Řeč pronesená při uvedení knihy v knihkupectví Ostrov 26. 9. 2012

Z mnoha aspektů Hejdových kritik bych rád vyzvedl dva, a to pro jejich, jak se ošklivě říká, aktuálnost. První bychom mohli nazvat „odpor proti moudrému rozhledu“. Ten ztělesňuje esej Otomara Krejči, publikovaná v roce 1987 v samizdatovém časopise O divadle. Jednou z jejích tezí je něco, co je i po pětadvaceti letech u nás nesmírně populární: západní demokracie i východní totalitní státy vyvíjejí či vyvíjely na jedince srovnatelný tlak (nešlo o salonní teoretizování, autor tu vycházel ze své zkušenosti divadelního režiséra pracujícího na scénách ve Francii, Rakousku, Švédsku apod.). Pro čtenáře, na které doléhá současná všezahlcující apatie, není těžké tuto tezi akceptovat. Jako by věci a jevy kolem nás harmonicky navazovaly na totalitní poměry českého komunismu. V roce 1988 však Hejda Krejčovu uvážlivému výkladu vzdoroval námitkou, „jak ty potíže, které má jednotlivec se společností, kde vypadají,“ a že „v západních demokraciích“ – z dnešního odstupu můžeme snad dodat: a tedy i u nás – „není nikdo předem vyloučen ze hry“, zatímco v totalitních systémech je člověk, který se nekonformuje s politickým režimem, připraven nejen o možnost působit ve svém oboru, ale je ohrožován i ve svých občanských svobodách, ba dokonce na životě. – Jsou to možná samozřejmá konstatování, ale v každodenním shonu a povrchu se na ně snadno zapomíná. Hejdovo rozlišující myšlení tak představuje střízlivý, nepanikářský základ, na němž je možné začít pracovat k nápravě, a to v jakémkoli politickém režimu, i dnes. Oprávněnost Hejdových formulací ostatně dokládá sám fakt vydané knihy i skutečnost, že se tu na počest jejího autora scházíme, aniž bychom museli složitě konspirovat. Nechci tím vyslovovat bláhovou spokojenost s poměry, v nichž žijeme, ale připadá mi užitečné zdůrazňovat to, co říká Hejda, právě v konfrontaci s hlásáním relativistických teorií, které zvláště u vzdělanějších vrstev docházejí souhlasného přijetí. 

Druhý moment je s převažujícím dnešním vnímáním v ještě rozmarnějším rozporu než ten první. Pojmenoval bych ho synekdochicky „Mladá fronta – špatná fronta“ nebo „Československý spisovatel – divný spisovatel“. V článku z léta 1989 píše Zbyněk Hejda o snahách státních spisovatelských organizací opatrně „sjednocovat“ literaturu, rozdělenou tenkrát na oficiální, exilovou a samizdatovou. Snahy o výběrové zahrnutí některých spisovatelů, resp. některých jejich děl do oficiálního edičního kontextu Hejda tehdy odmítl s poukazem na vyspělost nezávislé strojopisné produkce. Zatímco v šedesátých letech si „málokdo uměl představit, že by šlo vydávat knihy jinak než ve státních a svazových nakladatelstvích nebo působit jinde než ve stávajících či na půdě svazu vznikajících časopisech. Nebylo tu nic [...], co by mohlo tvořit základ nezávislé ediční činnosti. Dnes,“ tj. v roce 1989, těsně před zhroucením komunistického režimu, „tu tenhle základ je a – pokud jde o množství – je dosti rozsáhlý. Ještě důležitější je, že samizdatová ediční činnost je zcela mimo dosah dohlížecích orgánů. Slovo, které bude znít možná patheticky, ale přináleží jí, je svoboda, [...]. A teď jsme na prahu situace, kdy by se měli spisovatelé prodírat do světa nakladatelských taktiků, kde vládnou doporučení k přepracování, vypouštění, ohledy na to nebo ono thema zatím zakázané atd.“ – Krátce nato se situace změnila, samizdatově vydávané rukopisy začaly vycházet tiskem a myslím, že se nenašel nakladatelský redaktor, který by nějaký text z této oblasti doporučoval přepracovávat. To ale neznamená, že Hejdův postoj pozbyl platnosti. Kromě toho, že vycházel z faktu lidské soudržnosti a pomoci (autor se tehdy ve svém textu ptal: „Obětovat dialogu s oficiálními solidaritu s nonkonformními? Aby bylo patrno, že nefantasíruju, připomínám Františka Stárka. Víme, že je tam za činnost v samizdatu. Ivan Jirous sice výslovně za samizdat ve vězení není, ale je nepochybné, že se k této jeho činnosti a k celé jeho literární práci patřičně přihlíželo“), navrhoval Hejda také východisko: „Jsem pro to, aby byl samizdat otevřen komukoli, kdo v něm publikovat chce, ať je to disident, nebo autor z tzv. struktur. Tak tomu ostatně i je, o vydání nebo nevydání v samizdatu nerozhoduje, odkud autor přichází.“ Nebylo to plané gesto. Své básnické sbírky rozšiřované dosud strojopisně vydal autor tiskem až v letech 1992–1993, a to kromě příspěvku od Českého literárního fondu a nakladatelství Československý spisovatel společným nákladem vlastním, Výtvarné společnosti KRUH, Revolver Revue a edice KDM, tedy aktivit kontinuálně navazujících na samizdatové úsilí. Pokud vím, byl Zbyněk Hejda jediný, kdo se takto zachoval. Kdyby na počátku devadesátých let desítky dalších spisovatelů postupovaly podobně, tj. kdyby se snažily princip samizdatových vydavatelských aktivit při přechodu k tištěným publikacím v nějaké podobě institucionalizovat, možná by struktura literárního života s jeho časopisy, nakladatelstvími, knihkupectvími a dalšími společenstvími nevypadala tak zuboženě, jak vypadá dnes. Abych ale nekončil tak temně: na výjimky, jako je toto knihkupectví, jako je nakladatelství Triáda se svým edičním profilem, a především na texty, které píše Zbyněk Hejda, je aspoň o to lépe vidět.