Čtenářům Bubínku Revolveru dnes přinášíme objevný text Michaela Špirita mapující klíčový podíl literárního kritika, editora a redaktora Jana Lopatky na pověstné samizdatové Edici Expedice a přinášející nové doklady o Lopatkově nenápadné a nezištné, avšak zásadní práci pro nezávislou kulturu v Čechách. Stať, jejíž vznik podnítila diskuse v rámci konference Jan Lopatka z června 2016, byla otištěna ve svazku Jan Lopatka (1940–1993), vydaném letos v Edici RR.


Jan Lopatka a Edice Expedice
Michael Špirit

Tento příspěvek nebyl na sympoziu pronesen, vznikl naopak jako ohlas jedné z diskusí, na jejímž konci zůstala ve vzduchu viset otázka: Lze Lopatkův podíl na pověstné samizdatové řadě nějak vymezit?

Když na konci roku 1990 otiskl čtvrtletní magazín týdeníku Nové knihy Lopatkovu stať O původu, vzniku a dosavadní historii Edice Expedice,[1] vnímala to literární veřejnost, jakžtakž obeznámená se samizdatovým provozem, jako samozřejmé spojení autora a jeho práce. Od chvíle, kdy po dvou desetiletích mohl znovu publikovat v tištěných médiích, byl Lopatka přijímán jako jeden z nejdůležitějších zástupců samizdatových aktivit. Vedle podstatného podílu na koncipování a vydávání čtvrtletníku Kritický sborník od roku 1985 (s časopisem spolupracoval už od jeho založení o čtyři roky dříve) a vedle spoluautorství slovníku zakázaných českých spisovatelů (1978, 2. vyd. 1980, tiskem Toronto 1982) stála za takovou – oprávněnou – pověstí nejvíc právě účast na Edici Expedice (EE).

Žánrové ukotvení Lopatkovy stati O původu… vystihuje její podtitul, „pokus o historickou rekonstrukci podnikaný pamětníkem“. Je to osobně stylizovaná akribická dokumentace, v níž autor rekapituluje podněty a zrod knižní řady, mapuje její různé fáze a charakterizuje ediční profil a okruh spolupracovníků, včetně bibliografie EE, kterou sám sestavil a doprovodil jí i otisk eseje v magazínu Nových knih. Původně měla Edice Expedice jen přejímat vybrané tituly z Vaculíkovy Edice Petlice. Brzy se však v jejím plánu začali objevovat další autoři a texty, které Petlice z kapacitních nebo koncepčních důvodů neabsorbovala. Nejvíce to bylo vidět na literárních žánrech, resp. oborech humanitních věd. Zatímco v Petlici vycházela hlavně beletrie, Expedice se zajímala též o literární kritiku a historii, filosofii, religionistiku, kunsthistorii, historiografii, politickou publicistiku, ale také o přírodní vědy. Okruh „petličních“ spisovatelů, rekrutující se zejména z redaktorů a přispěvatelů bývalých Literárních novin (Literárních listů, resp. Listů) z druhé poloviny šedesátých let, rozšiřovala Expedice o autory undergroundu a o jména, jež se na konci šedesátých let objevovala v Tváři, tedy i o překlady, včetně nežijících spisovatelů a vědců.

Edice měla kvůli dotírajícímu zájmu tajné policie značně zvrstvený vývoj. Lopatka ho ve stati O původu… členil na následující fáze (číslování je naše): (1) počáteční období, kdy chod EE zajišťují koncepčně a provozně zakladatelé Daňa Horáková a Václav Havel, který coby vydavatel signuje tituly č. 1–40, a jež trvá cca do podzimu 1978; (2) přechodová fáze edice, kterou mezi podzimem 1978 a květnem 1979 vyznačily ataky tajné policie, jež vyvrcholily emigrací D. Horákové a třetím zatčením a následným dlouhodobým vězněním V. Havla. Výrobu strojopisné řady začíná (zřejmě od konce roku 1978) zabezpečovat Ivan M. Havel (a činí tak až do konce roku 1989). Ze 47 svazků čísel 41–88 jich 35 signuje Olga Havlová; (3) od května 1979 přejímá manželka V. Havla záštitu nad edicí v plném rozsahu, což se projevuje mimo jiné v jejím výhradním podepisování „trademarkové“ formule „v roce … pro sebe a pro své přátele opsal/a…“ ve svazcích č. 89–153, realizovaných do jara 1981, tedy do doby, než EE musela činnost kvůli stupňujícímu se estébáckému tlaku na dva roky přerušit;[2] (4) proluku plánovaných, ale nakonec neobsazených č. 139–152 zaceluje Edice Svíce, kterou v letech 1981–1983 vede Pavel Bratinka a vydává v ní osm nečíslovaných titulů; (5) období od jara 1983, kdy byl V. Havel propuštěn z vězení, až do sesutí komunistického režimu (tj. č. 154–279).[3] Nejnápadnějšími vnějšími rozdíly oproti etapám 1–3 jsou v této závěrečné a nejdelší fázi zánik signace jednotlivých svazků a vazba většiny z nich do plátna pískové barvy (oproti předchozí převažující černé).

