Letos v září zemřel penzista Rudolf Bereza, moravský odpůrce normalizačního režimu, signatář Charty 77, povoláním řidič autobusu. O jeho smrti jsem se dozvěděl náhodou, s několikaměsíčním zpožděním: nebyli jsme v pravidelném styku, jeho rodinu neznám a v žádném z hromadných sdělovacích prostředků bohužel nepovažovali za nutné Berezovu osobnost při té smutné příležitosti připomenout. Řekl bych, že to není náhoda, přinejmenším regionální zpravodajové o něm jistě věděli, a zadáte-li si jeho jméno do Google, objeví se dost odkazů. Nevidím za tím mlčením cenzuru, jen příznačný nezájem, a zdá se mi, že vyjadřuje současný stav české společnosti, respektive jejích „mluvčích“: disident a odpůrce totalitního aparátu, autobusák, který se raději choval zásadově a poctivě, než aby si zařizoval „klid na práci“, se jako vzor hodný připomínání zkrátka nehodí. Ne že by to v uplynulých pětadvaceti letech bylo výrazně jiné („dominantní antikomunismus“ byl v českém případě vždycky jen účelový výmysl), nicméně teď, v době Babiše, Zemana a spousty darebáků kolem nich, to působí zas o něco tristněji. Rudolf Bereza nebyl politik, angažoval se nejvýš na komunální úrovni. Český veřejný život posledních let ho ale znechucoval, vadila mu rozsáhlá korupce, jeho názory se vyhrocovaly, před dvěma lety v jednom rozhovoru prohlásil, že bychom měli „všechny darebáky, zloděje a korupčníky“ nahnat na Karlův most, „pak je naházet do Vltavy a utopit“. Nevím, co si myslel o posledním vývoji v zemi, ale mně se jeho podzimní odchod jeví jako symbolický: letos 17. listopadu stál na prezidentské tribuně „studentský vůdce“ Miroslav Jansta (tedy někdejší poslanec za KSČ), letos 17. listopadu Andrej Babiš prohlašoval cosi o ztracených ideálech revoluce a dodával, že v den výročí převratu „myslel […] hlavně na lidi, kteří byli schopni jít do vězení a bojovat za nás“ (přičemž správně mělo v jeho případě být řečeno proti nám). Tohoto absurdního prozatímního vrcholu polistopadového vývoje zůstal Rudolf Bereza ušetřen. Jeho portrét, který uveřejňujeme níže, vyšel v Revolver Revue č. 93/2013.
A. D.

Autobusák s „občanskou kuráží“

V roce 1987 se v Olomouci na prvomájových oslavách svátku práce objevili dva muži držící velký transparent s nápisem „Charta 77 vybízí k občanské kuráži“. Dobová fotografie působí kuriózně, skoro jako fotomontáž: kdyby heslo na dlouhém plátně znělo „Proletáři všech zemí, spojte se“ nebo „Se Sovětským svazem na věčné časy“, byla by to obyčejná, technicky nekvalitní momentka. Pod transparentem stojí před prodejnou Mototechny asi pětadvacet lidí, z větší části zřejmě účastníků pravidelného bolševického rituálu, kteří si výzvy, povlávající nad jejich hlavami, zjevně ještě nevšimli. O to líp však musela být vidět z odstupu. Transparent na náměstí Národních hrdinů přinesli a proti hlavní tribuně drželi severomoravští chartisté Tomáš Hradílek – a Rudolf Bereza, jemuž je věnován tento portrét.

Říká-li se dnes, že tzv. obyčejní lidé („neintelektuálové“, „nedisidenti“,„manuálně pracující“ atd.) neměli možnost přiměřeně reagovat na ničemný normalizační režim, pak Berezovo chování v letech 1969–1989 ukazuje pravý opak: byl „obyčejný“ řidič autobusu, dlouho neměl zázemí v žádné protirežimní komunitě, vedl ho pouze zdravý rozum a přesvědčení, že proti tomu, co považuje za špatné, by měl taky něco dělat, ovšemže v rámci svých možností. Nebyl ustrašený, nebyl ale ani nezodpovědný a radikální, znal své meze, měl rodinu, o kterou se poctivě staral. K opozici se přibližoval pomalu, ale spolehlivě, nesešel z cesty. Jeho nonkonformita je přitažlivá tím, že vychází z přirozeně odmítavé lidské reakce na šlendrián a zvůli a nemá žádné další vysvětlení (vliv rodiny, přátel-vzorů z církve, skautingu, undergroundu atd.). Jinak řečeno, Rudolf Bereza se choval normálně, na rozdíl od většiny obyvatelstva ČSSR. Pokud by si tehdy větší část „pracujících“ (o „pracující inteligenci“ ani nemluvě) počínala jako on a neztratila tak brzy a na tak dlouho občanskou kuráž, měla by nejspíš normalizace v Čechách jinou podobu, bližší třeba situaci v Polsku.

