Příchod elektronických knih do naší doby bývá médii prezentován a širší veřejností vnímán jako jev, který postupně nahradí knihy tištěné. Taková představa pak vytváří společnost natěšených, vystrašených nebo aspoň opatrných, a jistě i lhostejných. Nechci přidávat další marný odhad, co to udělá s lidskou civilizací, nebo dokonce ekonomikou, až dospěje do fáze, kdy se ve větším měřítku – srovnatelném třeba s tím, jak se za posledních dvacet let rozšířil internet – přestanou číst papírové knihy a časopisy. Zastavím se u momentu, který bývá v debatách o budoucnosti opomíjen a který zároveň vychází ze skutečnosti, že je úplně lhostejné, z jakého „nosiče“ čteme. Ponechám přitom stranou výtvarné publikace, kdy nečteme jen text, ale prohlížíme si rovněž obrazové nebo fotografické reprodukce, stejně jako literární grafomanii, o níž předpokládám, že e-books pro ni budou neméně vhodným prostředím jako internet („grafomanii“ přitom nemíním jako pejorativum, ale jako medicínské označení jistého stavu mysli, kterým v období dospívání procházejí skoro všichni, kdo chtějí psát, a některým to vydrží celý život).

Literární texty, které se jednou na čtečkách budou číst nebo už se čtou, bude muset někdo napsat, a ty už napsané připravit k vydání. Pokud autor přinese nějakému nakladateli e-books svůj nový „rukopis“ a tento nakladatel bude chtít text vydat, bude nevyhnutelně postupovat touž cestou, jakou se postupuje dodnes (a posledních cca dvacet let téměř výhradně v počítačovém prostředí), tj. bude s textem nějak redakčně pracovat – ledabyle, rutinně nebo pozorně – tak, aby výsledná podoba byla pro autora i vydavatele co nejlepší. Jinými slovy, nebude vydávat text v podobě, v jaké ho od autora obdržel. Text se bude muset před „vydáním“ – tak jako dosud – posoudit a zredigovat, čímž nemyslím opravy pravopisných chyb, nýbrž kritickou, myšlenkovou práci s uměleckým tvarem nebo odborným pojednáním. Také text už někdy publikovaný v papírové podobě bude před elektronickým zveřejněním nutné podrobit stejné proceduře jako pro dosavadní knižní vydání. I když dnes existují technologie, jejichž schopnosti si pomalu ani neumíme představit, žádná z nich dosud nedokázala reprodukovat tištěný umělecký text v absolutně věrné podobě, vždycky je zapotřebí „ruční“ odborná kontrola, která ve sporných případech musí rozhodnout, jaké řešení je správné. Literatura není agenturní zpravodajství a i ty nejkonvenčnější umělecké pokusy jsou nějak osobité (v interpunkci, hláskosloví, nenápadných kolokvialismech apod.), natož pak ty výrazné – a to stroj nevidí.

Budu-li číst na elektronické čtečce třeba knihy G. Trakla, J. Koláře, R. Walsera, B. Hrabala nebo G. Greena, abych pro jistotu jmenoval jen samé nebožtíky, budu zkrátka očekávat, že čtu texty, které napsali opravdu tito autoři (a do češtiny je případně přeložili jejich překladatelé), nikoli faktické zmetky. Argumentovat ve prospěch e-books proti papírovým knihám rychlostí, snadností, laciností atd. je tedy možné jen do určité míry. Připravit to podstatné, tj. co vlastně čtu, je tam i tam stejně náročné a důležité. V elektronické verzi, která je k ledabylosti a chybám náchylnější než „papír“, snad ještě důležitější.