Stať O původu, vzniku a dosavadní historii Edice Expedice datovanou v dubnu 1989 psal autor pro připravované číslo exilového sborníku Acta (vycházel v tehdy západoněmeckém Scheinfeldu pod redakcí Jana Vladislava a Viléma Prečana jako čtvrtletník exilového Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury), které mělo být Edici Expedice věnováno výhradně. Kvůli politickým změnám na přelomu let 1989/1990 však k vydání Act už nedošlo – redakce časopisu i autor byli zaměstnáni novými životními a profesními úkoly –, a Lopatka svůj pokus o historickou rekonstrukci aspoň přednesl v květnu 1990 v rámci literárních večerů ve „Středisku mimoškolské výchovy a vzdělávání“ v ulici Na Florenci a poté otiskl na dvě pokračování v zimě 1990/91 v citovaném magazínu Nových knih (v závěru s poznámkou, že materiál vznikl ve spolupráci se scheinfeldským Střediskem). Zaměstnán byl tehdy už jako redaktor obnoveného týdeníku Literární noviny, současně se angažoval ve spoustě dalších znovuzrozených nebo nově zakládaných kulturních organizací, na mnoha doslova osvětových přednáškách (pro středoškolské pedagogy, zahraniční bohemisty, domácí vysokoškolské studenty apod.) resumoval výsledky svobodné literatury posledních dvou či čtyř desetiletí a představoval i redaktorskou, editorskou, výrobní a distribuční svépomocnou činnost, která zrod nezávislého písemnictví provázela. Zkušenost z práce pro Edici Expedice přitom tvořila jedno ze základních východisek a probleskovala i v několika textech, které během prvních měsíců roku 1990 sám napsal, či rozhovorech, které poskytl.[4]

V literatuře o Expedici se Lopatkova esej stala od té doby základním (často zpravidla jediným) referenčním odkazem, jejž však provázel podivuhodný jev: autorův podíl na životě EE nejenže nebyl dále precizován, ale dokonce se ve sporé nebo odvozené literatuře předmětu a v pamětnických reminiscencích začal poněkud rozmývat, ba ztrácet. Příčinou tohoto jevu byla zřejmě stylizace Lopatkova textu jako projevu otevřeně osobního, která byla pro rychlého, málo pozorného nebo lhostejného čtenáře příliš jemná, a proto stěží zahlédnutelná, zvláště byla-li provázena diskrétností, s níž pisatel nezdůrazňoval svůj evidentní podíl na vykonané práci. Nejenže se o prvním období edice (viz výše 1–3) opakovaně vyslovoval jako o něčem, u čeho „nebyl“ – a dával tím ve skutečnosti najevo, že s věcmi kolem expedičního podnikání je obeznámen dokonale (srov. např. frekvenci výrazů „pamětník“, „vzpomínat“, „nikdo z nás“ apod.), přičemž z daných formulací vyplývalo, že od jara 1983 u provozu EE fyzicky „byl“ –, ale také volil perspektivu první gramatické osoby (singuláru i plurálu), jíž svou blízkou nebo bezprostřední účast vyjadřoval implicite: své jméno v textu nevyslovoval, resp. vyslovovat nepotřeboval[5] (mj. citoval vlastní – nepodepsanou – zasvěcenou anotaci Expedice, napsanou pro rubriku samizdatového Kritického sborníku Knižní zpravodaj v č. 4/1984). Mohl tak vyvolat dojem, že je toliko dějepiscem předmětného jevu, nikoli také – a především – jeho účastníkem. Jaké to mělo důsledky pro další zacházení s jeho pamětnickým „pokusem o historickou rekonstrukci“?

V přehledové studii o nezávislém písemnictví tzv. normalizace z roku 2001 je Lopatkova aktivita v EE omezena na autorství stati O původu… (její obsah byl ve studii stručně reprodukován) a na členství v osmičlenné redakční radě Expedice „koncem osmdesátých let“; v monografii o Václavu Havlovi se o dvanáct let později říká totéž s tím, že zmínka o redakční radě není časově nijak ukotvena, a ve čtenáři tak může vzniknout představa, že těleso mohlo fungovat už od založení EE v roce 1975.[6] Hledá-li zájemce informace o Edici Expedice na internetu, narazí zřejmě mezi prvními zdroji na solidně zpracované a obsáhlé heslo ve Slovníku české literatury po roce 1945. Lopatkovo jméno se v úvodní části hesla však objevuje až ve výčtu členů redakční rady (jejíž působení není časově vymezeno a připouští domněnku, že rada byla činná buď od roku 1983, kdy byl V. Havel propuštěn z vězení, nebo možná už od založení edice). U kritikova jména je přitom v závorce uvedeno: „významně se podílel na tvorbě edičního plánu“.[7] Webové slovníkové heslo o EE i vyhledavač Google navedou zájemce k dalším zdrojům: k videozáznamu vzpomínkového večera o Janu Lopatkovi z června 2013, kde o kritikově angažmá v EE hovořili Ivan M. Havel a Tomáš Vrba, k informaci o výstavě EE, konané v listopadu a prosinci 2013 v Paláci Lucerna, a ke knize Gabriely Romanové Příběh Edice Expedice, vydané krátce nato, nebo k videozáznamu z uvedení této publikace na veletrhu Svět knihy v květnu 2014 (vše pořádala nebo publikovala Knihovna Václava Havla).