Berezův a Hradílkův transparent nebyl pouhou provokací: pojmenovával cosi jednoduchého a zároveň zásadního, přišli s ním lidé, kteří z vlastní zkušenosti věděli, co občanská kuráž znamená (vyneslo jim to taky trestní stíhání a následný soud). Zdá se skoro zbytečné zdůrazňovat, jaký má Berezův příklad platnost i dnes, v době, kdy se český stát sune k „řízené demokracii“ a kdy je práce v protisměru stejně nutná jako před třiceti lety, ovšem s tou zásadní výhodou, že z ní vyplývají mnohem menší nepříjemnosti.

I.
Rudolf Bereza se narodil 15. února 1942 v Tovačově, v rodině koláře stejného jména (původem z Lanžhota na jižní Moravě) a Evženie rozené Popovičové (pocházející z ukrajinské Poltavy). Měl dva sourozence, dětství prožil v Hlubočkách – Mariánském Údolí u Olomouce. I dnes tam bydlí, stále je tam i továrna Moravia, kde se učil frézařem. Vyrůstal v dělnickém prostředí, rodiče nevstoupili do KSČ, otec byl praktikující katolík. Po vyučení, na přelomu padesátých a šedesátých let, nastoupil Rudolf vojenskou službu v záložní důstojnické škole vojenského železničního učiliště ve Valašském Meziříčí. Narukoval jako úředně určený náhradník za mladíka, který se těsně před nástupem zabil na motorce: „Byl to maturant od železnice – a vojenská správa mne jednoduše vybrala do počtu. Tenkrát jsem o železnici věděl jen tolik, že na zemi leží koleje a po nich jezdí vlaky, ale zase jsem exceloval ve většině technických předmětů, takže jsem absolvoval a skončil jako důstojník. Za pár měsíců za mnou přišli náboráři a bez obalu mne lákali, abych se dal ke Státní bezpečnosti. Nechtělo se mi, ale neodmítl jsem hned, řekl jsem, že dám vědět.“

Bereza tehdy pracoval ve fabrice v Jeseníku – nebyl komunista, ani antikomunista, veřejný život ho moc nezajímal, spíš technika a motocykly. Estébáci si ho vytipovali, protože měl slušný kádrový profil: člen SSM „neburžoazního“ původu s hodností poručíka. Když dostal nabídku, šel se poradit se strýcem: „Strejda žil v Přerově, dělal esenbáka, u StB krátce pracoval, ale podařilo se mu dostat se pryč. Nevím, proč se k estébákům dal a za jakých okolností odešel. Byl potom pochůzkář, takový lidový četník. Svěřil jsem se mu, že mne chtějí zverbovat, a on řekl: ‚Rudo, jak nejsu tvůj tatík, tak kdybys to udělal, tak tě snad zabiju. Sviňárny a prasány dělat, opovaž se!‘ Tak jsem mu odpověděl, že nechám na vrátnici estébákům obálku a v ní lístek, že nemám zájem. To jsem taky udělal, a když mne za čas znovu oslovili, jestli bych nešel k uniformované policii, znovu jsem odmítl. Říkal jsem si, že když jsem nechtěl k jedněm, nepůjdu ani k druhým.“

V Jeseníku se Rudolf Bereza seznámil se svou budoucí ženou a matkou svých tří dětí Annou Hořínkovou, vedl tam spokojený život, organizoval motoristické závody. V roce 1967, poté co komunisté trochu uvolnili striktně centrálně řízené státní hospodářství, si přes automotoklub obstaral náklaďák a jezdil jako nájemný šofér, v podstatě si zavedl soukromou živnost. Během pražského jara začal pozorněji sledovat politiku a vzpomíná si, že měl také první „veřejné vystoupení“: zúčastnil se okresního shromáždění Národní fronty v Šumperku, kde se pustil do sporu s jakýmsi starým funkcionářem, který s pohoršením mluvil o zkažené mládeži. Šestadvacetiletý Bereza mu vytkl a doložil, že o mladých lidech neví nic, načež se schůze rozpadla – na vzrušené a otevřené debaty si soudruzi z okresů ještě nestihli zvyknout.

