Ve čtvrtek, 18. října, by se dožil osmdesáti let Jiří Němec (1932–2001). Do výčtu jeho profesí – psycholog, překladatel, filosof, editor apod. – je těžké vměstnat výraz, který by vystihoval určující rys jeho přínosu. Iniciátor? Myslitel? Oslňující diskutér? Podněcovatel? Organizátor? Jednotlivě i dohromady se charakteristiky Němcova významu pro českou kulturu druhé poloviny 20. století zdají být nedostatečné. V době snadného přístupu k informacím, klesání prestiže vzdělanosti i kritického myšlení a čím dál větší lhostejnosti ke křesťanským hodnotám je pro ty, kdo Jiřího Němce nezažili „naživo“, takřka nemožné uvědomit si mimořádnost jeho působení. 

V komunistickém Československu, tj. v zemi s neprodyšně uzavíranými hranicemi, všudypřítomnými estébáckými odposlechy – Němec je měl na svém pracovišti, univerzitní klinice, od roku 1962 – a se státní cenzurou, se autorovi dařilo získávat potřebnou literaturu (v padesátých letech v antikvariátech, z polských časopisů a nakladatelství, z konspirativních zásilek ze zahraničí, v šedesátých letech na studijních pobytech ve Vídni a v Západním Berlíně), na bytových nebo univerzitních seminářích o ní přesným a inspirujícím způsobem referoval a pro vzácné možnosti publikování využíval tribuny, na jejichž redakční směřování měl bezprostřední vliv (Tvář, Křesťanská revue, Via, v exilu Paternoster). Jeho otištěných textů není mnoho, ale žádný z nich není rutinním akademickým „výstupem“ nebo publicistikou psanou „pro obživu“. U málokterého autora se původní práce, překlady a edice snoubí v tak organických vazbách jako právě u Jiřího Němce. 

Počátek toho všeho zřejmě tkvěl v rysu, jejž sám přisoudil už vlastnímu dětství a účasti ve skautingu, zprvu válečném ilegálním a poté v homogenním, katolickém: „Vzpomínám si, že mi hrozně vadilo, že spoustě věcí kolem sebe nerozumím.“ Důsledkem takového pocitu se stala bytostná potřeba studovat, vášnivá četba. „Přečetl jsem samozřejmě spoustu blbostí a orientoval jsem se taky podle soukromých knihoven lidí, s kterými jsem byl ve styku,“ vzpomínal Němec později. Schopnost setrvávat u četby se zhodnocovala tím, že se dokázal „na celé hodiny soustředit na určité téma a nepřerušeně o něm hovořit“ (Zbyněk Hejda), v diskusi „reagovat způsobem, který otevřel nové souvislosti nebo horizonty“ (Pavel Kouba), a měl dar rozumět „identifikací“, „doslovovat“ vyslechnutou „přednášku a člověka, který ji přednesl“ (Miroslav Petříček). 

Každý, kdo navštívil byt Němcových v pražské Ječné ulici, se shodoval na monumentalitě a současně vyhraněnosti domácí knihovny. „Měls tam nejenom neuvěřitelné množství tehdy nedostupných knih, ale hlavně výběr autorů byl mimořádně šťastný. Ty jsi doma neměl všechno – ty jsi měl doma jenom všechno důležité,“ otevřel jednu ze svých otázek Bohuslav Blažek v rozhovoru z roku 1995. Jedna z Němcových lapidárních reakcí na to byla: „Nějaké prostředky jsem měl, a když člověk žil skromně, tak se na knížky ušetřilo.“ Ten, kdo v Ječné nebyl, si může fantastickou rozlohu a koncentraci knihovny představovat podle Němcových instrukcí v dopisech z vězení, kdy pisatel doporučoval svým blízkým k přečtení knihy, jež lze nalézt třeba v „druhé polici odzdola vlevo od okna“, „na stěně proti dveřím do obýváku, první knihu trochu vlevo výš a druhou uprostřed níž“, „v poslední řadě nahoře spíše od středu k oknu“ nebo „naproti oknu spíše vpravo výš“. 

