Své vzpomínky, které vyšly v Revolver Revue č. 120/2020 a z nichž jsme zde přinesli ukázky (Krajina se chystá usnout aneb druhý osvětlovačStaré čtyřkové hospody v komunistické Praze), opatřila Olga Stankovičová názvem Stehlík podle Mandelštamové. Jde o metaforu, jíž lze v zásadě rozumět ve smyslu „básník očima manželky“. Narážka na komentáře a knižní memoáry manželky Osipa Mandelštama (1891–1938, zemřel v komunistickém vězeňském táboře) přitom představuje šifru, jejíž „prolomení“ je v českém prostředí poněkud obtížné. Naděžda Mandelštamová (1899–1990) sepsala tři vzpomínkové knihy: Vospominanija (Воспоминания, New York 1970), Vtoraja kniga (Вторая книга, Paříž 1972) a nedokončená Kniga treťja (Книга третья, torzo vyšlo posmrtně v Paříži 1987). V prvním dílu, psaném převážně během šedesátých let 20. století, sáhne autorka po obrazu „stehlíka“ několikrát, ale nikde jej neužije jako přímé pojmenování básníka nebo přirovnání k němu, nýbrž vždy jako víceznačný, dále nevysvětlovaný zástupek pro osobnost svého manžela, sebeoslovující intenci jeho poezie nebo pro básnický impuls (např. v titulu kapitoly „Rodina ščegla“ [Родина щегла – záměrně zatím neuvádíme znění ani jednoho z dosavadních dvou českých převodů], nebo v kapitolách „Dvojnye pobegi“ a „Poslednjaja zima v Voroněže“ [Двойные побеги a Последняя зима в Воронеже]).

Motiv stehlíka ve Vzpomínkách N. Mandelštamové ovšem vychází z básnické tvorby jejího muže, konkrétně z cyklu veršů vzniklých na konci roku 1936 v tzv. druhém vyhnanství ve Voroněži. Autorovy rukopisy této etapy rekonstruovala nebo zachránila a uchovala právě jeho manželka. Během šedesátých let, souběžně s psaním Vzpomínek, uspořádala ve spolupráci s historikem a editorem Nikolajem I. Chardžijevem básníkův archiv a vypracovala komentáře k jeho textům. V prvním souborném vydání Mandelštamových veršů na území Sovětského svazu (Stichotvorenija [Стихотворения], 1973) se vydavatel v edičním aparátu sice na několika místech mohl odvolat na svědectví básníkovy manželky, ale přímé komentáře N. Mandelštamové bylo možné publikovat až v roce 1990 v knize Žizň i tvorčestvo O. E. Mandělštama (Жизнь и творчество О. Э. Мандельштама, k okruhu básní s motivem stehlíka viz s. 267–278).

V češtině kromě několika rozptýlených časopiseckých překladů existují z Mandelštama po odeonském projektu z roku 1970 Kameny, smutky, sny, který byl sice vytištěn, ale v počínající normalizaci už nedistribuován, jen dva knižní výbory. Jsou výborné, ale nerozsáhlé: Verše (usp. Jiří Honzík, přel. Václav Daněk a Jan Zábrana, Praha, Odeon 1982 [edice Světová četba, sv. 522], 298 stran; reprint 1988) a Básně (přel. Jiří Kovtun, Praha, Sefer 1998, 112 stran; antologie zahrnuje všechny překlady, které Kovtun vydal předtím v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem v roce 1979 s titulem Topůrko pro kata). Z volné série básní s motivem stehlíka byla do češtiny převedena jediná, s incipitem „Stehlíku můj, zakloním se trochu...“ (Moj ščegol, ja golovu zakinu... [Мой щегол, я голову закину...], přel. V. Daněk, v odeonském výboru z roku 1982 na s. 225).

