2. května uplynulo 15 let od smrti Augustina Navrátila (*22. 12. 1928) osobnosti, jejíž odkaz je dobré si připomínat: čtenářům Bubínku Revolveru přinášíme portrét, který vyšel tiskem v RR č. 90/2013.

Adam Drda: Křesťan „kverulant“
Památce Augustina Navrátila

S Augustinem Navrátilem jsem se osobně nesetkal, jeho jméno mi však uvízlo v hlavě v letech dospívání. Pamatuju si je z vysílání Hlasu Ameriky a pamatuju si taky Navrátilovu petici z konce roku 1987, přezdívanou Moravská výzva: v jedenatřiceti bodech požadovala náboženskou svobodu v ČSSR, úředně byla opatřena názvem „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů“ a podepsaly se pod ní do listopadu 1989 statisíce lidí. Nedokážu přesně říct, co jsem o Navrátilovi tehdy věděl, to nejzákladnější ale nejspíš ano: že proti němu, disidentovi a křesťanskému aktivistovi, postupoval komunistický aparát výjimečně ničemně, že byl prohlášen za duševně chorého a vězněn v psychiatrické léčebně. Po roce 1989 jsem na něj úplně zapomněl, stejně jako na desítky jiných lidí, s kterými bych teď rád mluvil. Patřilo to bohužel k příznačným rysům hektických popřevratových let: dezorientováni náhlou svobodou, soustředili jsme se na spoustu pitomostí. Navrátila mi pak připomněla až kniha Jana Tesaře Zamlčená diagnóza, v níž autor, na základě tehdy ještě neuzavřené Navrátilovy historie (text byl poprvé publikován v samizdatu koncem sedmdesátých let), provedl jednu z nejvýstižnějších analýz povahy čs. komunistické diktatury.

Nechci tuto klíčovou práci na malém prostoru zjednodušovat, takže jen citát k tématu: Navrátilův případ je podle Tesaře významný, neboť „je ve skutečnosti případem celé naší společnosti. Občan, jenž se nesklonil před státní mocí, osobující si právo na jeho svědomí, byl prohlášen za nepříčetného: jaké je to vysvědčení pro moc! Člověk, který si za obecné degradace občanských ctností svou občanskou odpovědnost uchoval, byl jí soudním výrokem zbaven: jaké zrcadlo krize této společnosti! Lidská duše, která chce žít s vědomím vyššího ideálu, je poslána na léčení, aby se naučila adaptovat se k živočichu: jaký obraz zvrácenosti mravních norem této společnosti!“

Tesařova Zamlčená diagnóza vyšla tiskem v nakladatelství Triáda roku 2003, ve stejném roce Augustin Navrátil zemřel. Prošel jsem letos části archivu jeho písemností v knihovně Libri prohibiti a zdálo se mi nepochopitelné, že jeho příběh dodnes nebyl knižně zpracován, i když existuje výborná diplomová práce Marty Kordíkové (v ostatních historiografických publikacích bývá věnována pozornost pouze Moravské výzvě). Revolver Revue by nyní ráda tuto mezeru zaplnila, částečně tímto textem – který ovšem nechce být odbornou studií – a v dohledné době i ve své knižní edici. Příběh Augustina Navrátila by totiž měl být vnímán jako nepřehlédnutelný, zvlášť dnes, kdy část historiků a publicistů přehodnocuje pohled na normalizační režim tak, aby odvaha, víra a houževnatost lidí, jako byl Navrátil, mohla být snižována a banalizována, neboť za akceptovatelnou „občanskou normu“ se začíná již zcela běžně a stále častěji vydávat zbabělé přikrčování, ne-li něco horšího. Kromě toho se zdá, že se na Augustina Navrátila dosud často nahlíží s jistou rezervovaností: jako by na té psychiatrické diagnóze paranoia kverulans něco bylo, jako by to byl člověk zasloužilý, ale přeci jen poněkud pomatený. Dochované prameny a svědectví však ničemu podobnému nenasvědčují, naopak.