Rozhodující pro vztah Rudolfa Berezy ke komunistické moci a k hegemonovi – Sovětskému svazu – však byla okupace 21. srpna 1968: silně ji prožíval, jezdil na různá veřejná shromáždění, psal protestní hesla na silnice a na zdi, s kamarády vypouštěl vodu z cisteren okupačních jednotek. Obrážel větší města, Šumperk, Opavu, Brno i Olomouc, kde viděl, jak Rusové okrádají rodiny, které kolem nich projížděly: „Pořád jsem někam chodil a jezdil, chtěl jsem vědět, jak to na různých místech vypadá… Přijel jsem k olomouckému letišti, k mému štěstí mne zastavili naši vojáci a říkali, ať dál nepokračuju, protože tam Rusové chytali auta a brali lidem fotoaparáty, svetry, jídlo, dokonce i benzín. Chvíli jsem tam postával a pozoroval, jak se ti lidé vraceli zpátky. Okradené ženské brečely, všude zděšení a znechucení. Okupace mi způsobila šok.“ Bereza se potom dál účastnil drobných protestů, které se čím dál míň podobaly promyšlené rezistenci, šlo spíš o naschvály z bezradnosti (s kamarády například při oslavách VŘSR sundali řetěz z jízdního kola a jeden z nich pak jakoby náhodou najel do nastoupených ruských vojáků a několik jich srazil). Zapůsobilo na něj sebeupálení Jana Palacha, s nechutí sledoval selhávající politickou reprezentaci.

Změnu, která přicházela s normalizačními pořádky, také brzy pocítil sám na sobě – byl soukromník, což začalo být znovu nežádoucí: „Do roku 1969 to celkem šlo, ale jak začala tvrdší normalizace, měl jsem najednou problémy s esenbáky. Když mne s náklaďákem zastavili, hlavně na Šumpersku, tak už jsem věděl, že za dva dny mi přijde pozvání k technické prohlídce. Pořád se to opakovalo, většinou mi sebrali všechny doklady kromě občanky – techničák i řidičák, musel jsem znovu dělat testy, jít na technickou kontrolu. Nedostal jsem přímý zákaz, ale nedalo se to dlouho vydržet.“

II.
Zděšení z okupace, znechucení z kolaborantské garnitury i ze společnosti, která víceméně přijímala staronové poměry a rezignovala na odpor, k tomu osobní šikana, nemožnost žít tak, jak by chtěl – to všechno v Rudolfu Berezovi vyvolávalo pocit trpkosti a trvalou naštvanost. V tom se asi nijak nelišil od tisíců dalších obyvatel tehdejší ČSSR. Měl prudkou povahu, nebál se a cítil prý v sobě přetlak, kterého se nemohl zbavit. Těžko dnes určit hlavní důvod jeho následné cesty k opozici, důležitá byla zřejmě zkušenost z běžného života, drobné i větší křivdy, roli naopak zcela jistě nehrály teoretické úvahy o totalitarismu, kapitalismu, socialismu, lidských právech atd.

Na začátku sedmdesátých let nastoupil Bereza k Československé automobilové dopravě (neboli k ČSAD) v Kroměříži jako řidič linkového autobusu. Pracoval naplno a spolehlivě, protože tak byl zvyklý a musel živit rodinu, v podniku ho dobře hodnotili. Na podzim 1974 se však dostal do konfliktu kvůli, jak říká, „výkonu“, tedy kvůli neodpovídajícímu platovému zařazení. Několikrát marně urgoval vyřízení žádosti o zvýšení, respektive nápravu mzdy, poté se vzbouřil a zahájil „osobní stávku“: „Šel jsem se v práci už poněkolikáté zeptat, jestli by s tím ‚výkonem‘ mohli něco udělat. Nechtěli, a tak jsem začal stávkovat. Postavil jsem autobus doprostřed dvora a celé dopoledne jsem nevyjel na linku. Ředitel na mě zavolal esenbáky, a shodou okolností přišel policajt, kterého jsem znal a vozil jsem ho domů z práce. Nebyl z toho žádný vyhrocený spor, jenom říkal: ‚Rudolfe, neblbni, to stačilo.‘ Na dělnické odpolední spoje jsem už jel… Ničeho zvláštního jsem sice nedosáhl, ale aspoň jsem se projevil, aspoň jsem dal najevo, že se budu brát za to, na co mám právo.“

Z kroměřížské pobočky ČSAD pak Bereza přešel do Olomouce, ale i tam „dělal potíže“, odmítal například jezdit autobusem na akce spojené s projevy vděčnosti vůči Sovětskému svazu a Rudé armádě: „Když mě posílali do Hrabyně, k památníku ostravské operace – o tom a o Dukle jsem leccos věděl –, řekl jsem, že nepojedu, ať si tam jezdí komunisti. Pamatuju si, že jednou nebylo vyhnutí, z nějakých důvodů jsem jet musel, a když jsem zastavil na parkovišti, aspoň jsem na plné pecky pustil z rádia Svobodnou Evropu. Teprve pak jsem si všiml, že vedle mne stojí auto Veřejné bezpečnosti, ale nechali mě být.“

