Peripetie kolem poslankyně za hnutí ANO, vládní zmocněnkyně pro lidská práva a donedávna kandidátky na ombudsmanku Heleny Válkové skončily (prozatím) objevem sborníku s názvem Aktuální otázky boje s kriminalitou mládeže a souvisejícími negativními jevy. Vyšel roku 1983 a mj. pojednává Romy (autoři píší o „cikánech“) rasistickým způsobem, obvyklým pro komunistickou právní praxi. Sborník nemám k dispozici, z článku na seznam.cz není zcela jasné, čím přesně do něj Válková přispěla, nicméně už jen její přítomnost v publikaci takového druhu podtrhuje předchozí nález: studii o ochranném dohledu z roku 1979, kterou podepsala se stalinistickým prokurátorem Josefem Urválkem (viz info.cz).

Stručně řečeno, Helena Válková byla teoretičkou-spolutvůrkyní „socialistické zákonnosti“, namířené nejen proti disentu, ale omezující občanské svobody en bloc. Není sporu, že taková osoba, navíc výrazně neochotná své počínání kriticky zhodnotit, nepatří do vysokých politických funkcí, a už vůbec ne do těch, které souvisejí s lidskými právy. Zároveň je třeba dodat, že o tom z řady důvodů nebylo sporu už před lety a určitě ne v květnu 2019, kdy se stala vládní zmocněnkyní (post zastává dodnes). Její dosavadní politická dráha velmi dobře ukazuje, jak se za posledních zhruba osm let měnil a v co se vyvinul český politický život. Podle mého názoru k této proměně přispěla i část lidí, kteří jsou dnes z „případu Válková“ rozhořčeni, a mám za to, že by se o tom mělo mluvit.



Profesorku Válkovou vytáhl do vysoké politiky v roce 2013 Andrej Babiš, s nímž je dodnes úzce spjatá; úspěšně tehdy kandidovala do poslanecké sněmovny za hnutí ANO, ještě jako nezávislá. Abychom předešli oblíbené české idealizaci minulosti (myšlenka byla původně dobrá, teprve později se to nějak zvrtlo), připomeňme rovnou, že na hnutí Ano nebylo nic pozitivního od samého počátku: všichni mohli a měli vědět, že jeho tvůrce a majitel Babiš je neslučitelný s demokracií, že je v nezvladatelném střetu zájmů (politik, vlastník obřího koncernu a tehdy už také vydavatelského domu MAFRA), že je to někdejší nomenklaturní kádr a spolupracovník StB, který se obklopuje lidmi s podobně problematickou minulostí. Oslovil různé „osobnosti veřejného života“, a bylo jasné, že mu ti lidé z hlouposti nebo vypočítavosti pomáhají budovat něco, co českou politiku zásadně promění k horšímu. Zřejmá hrozba byla ovšem takřka všeobecně bagatelizována, převládlo pohodlné stanovisko, že se u nás nic dramatického neděje, spíš naopak: zdiskreditovaní „politici“ aspoň díky novým „nepolitikům“ dostanou za vyučenou a vyvrcholí tak svatá válka s korupcí.

V týdeníku Respekt vyšel tehdy článek Tak trochu jiní kandidáti (č. 38/2013), obsahující i portrét Heleny Válkové jakožto dobré Babišovy akvizice. Text napsala Silvie Lauder, se zodpovědnou a nezaujatou novinářskou prací neměl nic společného, těžko jej označit jinak než jako nadšenou propagaci: „Heleně Válkové […] spolužáci na právech přezdívali Florence Nightingalová, podle slavné anglické ošetřovatelky, která vedena ideály toužila změnit svět. […] Helenu Válkovou její renesančně vzdělaný otec, lékař s německými kořeny, jehož komunisté potrestali poválečným ‚vyhnanstvím‘ ve vysídlených Sudetech, vedl ke vzdělání a tvrdé práci. ‚Říkal mi, že jsem se sice bohužel nenarodila jako muž, ale dá se to dohnat,‘ směje se paní Válková […]. A drobná blondýna nejenže muže dohnala, ale i předčila. Dnes je jednou z nejuznávanějších tuzemských expertek na trestní právo a kriminologii a spoluautorkou řady zákonů […]. Respekt k její profesionalitě ještě posílilo, když ji vedení fakulty posléze odvolalo z funkce vedoucí katedry za hlasitou kritiku praxe, při níž v Plzni u některých učitelů získávaly různé celebrity diplom ve ‚zrychleném režimu‘ […].“