Augustin Navrátil přišel na svět 22. prosince 1928 v Lutopecnách u Kroměříže jako první ze tří dětí. Otec byl sedlák, rod Navrátilů hospodařil na svém statku přes tři sta let. Augustin vychodil měšťanku a vyučil se truhlářem (sám vždycky psal „stolařem“), vedle školy, učení a zaměstnání pomáhal rodičům na polích. Roku 1945 vstoupil do Čs. strany lidové, stal se jednatelem a místopředsedou místního výboru stranické mládeže a později organizačním referentem okresního výboru ČSL. Po únoru 1948 akční výbor organizaci lidové strany v Lutopecnách zlikvidoval a od té chvíle byl Navrátil bezpartijní. Hned na počátku totality se kvůli ochotnickému představení Jednoty Orel ocitl před lidovým soudem (z příznačně banálních důvodů, ve hře zazněla věta „Na co tu vládu máme?“, vykládaná jako provokace), avšak nemělo to pro něj výraznější následky. Roku 1955 se oženil s Augustinou Bazalkovou. Měli spolu devět dětí, čtyři kluky a pět děvčat. Ve stejném roce se stal členem Místního národního výboru v Lutopecnách, předsedal finanční a poté zemědělské komisi. Jelikož však vyžadoval důsledné dodržování předpisů, když volební období skončilo, nesměl se již do funkcí vrátit. Tehdejší předseda MNV (komunistický funkcionář) se prý nechal slyšet: „Jak sú ateista a bezvěrec, tak sa budú modlit a dám složit mšu svató za to, aby Augustin Navrátil nebyl znovu ve výboru. Tak jsme si tady spokojně žili a teďka on požadujú samé předpisy a zákony. Kam bychom s takovó došli.“ (Cit. z textu I. Čeřovského. Londýnské listy, červenec/srpen 1988.)

Do roku 1956 pracoval Augustin Navrátil v truhlárně, ale po maďarském povstání odmítl vybírat a sám zaplatit příspěvek na pomoc „kontrarevolucí rozvrácenému Maďarsku“, načež dostal z podniku výpověď. Nastoupil jako dělník k lisu podniku PAL MAGNETON Kroměříž. I odtud byl však vyhozen, neboť odmítl přemlouvat své „zatvrzelé“ rodiče, aby vstoupili do Jednotného zemědělského družstva. Rodinnou půdu komunisté záhy (1957) z devadesáti procent vyvlastnili, stejně jako hospodářská zvířata, Navrátilovi však směli zůstat ve svém domě, nebyli deportováni kamsi do pohraničí jako jiní sedláci, dokonce k nim ani nenastěhovali nájemníky. Navrátil si našel práci na dráze, jako pomocný dělník, posunovač a hradlař. Pracoval na zastávce ČSD v Bezměrově a potom, až do důchodu, v Postoupkách. Když roku 1968 směla lidová strana v Lutopecnách obnovit svou činnost, stal se předsedou místní organizace. Po sovětské okupaci, respektive na začátku normalizace (1970) byl z ČSL vyškrtnut, zároveň mu však – v duchu dobových absurdit – místní funkcionáři nabízeli členství v KSČ a různé posty v obecní správě, což pokaždé odmítl.

Konflikt s komunistickým režimem se vyhrotil v roce 1972. Jestliže do té doby byl Navrátil, podobně jako tisíce jiných, perzekuovaným občanem nedemokratického státu, člověkem silné křesťanské víry, který se nehrbil, ale současně si nepočínal jako odbojář, na počátku sedmdesátých let začala jeho proměna v disidenta, v systematického společenského kritika. Kdyby směl hospodařit a praktikovat svou víru, možná by se jím nestal, jeho politické ambice se týkaly výhradně života obce, místní úrovně. Onu proměnu způsobilo spojení osobní zkušenosti s komunistickým bezprávím, víry, kterou bral velice vážně, a soustavného sebevzdělávání (Navrátilova dcera Irena vzpomíná, že otec celý život četl, nějaký čas působil jako obecní knihovník, v pětadvaceti letech měl prý prostudováno dostupné dílo sv. Augustina, sv. Tomáše Akvinského, sv. Kateřiny Sienské, četl ale i beletrii. A jak vyplývá z jeho písemností, musel ovládat také právo a například i Marxe a Lenina).