Kdyby vzdorující autobusák skončil u drobných osobních protestů, zas až tak moc by se nevymykal: bylo by možné považovat ho za pruďasa, který sice čas od času vybuchne, ale v jádru je spořádaný občan socialistické vlasti. Jenže Rudolf Bereza si postupně „zvyšoval laťku“, přemýšlel, jak se spojit s lidmi podobných názorů, jak být užitečný v nějaké smysluplné protirežimní práci. Přitom nevěděl, kam se obrátit, žádné disidenty a nezávislé intelektuály neznal. Začal se tedy při různých příležitostech opatrně vyptávat v bezprostředním okolí: „Chtěl jsem se dostat do nějaké odbojové skupiny… tenkrát se tomu tak neříkalo, správně je do disidentské skupiny… Měl jsem za to, že třeba mezi římsko-katolickými kněžími se určitě leccos organizuje. Vozil jsem jednoho starého kněze, který byl ke mně velice přátelský, dokonce mi dával cukrovinky, když se vracel z návštěvy, já už jsem mu držíval v autobuse místo, povídali jsme si. A jednou jsem se na něj obrátil, zda by mi nemohl zprostředkovat kontakt na kohokoli důvěryhodného, kdo proti režimu v rámci církve něco podniká. Ale on mi řekl: ‚Já tě mám rád, synku, já ti to nedoporučuju, mezi námi je fůra lidí z Pacem in Terris, nevíš, komu věřit, a já bych nerad, abys naletěl a dostal se do potíží. Radši na to zapomeň.‘ Takže z toho nebylo nic, musel jsem to zkoušet dál, čekat na příležitost.“

V lednu 1977 se Bereza dozvěděl z vysílání Svobodné Evropy o Chartě. Z domácího rozhlasu souběžně sledoval kampaň, kterou proti signatářům režim vedl, aniž by občanům oficiálně dovolil a umožnil, aby se s textem prohlášení Charty 77 seznámili. Nedávno jsem v archivu vyhledával, co Československý rozhlas tehdy vysílal, zde cituji jen pro ilustraci z dobových komentářů: „Milí přátelé, vžijte se v dnešním zamyšlení aspoň na chvíli do takové situace: pracujete, denně odvádíte kus své poctivé práce, trápíte se nad tím, jak zlepšit svůj fortel a jak dosáhnout ještě lepších výsledků pro sebe i pro společnost, a nakonec se radujete z dobře vykonaného díla. A najednou vás, právě v této chvíli, někdo zhanobí. Někdo, kdo má, jak se říká, obě ruce levé. Co uděláte? Budete se pochopitelně bránit. A jak už je to tradicí v našich závodech, uděláte to velice energicky. Něco takového se v těchto dnech stalo v celé naší zemi. Hrstka lidí, jejichž jména jsou nám všem dobře známa z dávné i nedávné minulosti, sepsala proti naší zemi hanopis, který honosně nazvala chartou… Zcela jasně to vysvětluje dnešní komentář z Rudého Práva s podtitulkem Ztroskotanci a samozvanci. Komentář, který demaskuje celé toto politické panoptikum i jeho zákulisí… Řeknete si určitě, na co ta charta tedy je. Ano, komu slouží tato charta, kdo ji potřeboval? Naši pracující? Ti si přece svá práva a svobody dávno vybojovali…“ Jestliže na podstatnou část společnosti měly podobné výlevy a celá protichartovní kampaň (blíže viz RR č. 33/1997 a publikace Anticharta, Revolver Revue 2002) „správný“, tj. zastrašující účinek, a to dokonce tak silný, že podle všeho překvapil i Státní bezpečnost, na „pracujícího“ Rudolfa Berezu působil státní tlak přesně opačně – i to je součást jeho „normálnosti“, mj. informace o tom, co Charta 77 skutečně je, si mohl přes poslech zahraničního českého vysílání tehdy zjistit bez obtíží každý. Charta Berezu zaujala, začal si zapisovat odposlechnutá jména signatářů a mluvčích a dospěl k rozhodnutí, že některé z nich vyhledá a prohlášení podepíše.

V severomoravském kraji bylo chartistů jen několik, a tak mu zase nějaký čas trvalo, než se odhodlal a došel k cíli – začal jezdit do Brna, seznámil se s Jaroslavem Šabatou a s Milanem Vlahovičem, a nakonec dostal kontakt na Tomáše Hradílka z Lipníku nad Bečvou. Sblížili se a časem začali úzce spolupracovat (mimochodem i Hradílek se k opozici dostal tak, že když se v lednu 1977 dozvěděl o Chartě, rozjel se do Prahy, našel si jména signatářů v telefonním seznamu a šel připojit svůj podpis). Bereza říká: „Teprve s Tomášem jsem vlastně začal v opozici fungovat, to bylo zásadní setkání… Chartu 77 jsem podepsal právě v té době, ale musel jsem to udělat ještě jednou: poprvé, když jsem signoval souhlas s prohlášením, tak se lístek s podpisem ztratil, buď toho člověka, který ho vezl do Prahy, zadrželi a on ten papírek zahodil, nebo mu ho estébáci zabavili. Nevím. Když jsem ale zjistil, že nejsem jako signatář registrovaný, podepsal jsem znovu.“ Druhý podpis R. B. je obvykle uváděn s vročením 1986.