Na Večeru k poctě Jana Lopatky (13. 6. 2013) bylo o autorovi v souvislosti s Expedicí jako první řečeno, že „byl členem Admirality“, což byl krycí název pro redakční radu EE. Ivan M. Havel ani Tomáš Vrba ve svých spatra pronesených – a tedy do jisté míry spontánních – projevech časovou existenci rady blíže neurčili, ale přiblížili její náplň práce a étos: „Byla to spíš zábava, to nebylo žádné rozhodování, hlasování, prostě někdo přišel s návrhem, co by se mělo vydat, ostatní se na to vyptali a podobně, rozhodlo se, kdo to opíše, kdo to bude redigovat a podobně,“ řekl první z nich. Tomáš Vrba pohovořil o „složení redakční rady EE koncem osmdesátých let“, ale z jeho exposé nevyplynulo, zda předtím měla redakční rada složení jiné, anebo zda těleso existovalo právě až koncem osmdesátých let. Z jeho další zmínky o tom, že sám „byl přizván k spolupráci přímo v redakční radě až v posledních letech existence“ (předtím se „podílel na jednotlivých titulech a na distribuci“) a že si vybavuje „schůzky, které se konaly koncem osmdesátých let v bytě Havlů na nábřeží“, lze rovněž vyvodit obojí. Při rozpomínce na schůzky nicméně T. Vrba přiblížil způsob práce „Admirality“ a konstatoval, že za jednotlivé tituly odpovídali zpravidla ti, kdo je do programu EE navrhli, a že většinu titulů saturoval jako odpovědný redaktor právě Lopatka.[8]

Ve výkladové části knihy Gabriely Romanové Příběh Edice Expedice z roku 2004 (do s. 83 celkem 210stránkové publikace) nejenže není o Lopatkově podílu na chodu EE řečeno cokoli nového, ale autorka ve své snaživé, ale bohužel také chaotické stylistice ani neshrnula dosavadní poznatky ze základní literatury předmětu. Pro čtenáře, který po její knížce sáhne jako po prvním zdroji informací, bude Lopatkova role v Expedici omezena jen na autorství stati O původu, vzniku a dosavadní historii Edice Expedice (na niž se G. Romanová na začátku své práce vedle dalších tří zdrojů sice odvolává, ale dále s ní nijak nepracuje) a v izolovaných zmínkách na časově neurčené členství v redakční radě EE, nákup smutečního sukna na potah knižních desek první, „černé“ fáze Expedice a nakonec na členství v „poměrně úzké skupině pravidelných abonentů“ knižnice.[9] O člověku, o němž Václav Havel, spoluzakladatel řady a po celou dobu její hlavní garant, prohlásil, že „se o tu edici zasloužil především a byl takovým duchem celé edice, jak v době, kdy jsem byl na svobodě, tak v době, kdy jsem byl ve vězení“, že byl „hlavním aktérem té naší Expedice“,[10] se v monografickém pojednání na více než sedmdesáti stranách nic jiného neříká. – Odhaduji, že taková kalamita je způsobena zmatečným autorským záměrem a neuměním řadit fakta a z jejich obsahu vytvářet nějakou strukturu. Jako by hodnoty, kvůli kterým se o strojopisnou edici vůbec zajímáme – především vyhraněný profil řady –, G. Romanová jen mlčky předpokládala, uzávorkovala je a vlastní výklad v publikaci věnovala průvodním výrobním okolnostem, které jsou sice nesmírně zajímavé, ale přece jen průvodní. Málo promyšlená metodologie, nerozlišující pozornost k údajům nebo svědectvím o různých strukturních rovinách činnosti také dělají své. Anekdoty se postupně pletou, technologie sklepávání stránek, zakládání papíru do psacího stroje nebo způsob distribuování, pro samizdatové aktivity nesmírně důležité, jako kdyby se stávaly samoúčelným tématem výzkumu nebo vzpomínání, a přehlíželo se přitom to, co scelovalo úsilí všech zúčastněných a o co šlo především: profesionální zveřejňování jedinečných rukopisů.

Spravedlivě je třeba říci, že ani ostatní členové redakční rady na tom nejsou v autorčině podání o nic lépe, včetně Václava Havla. Jeho činnost není kromě několika citátů z publikované korespondence s Františkem Janouchem a Vilémem Prečanem specifikována vůbec, Romanová nepřipomene ani jeho výmluvnou sebecharakteristiku z televizního dokumentu o Expedici (viz poznámku č. 10): „Já jsem se vlastně moc té konkrétní práce editorské či redakční neúčastnil, já jsem to spíš zaštiťoval svým jménem […] a tu a tam jsem navrhl nějaký titul nebo schválil či neschválil.“ Podrobněji je v knize popsána jen činnost Ivana M. Havla, zřejmě hlavně proto, že autorka byla primárně zaujata pro organizační a praktické úkony při výrobě expedičních publikací a při jejím administrování. Je přitom velká škoda, že se blíže nevěnovala zápisníkům I. M. Havla, v nichž se o vznikajících knihách vedly šifrované záznamy. Nevíme, zda je v nich zachycena celá éra EE, nebo jen některé časové úseky (a případně které), a proč fakta z nich vyplývající – například ta, která říkají, kdo rukopis dodal/navrhl – nejsou nijak zpracována, nebo alespoň nějak začleněna do bibliografie strojopisné řady na stranách 159–181.[11]