V rekapitulačním textu-stížnosti Půda patří těm, kdo na ni pracují (1988, adresováno Generální prokuratuře) Augustin Navrátil napsal: „Je prosinec r. 1972. Naše poslední z devíti dosud narozených dětí má teprve dva roky, a protože přídavky na děti jsou malé [...] měli jsme průměr na jednoho člena rodiny měsíčně z mého platu a přídavků na děti 393 Kčs. To je málo.“ Od konce šedesátých let proto vedle řádného zaměstnání na dráze obdělával 1,42 hektaru půdy, která zůstala v rodinném majetku. Ve dvaasedmdesátém ho MNV vyzval, aby půdu předal JZD, neboť všechny vesnice v okrese musí být vzorově socialistické (tj. žádný soukromý uživatel půdy nad půl ha). Když odmítl vyhovět, byly mu vyměřeny vysoké povinné odvody státu z hospodářství (staral se i o vlastní dobytek) a přidělena jiná, méně úrodná půda, dál od domova. Hospodařil ale přesto dál, s lepšími výsledky než „jezeďáci“, nicméně tzv. dodávky mu partajní úředníci nastavili tak, aby je nemohl splnit. Záhy byl absurdně obviněn, že půdu řádně neobdělává a 10. ledna 1974 dostal Rozhodnutí MNV, které vypadá, jako by je vypracovávali bolševici v tuhých padesátých letech.

V Rozhodnutí je sdělováno, že „Rada MNV v Lutopecnách přikazuje [...] zemědělský závod (sic!) Navrátila Augustina Lutopecny č.p. 14 do užívání JZD ... se sídlem Rataje na dobu 6 let od 1. 1. 1974.“ Rada MNV dále píše, že přistoupila k odebrání pozemků, neboť „vlastníci zemědělského závodu nesplnili předpis dodávek obilovin 26q na předepsaný úkol, a proto nemohou nadále vlastními silami zajišťovat zemědělskou výrobu na výměře 1,42 ha. [...] Jelikož naléhavý obecný zájem, spočívající v zajištění zemědělské výroby na pozemcích, vyžaduje okamžitý výkon a nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, odnímá se [...] případnému odvolání odkladný účinek. Proti rozhodnutí, kterým se vylučuje odkladný účinek odvolání, se nelze odvolat.“ Podepsáni tajemník MNV Jurlík a předseda téhož Přecechtěl.

Augustin Navrátil odvolání obratem podal, mimo jiné s tím, že potřebuje živit rodinu – a pochopitelně je zamítla vyšší instance, Okresní národní výbor v Kroměříži, a to 5. února 1974. Vedoucí příslušného odboru Ing. Alois Veselý píše: „Nelze brát ohled na Vámi uvedené důvody. Jste zaměstnán, pobíráte v pracovním poměru odpovídající mzdu a přídavky na děti a nelze argumentovat tím, že každá početnější rodina by musela mít k zajištění obživy ještě hospodářství. Naše zřízení pamatuje zvýšením přídavků na rodiny s více dětmi a sociální zajištění takových rodin je dostatečné. Pokud polemizujete s otázkou, že Vás závod měl být nejprve smluvně převzat od JZD Rataje, nezakládá se Vaše tvrzení na pravdě, protože od vydání rozhodnutí o dodávkových úkolech si stěžujete na všechny instituce, počínaje Okresní prokuraturou… a není zde vůbec podkladu pro to, že jste byl ochoten jednat s místním JZD a předat dobrovolně své hospodářství.“ Těžko si nevšimnout kontrastu: darebáci, sepisující protiprávní prolhané arogantní dokumenty, se v Husákovském režimu ocitají v roli „řádných občanů“ – okradený Navrátil, člověk poškozený, spravedlivý, pracovitý a řídící se desaterem, bude naopak označen za psychicky nezpůsobilého a občansky degradován. Nerozhoduje tu přitom démonická Státní bezpečnost, jen funkcionáři v nižších a nejnižších postech.

Sedlák a hradlař z Lutopecen se s perzekucí nesmířil (odporovala navíc i „tehdy platným zákonům“) a dál psal stížnosti na všechny strany, vedle okresních a krajských institucí zejména na Ministerstvo zemědělství a Generální prokuraturu. Pečlivě vyvracel jedno tvrzení úřadů za druhým, v rodné vsi se ho zastalo ve zvláštním dopise 34 občanů (Navrátila si lidé v Lutopecnách vážili, kuriózně vyznívá, že byl například členem Brigády socialistické práce, což nevnímal jako ideologickou věc, nýbrž jako možnost dělat něco pro bližní). V citovaném dokumentu z roku 1988 konstatuje: „V článku 10 Ústavy ČSSR je zakotveno, že v mezích socialistické hospodářské soustavy je přípustné drobné soukromé hospodářství, založené na osobní práci. Také leninské principy v zemědělské oblasti [...] nepřipouštějí používání násilí [...]. V článku 26 Ústavy ČSSR se také uvádí, že rodinám s více dětmi poskytuje stát zvláštní úlevy a podporu. Přesto všechny tyto zásady a ustanovení správního řádu byly našimi úřady všech stupňů při vyřizování této naší záležitosti nemilosrdně a bezohledně pošlapávány.“