V první polovině osmdesátých let Rudolf Bereza v disentu vypomáhal, kde bylo potřeba. Projevil se tak, jak se mi zdá, další důležitý rys jeho povahy: jakási základní skromnost, neambicióznost svého druhu, vědomí, že drobná práce má smysl. Vypráví, že nejčastěji dělal kurýra, k čemuž se dobře hodil, protože ho jednak StB zprvu neznala a nesledovala, a jako řidič autobusu měl navíc dopravu zadarmo. Převážel různé materiály od Šabaty k Hradílkovi a naopak, ale jezdil i do Prahy a dalších měst. „Klukoviny“ ho přitom nepřešly, v ČSAD například čas od času znepříjemňoval život členům KSČ: vadilo mu, že autobusy, které vozí běžné smrtelníky, jsou zanedbané, nemají dobré pneumatiky a každá zima znamená zbytečné riziko, zatímco na sjezdy komunistů či milicionářů jsou posílány nové stroje v perfektním stavu. Jednu výpravu na sjezd sabotoval tím, že příslušnému autobusu vypustil gumu, následující rok při stejné příležitosti zavzdušnil motor. Na „sabotéra“ se nepřišlo, výsledek byl v obou případech stejný: komunisté jeli ve stejných vozech jako všichni ostatní.

Roku 1985 se Bereza zúčastnil schůze národního výboru, kde se veřejně ptal, co vlastně znamená oficiálně deklarovaný eufemismus „dočasný pobyt sovětských vojsk v Československu“: „To bylo plenární zasedání MNV, tady, v Moravii, v sále bylo dost lidí, vzpomínám si, že napravo seděl místní policajt a vedle něj taková komunistická mrcha, ženská ve vyšší funkci. A já jsem na tom zasedání vystoupil proti počínání ruských vojsk v oblasti. Pamatuju si, že tam byl také nějaký poslanec z Federálního shromáždění. Řekl jsem doslova o okupantech: ‚Loupí, vraždí, obtěžují občany. Řekněte konečně svému národu, kdy skončí dočasnost.‘ Ten můj projev byl tak na půl stránky textu, a velice jsem si je tehdy popudil.“ Své prohlášení poslal Rudolf Bereza s předstihem do vysílání Svobodné Evropy. Krátce předtím dostal z redakce, respektive od někoho z chartistů, vzkaz, aby se poptal, zda a v jaké kvalitě se dá stanice na Olomoucku a na severní Moravě vůbec naladit. Zjistil to, ale když do RFE telefonoval, vzkázal, že se mu nelíbí, jak málo redakce informuje o činnosti mimopražských odpůrců komunismu v Československu. Když se pak ze schůze národního výboru vrátil, poslouchal s uspokojením, že o jeho vystoupení z Mnichova referují.

V ČSAD sice Berezovi narůstaly potíže, začal být „profláknutý“ a tajná policie už se o něj zajímala, ale pořád měl štěstí, a protože byl v práci spolehlivý, s výjimkou komunistických srazů jezdil přesně a ochotně, kam bylo třeba, tak nad ním vedení do jisté míry drželo ochrannou ruku. StB sice dokázala leccos, ale na Berezově příběhu je vidět, že když se například ředitel podniku postavil za zaměstnance a odmítl ho propustit či potrestat, nemuselo to být předem prohrané. Lze se jen dohadovat, jakou roli hrála při pracovní perzekuci mnoha opozičních aktivistů „předpodělanost“ jejich nadřízených, zvlášť v posledních letech diktatury.

III.
V Sovětském svazu se v roce 1985 stal po Konstantinu Černěnkovi generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov a záhy začalo mírné uvolnění poměrů, tzv. perestrojka a glasnosť. Bereza říká, že to prý čekal, na základě odhadů či informací Jaroslava Šabaty: „Když jsem v autobuse slyšel z rádia, že se Gorbačov stal prvním mužem SSSR, zastavil jsem na parkovišti a radoval jsem se jak šílenec… Šabata nám totiž předtím říkal, že jestli to bude Gorbačov, začnou změny. A já jsem mu to prostě věřil.“ Rudolfa Berezu věc zajímala čistě prakticky: soudil, že když Rusové začali hlásat větší otevřenost a trochu uvolní poměry, je to příležitost, kterou musí čs. opozice rychle využít k rasantnějším akcím a odvolávat se při nich na sovětskou politiku. Roku 1987 vydala Charta ke svému desátému výročí dokument „Slovo ke spoluobčanům“, v němž vyzývala obyvatelstvo k veřejnému působení a k aktivnímu úsilí o demokracii. Tomáš Hradílek s Berezou vzali chartovní výzvu za svou a rozhodli se, že půjdou příkladem.

