U příležitost právě vydané knihy Adama Drdy Jak kdo, která je výborem z jeho publicistických textů z posledních dvou dekád, dnes přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru autorův úvodní text.

Texty obsažené v tomto výboru

vznikaly od poloviny devadesátých let, psal jsem je pro některé noviny, časopisy a rozhlasové stanice, nejčastěji pro Revolver Revue, Kritickou Přílohu RR a Bubínek Revolveru. Mám za to, že se od počátku své publicistické práce zabývám v podstatě pořád tím samým. Je to – v nejširším slova smyslu – veřejná diskuse o soudobých dějinách, reflektovaný, nereflektovaný, vědomý i bezděčný způsob, jímž se různí lidé vztahují k nedávné minulosti, interpretují ji, využívají ji. Diskuse o minulosti má důležitý a často opomíjený rozměr: nevypovídá v první řadě o tom, co se stalo kdysi, ale spíš o situaci společenství, které ji aktuálně vede; dokonce se dá říct (a v českém případě obzvlášť), že taková diskuse v mnoha ohledech společenství definuje, protože vytváří základy a návyky, které se pak promítají do zdánlivě odlehlých témat a polemik. I těmi se zabývám v následujících textech. Nechci čtenáře zatěžovat nějakým návodem na jejich čtení, ale rád bych na úvod učinil pár poznámek.

V zásadní eseji Tabu v české historiografii (Tvář č. 4/1969) kritizuje Zbyněk Hejda marxistické historiky a v polemice s názory jednoho z nich mj. píše: „Postulovat, aby historik převzal celou minulost jako dědictví (hrůzné i vznešené), je trochu vágní požadavek, nezpřesníme-li představu o tom, co považujeme v minulosti za hrůzné a co za vznešené. V dějinách se odehrává svár mezi dobrým a zlým, mezi násilím a myšlenkou, pravdou a lží. Jako národní celek se stáváme dědici obojích těchto sil a všeho myšlení. A tu, když část národa začíná s údivem tušit, že se stala dědicem zlého, násilí a lži, přichází historik a nabádá, že musíme dědit minulost celou, nejen její vznešenou část, ale i její část hrůznou. Co s tím? Je to aktuální požadavek v takové situaci?“ Zdá se mi „užitečné postulovat“, pokračuje Hejda, „aby minulost byla chápána jako tradice. Minulost není uzavřená a jednou provždy hotová. Vracíme-li se k ní, tedy tak, že skrze sebe otevíráme její smysl do budoucnosti. Působí-li v naší přítomné dějinné chvíli, působí tím, že tuto přítomnou dějinnou chvíli chápeme v dimensi minulého a budoucího. Přitom směr, smysl této dimense záleží na nás. Smysl dějin není jednou provždy dán, vždycky znovu se tvoří. Naším úkolem je účast na jeho tvorbě a z toho také vyplývá naše odpovědnost za něj. Jen tak můžeme také přijímat dědictví minulosti. Dědictví hrůzné a vznešené nestačí prostě převzít, musíme je převzít s vědomím, že je dědíme jako vinu (to hrůzné) a jako tradici (to dobré). Tradice je tu proto, abychom na ni navazovali, hrůznou minulost přijímáme s lítostí jako vinu. Smysl takového pojetí historie je v tom, že nám může pomoci k tomu, abychom minulá provinění neopakovali.“

Zbyněk Hejda patří k lidem, kteří mě zásadně ovlivnili, a i jeho citované myšlenky, staré bezmála padesát let, vnímám jako přesné a živé. Předpokladem užitečné diskuse o minulosti je základní vůle najít v ní a pojmenovat to, co je inspirativní, hodné následování, na co je třeba navazovat, co může vytvořit dobrou tradici a pomáhat nám při hledání odpovědí na všemožné otázky současnosti. To ovšem také znamená přistupovat k minulosti otevřeně a kriticky, tedy i s jasným hodnotovým základem. Znamená to minulost a chování jednotlivých lidí v ní i soustavně „soudit“, hodnotit, rozlišovat, nezevšeobecňovat, nelámat nad všemi hůl, ale ani nepředstírat, že všichni obstáli a pouze volili různé „strategie přežití“, jak tvrdí určitá část současných historiků, kteří prosazováním „pokrokových metod“ relativizují tento základní etický rozměr historikovy práce. Všichni neobstojí nikdy, vždycky platí: jak kdo. Veřejně přemýšlet o tom, kdo v dané věci jak obstál a proč, je samozřejmě riskantní, člověku tím zvlášť dnes na oblíbenosti nepřibude, navíc se může i mýlit – pojistkou toho by měla být právě otevřená kritická diskuse, kde jiní mohou svými argumenty jeho omyly revidovat. Když se ovšem přestane diskutovat, přemýšlet a rozlišovat, stává se historie nikoli inspirací a pomocí, ale zátěží, přinášející kromě jiného velkou pravděpodobnost, že právě to zlé a špatné z ní nás bude znovu kazit.

