Součástí páteční přílohy Hospodářských novin bývají také příspěvky o současné architektuře. Je to i tento typ článků (píše je Petr Volf, jeden z redaktorů), který přispívá k relativně snesitelné a neurážlivé podobě magazínu oproti srovnatelným barevným doplňkům jiných deníků. A občas se tu dokonce vyskytne i myšlenka, která stojí za komentář. V čísle 24 ze 17. června se redaktor na devíti stránkách věnoval dejvickému Hotelu Praha, který byl v letech 1975–1980 postaven na objednávku tehdejší československé vlády, tj. komunistické strany. O hotelu píše jako o „jednom z nejkrásnějších“, které tu v posledním půlstoletí vznikly, o „jedinečném příkladu organické architektury“, resp. o „nádherné architektuře“, a některé z ilustrativních fotografií to snad i dokládají.

Pisatelovu euforii nad stavbou ruší jen krátký vstup historičky architektury z Národní galerie, kterou Volf cituje: „Ve své době nemá hotel u nás obdoby. Všechno se v něm povedlo dotáhnout do nejmenších detailů, řekla bych, že je to dokonalý protipól Paláce kultury. Ale jsem přesvědčená, že architektura nelže. Požadavky a charakter doby se do ní vždycky promítnou.“ Řeklo by se, že jde o neutrální a rozumné stanovisko (jež je tu vysloveno v jiné souvislosti než rétorický zlozvyk, o kterém zde 18. 7. píše Pavel Kalina), ale autor článku je má za „ideologický filtr, jenž znesnadňuje vnímání české architektury v období 1948–1989“.
Nejde mi o to, komu a jak moc anebo málo se dotyčný hotel „líbí“, a jako laik se ani nechci míchat do architektonických důrazů (i když si zejména na základě fotografií interiéru, zvlášť koupelny v tzv. prezidentském apartmá, myslím svoje). Zaujala mě ale věta o „ideologickém filtru“. Autor článku ji adresoval nevinnému názoru o tom, že architektura a doba spolu vždy nějak souvisejí, a rasantně touto větou sdělil, že umění bychom s dobou svého vzniku naopak spojovat neměli, neboť to „znesnadňuje vnímání“.

Je to dosti rozšířený názor, zejména u naprostých diletantů a u těch, kdo mají máslo na hlavě, a jistě se bude šířit čím dál víc, neboť těch i oněch přibývá – a to nejenom tam, kde nás to nepřekvapuje už delší dobu, tedy v denících jako je Mladá fronta Dnes nebo Lidové noviny, ale třeba i na stránkách současného Respektu. Lidé, kteří takový názor nesdílejí, nebo mu dokonce odporují, jsou pak stavěni do role ideologických fanatiků, a to i kdyby řekli třeba jen: „Básnická sbírka Karla Sýse Atomový pléd vyšla v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1986“ nebo „Za kamerou filmu O moravské zemi (1977) stál Josef Illík.“

Povědomí o dobových podmínkách, v nichž se zrodily důmyslně budované slovesné metafory, herecká gesta, filmové hloubky pole nebo neobvyklá architektonická tvarosloví, nemůže potenciální uměleckou hodnotu toho kterého díla nikdy zadusit, kdežto nevědomost o těchto podmínkách může hodnoty toliko simulovat. – Magazín HN ovšem pro tuto simulaci razí výraz „usnadňovat vnímání“.