Komunistické úřady nemohly Augustina Navrátila ignorovat, a tak byl pohnán před soud. 16. dubna 1975 ho Okresní soud v Kroměříži potrestal šesti měsíci podmíněně za údajný „útok na veřejného činitele“. Měl se ho dopustit verbálně, tím, že předsedovi MNV v Lutopecnách Přecechtělovi řekl: „Tys okradl moji rodinu, soustavně jsi mne poškozoval nesprávnými posudky, ukradls nám půdu a okradls moje děcka. Jednáš jako za fašismu!“ Ani tento pokus o zastrašení však Navrátila nezastavil, stěžoval si a odvolal se s umanutostí sobě vlastní. Byl tedy znovu obviněn (z hrubého znevažování státního orgánu) a donucen absolvovat vyšetření na Psychiatrické klinice v Olomouci, kde předzjednaní odborníci rozhodli, že trpí paranoiou kverulans.

V učebnici Psychiatrie z roku 1976 (Vencovský – Dobiáš), kterou cituje Tesař, je zmíněná nemoc popsána takto: „Charakteristickým rysem této diagnózy je tzv. paranoický vývoj, tj. že při rozboru mentální osobnosti paranoikovy jsou nalezeny svérázné povahové úchylky a rysy, zejména akcentovaný smysl pro právo a spravedlnost. Pacient se tedy cítí pronásledován, váha jeho stížností a protestů překračuje kritickou mez potřebnou pro tuto diagnózu, jakož i svérázné povahové úchylky.“

Psychiatři shledali u Navrátila onen „akcentovaný smysl pro právo a spravedlnost“ a omezili ho v právních úkonech. Jak vyzdvihuje Tesař: „Navrátil nebyl zbaven občanské způsobilosti jako známý disident, ani jako účastník celonárodně organizované petice. Nebyl ani původně perzekvován jako známý bojovník za svobodu víry. Tím vším se stal až časem, a to jakýmsi nedopatřením. Nebyl by býval odsouzen a pak zavřen do rodící se kroměřížské ‚psychušky‘ (nebyl by se ani našel psychiatr, který by se v tom angažoval), kdyby bývalo na začátku jasné, k čemu to povede. [...] Vznikl vyšší zájem, aby byl Navrátil likvidován jako třída. Když se bránil, byl promptně vyřízen za úslužné pomoci soudních znalců. Tito pánové pravdivě konstatovali, že se cítí pronásledován, že váha jeho stížností a protestů překračuje kritickou mez potřebnou pro kategorii ‚paranoia kverulans‘ [...]. Například se ‚tvrdošíjně dovolával svého práva‘ atp. Pánové znalci se zachovali přesně v intencích (výše citované – pozn. a.d.) učebnice. Opominuli jenom jediné, totiž všimnout si toho, že ‚pacient‘ je v právu…“ Diagnózu stanovili MUDr. Blaťák a MUDr. Klíma z Psychiatrické léčebny Kroměříž. Trestní stíhání pak bylo zastaveno z důvodu právní nezpůsobilosti, Navrátil však takový závěr odmítl a následovalo proto další vyšetření, tentokrát v Olomouci. Doc. Mrňa, doc. Buzek a MUDr. Lysoňková potvrdili předchozí nález, s tím rozdílem, že namísto ambulantní léčby doporučili léčbu ústavní.

V roce 1977 Augustin Navrátil signoval Chartu (sám usiloval přesně o to, co požadovalo její základní prohlášení: totiž aby režim „jen“ dodržoval své vlastní zákony). S dokumentem nakládal zcela otevřeně, dával jej číst kolegům v práci, dokonce i neznámým elektromechanikům, kteří přijeli na hradlo do Bězměrova cosi opravovat. Jeden z nich, Josef Lukašík, ještě týž den Navrátila udal na členské schůzi KSČ. Zase výmluvný dobový detail. StB tehdy zavedla svazek a začala čerstvého chartistu systematicky sledovat.