Zmínka o bibliografii Edice Expedice nás bohužel přivádí ještě k odbočce. Autorem prvního úhrnného soupisu řady byl v roce 1989, jak řečeno výše, Jan Lopatka. Kromě základních knihopisných údajů přináší jeho bibliografie anotace jednotlivých svazků – často zevrubné, ukazující dokonalou znalost vydávaných titulů –, data o převzetí z jiných samizdatových řad a separátní soupis produkce Edice Svíce.[12] – Druhý soupis o EE sestavil nově Jiří Gruntorád v roce 1994.[13] V úvodních slovech k oběma dílům seznamu charakterizoval provoz Expedice v obdobích 1975–1981 a 1983–1989 a mj. také odkázal na Lopatkovu stať i jeho bibliografii. Oproti ní mohl představit Expedici už jako uzavřenou, a tedy úplnou řadu. De visu ověřené bibliografické údaje rozšířil o popis formátu jednotlivých svazků, charakter vazby a dalších „fyzických“ rysů (včetně paralelně pořizovaných vydání), vypustil údaje o přejímání z jiných samizdatových řad (stejně jako seznam „svícnových“ titulů), a naopak doplnil data o eventuálním tištěném zveřejnění, a to jak před rokem 1989, tak po něm. Při anotování zvolil oproti Lopatkovi zdrženlivější způsob a v podstatě jen určoval druh nebo žánr popisovaného textu. – Třetí bibliografii nacházíme v knize G. Romanové. Autorství soupisu, stejně jako jeho podoba jsou sporné. Soupis prý „vychází ze zpracování Jiřího Gruntoráda“ z roku 1994. Je to formulace, která připouští vícero vágních významů, ale všechny, které mě napadají, jsou odborně neudržitelné, a to i za předpokladu, že autor práce z roku 1994 s publikovanou podobou v knize Příběh Edice Expedice souhlasil. Ze srovnání obou seznamů totiž vyplývá, že z „výchozí“ bibliografie autorka u jednotlivých titulů jen vypustila kromě vročení a případných překladatelů nebo editorů všechny další údaje (při rozepisování komponovaných svazků to však neudělala důsledně) a odstranila též anotace. I když mezi „černou“ a „světlou“ řadu Expedice vložila seznam titulů z Edice Svíce (jenž je ovšem Lopatkův), pořád je to soupis, který pořídil Jiří Gruntorád a Gabriela Romanová jej pouze prokrátila. Kdyby aspoň souběžně s touto operací sestavila k bibliografii autorský rejstřík, něčím by přiložila ruku k dílu… (zahrnutí jmen z bibliografického soupisu EE do celkového jmenného rejstříku knihy onen chybějící autorský registr k bibliografii nenahradí).

Mezi výkladovým pásmem Příběhu Edice Expedice a bibliografií EE je umístěno 70 stran rozhovorů s deseti respondenty různě involvovanými do činnosti strojopisné knižní řady, které autorka pořídila v březnu a dubnu 2013. S interview je to podobné jako s úvodní částí knihy: řada cenných dílčích zjištění je v rozhovorech jen zřídkakdy dalšími otázkami dovedena k novému nebo užitečnému poznání, informace z těchto dialogů někdy jsou, jinde nejsou integrovány do vstupního výkladu. Působení Jana Lopatky výrazněji přibližují jen zmínky o tom, jak angažoval spolehlivé opisovačky na stroji.[14] Roztěkanost a nekoncepčnost rozhovorů se asi nejvíc podepsala na tom, že nejsou rozlišovány dvě základní etapy Expedice, do roku 1981 a po roce 1983. Kromě běžných mezer v lidské paměti po více než třiceti letech to je jistě také důsledek dobré zakonspirovanosti tehdejšího „podnikání“ (to konstatují skoro všichni zpovídaní), ale ve způsobu, jak jsou v knize pokládány otázky, není patrná snaha takovéto překážky překonávat. Výjimečný moment, který se v rozhovorech váže k intervalu 1975–1981, resp. 1979–1981, představuje snad jedna odpověď Ivana M. Havla: Olga Havlová podle něho „občas s někým, nejspíš se Zdeňkem Urbánkem, domluvila nějaký tip na nový rukopis k rozmnožení“ (s. 97).

I když jsou dva rozhovory vedeny s členy redakční rady Edice Expedice, Ivanem M. Havlem a Tomášem Vrbou, ani z nich se o ustavení a vývoji tohoto společenství nedozvídáme nic přesnějšího, co by literární historie už neznala.[15] Nejasnosti rozmnožuje pasáž ve výkladové části knihy, v níž se praví, že I. M. Havel po odchodu D. Horákové do západního Německa „nově založil ‚ediční radu‘ spolupracovníků- redaktorů, jejíž schůzky byly označovány s nadsázkou Admiralita“ (s. 23). Stalo se to tedy ještě v prvním, „černém“ období EE, do roku 1981, anebo později? – Gruntorád píše o „redakční či spíše ediční radě“ až v souvislosti s druhou, „světlou“ érou Expedice,[16] a s tím snad koresponduje i výrok Ivana M. Havla v už připomínaném televizním dokumentu (viz poznámku č. 10): „V těch pozdějších letech jsme měli takovou jakoby neformální redakční radu, asi pět lidí, kde nejvíc fungoval Honza Lopatka a můj bratr a Zdeněk Urbánek, a tam každý přicházel s nějakým nápadem, co by se mělo udělat.“ Pozdější ustavení rady potvrzuje i těch několik málo dat, která jsou zatím k dispozici. Sama Romanová ve své knize zmiňuje jako nejstarší dochovaný zápis z porad tzv. Admirality dokument z ledna 1984 (s. 26). Václav Havel v nedatovaném listu, adresovaném Františku Janouchovi někdy mezi 24. 7. a 17. 8. 1983, zavadil o „štáb“ Expedice, v jiném dopisu (z 19. 3. 1986) představil Martina Palouše mj. s tím, že „je v ediční radě EE i jiných edic“.[17]

