Úmrtí filmového a divadelního režiséra Jiřího Menzela (23. 2. 1938 – 5. 9. 2020) vyvolalo mnoho neuvěřitelných projevů. Vybíráme z té voničky dva obzvlášť – a snad až příliš – makabrózní.

(1) Petr Fischer, který své čtenáře vždycky ohromí a současně poplete tím, že vysloví jméno nějakého filosofa, uctil nebožtíkovu památku tentokrát bez filosofických výpisků a Menzelovo dílo – poněkud nečekaně – zesměšnil. Aniž by použil uvozovky (kterými by dal najevo, že ví, že to, co píše, jsou tak trochu hlouposti), přiblížil režisérovu tvorbu dva dny po jeho skonu pomocí obratů – jak je v Česku krásně / malebné dílo plné lidského pochopení a laskavého vhledu / trocha moudrého poučení o životě / esence idylického češství / pobavit, třeba i v slzách / když je legrace, člověk se o druhých a o sobě nejvíce dozví / trochu jiné zabarvení / oáza krásy a lidskosti / pohladit idylou, i když nakadeřenou a poněkud falešnou / i ošklivost a zlo musí být nějak krásné / malebně krásný obraz, podbarvený podobně laděnou hudbou / Menzel, to jsme my! (vykřičník je Fischerův).

V téhle spoustě citoval jediného člověka, a to překvapivě nejdůsažnějšího kritika Menzelova díla, Andreje Stankoviče (1940–2001). Jeho ironicky míněná slova z roku 1969 však Fischer ve svém nekrologu vystavil jako vážně míněné ocenění, a to je vůbec ta největší ironie. Aby ne, když už víme, že Fischer je Menzel s vykřičníkem.

(2) Martin Veselovský je lepší moderátor, než je Petr Fischer filosof, publicista, redaktor atd. dohromady. Ale slušný a někdy i kritický moderátor má zjevně také slabší chvilky a pozvaným hostem byl režisér Jan Hřebejk. Veselovský se s ním začal předhánět o to, kdo měl zesnulého režiséra raději. Hřebejkovi – o němž v této glose neřeknu jediné křivé slovo – přitom vlastně pěkně zatápěl, neboť ho přinutil čelit dotazům typu: Co se vám vybaví, když tohleto uslyšíte? (To je v DVTV jen otázka na zahřátí.) – V tom režijním umění je něco, co byste chtěl umět jako on, a co případně nemáte? (Fakt to chce vědět.) – Vím, že je obtížné to ultimativně říct, ale jsou Ostře sledované vlaky jeho nejlepším filmem? (Co Veselovský otázkou sleduje, není jisté, možná že jde jen o slovo „ultimativně“.) – Zajímalo by mě, jestli se mu to vlastně podařilo? (Tj. dostat Bohumila Hrabala do obecného povědomí. Hřebejk odpovídá raději na trochu něco jiného.) – Mě by zajímalo, kdy jste ho [jako Menzela] poprvé viděl, kdy jste s ním poprvé mluvil? (Během hostova odpovídání je moderátor zjevně naměkko.) – Kdy jste se viděli naposledy, s Jiřím Menzelem? (V očích září smutné štěstí.)

Jiří Menzel v posledních třiceti letech svým veřejným vystupováním a působením v tzv. společnosti šel takovým nechutnostem možná naproti. Ale nikdo, a tedy ani on (resp. jeho filmy), by neměl být vystavován reflexi, z níž je přemýšlení nebo rozjímání na neurčito suspendováno. Jak to ale vštípit lidem, kteří něco nebo někoho (zde filmy Jiřího Menzela) prostě jen „mají rádi“* a mluví a mluví?

* Uvozovky pro Petra Fischera.