Ve stejné době se Navrátil poprvé veřejně angažoval v otázce omezených náboženských svobod a zformuloval čtrnácti bodovou petici „Podněty katolíků na řešení situace v ČSSR“, kterou během dvou týdnů podepsalo asi 700 lidí z Kroměřížska. Žádala mj. volný přístup k náboženské literatuře, možnost výuky náboženství, odstranění diskriminace křesťanů v zaměstnání atd. „Případ“ začaly nezávisle na sobě vyšetřovat tajná policie i veřejná bezpečnost, a když se jejich linie setkaly, vyústilo to nejprve v trestní stíhání, záhy však zastavené kvůli údajné Navrátilově psychické poruše, a potom v nové psychiatrické vyšetření (znalecký posudek MUDr. Ščudlíka a MUDr. Žáčkové z PL Kroměříž) a v nařízenou ústavní léčbu v období 3. července – 23. října 1978. Na rozšiřování petice se podílel rodinný přítel Jan Pavlíček, který byl odsouzen na osm měsíců nepodmíněně, po šesti měsících propuštěn a rehabilitován: rehabilitace bylo dosaženo – příznačně – i díky stížnosti na porušení zákona, kterou Pavlíčkovi napsal železniční dělník a sedlák z Lutopecen, prohlášený za duševně chorého… Sám Navrátil se tehdy hájil tím, že petice plně odpovídá zákonům a že její přípravu konzultoval s kardinálem. Marně.

V říjnu 1978 soud snížil Navrátilovu způsobilost k právním úkonům a výslovně konstatoval, že „nemocný“ nesmí samostatně podávat podněty k úřadům. Příští tři roky měl Augustin Navrátil opatrovníka (respektive postupně tři). Omezování jeho osobní svobody a občanských práv pokračovalo až do pádu komunismu: zvýšený zájem o jeho osobu projevovaly státní orgány vždy po nějakém z Navrátilových veřejných vystoupení, například po Otevřených dopisech, které v letech 1980–1989 v různých otázkách (petiční právo, ničení církevních památek, zneužívání psychiatrie – mj. v konkrétním případě manželů Kořínkových, dostupnosti náboženské literatury atd.) psal, množil a adresoval představitelům státu a KSČ a rovněž kolaborujícím představitelům římsko-katolické církve. Pokud neodpovídali, rozesílal desítky urgencí. V březnu 1982 Navrátil oznámil Generální prokuratuře, že začne tisknout náboženskou literaturu a roku 1985 skutečně začal vydávat vlastní samizdat: jeho přátelé opisovali na blány náboženské texty, které pak s pomocí rodiny na statku tiskl - ručně, přes rámeček s fólií. Za „svého“ písaře si velmi nekonspiračně vybral důchodce, jemuž odpověděl na inzerát. Ve stejném roce byl Navrátil znovu uvezněn, poté, co sepsal a rozeslal Otevřený dopis, týkající se podivné a dosud nevyjasněné smrti tajně vysvěceného kněze Přemysla Coufala, pronásledovaného tajnou policií, které, jak se ukázalo po roce 1989, podepsal spolupráci. Příslušníci StB vtrhli 11. listopadu 1985 na statek v Lutopecnách, udělali podrobnou domovní prohlídku, ukradli, co se dalo, a Navrátila odvezli.

11. prosince 1985 napsal své ženě Augustině z vazební věznice v Brně dopis, který do značné míry charakterisuje jeho povahu a motivace:„Tak je to dnes večer měsíc, co jsme se naposledy viděli. Možná, že leckdo zapochybuje, zda ´vyhotovení ve větším rozsahu, rozmnožení a rozesílání na státní orgány Otevřeného dopisu č. 2´ /jak zní oficiání výrok usnesení o zahájení mého stíhání [...] / stálo za to, aby v důsledku toho naše rodina sdílela ten kříž, který Pán na nás seslal. A všichni víme, že nejvíce tíží Tebe, to proto, že jsi manželkou toho, který ke všemu dal nejen podnět, ale také v praxi vše uskutečnil. Mohl jsem snad jednat jinak? Nemohl. Ty to víš, že v rozporu se svým svědomím jednat nebudu ani ze slabosti, ani z vypočítavosti, ani ze strachu. Jak bych se potom jednou na věčnosti zodpovídal z využití hřiven, které mi byly Pánem propůjčeny? Měl jsem je snad zakopat? Stále mám na mysli zásadu křesťana: Modli se a pracuj! [...] O modlitbě, jejím prvním a nezastupitelném a nenahraditelném místě není mezi opravdovými křesťany jistě pochyb. Pod pojmem práce si však vždy ne všichni uvědomují, že je tím míněna nejen práce pro rodiny a pro společnost, ale i práce pro církev. A jak už jsem uvedl o těch hřivnách, každý z nás ví anebo může vědět, když o to usiluje a když prosí o pomoc Ducha svatého, co je v jeho možnostech, kterým směrem se angažovat více. Jsou to spojité nádoby, kdy aktivita či pasivita v jedné oblasti má vliv i na oblasti ostatní.“