Z toho lze opatrně vyvodit, že „redakční“ nebo „ediční“ rada Expedice vznikala asi povlovně a její ustavení nelze datovat proto, že žádný „oficiální“ zakládací akt nejspíš neproběhl. Její existence a práce je ale téměř určitě spojena až s obdobím po roce 1983. To první, do roku 1981, se svými třemi fázemi, vyznačovala zřejmě bilaterální jednání V. Havla, D. Horákové nebo O. Havlové s různými spolu pracovníky. Při pohledu na vydané svazky č. 1–40/41–88/89–138 si jako nejbližší konzultanty lze dobře představit zejména Jiřího Němce, Zdeňka Urbánka a právě Jana Lopatku.[18] S oporou v dosavadních svědectvích se zdá být nasnadě, že po obnovení řady v roce 1983 začali bratři Havlové s rozšiřující se agendou Expedice a současně při dále nevýbojném zájmu tajné policie o tyto aktivity (jakkoli sankce ze strany StB nadále hrozily) vtahovat do celkového dění edice jak ty, kdo s ní dosud spolupracovali ad hoc koncepčně (tedy Lopatku a Urbánka; Jiří Němec už v té době působil ve vídeňském exilu), tak ty, kdo se průběžně podíleli zejména na dílčích pracích (opisování, vazba, distribuce, tedy Josefa Danisze, Gabriela Gössela, Martina Palouše, Tomáše Vrbu). Žádný pevný údaj nám dosud zveřejněné prameny a podaná svědectví neposkytují, ale odhadujeme, že redakční rada v onom cca pěti- až (postupně?) osmičlenném složení mohla začít fungovat někdy během roku 198319 a její činnost byla postupně systemizována v dalších dvou třech letech.

Nápadné je, že ve stati O původu... z roku 1989 Lopatka o žádném kolektivním orgánu nepíše. Svůj text však s odkazem na to, že o EE „víc neví“, uzavírá slovy: „Kompetentní Václav Havel opět není na svobodě. Za konzultaci textu vzpomínek děkuji Olze a Ivanovi Havlovým.“ Zůstává otevřené, zda se věta v 1. os. plurálu o tři odstavce výš („V létě téhož roku jsme obnovili práci na edici“) vztahuje jen k těmto třem jménům, nebo zahrnuje i další spolupracovníky. Jejich exkluze v Lopatkově textu, koncipovaném ještě před listopadem 1989, znamená bezesporu ohled na utajenou identitu u těch, o jejichž angažmá na Expedici státní bezpečnost nevěděla či aspoň nedávala najevo, že ví (na rozdíl právě od rodiny Havlových); může ale taky představovat míru zhodnocení jejich podílu vzhledem k soustavné koncepční, programové a redakční stránce věci, která byla vlastním tématem Lopatkovy eseje.[20]

„Stránka věci“ má ještě další fasetu, a tou je starost o další život už vydaných titulů EE. Od Jana Lopatky pochází nepochybně většina nepodepsaných anotací nebo osobitých stručných charakteristik dotud realizovaných svazků Expedice, které přinášela rubrika Kritického sborníku Knižní zpravodaj. V prvním takovém bloku (č. 4/1984) jsou kritikovými očividnými stylistickými figurami neseny vstupní souhrnné představení obnovené knižnice (jež Lopatka citoval v eseji O původu…) a závěrečné resumé o Dopisech Olze, v dalších dílech Knižního zpravodaje bych si vsadil na Lopatkovo autorství u anotací o knihách L. Dvořáka, R. Palouše, B. Fučíka, P. Landovského, A. Stankoviče, I. Blatného, J. Haukové, Z. Urbánka (č. 1/1985), sborníku Laudatio R. P. (č. 2/1985), K. Pecky, E. Kantůrkové, V. Třešňáka, sb. Vybledlá fotografie, J. Dobrovského, A. Kaufmanna (č. 1/1986), Z. Urbánka, B. Hrabala (č. 1/1987), V. Třešňáka, J. Janovské, H. Chromého, J. Kuběny, M. Holubové, V. Broma (č. 2/1987), při celkové charakteristice pokračující řady a snad u knih J. Jírů a E. Hauptbahnhofa (č. 2/1989) – a to jmenuju jen tituly z dílny Edice Expedice, v jejichž popisu jsou Lopatkovy stylové postupy zahlédnutelné, nikoli ty, jejichž anotace sestávají z výčtu kapitol dané knihy nebo z citování autorů či editorů.

Tato blízkost k edici, resp. podrobná znalost expediční produkce, stejně jako ostatní nálezy, které jsme se zde pokusili shrnout, dovolují odhad o tom, kdo je v dopisech Václava Havla adresovaných Vilému Prečanovi do hannoverského exilu nejmenovaným přítelem, sestavujícím žádanou bibliografii Edice Expedice, resp. doplňky k ní: „stará se o to někdo jiný, komu jsem to předal“ (září 1984), „doplňky, které jste svého času žádal, už dávno slíbil jeden přítel Vám poslat, pakliže to neudělal, bylo to pro nával jiné práce“ (leden 1985), „přítele, který slíbil dodat Vám náležité bibliografické údaje o EE který jedině je schopen je shromáždit, budu uhánět. Má toho taky dost a zřejmě zapomněl“ (březen 1985), „přítel teď vše kolem EE zpracovává (vše dostupné jemu) a prý to každou chvilku pošle“ (duben 1985).[21] Jedenáct dní nato Havel konstatuje, že bibliografii od přítele Vilému Prečanovi konečně odeslal.