Zformulovali „Dopis pěti dělníků z Moravy“ (podepsali ho ještě Jana Hradílková, Jan Ptáček a Milan Krumpholz), adresovaný Gustávu Husákovi, jehož vyzvali k abdikaci, s tím, že pokud mají být fráze o přestavbě brány vážně, měl by odejít z funkce jako symbol starých poměrů (Husák byl v roce 1987 zbaven funkce generálního tajemníka KSČ, prezidentem republiky zůstal až do konce roku 1989). Tomáš Hradílek vzpomínal, že dopis měl značný ohlas: „… vysílaly ho hned zahraniční stanice a lidé se o něm normálně bavili v pražských tramvajích. Prostě to bylo drzé, nečekané, a zapůsobilo to.“ Další protestní dopis poslali novému generálnímu tajemníkovi KSČ Milošovi Jakešovi a zhruba ve stejné době Bereza vymyslel v úvodu zmíněnou akci s transparentem k 1. květnu.

Původně si představoval, že by na něm mělo být heslo podporující přestavbu, ale ku prospěchu věci se (pod Hradílkovým vlivem) rozhodli pro jiný nápis: „… žádná perestrojka a dovolávání vývoje v Sovětském svazu, ale my a konkrétní dokument Slovo ke spoluobčanům. Tak jsme vytvořili větu: ‚Charta 77 vybízí k občanské kuráži‘.“ Začátkem dubna 1987 se Bereza vydal za písmomalířkou Miladou Rychlou s prosbou, aby transparent vyrobila. Příhodu stojí za to zaznamenat jako jednu z těch, které opět dokazují, že ve vztahu k režimu měli zcela jasno i mnozí lidé mimo opozici, i když strach přestávali mít ve větší míře teprve v druhé půli osmdesátých let: „Paní Rychlé tehdy bylo hodně let, a když jsme se setkali, měl jsem pocit, že už nemůže pracovat. Tak jsem od ní aspoň vyzvěděl, na jaké plátno a jakou barvou mám malovat heslo. Než jsem odešel, zeptala se, co má být na transparentu napsáno a proč ho potřebuju. Řekl jsem jí to a ona okamžitě odpověděla: ‚Přijďte za čtrnáct dnů a já to budu mít hotové.‘ Za ten transparent nic nechtěla. Dodnes jsem jí vděčný.“ 1. května 1987 dovezl Bereza transparent autobusem do Olomouce, kde se setkal s Hradílkem. Vymysleli strategii: „Tomáš šel obhlídnout, jak to na náměstí vypadá. Když se vrátil, řekl, že je tam úplné hnízdo esenbáků a estébáků. Nicméně jsme na tu oslavu Svátku práce šli, postavili jsme se k Mototechně, a občanské průkazy jsme si dali do kapsy u saka, tak, abychom transparent nemuseli pustit z rukou, až na nás přijdou. A opravdu, nestrhli nám ho, jen přišel esenbák a chtěl doklady. Tak nejdřív jeden z nás vyndal z kapsy saka občanku, esenbák psal, pak druhý, on zase psal, a přitom jsme transparent celou dobu drželi nad hlavou. Stáli jsme tam s ním nejméně dvacet minut, to byla dlouhá doba. Estébáci s něčím podobným vůbec nepočítali. Viděli to i pohlaváři na tribuně a lidé, kteří procházeli kolem, si nás fotografovali.“

Rudolf Bereza, Tomáš Hradílek a Michal Mrtvý, který akci filmoval, byli následně zatčeni. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných vydal Sdělení č. 636, v němž o zadržení informoval a doplnil: „Téhož dne bylo zahájeno trestní stíhání na základě příkazu vyšetřovatele OO VB z Olomouce, byly provedeny domovní prohlídky v bytech všech tří zadržených. Při prohlídkách byla odňata převážně korespondence a různé písemnosti. Poněvadž se do 4. 5. 1987 nikdo ze zadržených nevrátil domů, je velmi pravděpodobné, že na ně prokurátor uvalil vazbu.“ 5. května však policie Berezu a Mrtvého propustila, Hradílek vyšel z vazby o den později, dál byli vyšetřování na svobodě a trestní stíhání bylo překvalifikováno z výtržnictví na slabší „přečin proti veřejnému pořádku“ (případ skončil nezvykle mírně – pokutou). Krátce po propuštění z vazby se všichni tři sešli a sepsali protestní dopis adresovaný předsedovi federální vlády Lubomíru Štrougalovi, v němž žádali mimo jiné zrušení stíhání a vrácení věcí zabavených při domovních prohlídkách. Estébáci pak skutečně zabavené písemnosti vrátili, Berezu kvůli tomu navštívili v práci. Chyběl však transparent – a o ten se Bereza s Hradílkem následujících několik měsíců soudili, dílem i z furiantství, dílem z přesvědčení, že věci se mají dotahovat do konce. Smysl akce s transparentem vystihují Hradílek i Bereza po letech shodně: chtěli dělat viditelné a působivé věci, které by ovlivnily zejména mladší generaci. Podle svědectví těch, kdo k ní tehdy v kraji příslušeli, se jim to docela dařilo.