Z věznice Navrátila převezli do psychiatrické léčebny, nejprve v Praze a poté v Kroměříži. 24. března 1986 podal proti převozu stížnost k řediteli kroměřížské léčebny, neboť jeho deportace proběhla protiprávně, bez platného soudního příkazu byl „proti své vůli ozbrojenými příslušníky [...] násilně odvlečen“. V citovaném dopise Augustin Navrátil dodával sílu ženě i dětem, na svůj úděl si nestěžoval. Jeho blízcí však přesto věděli, že nucené hospitalizace ho mučí fyzicky i psychicky. Proti své vůli musel užívat psychofarmaka, a ve stížnosti píše: „Nevím, kdo má ještě zájem a komu na tom tak záleží, abych po více jak čtyřech měsících vazby, z toho více jak dva měsíce strávené v nepředstavitelně tvrdých podmínkách ´křížence blázince s kriminálem´ - jak možno nazvat zvláštní vězeňské oddělení psychiatrického ústavu v Bohnicích – zase trvá na tom, abych v rozporu se zákonem se nemohl dostat domů ke své rodině, manželce, dětem.“ Dcera Irena vzpomíná, že ve vězeňském oddělení bohnické PL byla zima, ošetřovatelé házeli pacientům jídlo na zem a otec byl v jedné místnosti s vrahem, který mu vyhrožoval, že ho v noci zabije.

Navrátil se ani tehdy nevzdal. Také ani na psychiatrii neztratil zájem o veřejné dění. 3. srpna 1986 vyšel v Katolických novinách Dopis (ve skutečnosti komentář) Prof. ThDr. Ladislava Pokorného. Rozčiloval se v něm nad apelem, který diecézní rada ze Štýrského Hradce adresovala Gustávu Husákovi, protestujíc mimo jiné proti politickému omezování církevní publicistiky v ČSSR. Co byl zač profesor Pokorný je vcelku zjevné z jeho textu: „Už třicet let spolupracuji s Katolickými novinami, řídil jsem časopis Duchovní pastýř a vydavatelství Charity, vyšlo mi kolem 50 titulů knih… a nikdy jsem nepozoroval, že by se mi přes rameno díval cenzor. A že existuje jakýsi ´samizdat´ dobře vím. Už v roce 1979 nás na sjezdu SKD Pacem in terris v Hradci Králové upozorňoval pan ministr dr. Milan Klusák, že je nutné, abychom rozšířili svou publikační činnost, uspokojovali věřící objektivními informacemi…“ Následují výmluvy (věřící, kněží i laici, málo píší, jsou jakési „objektivní překážky“ pro vyšší náklad katolických tiskovin atd.) a poté prof. Pokorný tvrdí: „Kdo vůbec může u nás psát? Ten, kdo píše, je povinen respektovat zákony státu, v němž žije. Ale to je přece i jinde.“

Na tuto nehoráznost reagoval Navrátil hustým čtrnáctistránkovým strojopisem (adresovaným Pokornému), v němž pregnantně vylíčil situaci věřících a náboženských svobod v tehdejším socialistickém Československu. V úvodu ironicky poděkoval Pokornému za článek, ovšem nikoli za postoj, který Pokorný zaujal k apelu ze Štýrského Hradce, nýbrž „za tu skutečnost, že jsme se tímto způsobem seznámili s jeho obsahem.“ Podrobně pak vylíčil náboženskou nesvobodu, nemožnost sehnat knihy, časopisy, dokumenty či církevní texty, popsal diskriminaci, které jsou věřící vystaveni, přiložil jednu ze svých petic, přesně vypsal detaily své korespondence s úřady. Při čtení odpovědi prof. THDr. Pokornému si člověk mj. uvědomuje, jak obrovský význam pro dnešek má Navrátilova důslednost. Nejde jen o morální rovinu a o to, že se soustavně vymezoval vůči diktatuře – jeho stížnosti a korespondence představují nenahraditelný dokument. Jinými slovy: Navrátil během více než deseti let shromáždil a vpodstatě katalogizoval to, co by jinak bylo prakticky nedohledatelné, z jeho korespondence s úřady komunistického Československa lze vyčíst víc než z kdekteré tzv. intelektuální úvahy.