O důvodech, proč Havel Lopatkovo jméno v této souvislosti nevyslovoval (pokud tedy o Lopatku opravdu šlo, neboť stoprocentní jistotu nemáme, byť pravděpodobnost se blíží jistotě), se můžeme jen příslovečně dohadovat. Kromě nutné konspirace, která tu byla nabíledni, mohla hrát jistou roli i okolnost, že Prečan se ne zcela konformoval s Lopatkovou předchozí prací na Dopisech Olze: „Nepokládám se za idiota, ale většině Lopatkova textu jsem nerozuměl; možná se mi to podaří při třetím čtení, pokud mi utrpěné trauma – že nejsem s to pochopit při prvním čtení obsah textu, který je určen více než dvěma tuctům lidí odborně vyškolených v daném oboru – nebude na překážku, abych se k tomu vrátil. Vážím si Lopatky, ale měl by myslet taky na laiky. Dienstbier se mi líbí a hodně jsem se z něho dozvěděl“ (list z 2. 6. 1983, v citované edici na s. 35). – Václav Havel se však editora svých vězeňských dopisů zastal: „jeho stejně zašmodrchané texty z šedesátých let, kterým tehdy žádnej nerozuměl, jsou dnes čitelnější než mnohé věci tehdy velmi čtivé a populární (polovina statí z Literárních novin). To se prostě dnes už nedá číst pro naivitu, iluze atd., zatímco Lopatka se čte výborně. […] kdesi velmi hluboko pod jeho zašmodrchaným textem to vždy jiskří hlubokým, nekonvenčním a velmi přesným postřehem“ (dopis z 21. 6. 1983, s. 45).

Charakteristiku kritického přínosu svého přítele doplnil Havel necelé tři roky poté výmluvným biografickým exkursem, když Františka Janoucha z Nadace Charty 77 ve Stockholmu požádal o finanční podporu pro Lopatku; pasáž si snad zaslouží úhrnnou citaci: „Zjistil jsem, že jeden z nejpracovitějších lidí ‚v zákulisí‘, Jan Lopatka (Malá Strana, Vlašská 10), vůbec nedostává podporu od Nadace; nevím proč, ale myslel jsem, že dostává. Je hodně nemocen, dělá vyčerpávající práci, málo placenou, má tři děti – a přitom veškeren myslitelný čas věnuje rozmanité ediční činnosti, od slovníku (před lety) přes různé sborníky, Kritický sborník, organizování opisování, tvůrčí účast na EE, poradcovskou roli u různých časopisů a edic mladých méně známých lidí až nevím po co. Snad dostával jakési stipendium od Husovy nadace, nevysoké, krátkodobé a navíc vázané na předvedení viditelné práce. On sice jakousi viditelnou práci v podobě tří knížek svých kritických statí mohl ukázat, nicméně 90 % jeho práce je neviditelné. To stipendium ostatně už skončilo. Teď žije z dvanácti set, což je asi tolik, jako kdyby v Německu dostával otec rodiny sto dvacet marek měsíčně. Prosím Tě proto moc, Františku, jestli bys mu mohl co možná nejdřív začít posílat co možná nejvyšší druh podpory. Se svým zdravím by snad mohl získat poloinvalidní důchod, resp. statut snížené pracovní schopnosti, a měl by více času na svou práci. (Ted má jako hlídač třídenní-třínoční směny. V zaměstnání nemůže dělat nic a volné dny po šichtách se vzpamatovává a při své práci usíná.) Vím, že bych to nemusel tak barvitě líčit; možná to všechno tak zdůrazňuji trochu ze špatného svědomí z toho, že jsem si dávno nevšiml, že má nedostatek peněz a že nedostává podporu. Já mu sice tu a tam něco ‚půjčil‘, nicméně byl jsem přesvědčen, že odněkud něco dostává. On sám by si neřekl; ti, co se neostýchají si říct, jsou na tom vždycky líp.“22 František Janouch žádost o pomoc – v níž se mihla i Edice Expedice – neoslyšel a od dubna 1986 podporu zařídil. O dva roky později si Václav Havel Janouchovi posteskl, že někteří lidé v disentu „si klidně pobírají sociální podpory z více zdrojů, aniž by o tom utrousili komukoliv slůvko. Lidi jsou jen lidi. Ale i zde jsou čestné výjimky, chce se mi říct ‚nadlidi‘ (například Lopatka, který tře bídu s nouzí, ale když na mou intervenci začal dostávat od Nadace, začal to – navzdory mému přemlouvání – rozdávat potřebným ‚institucím‘)“ (list z 25. 7. 1988, v citované edici na s. 390).

Pokus o přesnější vymezení kritikova angažmá na Edici Expedice jsme podnikali s vědomím, že exaktně takový podíl pojmenovat možné není. K úkolu jsme však přistoupili s přesvědčením, že i ve společném díle mívá každý z přítomných nějaké specifičtější „zadání“, a to nějak určit lze. Pokud poslední citát navodil představu obětavosti pro druhého a jeho dílo, pak svůj účel coby synekdocha autorovy editorské a redaktorské účasti na Edici Expedice splnil. Nadčlověkem zřejmě Jan Lopatka nebyl, ale určitě ani pouhým „členem“ redakční rady EE.

(Na otázky týkající se spolupráce s Edicí Expedice a s Janem Lopatkou mi odpověděli Vratislav Färber, Jiří Holý, Václav Jamek, Martin Machovec, Karel Palek, Antonín Petruželka, Jáchym Topol a Ivan Wernisch. Děkuji jim, a za pomoc jsem zavázán též Jiřímu Gruntorádovi a Anně Vrbové z knihovny exilové a samizdatové literatury Libri prohibiti.)