Ruský editor vydání z roku 1973 se v komentáři stručně zmínil o složitém textologickém vývoji básně a uvedl, že „podle svědectví N. J. Mandelštamové syn majitelky domu, kde básník ve Voroněži bydlel, byl náruživým milovníkem ptáků“. Český editor v roce 1982 nic o komplexu básní s motivem stehlíka neřekl a z ruského komentáře přebral jen větu o „synu majitelky domu“, z níž vynechal jméno autorovy manželky (na s. 288 stojí: „Podle pamětnického svědectví...“). První okolnost lze vysvětlit zúženým rozsahem a čtenářským charakterem odeonského výboru, druhou způsobila zřejmě redakční autocenzura, která uvedením jména autorky politicky výbušných memoárů, jež byly v Sovětském svazu dosud tabu, nechtěla ohrozit celé vydání antologie. Čtenář Mandelštamovy poezie, který je odkázán jen na český jazyk, tedy patřičné povědomí o důležitosti stehlíkovského cyklu mít nemůže, a dle dvouřádkového komentáře nabyde dojmu, že báseň prostě vznikla v jednom z autorových „bydlišť“ (výrazu „vyhnanství“ se odeonský výbor musel vyhnout, stalinský teror je v průvodních textech naznačen jen prostřednictvím slova „zatčení“).

Podobně marné je v „stehlíkovské“ věci v českém prostoru odkazovat na Mandelštamové Vzpomínky. Nejenže je to jako u básní jejího muže spletité, ale navíc i překvapivé, neboť memoáry jsou do češtiny přeloženy kompletně, a to hned dvakrát. První překlad, jejž pro samizdat pořídila nepodepsaná Jana Neumannová (1932–2002, historička, signatářka Charty 77, vedle Ludmily Duškové, Jana Zábrany a Libuše Kozákové se podílela na českém překladu Solženicynova Souostroví Gulag), vyšel v Edici Expedice s průběžnou paginací ve dvou svazcích (1978, sv. 14, a 1980, sv. 18) a jeho východiskem muselo být první vydání z roku 1970, neboť jiné tehdy neexistovalo. Kapitoly s motivem stehlíka, jež zmiňujeme výše, přeložila Neumannová jako „Odkud pochází stehlík“ (s. 231–239 prvního svazku), „Dvojité výhonky“ (s. 390–403 svazku druhého, v obsahu knihy titul kapitoly omylem schází) a „Poslední zima ve Voroněži“ (s. 403–411). Překlad těchto kapitol – včetně všech „stehlíkovských“ referencí – odpovídá všem dosavadním ruským edicím Vzpomínek (kromě exilových jsou to vydání z let 1989, 1999 a 2006), včetně komentovaného vydání v prvním svazku autorčiných dvoudílných Sebraných spisů (Sobranije sočiněnij [Собрание сочинений], Jekatěrinburg, Nakladatelství Gonzo 2014), které připravili Sergej V. Vasilenko, Pavel M. Nerler a Jurij Frejdin. Pokud manželé Stankovičovi nečetli ruský originál nebo anglický převod (Hope Against Hope [přel. Max Hayward, New York, Atheneum 1970, reedice 1976]), je nepochybné, že znali Mandelštamové Vzpomínky právě z „expedičního“ překladu Jany Neumannové.

Andrej Stankovič ovšem „stehličí“ motiv připomněl už v předmluvě k samizdatovému vydání Her Stanislava Mráze z roku 1979, když pojednal o náhlém nazření problematiky, tedy „toho, čemu Osip Mandelštam podle svědectví své ženy říká ‚stehlík‘: klíčových slov, od nichž se odvíjí vše ostatní, když ‚přijde řeč na zpěv‘“, in A. S., Co dělat, když Kolja vítězí, 2008, s. 351. – Ta část Vzpomínek, v nichž defiluje motiv stehlíka, tedy kapitoly „Dvojité výhonky“ a „Poslední zima ve Voroněži“, vyšla v Edici Expedice sice až o rok později, ale vzhledem ke Stankovičově osobní blízkosti k ústředním vydavatelům samizdatové řady, bratrům Havlovým a Olze Havlové, je možné, že český text mohl číst ještě v nezveřejněném strojopisu. V rozhovoru pro samizdatovou Revolver Revui č. 12 v roce 1989 dokonce vzpomíná na estébácký výslech, při němž měl vyšetřovatel „takovej lísteček, na kterým bylo napsáno: Mandelštamová. My jsme tehdy vydali její paměti. Hlavní účel toho třináctihodinovýho výslechu asi byl odradit nás od vydávání knih. I když o tý Mandelštamový nepadlo ani slovo.“ Protože Stankovič tuto vzpomínku zasazuje do podzimu 1976, je možné, že se týká strojopisného vydání Vzpomínek N. Mandelštamové ještě před Edicí Expedice, mimo zavedené samizdatové řady. Ať už je to ale jakkoli, jeho reminiscence prozrazuje blízkou obeznámenost s memoáry Mandelštamovy manželky.