V závěru strojopisu Pokornému bez obalu napsal: „já a moji přátelé… nemáme ty starosti, jak je vy uvádíte ve svém článku: ´nepodařilo se nám dosud získat mladé kněze a věřící ke spolupráci s naším tiskem, k tomu, aby psali… Vždyť my staří odejdeme od svých psacích strojů a už se k nim nevrátíme.´My máme zase opačné starosti. My zase nemáme psací stroje a nutné potřeby, protože nám jsou stále zabavovány. Proto, kdybyste nám těmito nedostatkovými potřebami vypomohli, byli bychom Vám za to vděčni. Domnívám se však, že byste se měli především zamyslet, PROČ se Vám dosud nepodařilo získat mladé kněze a věřící ke spolupráci. Co je toho PŘÍČINOU? Já se domnívám, že žádný poctivý a věrný kněz a taktéž i věřící laik nebude spolupracovat se společenstvím, které nejenže nemá jeho důvěru, ale které také nemá ani důvěru svatého Otce v Římě. Tuto spolupráci s Vámi by totiž každý považoval za spolupráci ve smyslu kolaborace. Kdo však chce být JIDÁŠEM???“

Díky nátlaku mezinárodních organizací, jednotlivců a aktivitě Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (který se původně, v roce 1978, podle Tesaře případem vůbec nechtěl zabývat), byl Augustin Navrátil 29. října 1986 z „psychušky“ propuštěn. O rok později podal okresní prokurátor v Kroměříži návrh na obnovení ústavní léčby. To se však protahovalo, neboť se nedařilo najít znalce, který by se věci ujal. Doba se pomalu, ale přece jen měnila.

24. listopadu 1987 sestavila skupina moravských katolíků v čele s Augustinem Navrátilem 31 bodovou petici „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů,“ zmíněnou v úvodu tohoto článku. Tzv. Moravská výzva požadovala mimo jiné odluku církve od státu, zrušení diskriminačních zákonů vůči církvi, obnovení bohoslovecké fakulty v Olomouci, obnovení činnosti řádů, svobodné vyučování náboženství, svobodné šíření náboženské literatury, navrácení církevních budov atd. atp., ale i požadavek na dodržování lidských práv. Navrátil měl k této iniciativě řadu důvodů, například chtěl podpořit Františka kardinála Tomáška, který se začal více než dřív domáhat církevních práv – Navrátil chtěl ukázat, že kardinál není „generál bez vojska“. Petici, za jejíž ústřední bod považoval odluku církve od státu, Navrátil spolu s dalšími pečlivě připravoval, konaly se různé konzultace se špičkami disentu a pražskými katolíky, k tomu však ještě stihl korespondovat s Celní správou, u níž se, pochopitelně neúspěšně, domáhal povolení k dovozu kopírovacího stroje. Podpisy pod petici se začaly sbírat na Nový rok 1988. Podrobnější popis okolností, za nichž se petice tvořila a rozšiřovala by přesáhl rámec i téma textu. Stačí tedy konstatování, že byla vůbec nejúspěšnější akcí tohoto druhu v ČSSR: podpořil ji kardinál, podepsalo ji 600 000 lidí (z velké části Slováků) a státní orgány její úspěch zaskočil (pro srovnání, dnes mnohem známějších Několik vět signovalo 40 tisíc občanů). Augustin Navrátil byl denuncován v oficiálním tisku, v březnu 1988 zatčen v práci, byla u něj provedena domovní prohlídka a nedlouho poté, v červnu, musel na další psychiatrické vyšetření do Olomouce, kde lékaři Mata Tichá a Bogdan Buzek opět potvrdili v novém posudku starou diagnózu paranoia kverulans. Den před nástupem na kliniku vydal „duševně chorý“ Navrátil spolu s přáteli první číslo samizdatového časopisu Křesťanské obzory (vyšlo 15. června 1988). Časopis pak vycházel do roku 1990, a to jako čtrnáctideník!.

