Spisovatelka a signatářka Charty 77 Lenka Procházková kandidovala v Praze 8 do Senátu – jako nezávislá, ale za stranu Věci Veřejné. Když nepostoupila do druhého kola, vyzvala své příznivce, aby se zachovali „rozumně“ a volili místopředsedu komunistů Jiřího Dolejše. Doporučila jim: vybírejte svého kandidáta „nikoli podle toho, odkud přichází, ale podle toho, kam míří. Senátní volby jsou o lidech, ne o stranách.“ Dolejš si prý podporu zaslouží, poněvadž „svými názory a postoji (…) deklaruje zdravý rozum. Oceňuji, jak ve Sněmovně vystupoval proti podvodu zvanému církevní restituce, zatímco Daniela Filipiová (kandidátka ODS, která nakonec zvítězila – pozn. AD) tuto zlodějnu kryje svou podporou“ (viz http://lenka-prochazkova.eu).

Nejdřív jsem si říkal, že to není důležitá věc, jen smutná momentka: Procházková prohrála volby, neunesla to, a její nenávist vůči katolíkům vyvrcholila chvilkovou nepříčetností, v níž se naplno přiklonila k extremistické partaji. Při takovém zkratu by bylo rozumné ji neprovokovat, spíš shovívavě klidnit: Jistě, věříme, že člověk Dolejš nemá nic společného se stranou KSČM, které dělá roky místopředsedu; chápeme, že nezáleží na tom, že ho ta strana do voleb vyslala, a víme, že na jeho další směřování nebude mít sebemenší vliv; je nám naprosto zřejmé, že všichni poslanci té strany (nikoli osamělý Dolejš) bojují proti vydání majetku církvi, protože jsou nejrozumnější ze všech. A pochopitelně – protikandidátka Filipiová je součástí podvodu století. Tak, teď už si, paní P., chvíli odpočiňte, zítra to celé znovu v klidu probereme…

Jenže 22. října, pár dní po druhém kole voleb, v nichž Dolejš naštěstí neuspěl, Lenka Procházková svůj postoj ještě rozvedla do obsáhlejší úvahy (najdete ji na výše citované internetové adrese, doporučuji přečíst si text tam, já bych totiž nedokázal odolat pokušení a citoval bych ho tu celý). To už člověka zbavuje zdrženlivosti a vede ho to k potřebě vzít věc vážně. Pokusím se o stručné shrnutí:

Paní Procházková soudí, že se naše dnešní situace v zásadních ohledech neliší od té předlistopadové. Tehdy prosazovala jedinou správnou ideologii KSČ, která ostatní názory označovala za hrozbu, dnes dělají totéž „pravicové strany“. V demokracii jde o to, aby se občané mohli svobodně rozhodnout, kdo a jak jim bude vládnout. To dnes nemohou, mj. kvůli skryté cenzuře. Před rokem 1989 vládnoucí strana ovládala média a ovlivňovala veřejné mínění, určitá témata byla zakázána. I teď se stává, že noviny neotisknou článek kvůli inzerentům vázaným na nějakou stranu. Oponenti současného establishmentu bývají v médiích dehonestováni,„stejně“, jako tomu bylo před listopadem. Minulý režim občany zastrašoval válkou, hladomorem, imperialismem. Ten dnešní je taky zastrašuje, hrozí Řeckem a návratem komunismu. Dřívější režim byl nehospodárný, dnešní plýtvá ještě víc: „Jak je vidět, vyjmenované aspekty totality jdou napříč politickým spektrem. Ať se totalitní techniky skrývají pod ideologii pravicovou či levicovou, ať se kryjí pod pláštík ‚svobody‘ nebo blahobytu, vždycky se jedná o zneužití vůle občanů.“

Na tom blábolu je nezajímavější a nejhorší, že není výjimečný, naopak pro současnost typický. Za prvé se ukazuje, že v případě Procházkové vůbec nejde o unáhlenou podporu jednoho Dolejše, protože její nevěcné „myšlení“ je v téměř dokonalé shodě s demagogickými řečnickými figurami představitelů KSČM. Ti přece už dvacet let podobnou pseudoargumentací dokazují, že před listopadem si „strana“ nepočínala výjimečně špatně a že současnost se od normalizace liší jen druhem převládající ideologie. Za druhé se tu spisovatelka dostala na intelektuální úroveň těch internetových diskusí, které obecný lid vede pod různými články. Dokud nebyl internet, zůstávaly podobné primitivismy skryté či odkázány k hospodským stolům, teď jsou najednou na veřejném světle a stává se z nich „legitimní názor“. A za třetí to celé koresponduje s iracionálními projevy dalších „rozhořčených“ reformátorů, bojovníků proti korupci a publicistů, toužících po převratu: Procházková říká totéž co oni, jen přímočařeji a hloupěji. Problém není v tom, že se na současnou společnost a politickou situaci dívají kriticky – problém je v tom, že vytvořili mohutnou a stále rostoucí masu nerozlišující nespokojenosti a fanatické nesnášenlivosti, která hrozí nakonec všechno zničit.

Politolog Josef Mlejnek jr. nedávno v podobné souvislosti citoval úryvek z doslovu, kterým Joseph Conrad opatřil druhé vydání své knihy Před očima Západu: „Zuřivost a hloupost ruského samoděržaví vyvolává neméně hloupou a zhůvěřilou reakci ze strany čistě utopického revolucionářství, jež se poté chápe ničení s pomocí prvního prostředku, který se mu namane – v roztodivném přesvědčení, že po pádu jakékoli stávající instituce musí přirozeně následovat zásadní změna v uvažování lidí. Tito revolucionáři nejsou schopni pochopit, že to jediné, čeho dosáhnou, bude obměna jmen.“ Je to přesné, až na poslední větu, v té se Conrad mýlil. Bylo to mnohem horší než jen obměna jmen.