S nyní přetřásanou předlistopadovou minulostí Heleny Válkové se Silvie Lauder vyrovnala takto: „Jako právnička se Helena Válková v blízkosti politiky pohybovala neustále – a ne vždy šťastně. Ještě na fakultě vstoupila do KSČ. ‚Řekli mi, že pokud budu chtít zůstat na katedře trestního práva, tak je to nutnost. Dnes mě mrzí, že jsem neměla tu odvahu z té strany vystoupit,‘ ohlíží se Válková. Od druhé poloviny osmdesátých let nicméně spolupracovala se známou disidentkou a socioložkou Jiřinou Šiklovou. Po revoluci se angažovala v Občanském fóru […].“

V článku se (možná vůbec poprvé) naznačuje, že Válková sice před listopadem 1989 byla ve straně, ale současně své selhání vyvažovala jakousi kooperací s disentem. Tato věc se později často opakovala a stala se součástí mediálního obrazu Válkové, nikde se však od té doby neobjevilo upřesnění, o jakou činnost se konkrétně mělo jednat. Jiřina Šiklová, která se sama dlouhodobě podílí na Babišově propagaci, řekla o pár měsíců později Lidovým novinám (Archivy SNB znají jméno Válková, 22. 1. 2014), že Válkovou poznala teprve po listopadu, pak si vzpomněla, že to asi bylo „už dřív“ na „seminářích o lidských právech“, nicméně nikdo se neptal, jaké semináře to byly a kde a kdy se konaly, a nic o tom nevíme dodnes. Ve stejném vydání LN je i rozhovor s Válkovou (autorem textů je nedůvěryhodný novinář Martin Shabu, ale odpovědi obou dam si jistě nevymyslel), v němž čerstvá poslankyně říká: „Známe se [s J. Šiklovou] ze seminářů o lidských právech. Spřátelily jsme se po roce 1990 a ona mě vzala na katedru sociálního práva. Je fakt, že jsem se dříve bála. Byla jsem rozvedená a měla jsem syna. Ona byla v hledáčku StB. Měla jsem už nepříjemnosti, nechtěla jsem to dále komplikovat. Scházeli jsme se proto jen na seminářích, které jsme organizovaly napůl legálně.“ Z toho plyne, že dámy se před listopadem asi potkaly na nějaké oficiální akci, patrně to bylo až v roce 1989, kdy již Válková působila v Ústavu státu a práva ČSAV, určitě to však nelze popsat tak, že Válková „od druhé poloviny osmdesátých let […]  spolupracovala se známou disidentkou.“ 

Text Silvie Lauder souzní s tehdejším relativistickým psaním Respektu a je vůbec typický pro dobovou českou mainstreamovou žurnalistiku: už v té době bylo přece možné bez větších obtíží zjistit, že Helena Válková pracovala ve Výzkumném ústavu kriminologickém při Generální prokuratuře ČSSR, odkud odešla teprve v roce 1988, už tehdy bylo možné položit si otázku, co jako členka KSČ a kandidátka věd (1982) v režimních institucích vlastně dělala, už tehdy byl na místě přinejmenším ostražitý přístup k političce s takovou minulostí, zvlášť když kandidovala za Babiše. Kvůli nezájmu a nekritičnosti médií (Silvie Lauder v tom nebyla sama) měla paní profesorka dobrý a poklidný politický start.