Navzdory rozsáhlé mezinárodní i domácí solidaritě (v Československu vznikl i Výbor na obranu Augustina Navrátila) prožil v léčebně z rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži další čtyři měsíce. Vůbec první nezávislé vyšetření Navrátilova psychického stavu provedli švýcarští psychiatři Hans Kuhn a Markus Bourquin den před soudním jednáním, 12. září 1988. Konstatovali, že vitální devětapadesátiletý muž jim „vyprávěl živě a procítěně. Nikdy na nás nepůsobil dojmem psychicky nemocného člověka, zejména ale chyběly zde zcela znaky schizofrenicko-paranoidního onemocnění. Nebylo možno přehlédnout, že pokud jde o p. Navrátila, jde o člověka s mimořádně pevnou vůlí, který je však očividně a zřetelně poznamenán těžkým psychickým zatížením z poslední doby.“ Soud se jejich názorem odmítl zabývat.

Rehabilitace se Navrátil dočkal až po roce 1989; někteří psychiatři podílející se na jeho perzekuci přitom začali v nových poměrech tvrdit, že vlastně rozhodovali v jeho prospěch, že ho uchránili od kriminálu. Jeho rodině a samotnému „kverulantovi“ se omluvil jediný z lékařů: Boris Mrňa z olomoucké kliniky.

Těžko pochybovat o tom, že Augustin Navrátil by si kromě jiného zasloužil nejvyšší státní vyznamenání – nedostal však Řád Bílého lva ani Řád T. G. M., protože se na něj po roce 1989 i v „důležitých politických kruzích“ v podstatě zapomnělo. Přesněji řečeno, zapomněl na něj Václav Havel a jeho okolí, podobně jako na Ivana Martina Jirouse. Neviděl bych v tom náhodu: Jirous i Navrátil, byť se v profesním i osobním životě zásadně lišili (Navrátil byl nekuřák, celoživotní abstinent, asketa), měli společnou nezařaditelnost, vzpurnost, nepřizpůsobivost, neschopnost taktického jednání ve vlastní prospěch. Po listopadu 1989 nejspíš právě tohle způsobilo, že se Augustin Navrátil postupně opět ocitl na okraji. Vždycky se hlásil k lidové straně, velice brzy tedy opustil řady Občanského fóra. Potíž byla v tom, že nechápal „pravidla nové české politiky“ a představoval si ji podobně jako mnoho dalších „naivů“: chtěl například, aby se lidová strana očistila od funkcionářů, kteří za komunistického režimu selhali. Lidovci Navrátila na jedné straně potřebovali, disident se jim hodil pro vylepšení obrazu před veřejností, na druhé straně ho chtěli odklidit co nejvíc stranou aktivního působení. Ve straně (která ho před rokem 1989 v kritických chvílích vždy spolehlivě potopila) si svým postojem ke zkompromitovaným lidem nadělal spoustu nepřátel, a pravda asi taky je, že pro politiku skutečně neměl velké předpoklady, jeho názory pro ni byly příliš fundamentální. Lidovci nejspíš nevěděli, co s ním: postupně mu znemožnili kandidovat do funkcí na celostátní úrovni, současně mu na návrh Josefa Luxe udělili čestné členství v celorepublikovém výboru KDU-ČSL, ale když začal být moc iniciativní a příliš kritizovat vedení, zase mu poctu v roce 1999 odebrali, s tím, že platila jen pro jedno volební období. Oprávněně rozčarovaný Navrátil se pak přikláněl k okrajovým politickým proudům, až skončil ve společenství kolem Petra Cibulky. Neřekl bych ale, že na tom, s ohledem na jeho předchozí život, záleží. Zemřel 2. května 2003 v Kroměřížské nemocnici: „Občan, jenž se nesklonil před státní mocí, osobující si právo na jeho svědomí.“


Poznámka autora: Tento text není odborná práce, proto jej neprovází ani poznámkový aparát. Neměl jsem k dispozici archivy Státní bezpečnosti. Za pomoc bych rád poděkoval dceři Augustina Navrátila Ireně Navrátilové, která mi laskavě poskytla rozhovor, Jiřímu Gruntorádovi a knihovně Libri prohibiti, v níž jsou shromážděny všechny citované archivní dokumenty. Mnohé informace jsem převzal z diplomové práce Marty Kordíkové „Augustin Navrátil a jeho disidentská činnost“, kterou předkládala na FF UK v roce 2012.