Druhá polovina osmdesátých let byla dobou značných rozporů: proti některým opozičním aktivistům zasahoval režim s až překvapivou mírností, což byl třeba Berezův případ, jiní šli do kriminálu za mnohem menší „přečiny“. V dubnu 1988 zemřel ve vězení Pavel Wonka, kterého poslala za mříže kvůli nedodržení podmínek tzv. ochranného dohledu samosoudkyně Okresního soudu v Trutnově Marcela Hortváthová (dodnes činná v justici), ačkoli byl těžce nemocný. Wonkova smrt Rudolfa Berezu stejně jako stovky dalších lidí hluboce zasáhla. Odjel na Wonkův pohřeb do Vrchlabí a pak s dalšími přáteli k Václavu Havlovi na Hrádeček. Brzy po návratu dostal další „zásah“: v Ostravě zemřel 2. května 1988 Berezův a Hradílkův přítel, spisovatel a chartista Jaromír Šavrda, kterému opakované věznění podlomilo zdraví. Na jeho pohřeb musel Bereza z ČSAD utíkat: „Dělal mi důvěrníka, když nás vyšetřovali kvůli tomu transparentu. A když zemřel, nedovolili mi v podniku, abych jel na pohřeb. Dohodl jsem se s jedním šoférem, že mu odřídím neděli a on za mě vezme středu odpoledne, kdy bylo to poslední rozloučení. Doslova jsem tehdy utekl, proplazil jsem se pod autobusy. Když jsem se na pohřbu objevil, bylo z toho mezi estébáky pozdvižení. Přinesl jsem trnovou korunu z ostnatého drátu, kterou paní Jana Hradílková položila na rakev. Ředitelka ČSAD mi později řekla, že estébáci trvají na tom, aby mě potrestala. Dostal jsem důtku. Nesouhlasil jsem s tím, tak jsem se zase soudil.“

Po Wonkově a Šavrdově pohřbu poslal Bereza další dopis Gustávu Husákovi, tentokrát sám za sebe. Připomněl hlavě státu Wonkův případ a o Šavrdovi napsal: „Dobře si pamatuji, jak celá světová veřejnost bojovala za jeho propuštění, poněvadž tento vězeň trpěl několika nemocemi, které ohrožovaly jeho život. Paní Dolores Šavrdová, jeho manželka, Vás šestkrát žádala o milost pro svého trpícího manžela, nedostala však od Vás ani odpověď a její muž si musel trest odsedět do posledního dne… Jsou to skandální případy, svědčící o právním marasmu. Skandální je také to, že jste den po smrti Pavla Wonky udělil státní vyznamenání ministru spravedlnosti panu Kašparovi, který je zodpovědný za stav v jeho resortu…“ V závěru listu, který Bereza zaslal také ČTK, zahraničním tiskovým agenturám, přátelům a známým, stojí: „Vyslovuji jednu myšlenku – jako bývalý politický vězeň byste měl leccos vědět. Chcete vůbec, aby se v této zemi s člověkem zacházelo důstojně a v duchu platných zákonů? Lidé této země nehodnotí Vaši činnost nijak kladně. Dříve než odejdete z funkce hlavy státu, postarejte se o radikální reformu /nápravu/ režimu a ihned propusťte všechny politické vězně. Vykonáte tak aspoň jeden záslužný čin.“ Podepsán Rudolf Bereza, „řidič autobusu ČSAD v Olomouci“. List zůstal bez odpovědi a kupodivu také bez důsledků v podobě represe (Ivan Martin Jirous a Jiří Tichý byli přitom ve stejné době zatčeni a odsouzeni kvůli tomu, že ve věci Wonkova úmrtí sepsali a rozšířili protestní „Dopis 271 čs. občanů“). V úsilí o podkopávání režimu Bereza nepolevil: v létě 1988, těsně před dvacátým výročím okupace, podal s Tomášem Hradílkem trestní oznámení na Vasila Biľaka pro podezření z velezrady.

