Prosloveno při rozloučení se Stanislavou Mazáčovou (26. 1. 1931 – 5. 6. 2020) v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Strahově dne 18. 6. 2020. (Součástí projevu byl též delší citát z interview se S. M., který jsme z textu nyní vyškrtli, neboť plné znění rozhovoru jsme přinesli zde.)
RR


Stanislava Mazáčová, 2000, foto Karel Cudlín

Michael Špirit
Za Stanislavou Mazáčovou


Paní doktorku Mazáčovou jsem poznal v druhé polovině devadesátých let, když jsem pracoval v redakci časopisu Revolver Revue. Přicházela pro texty chystané do nového čísla: byly redakčně opracovány, ale samozřejmě v nich zůstávaly překlepy nebo chyby, které naše oči už neviděly. Jejím úkolem bylo při jazykové korektuře tyto nedostatky zachytit a odstranit. Vše se dělo v hrozném kvapu, byla to ta závěrečná fáze práce, na niž nikdy nebyl dostatek času, povinností byla spousta a nikdo neměl náladu na nějaké vybavování. S trochou nadsázky snad mohu říct, že každý, kdo tehdy do redakce zavítal, byl nenáviděn, protože zdržoval. Paní Mazáčová byla v těchto okamžicích skvělá. Nepamatuju si doslova znění jejích promluv, ale jejich stručnost nebo lapidárnost byly nezapomenutelné, stejně jako proměna jejího jakoby namíchnutého výrazu, který si přinášela ještě z ulice, v široký úsměv, zvědavost, velké živé oči a fantastický, řekl bych až soulový hlas: „Kolik toho máte?“, „mankote, to je tlustý“, „dokdy to chcete?“, „tak já du“.

Když paní doktorka přinášela korektury zpátky, nejenže pokaždé zdůraznila, co se jí líbilo, v čem si „početla“ – a vycítila-li k tomu atmosféru, dokázala se zapovídat na hodně dlouho i o tématech docela externích –, ale ve vytištěném textu vedle vyznačených oprav také komentovala konkrétní místa, která ji obzvlášť tak či onak zaujala. Ani tady nemůžu citovat nic přesně, ale vybavuji si, že mezi jejími poznámkami na okraji papíru vynikaly vedle těch jazykových nebo faktických, odkazujících na různé souvislosti, zejména ty, které se vyznačovaly přímostí, v nejlepším slova smyslu obyčejností, jako kdyby si s textem nebo s někým nad textem prostě povídala: „Opravdu? To jsem nevěděla“, „tomu moc nerozumím“ nebo taky jen: „Co to mele?“

Odkud se vzal dar mluvit nad věcmi umění obyčejně? Literárněhistorické vzdělání a badatelská činnost nebyly pro paní doktorku Mazáčovou cílem, za nímž se měl rozprostírat snazší život s nejrůznějšími požitky. Byly prostředkem ke službě oboru nebo věcem, které měla ráda, a která čím byla nenápadnější, tím větší zisky pro čtenáře přinášela. Její edice, např. korespondence mezi Neumannem a Dykem či dopisy Šrámkovy různým pisatelům nebo souborné vydání Neumannových vzpomínek na první válku, vynikají adekvátností a spolehlivostí zvolených vydavatelských přístupů. Její vysvětlivkové aparáty k publicistice S. K. Neumanna nebo Karla Čapka představují výborně strukturované a účelně formulované poznatky vůbec ne jen z dějin literatury nebo šířeji humanitních věd, ale také z geografie, folkloristiky, kriminalistiky nebo botaniky.

Samostatnou kapitolu její oddanosti věci a profesní poctivosti představují rejstříky k nejrůznějším edicím a k základním literárněhistorickým příručkám – její registry ke třem ze čtyř dílů Lexikonu české literatury například obnášejí přes tři sta stran po třech sloupcích jmen. Představme si, že neexistuje internetový vyhledávač – v tu chvíli jsme blízko toho, abychom nesmírný vklad Stanislavy Mazáčové nahlédli alespoň zčásti. Dělání rejstříku se často podobá činnosti detektivní a bez kritické osobnosti se neobejde. Sama autorka o tom řekla: „Dopátrat se výsledku trvá někdy týdny, je to spousta hledání, při kterém využíváte nejen to, co víte, ale i intuici, a čekáte třeba nakonec na náhodu.“ Bez trpělivé, pozorné a současně vynalézavé práce paní Mazáčové by kompendia jako tzv. akademické Dějiny české literatury IV nebo Lexikon české literatury, kam současně napsala řadu hesel, fungovala jen napůl.

Stanislava Mazáčová při své obětavé, neokázalé, v podstatě anonymní vydavatelské, redakční a lexikografické práci současně nikdy neztrácela sama sebe. K zemitosti jejího vyjadřování v každodenní komunikaci dobře přiléhá její ohlédnutí za jedním z odborných úkolů. Výběr z polemických, přehnaných nebo kuriózních výroků o velké osobnosti české literatury doprovodila komentářem: „Je všeobecným přesvědčením, a to i mezi literárními vědci, že bibliografie je nejnudnější část práce v našem oboru. Do nedávné doby jsem si to myslela i já. Z omylu mne vyvedla vnucená práce na bibliografii článků o S. K. Neumannovi. Chtěla jsem se několika ukázkami se čtenářem rozdělit o zábavu a legraci, na kterou jsem si přišla.“

Sama psala málo. Její stati souvisely až na výjimky s úkoly, jež v Ústavu pro českou literaturu plnila, a o většině z nich by patrně řekla totéž co o bibliografii neumannovské literatury, totiž že byly „vnucené“. Chápu to tak, že je sama neiniciovala, ale přijala je za své a s chutí a vztahem, které si vůči nim dokázala vytvořit, je poctivě plnila. Že při tom žila plný život, ukazují mnohé motivy několika jejích portrétů nebo vzpomínek, které při různých příležitostech už mimo ústavní úvazek věnovala během posledních pětadvaceti let svým vrstevníkům nebo učitelům, jako Emanuel Macek, Josef Vohryzek, Miloslav Žilina nebo Felix Vodička. Když vzpomínala na personální čistky, které v akademickém ústavu vypukly v roce 1970, charakterizovala svou pozici s odzbrojující věcností. Tehdejší ředitel „otravoval život i tak bezvýznamným lidem, jako jsem byla já“. Ten, kdo o sobě umí pronést takový výrok, je svobodný. Čest její památce.