 

 

[1] O původu, vzniku a dosavadní historii Edice Expedice (Pokus o historickou rekonstrukci podnikaný pamětníkem), in Nové knihy (Výběr z nejzajímavějších knih – čtvrtletní magazín týdeníku Nové knihy), 1990, zima, s. 34–35, 1991, jaro, s. 61–63; bibliografie Edice Expedice na s. 35–39 a 63 (zima 1990) a 61–63 (jaro 1991), též Š 283–287 (kde publikováno bez bibliografie).

[2] Protože čísla byla jednotlivým svazkům přidělována už v okamžiku vydavatelského záměru, kdy rukopis jako celek třeba ještě ani neexistoval, stalo se občas – ať už kvůli tajné policii, nebo potížím vnitřněautorským –, že pod některými čísly daný titul nakonec vůbec uskutečněn nebyl. Lopatkova bibliografie z dubna 1989, kdy Expedice stále ještě fungovala, uvádí mezi č. 89–153 tehdy 25 nevydaných titulů (mj. v nepřetržité řadě č. 139–152); ve finální bilanci po uzavření činnosti EE jde nakonec o 31 nerealizovaných svazků.

[3] Po odečtení neuskutečněných záměrů vyšlo v Expedici reálně 232 titulů (v Lopatkově bibliografii EE z dubna 1989 sahal počet přidělených čísel k cifře 267 titulů).

[4] Projev z dubna 1990 v Bonnu Dámy a pánové!, rozhovory S Janem Lopatkou o kritičnosti a o tom třetím (září 1990), Jsou iluze, které člověka do smrti neopustí… (říjen) (Š 290, 452, 464–465).

[5] Objevilo se jen ve výčtu zdrojů (edice Tangens, Tvář), z nichž EE čerpala texty do svého edičního plánu.

[6] Tomáš Vrba: Nezávislé písemnictví a svobodné myšlení v letech 1970–1989, in sb. Alternativní kultura (Příběh české společnosti 1945–1989), ed. Josef Alan, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2001, s. 297–298. – Jiří Suk: Politika jako absurdní drama (Václav Havel v letech 1975–1989), Praha – Litomyšl, Paseka 2013, s. 247–248. Suk kromě odkazu na Lopatkovu stať z dubna 1989 cituje jako další literaturu – práci Vrbovu, a to „jako základní informaci o Expedici v širším kontextu československého samizdatu“.

[7] Petra Čáslavová: Edice Expedice, http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1879 (navštíveno 27. 3. 2017). – Starší heslo o Janu Lopatkovi z téhož slovníku oproti tomu praví, že kritik „od 1976 spolupracoval (od 1982 úzce) se samizdatovou Edicí Expedice, pro niž navrhl podstatnou část titulů“ (autory hesla jsou Bohumil Svozil /tištěná verze prvního dílu Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 z roku 1995/ a Kateřina Bláhová /elektronická aktualizace z roku 2006/).

[8] Ve Vrbově projevu defilovaly obě skutečnosti v obráceném pořadí. Jistý rozpor s tím, co předtím říkal I. M. Havel („rozhodlo se, kdo to opíše, kdo to bude redigovat a podobně“), v atmosféře přátelského setkání už dále vyjasňován nebyl.

[9] Obávám se, že autorka si v posledním případě spletla „skupinu abonentů“ s redakční radou, resp. neřekla, že jde o jednu a tutéž množinu.

[10] V televizním dokumentu z 15dílného cyklu Samizdat (scénář Pavel Kosatík), v jeho 5. části, věnované EE: Vznik edic – Edice Expedice (ČT, 13. 2. 2003, rež. Andrej Krob).

[11] Za vyjasnění by spolu s tím stálo, zda poznámka o dodání rukopisu znamenala v zápisníku I. M. Havla třeba jen „skutečnost předání“ konvolutu, nebo vzhledem k příslušnému rukopisu vyjadřovala užší – iniciační či redakční – moment.

[12] Lopatka ho anonymně podal už v rubrice Kritického sborníku č. 2/1989 Knižní zpravodaj (s. VII–IX).

[13] Jiří Gruntorád: Edice Expedice, in Kritický sborník 14, 1994, č. 3, s. 66–78 (Část 1. – „Černá řada“), č. 4, s. 71–80 (Část 2. –„Světlá řada“).

[14] Prodloužením takové badatelské bezradnosti je 40minutový záznam z uvedení knihy o Expedici na veletrhu Svět v knihy v květnu 2014. I když jde o celebrální událost, od níž se žádné nápady neočekávají, je bezobsažnost tohoto setkání – kromě konzistentního projevu Pavla Bratinky – zarážející. Mluví se tu rozmarně o všeličems, a Lopatkovo jméno padne jen dvakrát, ve zcela okrajové souvislosti, takže nezasvěcený divák nemůže mít tušení, o koho jde, resp. o čem je vůbec řeč (Jana Pešková: „jednak jsem tam byla s Honzou Lopatkou, kterej byl zásobitel textů a editor zároveň, takže to bylo vlastně dost jednoduchý…“, Ivan M. Havel: „a teď jeden, a teď já nevím, jestli to byl Lopatka nebo někdo jinej, měl takovej šíleně demokratickej nápad, že při tom lízání by se to míchalo…“).

[15] Srov. výše citovanou stať T. Vrby z roku 2001, slovníkové heslo o EE a vystoupení na vzpomínkovém večeru o Janu Lopatkovi z roku 2013 (viz poznámky č. 6–8).

[16] V úvodu k druhé části své bibliografie EE, v Kritickém sborníku č. 4/1994 na s. 71 (viz poznámku č. 13).