Ve výše citovaném článku pro LN z 22. 1. 2014 Martin Shabu napsal, že jméno Heleny Válkové se objevuje v archivním záznamu, z něhož vyplývá, že ji v roce 1978 ministerstvo vnitra prověřovalo jako možnou pracovnici správy pro „politickovýchovnou, vzdělávací a kulturní a propagační činnost“. Shabuův text nevyvolal větší pozornost, nejspíš i proto, že je, mírně řečeno, nekorektní: Válková popřela, že by se kdy o podobnou práci ucházela, žádný jiný dokument k věci se nenašel, historici konstatovali, že o prověřování nemusela vědět – a přesto Shabu v podtitulku konstatoval, že Válková „byla adeptkou na zaměstnání ve Sboru národní bezpečnosti“. V interview, které při té příležitosti vzniklo, nicméně čerstvá poslankyně a záhy též ministryně spravedlnosti sdělila, že měla v sedmdesátých letech „s režimem problémy“ a poté upřesnila: „V roce 1977 jsem vystoupila na schůzi k antichartě, kterou jsme měli podepisovat. Řekla jsem, že než ji podepíšeme, tak bych si ráda přečetla Chartu 77. Okamžitě ukončili schůzi a seřvali mě na tři doby, že jsem dala špatný příklad. Svolali nás znovu a všichni jsme to podepsali.“ Jinými slovy, „Florence Nightingalová“ Válková o sobě takto rafinovaně sdělila veřejnosti, že je signatářkou anticharty. Opět to prošlo bez zájmu.

Za pár dní (pořád jsme ještě v lednu 2014) se stala ministryní spravedlnosti za hnutí Ano ve vládě Bohuslava Sobotky a jako náměstkyně k ní nastoupila právnička, někdejší disidentka a v té době zakladatelka sdružení Veřejnost proti korupci Hana Marvanová – jedna z významných představitelek a představitelů „občanské společnosti“, kterým nebylo proti mysli spolupracovat s Babišem a spol. Ani ji nezajímalo, co má paní ministryně za sebou. Na počátku společné cesty (tak to aspoň 13. 2. 2014 popsala Babišova MF DNES, vedená Sabinou Slonkovou) vybídly obě dámy v duchu babišovské ideologie státní zástupce k ještě větší aktivitě při trestním stíhání „protřelých politiků“, Válková to doprovodila výrokem „to je dobře, že se politik bojí, protože pak se nedostaneme do situace, v jaké jsme dnes“, a zmíněný list o tom referoval na první straně pod titulkem „Nová éra: Jen ať se politici bojí!“. Mezi ženami sice došlo za pár měsíců k roztržce, ta se však týkala jiných věcí; Hana Marvanová záhy opustila ministerstvo bez jediného slova sebereflexe a od té doby pokračuje v boji za lepší Česko v jiných oblastech veřejného života.

Zhruba po roce skončila Helena Válková v ministerské funkci, kterou nezvládala. Do té doby stihla například prohlásit v rozhovoru pro Echo24.cz, že Čechům se za protektorátu „zas tolik nedělo“ (netřeba rozvádět, že mj. vzhledem k desítkám tisíc židovských, romských a dalších obětí nacismu představuje takový výrok další skvělý předpoklad pro pozdější výkon lidskoprávních funkcí), a také se při inspekční návštěvě věznice setkala s nejznámějším českým vrahem Kajínkem, jemuž pak projevila sympatii slovy „ode všech se odlišuje. Je přesvědčivý a komunikativní. Má přehled. Rozhovor s ním mne inspiroval“ (viz zde). Později nedoporučila, aby byla Kajínkovi udělena milost, ale když mu ji prezident republiky dal, jeho rozhodnutí „vítala“. Jako poslankyně zůstala Válková nedílnou součástí hnutí ANO (roku 2015 se stala členkou, roku 2017 byla díky preferenčním hlasům znovu zvolena do sněmovny), přilnula k prezidentovi Miloši Zemanovi, podílela se na všech politických krocích, které v zemi provádělo Babišovo hnutí se svými spojenci (včetně spolupráce s KSČM) a především proslula neutuchající bizarní obhajobou premiéra, který se ocitl v právních potížích (na Babiše se její dramatické výroky o politicích, kteří se mají bát, pochopitelně nevztahovaly a nevztahují). Slavné je například vystoupení v DVTV, v němž Helena Válková v prosinci roku 2018 sdělila, že Babišovo trestní stíhání bude pravděpodobně zastaveno, že zná skutečnosti, které se „dozvěděla v souvislosti s výkonem své profese“, avšak nic bližšího říci nemůže, neboť je vázána mlčenlivostí. Na tomto místě můžeme článek výrazně zkrátit, neboť výmluvný souhrn pozoruhodných projevů poslankyně Válkové připravil vloni Jindřich Šídlo (video zde, začátek 6:35).

