání“ zase vyvolává dojem, že nárok standardně odvedené práce je čímsi výstředním. Jenže nežijeme už na jaře roku 1990, kdy by bylo možné odbytou knihu ještě omluvit pochopitelným entusiasmem, nedostatkem času a potřebou rychle a provizorně zacelit ztracených dvacet čtyřicet let. Když chtěl pan Fiedor někoho „alespoň rámcově připomenout“, měl o něm napsat článek nebo natočit rozhlasový či televizní pořad, a ne pouštět se do řemesla, na nějž on a jeho spolupracovníci nestačí. Je přitom smutné, že tématem těchto řádek je kniha autora, který jako kritik, vykladač, překladatel a editor dbal na koherenci, spolehlivost, objevný komentář a další četbu ke studiu analyzovaného textu.

Zveřejněno souběžně jako Echo Institutu pro studium literatury.

Příloha