[17] Václav Havel – František Janouch: Korespondence 1978–2001, eds. František Janouch a Květa Jechová, Praha, Nakladatelství Akropolis 2007, s. 70 a 236. – Tváří v tvář strojopisné Expedici je to ale edice dosti divoká: ve vydavatelském aparátu, tj. v poznámkách k jednotlivým dopisům a ve věcném rejstříku, je EE proměnlivě přibližována jako řada, „na jejímž vydávání se od roku 1975 podílel Václav Havel“ (s. 63), resp. knižnice, kterou „od roku 1975 vydávali a řídili Ivan, Olga a Václav Havlovi, Jan Lopatka, Andrej Stankovič a Tomáš Vrba“ (s. 70), resp. „samizdatová edice, na jejímž koncipování se podíleli zejména Václava Havel a Jan Lopatka“ (s. 587).

[18] Po odečtení předpokládaných programových iniciativ Václava a Ivana Havlových a mimo svazky převzaté z Edice Petlice odhadujeme, že z titulů č. 41–88 a 89–152, resp. z těch, které byly v letech 1979–1981 vydány, mohly být z Lopatkova podnětu a z okruhu jeho přátel – pravděpodobných pomocníků nebo poradců (např. Z. Hejda, P. Kabeš, A. Stankovič) – do edičního plánu zařazeny a posléze vydány svazky č. 54 (Stankovič, 1979), 79 (Mráz, 1979), 88 (Třešňák, 1978), 91 (Kolář, 1979), 96 (Bondy: Dvě novely, 1980), 114 (Bondy: Šaman, 1981), 120 (Hejda: Blízkosti smrti + další básně, 1980), 125 (S. Vodička, 1980), představitelný je též – třeba v nějaké koordinaci s Jiřím Němcem nebo Olgou Havlovou – kritikův podíl na návrzích č. 60 (Bonhoeffer, 1979), 72 (Landsberg, 1980), 83 (Fjodorov, 1980), 94 (Rozanov, 1981), 108 a 110 (Bondyho Poznámky k dějinám filosofie IV a VI, 1981 a 1980). – U prvních 40 svazků je Lopatkova iniciační účast myslitelná určitě u č. 12 (Hanč, 1976), 20 (Bondy: Poezie 1950–1955, 1977), 33 (Bondy: Invalidní sourozenci, 1980), 37 (Bondy: Leden na vsi, 1978) a 38 (Třešňák, 1978).

[19] V dubnu 1983 napsal V. Havel v reakci na Lopatkův rukopis Radiojournalu v ko(s)mickém věku: „Co s tím provedeš? Souhlasil bys s publikací v obnovené Expedici? (Vše bude, jak bylo, číslování svazků naváže, jen v tiráž nebude věta ‚pro sebe a své přátele opsal‘). O podrobnostech příležitostně ústně“ (otištěno na zadních deskách tištěného vydání Radiojournalu a také v rámci vydavatelského aparátu ke 4. svazku Havlových Spisů: Eseje a jiné texty z let 1970–1989 – Dálkový výslech, eds. Jan Šulc a Jarmila Víšková, Praha, Torst 1999, s. 1238–1239).

[20] V etapě po roce 1983 můžeme snad Lopatkově programové aktivitě na základě jeho dlouhodobých konzistentních literárních zájmů připsat minimálně svazky č. 181 (Stankovič o Florianovi, 1983), 183 (Stankovič, básně, 1984), 203 (sb. Už na to seru..., 1985), 204, 206 a 226 (tři Třešňákovy tituly, 1985 a 1986), 250 (Jirous, 1987), 256 (Chalupecký, 1988), 257 (Grossman, 1988), 267 (Canetti, 1988), s větší mírou chybného odhadu pak č. 155 (Grušovy překlady Rilkeho, 1983), 161 a 225 (Kaufmannovy básně, 1983 a 1985), 174 (Mandelštam, 1983), 199 (Hauková, 1984), 218 (J. Dobrovský, 1985), 224 (Jách. Topol, 1988), 231 (Janovská-Taussigová, 1986), 236 (Šavrda, 1987), 237 (P. Placák, 1987), 238 (Matoušek, 1987), 239 (Chromý, 1987), 245 (Hrabal, 1987), 246 (Brom, 1987), 247 (B. Placák, 1988), 261 (J. Hynek, 1987), 263 (Jirousová, 1987). – Stranou přitom ponecháváme tituly převzaté z Petlice (158 [Wernisch, 1983], 160 a 222 [Kabešovy sbírky, 1983 a 1985], 169 [Pecka, 1983], 180 [Kantůrková, 1985], 192 [Juliš, 1984], 201 [B. Fučík, 1986]) a knihy, které Lopatka sám uspořádal (166 [Havlovy Dopisy Olze, 1983], 167 [L. Dvořák, 1983], 208 [sb. Jaroslav Seifert 1986, 1986], 219 [Vohryzek, 1986]) a napsal (172 [Šifra, 1983] a 177 [Radiojournal, 1984]).

[21] Václav Havel – Vilém Prečan: Korespondence 1983–1989, eds. Vojtěch Čelko a Vilém Prečan, Praha, Československé dokumentační středisko 2011, s. 240, 273, 300 a 313.

[22] Dopis ze 4. až 7. 2. 1986, viz poznámku č. 17, s. 218. List posílaný paralelně i do Hannoveru byl otištěn též v edici korespondence s Vilémem Prečanem, viz předchozí poznámku, s. 401–402.