Od listopadu 1989 byla minulost pro celý český veřejný život určující, ovlivňovala nejen politiku. Zásadní potíž pak od počátku spočívala v tom, že místo soustavné veřejné kritické rozpravy nastoupily v drtivé převaze pohodlnost a zbabělost, snaha zametat nepříjemnosti pod koberec, nevracet se k ničemu špatnému, co už bylo zdánlivě zamčeno na nedobytný zámek, případně to špatné znovu obhajovat, aby se to co nejdřív vrátilo do skříně. Týkalo se to řady témat, kromě mnoha jiného vyhnání sudetských Němců (dost intenzivně jsem se debaty o vyhnání účastnil, ale tyto texty jsem do přítomného výboru nezahrnul, mimo jiné proto, že jiní autoři se věci věnovali hlouběji), týkalo se to i koncentračního tábora pro Romy a Sinthy v Letech u Písku a holocaustu vůbec, týkalo se to třetí republiky a tuzemského národního socialismu. Komunistický aparát tato témata tabuizoval a po roce 1989 se ukázalo, že Češi z velké části tabuizaci přijali a spolu s ní i pochybené ideologické interpretace, jimiž dějiny spoutala marx-leninská historiografie. Klíčový problém ve vztahu k minulosti nicméně od roku 1989 představovalo a představuje období komunismu: značně nevyvážené mediální debaty o padesátých letech, o protikomunistickém odboji a zvláště o bratrech Mašínových, o kolaboraci, normalizaci, tzv. Antichartě či spolupracovnících Státní bezpečnosti ukázaly, že převažující nechuť k věcnému pohledu a k rozlišování mezi dobrým a špatným je natolik intenzivní, až to místy hraničí s kolektivní mentální poruchou. Charakteristická je v tomto směru známá „kauza Kundera“, příběh selhání naprosté většiny z místních tzv. elit, který jsem zpracoval pro Revolver Revue č. 100/2015 (a do této knihy kvůli velkému rozsahu nezahrnul): vytěsňováním faktů či jejich manipulativní dezinterpretací došlo v této „kauze“ k takřka dokonalé záměně viníka a oběti, a stala se tak pro současný život v Čechách bohužel příznačným projevem donebevolající lhostejnosti k tomu, co je spravedlivé…

V roce 2017, osmadvacet let po zhroucení komunistického režimu, lze konstatovat, že česká společnost ve své viditelné většině nedokázala dobrou tradici ze svých dějin vytěžit. Spíš je to naopak, pokračuje v úpadkovém trendu, oprašuje staré mytologie a buduje si nové, jako je kupříkladu tak často sdílená pohádka o „zlatých devadesátých letech“ či zcela nekritický pohled na Václava Havla a jeho roli v polistopadovém vývoji. Je už také zjevné, že v debatách o minulosti se s takovou lehkostí, tak účelově a tak dlouho porušovala pravidla rovné diskuse a polemiky, až se to nemohlo nepromítnout do celkového úpadku veřejného života. Na současné těžké krizi české demokracie se ona neschopnost vzít si z minulosti to dobré podepsala rovněž výrazně, jejím výsledkem není jen stabilně silná komunistická strana, ale přispěla i k vzestupu někdejšího nomenklaturního kádra a protidemokratického populisty Andreje Babiše a k úspěchu Miloše Zemana. Nezdá se mi udivující, že politickou krizi provází nástup revizionistických humanitních vědců-ideologů, kteří čím dál silněji ovládají akademická pracoviště, aniž by své názory museli obhajovat ve veřejné debatě s jinak smýšlejícími profesními kolegy, neboť tito profesní kolegové až na výjimky mlčí jak zařezaní. Stejně tak není náhoda, že se v této těžké době naplno projevuje připodělanost značné části místních novinářů a elitních publicistů, kteří jako by kopírovali své někdejší normalizační předchůdce.

Jistěže se ta kritika nedá vztahovat na všechny, vždycky se najdou výjimky, stejně jako se našly v minulosti (v mnoha textech se na ně pokouším upozornit), jenomže v tom je právě potíž, že jen výjimky. Český národ měl po roce 1989 jednu ze svých velkých příležitostí – a k dnešnímu dni lze bohužel konstatovat, že zůstala promarněná, kvůli těm, kteří měli a mají navrch.

Adam Drda
26. 9. 2017