Jako řidič autobusu pracoval Rudolf Bereza až do listopadu 1989. Nikdy se nedostal do „dlouhého vězení“, ale jak narůstaly jeho aktivity, Státní bezpečnost mu soustavně komplikovala život tehdy obvyklými způsoby. Součástí šikany bylo předvolávání k výslechům, zavírání na osmačtyřicet (nebo dvakrát osmačtyřicet) hodin v cele předběžného zadržení, otravování v práci. StB mu také vyhrožovala, že ho dostane od volantu k lopatě, na což prý odpovídal, že je mu to jedno a že bude klidně manuálně pracovat, ve dvě odpoledne skončí, a pak ať si ho hledají. V tom mu tajní nejspíš dali za pravdu: sledování člověka, který v pravidelných intervalech jezdil na pravidelné lince a nemohl si nikam odskočit ani se dřív vytratit, bylo určitě pohodlnější. Policie se také pokusila zařídit Berezovo přeložení na vzdálenější trasu, aby mu cesta do práce a z práce zabrala delší dobu. To však odmítla ředitelka podniku s tím, že kvalitních řidičů je nedostatek a že ho jednoduše nemůže postrádat.

Estébáci tedy řidiče-chartistu hlídali aspoň doma, podobně jako Tomáše Hradílka (roku 1989 mluvčího Charty 77), aby se nemohl účastnit opozičních setkání a především demonstrací, které považoval za velmi důležité: „Tomáš měl vždycky dvojnásobné hlídání, když já měl tři auta, on měl šest. Ale u nás to taky bylo zajímavé. Kolikrát jsem měl domluvené se sousedem, aby mi obstaral psa, vzal jsem si montérky a proplížil jsem se tajně pryč, protože jsem měl úkol, nějaké povinnosti, třeba až v Praze. Utíkával jsem na autobus, a už jsem měl domluvené s chlapama od nás, že budu schovaný ve skružích, složených u silnice, tam mne vyzvedli a odvezli na další autobus do Prostějova. Ležel jsem v něm na zadním sedadle, přikryl jsem se kabátem a předstíral, že jsem opilec. V Prostějově jsem přestoupil na pražák. V Praze mi občas někteří řidiči, kteří mě znali, zastavovali u Muzea, jelikož jsem nemohl riskovat Florenc, kde by mě mohli sebrat. A když jsem řidiče neznal, vzal jsem kapesník a dělal jsem, že zvracím – on zastavil, já vystoupil, mávl jsem na něj, ať jede, a valil jsem pryč, protože jsem měl úkol… Nějaké ‚nemůžu‘ – ‚nestihnu‘ – to nešlo.“ Sousedé v Hlubočkách prý na policejní dozor u Berezů reagovali různě, ale zdaleka ne jen antipatií a odstupem: „Jedna paní říkala: ‚Už se zase těšíme na ty policajty!‘, protože Rusové vykrádali sklepy, a když tu policie hlídala, tak si netroufli… Kolega Mališ, asi o tři roky mladší řidič z ČSAD, když mrzlo a věděl, že jsem pryč, tak přišel za ženou a řekl jí, že mi natočí na autobusu motor, abych to neměl studené, protože určitě přiletím na poslední chvíli.“

Rudolf Bereza se účastnil kdejaké opoziční akce, jezdil česko-polská setkání v Rychlebských horách a byl také při demonstracích během Palachova týdne v Praze. Dostal pendrekem, „tenkrát to bylo brutální, lidi tam mydlili hlava nehlava! Nešetřili ani ženy! Ženy, které se jen postavily na obranu manžela, tak je tloukli a kopali! […] Přijel jsem domů s velkým jelitem.“ Když se Bereza dozvěděl o demonstraci studentů na Národní třídě 17. listopadu 1989, tušil, že přichází rozhodující chvíle, ale Státní bezpečnost mu provedla poslední pomstu, takže ještě 22. listopadu byl v Bruntále zatčen a držen osmačtyřicet hodin ve vazbě. Po propuštění se zúčastnil demonstrací v Olomouci, kde také několikrát vystoupil s projevem, dodnes je přesvědčený, že zatčení nebylo náhodné, že za ním byl zájem udržet ho jako přílišného radikála stranou. Stejná věc se stala na jiném místě Tomáši Hradílkovi.

V roce 1990 se Rudolf Bereza stal poslancem České národní rady za Občanské fórum, byl také ve vězeňské komisi jako člen bezpečnostního výboru a dělal kontroly ve věznicích. Když mu mandát za dva roky skončil, stal se ředitelem Městské policie v Olomouci, ale místo dlouho nezastával: krátce podnikal, pak se vrátil za volant autobusu – dnes je v důchodu, loni mu bylo sedmdesát, ještě se angažoval v komunální politice a spolu se synem dojel na motorce do Saint-Tropez.

Citace pocházejí z rozhovorů natočených s Rudolfem Berezou a Tomášem Hradílkem pro občanské sdružení Post Bellum v letech 2010–2011. Poděkování za spolupráci patří Vítu Lucukovi.