Ústřední linií Němcových textů bylo téma svobody, na což pohříchu jako první upozornil sám v rozhovoru z roku 1985, nikoli žádný z jeho čtenářů, diskutujících partnerů nebo posluchačů. Příklon k undergroundu, k němuž Němec dospěl po letech 1969–1971, vnímala – a vnímá dodnes – většina filosofické, církevní a intelektuální obce, octnuvší se na prahu tzv. husákovské normalizace rovněž bez publikačních nebo veřejných možností, jako pohyb, který je s předchozími aktivitami (časopis Tvář, ekumenický seminář v Jirchářích, Dílo koncilové obnovy, edice a překlady v nakladatelství Vyšehrad) v nesouladu a pro další Němcovo zrání jako vposledku zničující. On sám to viděl jednodušeji a hlavně pozitivně: „Jako osobní zkušenost to pro mě znamenalo se poprvé blíž od pomaturitního období, který jsem strávil s dělníkama ve fabrice, znovu setkat s dělníkama... s dělníkama trochu jinýho typu... s dělníkama s obrovskou citlivostí a zejména tedy s hudební a uměleckou a takovou samorostlostí... Chci říct, že to bylo moje nový setkání s tak zvanou dělnickou třídou z trochu jinýho konce.“ 

Ke schopnosti číst, kriticky zhodnocovat a otevřeným způsobem rozumět, k umění svobodně přemýšlet i žít patřilo nadání ironie a sebeironie. Hodně hermetickou legraci představuje spis psaný společně s Martinem Hyblerem Únos Európy (smz. 1982, tiskem 1994 jen pod Němcovým jménem), vstřícnější podobu jemné distance mají projevy, které Jiří Němec, limitovaný postupující nemocí, už v devadesátých letech nepsal ani nepřednášel, ale poskytoval jako interview. Po jednom z prvních svých setkání s Janem Patočkou, které zprostředkovala filosofova dcera Františka, se Němec dle vlastních slov „ptal Fanynky, co o tom Patočka říkal. Řekl doslovně toto: ‚Je to chytrý chlapec, ale o filosofii nemá ponětí.‘“ Svým uměním převráceného významu vykreslil láskyplné portréty všech zúčastněných: „Já mohu říci, že Holan se mnou mluvil o Židech s velkým uznáním a s citlivostí. Pouze jednou, když jsme spolu močili u plotu na Kampě a paní Werichová nám z prvního patra domu nadávala, Holan na ni křikl: ‚Ty Židovko zasraná!‘“ – „Když jsem jednou doprovázel Patočku, šel kolem Ivan Jirous, zcela opilý poklekl a políbil Patočkovi ruku. Šli jsme kus dál a Patočka říkal: ‚Milý chlapec, ten Jirous. Ale nepije trochu?‘ Zasmání jsem potlačil.“ Nepřekonatelným understatementem je pak sentence, již Jiří Němec v posledních letech svého života několikrát opakoval: „Řekl bych, že jsem to s tou svobodou trochu přehnal. Nemohu škrtnout ani rok ze svého života, ale s některými svými počiny souhlasím jen velmi váhavě.“ 

Literatura k dalšímu studiu:* 
Bibliografie J. N.: R. Krumphanzl, Kritický sborník 1998/99, č. 4. Články a studie: M. (I. Jirous): J. N. – kněz bez kolárku, Informace o Chartě 77 (smz.) 1979, č. 13 (k tomu polemika: Z. H. [Hejda], Vokno /smz./ 1979, č. 2), oboje → I. M. Jirous: Magorův zápisník (1997, s. 398 a 633) → J. N.: Dopisy z Ruzyně a Nové šance svobody (2011, s. 133 a 138); R. Krumphanzl in Slovník českých spisovatelů (2000, 2. vyd. 2005, s. 474); týž: Zpráva o trestním řízení proti „pražské desítce“, Revolver Revue 2001, č. 45; L. Hejdánek, Křesťanská revue 2001, s. 269; A. Petruželka (ed.): J. N. – Fenomenolog a fenomén, Souvislosti 2001, č. 3–4 (k tomu srov. M. [Špirit], Kritická Příloha Revolver Revue 2002, č. 23 → Počátky potíží /2006, s. 170/); F. Janouch, Listy 2002, č. 4; R. Krumphanzl (ed.): K příběhu Stankovičovy monografie o Josefu Florianovi, Babylon 17, 2007/08, č. 10, příl. č. 10; P. Blažek: Dlouhá cesta do Ruzyně, in J. N.: Dopisy z Ruzyně a Nové šance svobody (2011, s. 205). Nekrology: P. Šustrová, LN 5. 10. 2001; J. Sokol, Respekt 2001, č. 41; T. Halík, LN 12. 10. 2001 → Oslovit Zachea (2003, s. 61); V. Jirousová, Mf Dnes 13. 10. 2001; V. Frei, Katolický týdeník 2001, č. 43, příl. Perspektivy č. 10. Rozhovory: Informace o Chartě 77 (smz.) 1980, č. 1; Obsah (smz.) 1987, září → K. Hvížďala: Dialogy (1997, s. 55); Revolver Revue 1991, č. 15; Literární noviny 1995, č. 6; Kritický sborník 1995, č. 1–2; Proglas 1997, č. 5–6, a 1998, č. 5–6.  

* Kapitolou tohoto typu doprovázel J. Němec některé své edice.