Samizdatové vydání z Expedice i ono možné ineditní je ovšem pro širší veřejnost nedosažitelné: kromě exemplářů, které se po policejních prohlídkách poslední dekády komunismu podařilo zachránit, a nadále zůstávají v osobním vlastnictví šťastných držitelů, lze překlad Jany Neumannové číst naštěstí v pražské knihovně samizdatové a exilové literatury Libri prohibiti, ale nikde jinde ne.

Druhý český překlad Vzpomínek N. Mandelštamové pořídila Ludmila Dušková (1932–2010). Tvoří první část souborného svazku Dvě knihy vzpomínek (Brno, Atlantis 1996; torzo třetího dílu z roku 1987 už součástí překladu L. Duškové není). Teprve tento překlad je v dnešních knihovních fondech či antikvariátech běžně dostupný – ale „stehličí“ motiv v něm schází. Překladatelka užívá místo něho jiného ptačího pěvce – slavíka. Příslušné kapitoly překládá jako „Slavíkova domovina“ (s. 110–114), „Dvě varianty“ (s. 177–181) a „Poslední voroněžská zima“ (s. 181–182).

Záhadné je to v několika ohledech: (a) „slavík“ (solovej, соловей) se v Mandelštamově poezii nikde nevyskytuje a výraz nepoužívá v memoárech ani básníkova manželka, (b) Ludmila Dušková překládala Vzpomínky dle prvního tištěného vydání na území Ruska, resp. Sovětského svazu, tj. v moskevském nakladatelství Kniga v roce 1989, které se nijak od předchozích ani následných vydání originálu neliší. Její překlad se od stabilního ruského znění navíc odchyluje nejen nahrazením „stehlíka“ „slavíkem“, ale také odlišným (výrazně kratším) rozsahem oněch dvou kapitol, které jsou pro náš zájem úhlavní, tedy „Dvě varianty“ (Dvojnye pobegi) a „Poslední voroněžská zima“ (Poslednjaja zima v Voroněže), (c) „ornitologická“ substituce by jakýsi smysl dávala jen v kontextu zcela odtrženém od Mandelštamova díla, v obecném povědomí o „slavičím zpěvu“, jež je do české poezie zřejmě nevyvratitelně zapuštěno dvakrát opakovaným veršem Máchova Máje („svou lásku slavík růži pěl“, v. 7 a 735). Je ale těžko představitelné, že by se takového zásahu dopustila nejen vynikající překladatelka, ale navíc i znalkyně Mandelštamova díla – Ludmila Dušková, od roku 1954 zaměstnaná ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (v roce 1966 přejmenovaném na Odeon), byla mj. odpovědnou redaktorkou zmiňovaného odeonského výboru z Mandelštama (Verše, 1982, 1988) a také manželkou jednoho z básníkových překladatelů, Václava Daňka. Zaměnit „stehlíka“ „slavíkem“ znamená nejen rozpojit souvislost mezi textem Vzpomínek a překladem dosud jediné „stehličí“ Mandelštamovy básně do češtiny, ale z básníkovy tvorby vymést také jeden ze symbolů křesťanské ikonografie: trny z Kristova čela při cestě na Golgotu v legendách žádný slavík nevytrhával.

Z hlediska kardinálního „stehličího“ motivu, jenž opanoval název vzpomínek Olgy Stankovičové, tedy máme v češtině spolehlivý, ale šíře nedostupný překlad samizdatového vydání Jany Neumannové (1978, 1980), a běžně rozšířený, ale nepochopitelně posunutý a zkrácený převod Ludmily Duškové (1996, tehdy tzv. Kniha roku v anketě LN). Zdá se, že jedna z nejdůležitějších knih o osudu básníka ve 20. století a o povaze sovětského režimu bude muset být do češtiny přeložena buď znovu, anebo by měl být k tisku připraven samizdatový překlad, anebo dosavadní tištěný převod bude nezbytné dle originálu důsledně porovnat, opravit a doplnit. Poznali jsme to díky pozornosti a vtipu Olgy a Andreje Stankovičových.