Když se profesionálka pro každý režim Helena Válková v květnu 2019 stala zmocněnkyní pro lidská práva ve vládě Andreje Babiše, způsobilo to sice mírné mediální pozdvižení, ale nikterak halasný veřejný odpor. Vysokoškolský pedagog Daniel Kroupa tehdy na protest resignoval na členství v Radě vlády pro lidská práva (zmocněnkyně je z titulu své funkce místopředsedkyní Rady, které předsedá premiér), přičemž své rozhodnutí odůvodnil tím, že Válková nemá pro funkci předpoklady: problematikou lidských práv se nezabývala a nezabývá, není nestranná a ve veřejném životě si dosud nepočínala nikterak úctyhodně. Ačkoli bylo jasné, že Kroupovy argumenty jsou přesvědčivé (řekl bych, že resignoval trochu pozdě, ale přece), nikdo z členů Rady ho nepodpořil. Na jeho místo briskně nastoupil Daniel Hermann, nástup doprovodil ódami na Válkovou i na Babiše, přičemž ho nezapomenutelně ocenil komentátor aktualně.cz Martin Fendrych, který k tomu účelu vytvořil etickou teorii o staviteli mostů (psal jsem o tom zde). Pak bylo zase ticho.

Teprve po tom všem se v novém roce 2020 objevila informace, že Helena Válková, kterou prezident Miloš Zeman v prosinci navrhl do funkce ombudsmanky, publikovala v roce 1979 spolu s někdejším prokurátorem Urválkem článek o ochranném dohledu. Pokusila se věc dle svého zvyku bagatelizovat, Zeman však její nominaci zrušil a dva členové Rady (právník Tomáš Němeček, který nastoupil vloni, a služebně starší vysokoškolský pedagog Hubert Smekal) v té situaci navrhli, aby opustila i pozici zmocněnkyně. Ostatní radní, zastupující občanskou veřejnost se k návrhu nepřiklonili a bylo přijato usnesení, v němž se dle českého tisku praví: „uznáváme přínos současné zmocněnkyně vlády pro lidská práva na prosazování lidskoprávní agendy a zefektivnění činnosti Rady.“ Poté resignovali Němeček se Smekalem. Andrej Babiš, který je za Válkovou především zodpovědný, usnesení vzápětí využil a vykroutil se z potíží sdělením, že byl připraven zmocněnkyni odvolat, pokud by se radní vyslovili proti ní – za daných okolností respektuje jejich verdikt, dokládající, že Válková „to dělá dobře, angažuje se, bojuje za lidská práva“. Tomáš Němeček pak absurditu dotvrdil rozhovorem pro Respekt, v němž Válkovou jedním dechem jemně zkritizoval a současně ocenil: „dobře zvládá byrokratické procesy, […] bylo by nefér upírat jí zásluhy za to, že za ní rada začala celkem fungovat. Chtěla měřitelné cíle a výsledky, pravidelná jednání […], pamětníci říkají, že radu řídí za dlouhá léta nejlépe.“ Souběžně se do rozmlžování věci pustila část „autorského týmu“ Babišových Lidových novin v čele s Petrem Zídkem a hlasovací mašinérii ANO/KSČM/SPD/ČSSD se podařilo zaříznout opoziční návrh, aby o vládní zmocněnkyni diskutovala Poslanecká sněmovna.

Takhle to v Čechách chodí: lidé (a nemluvím teď o Válkové) si navyknou držet pozice nebo kvůli osobním ambicím soustavně lezou, kam by lézt neměli, nic jim není dost černé a bílé – a výsledkem je přinejmenším „užitečná idiocie“. Helena Válková nebude ombudsmankou (to je jediná dobrá zpráva, která z aféry vzešla), ale neřekl bych, že je to velké vítězství: nejspíš ji nahradí jiná otřesná postava, k dispozici jich je dost.

(Na okraj pro přesnost: než jsem tento text dopsal, rezignovaly kvůli Heleně Válkové dvě občanské členky Rady vlády pro záležitosti romské menšiny Lucie Fuková a Renata Köttnerová. I v této radě je vládní zmocněnkyně místopředsedkyní.)