Sedmdesátiny básníka, prozaika, literárního vědce, editora a překladatele Vladimíra Binara (nar. 6. 10. 1941) proběhly v naší kulturní veřejnosti bez povšimnutí. Stalo se tak zřejmě proto, že autorova tvorba neskýtá záminku k sošnému, rutinnímu nebo povinnému připomenutí životního jubilea, nýbrž je živým, polemickým a pro mnohé zahanbujícím vstupem do debaty o tom, co je slovo a rytmus, jak obojí vzniká, za jakých podmínek fungují a jak je lze pojmenovat. 

Vlastní Binarovy texty se v tištěné podobě dostávají ke čtenářům s jistým zpožděním z důvodů, jež v naší době mohou působit nesrozumitelně nejen v souvislostech veřejného života, ale i v rámci jemnějšího provozu literárního. Autor se totiž nejdřív nestaral o sebe, nýbrž o svého učitele (on sám by asi tento výraz z jistého ostychu nepoužil) Bedřicha Fučíka: zatímco v samizdatu připravil, tj. promyslil obsah a uspořádání, napsal komentáře a spolu s Mojmírem Trávníčkem strojopisně vydal Fučíkovo Dílo v pěti svazcích v letech 1986–1989, tištěná realizace tohoto projektu si v našich postkomunistických poměrech vyžádala let deset (1992–2002). Binar navíc přidal dvě knihy Fučíkových textů, které „kvůli“ zhroucení totalitního režimu už v samizdatu připravit nestačil: výbor z přednášek, proslovů, promluv a rozhovorů z let 1929–1983 Rodná krajina básníkova (2003) a doplňkový svazek próz, recenzí, portrétů, anketních odpovědí, edičních počinů a lektorských posudků z let 1917–1984 Paralipomena (2006), jež zůstaly mimo šestisvazkové Fučíkovo Dílo. Podíváme-li se na různorodou torzovitost, přerývavost nebo vůbec neexistenci spisů F. X. Šaldy, V. Černého, O. Fischera, K. Teigeho, J. Mukařovského, F. Vodičky, J. Chalupeckého nebo M. Dvořáka, je z českých literárních myslitelů, narozených koncem 19. a začátku 20. století, B. Fučík prvním kritikem, jehož dílo se stalo dostupným kompletně a v důstojné podobě – nikoli díky nějakým vědeckým ústavům, které by to měly mít v popisu práce, ale zásluhou jednoho zaujatého čtenáře a „řemeslníka“. 

Druhý důvod, který způsobil určitou opožděnost tištěných vydání vlastních Binarových knih, záleží v tom, že v autorově tvůrčí osobnosti se dvojdomost básníka/prozaika a vydavatele projevila i v činnosti, jež se na první pohled může jevit jako profánní, totiž při hledání nebo vybírání nakladatele, který se o svěřený text bude starat podobně zodpovědně, jako to činili vydavatelé samizdatové řady Rukopisy VBF. Binar přitom ukázal, že umí čekat a že nakladatelská příprava knihy k vydání je pro něj stejně důležitá jako sám vznik textu nebo jako editorská úvaha o pořádání autorského celku. Není důvod zamlčovat, že takové partnery našel nejdřív v redakci Revolver Revue, kde v č. 41/1999 a 50/2002 otiskl své novely Číňanova pěna (původně v samizdatu 1981) a Dimanche à Paris (1986) a kde také opublikoval některé kratší edice ze samizdatu: v č. 32/1996 vzájemnou korespondenci, dedikace, básně a eseje V. Nezvala, J. Demla a V. Holana Trialog (1986), v č. 44/2000 Demlův deník z let 1900–1903 K Březinovi (1983) nebo v č. 42/2000 s B. Fučíkem společně psanou Zprávu o uspořádání díla Jakuba Demla (1981), tj. studii o historii vydávání Demlových textů a explikacivlastní demlovské edice v samizdatové řadě Rukopisy VBF (1978–1983). Jeho knižní počiny začalo pak uskutečňovat pražské nakladatelství Triáda: v roce 2001 vydalo orálně stylizovaný román o jedné větě Playback (ps. 1976, vyd. smz. 1981), v roce 2003 román komponovaný z dopisů psaných z Tahiti do Čech v letech 1983–1985 Emigrantský snář, v roce 2009 výbor z básnických sbírek z let 1959–1968 a z prozaických svéživotopisných záznamů z poloviny 80. let Hlava žáru (1986) a zatím nejnověji, v roce 2010, knihu o Jakubu Demlovi Čin a slovo, komponovanou z textů (studií, komentářů, přednášek a rozhovorů) z let 1968–2008. Další knihy se připravují. 

Binarova trpělivost, věrnost a náročnost nespočívá jen v tom, že vydrží čekat nebo že pečuje o aktuální přítomnost děl S. Vodičky, B. Fučíka nebo J. Demla, nýbrž i v oddanosti, s níž v dnešní době riskantně užívá slova jako poezie, čin, duše nebo drama, a v bezohlednosti, s níž vystavuje čtenáře svým strmým metaforám, absolutnímu citu pro metrum a svému pojetí edice jako krásného umění.